Darinčino mýdlo

Čas od času dávám před focením lidí přednost focení produktovek. Lidi jsou daleko větší challenge, protože se hýbou a mrkají a mluví, ale i produktovky jsou leckdy oříšek. Aspoň teda pro mě. Vyzkoušela jsem si už leccos a leccos zajímavému díky tomu zjistila. Třeba to, že když nepočítám mé milované holky z Tvorbou, tak asi nedokážu fotit žádné jiné oblečení, protože nikdo jiný mi ho krom holek nepřipraví tak krásně nažehlené a dokonale správně nakombinované (a já žehlit ze zásady odmítám). Občas se některý produkt zdá jako zábava a ve výsledku je to pruda – pamatuju si na to, jak jsem kývla na focení fotoknih, protože mi to připadalo jako zábava, a pak jsem jej při pohledu na křiklavě růžové knížky plné obrázků párů ve stejnobarevných svetřících na jedovatě zelené louce musela odříct, protože přes to se moje dušička prostě nedokázala přenést.

Mám to štěstí, že si věci na focení můžu vybírat a velmi rychle jsem se zorientovala v tom, co je pro mě oukej a co už ne. Říkala jsem si, že bych vám tu možná mohla ukázat i nějaké takové fotky a zároveň představit značky, kterých si nesmírně vážím, protože nejenže je pro ně radost fotit, ale zároveň vyrábějí něco, s čím naprosto souzním. Jako třeba Darinčino mýdlo – Dari je skvělá holka, která v Holešovicích po večerech vlastnoručně stlouká kusy mýdla a vyrábí ty nejvoňavější věci na světě. Mají rozkošné balení a pokaždé, když otevřu krabičku s jejími věcičkami, jako by na mě dýchlo roční období, které právě probíhá. Díky Darinčině mýdlu jsem se naučila chodit do drogerie jen velmi výjimečně, protože s jejími šampuky a tělovými másly a balzámy a samozřejmě hlavně mýdly si člověk zkrátka vystačí. Všecko to obvykle vydrží až dvojnásobnou dobu než běžný produkty a na to já slyším, protože zvlášť co se týče másel a olejů, jsem takový ten sušenkový typ, co se od hlavy po paty natírá s gustem vším možným kdykoliv to jenom jde. Už před nějakou dobou jsem kvůli tomu musela přejít na nákupy litrových sklenic kokosového oleje, protože je to jedna z mála věcí, které fakt nějakou dobu vydrží (a navíc se můžete natřít a pak si na stejném oleji usmažit palačinky a to je zábava). Ale už dost řečí, vsadím se, že i po vizuální stránce vás Darinčiny mýdlinky okamžitě nadchnou!

IMG_0659.jpg
IMG_0660.jpg
IMG_0481.jpg
IMG_0485.jpg
P4065907.jpg
IMG_0470.png
IMG_0471.jpg

Seaside wildflower

Vypravily jsme se s Eli (doufám, že už znáte její Instagram a její blog) pro kafe do Letce a hledat magnolie do Stromovky. Odložím si tu tedy spoustu jejích něžných portrétovek a ještě taky myšlenku, že bychom neměli zapomínat na to, jak se liší naše instagramové a skutečné životy. Na Instagram dáváme ty pěkný věci (a to je úplně v pořádku, je to vizuální síť), ale neměli bychom, jak psala Michelle, zapomínat na to, že je to jen střípek ze života, ke kterému nemáme kontext a nemůžeme tedy soudit, že ten daný člověk, kterému závidíme jeho dokonalý fotky, má taky dokonalý život. A že bychom neměli ten kontext přidávat i ke svým fotkám. Protože když pod rozkošnou fotkou magnolií podělíte s ostatními o svá trápení, obavy, strachy a nejistoty, neubere to nic z krásy fotky a vašemu postu to dodá nový rozměr. Ne každý instagramový post musí být nutně edukativní, ne každý musí vyjadřovat hluboký myšlenky, nevadí, když tam občas bude jen shluk náhodných emojis. Ale myslete na to, že vaše fotky ovlivňují vnímání dalších lidí. Že se možná kvůli vám nějaká holka cítí fakt blbě, protože ona tolik necvičí, nebo tolik nečte, nebo tolik necestuje. Takže klidně prozraďte, že se na to běhání musíte hodinu přemlouvat a po něm se nacpete čokoládou. Nebo řekněte, že si ty knížky sice na instáč fotíte, ale pak je odhodíte a pustíte si Netflix. Prozraďte, že jste odjeli na prodlouženej víkend, ale fotky z toho postujete ještě za půl roku.

A taky doporučuju poznávat lidi z Instagramu i offlinově, abyste se koukli i za fotky a věděli, co je to za člověka. Potěšíte se, když potkáte spřízněnou duši, co s vámi s radostí bude v parku běhat od jednoho rozkvetlého stromu k druhému 😊

P4065787.jpg
P4065788.jpg
P4065806.jpg
P4065807.jpg
P4065789.jpg
P4065790.jpg
P4065813.jpg
P4065845.jpg
P4065852.jpg
P4065830.jpg
P4065862.jpg
P4065872.jpg
P4065870.jpg
P4065899.jpg
P4065925.jpg
P4065926.jpg
P4065927.jpg
P4065939.jpg
P4065939-2.jpg
P4065963.jpg
P4065969.jpg

#aslowmoment

Hrozně moc si užívám, že každoroční taktrochušílené předvánoční období je za mnou. Leden a únor jsou báječné měsíce na relax, všichni se rozkoukávají v novém roce a možná už něco velkolepě plánují, ale nikdo se ještě nikam nežene, protože všichni máme pocit, že na všechno je spoustu času. Dokonce i ti největší křiklouni na sociálních sítích, kteří nevynechají žádnou příležitost, aby vám pověděli, jak strašně zaneprázdnění jsou a kolik “projektů” na ně čeká v diáři, teď na chvíli zmlkli. Užívám si to. Začala jsem zase číst, brouzdám Netflixem, učím se (velmi pomalu a nešikovně) hrát na ukulele, hodně spím a s kamarádkami si užíváme hodování při velkolepých snídaních. Tohle všechno se konkrétně dělov posledních dnech, které nebyly vůbec ničím výjimečné a přesně to se mi na nich strašně líbilo. Ospalá Praha, moji oblíbení lidi, dlouhé snídaňování, okukování obchůdků, troška focení, hodně povídání, objevování nových kaváren. Tak jsem si řekla, že si to sem odložím, abych si občas připomněla, že tohle je to, co mi dělá největší radost a že bych to nevyměnila za 30 pod 30 ve Forbes ani omylem.