7 knih, které byste si měli přečíst (nejen) na jaře

Posledních pár týdnů bylo všechno složitý, byla jsem strašně nervózní, málo jsem spala, bylo mi špatně a v hlavě jsem měla ohromný zmatek. Rozhodla jsem se tedy odsunout velké berlínské plány na Velikonoce na neurčito a místo toho se radši schovala doma na Šumavě, před Prahou i před lidmi. Prospala jsem většinu každého dne od pátku do pondělí, s lidmi jsem mluvila jen výjimečně, tepláky byly můj nový nejlepší kámoš, přečetla jsem tři knížky, vůbec jsem nepracovala. Proti depkám mi teda vždycky spíš pomáhá zahrabat se do práce až po uši a snažit se být venku a s lidmi, ale jednou za čas si dopřát tenhleten stav „světe-nech-mě-bejt“ mi vlastně připadá docela zdravý.

blog3.png

Píšu to proto, že jsem si řekla, že dám do kupy zase nějaká doporučení na knihy. Hrozně si teď zase čtení užívám, baví mě to, nebo že mám štěstí na fakt dobrý knihy, kdo ví, ale to je jedno, důležitý je, že jsem zase hrozně fascinovaná tím, že někdo si zkrátka poskládá písmenka do wordu a vy se pak od nich zaboha nemůžete odtrhnout. Jsem zase nadšená čtenářka, co by každému nejradši vnutila všechno dobré, co kdy přečetla. Tak aspoň z toho nejnovějšího – tady máte a čtěte! 😊


56355410_817053185335397_2034587214487990717_n.jpg

Tohle je jedno čtení z mé oblíbené „guilty pleasure“ sekce. Jednoduché, ale velmi účinné. Joanna je podobný typ jako já: odsouvá všechno na poslední chvíli, v životě má zmatek, nerada něco „řeší“ a utíká před povinnostmi, jak to jenom jde. V jeden večer se jí obrátí život naruby – strčí u vchodu do metra do člověka, kterého pokládá za nezdvořáka z baru, co jí dělal nevhodné návrhy, a ten nešikovně upadne. Joanna má v tu chvíli na výběr: nikdo ji neviděl, takže může utéct, nebo se k tomu postavit čelem a zavolat sanitku. Příběh se v tu chvíli větví na dvě možné varianty, které sledujeme současně. Je to zajímavě neotřelý způsob vyprávění, i když jak už to u podobných knih bývá, celé je to trochu laciné a triviální. Na druhou stranu, autorce se do příběhu podařilo nastražit spoustu navijáků, na které já se hned chytila, postavy jsou sympaticky normální a navíc se tu velmi intenzivně řeší nejen to, jak / jestli vůbec je důležité se přiznat k tomu, co jste provedli, ale třeba i to, že chlípné řeči v nočních barech od mužů směrem k ženám, které je dehonestují, nejenže by neměly být tolerovány a přijímány se shovívavým úsměvem, ale že jsou nebezpečným nástrojem, kvůli kterému se leckdy necítíme bezpečně.

Trny v čase

Ok, pravděpodobně si teď nevybírám zrovna literaturu, která bude vyhrávat Magnesie Litery a Man Bookery, ale baví mě to, to je důležité. Trny v čase jsou na pomezí mezi filozofováním a ezoterikou (na mě už to byla hodně tenká hranice, jakoukoliv ezoteriku nesnáším a tohle už bylo jen taktak) a nejvíc mě na nich bavilo, že jsou prostě jednoduchým splácáním knížek, které má spoustu lidí rádo, no a ono to funguje, taky se mi to líbilo. Bylo to, jako byste zmixovali Gaarderův Sofiin svět, Brownův jakýkoliv román, Greenovy Hvězdy nám nepřály a oficiální poradkyní tohoto románu prostě musela být Lenka Lanczová, kterou nekriticky zbožňovala každá puberťačka vyrůstající na začátku jedenadvacátého století. Ono to tak nějak funguje, občas to skřípe, každopádně čtivost a zábava se tomu upřít nedá. Celkem mě překvapilo, že něco takového vydala Paseka, ale vlastně proč ne, celkem se mi líbí představa, že by takových relativně chytrých románků pro náctileté vycházelo víc.

Lolita

No jasně, rereading jak lusk. Letos je to 120 let od narození Nabokova, Paseka vypustila do světa nové vydání, rozmarně hned ve čtyřech variantách, a my jsme si Lolitu vybrali do martinusáckého Čtenářského klubu. Víc důvodů k přečtení nepotřebujete! Já čtu Lolitu pokaždý, když mám chuť se opravdu, důkladně potěšit z textu; není moc takových knih, které bych četla především proto, jak jsou napsány. Víc o tom, proč byste si ji měli přečíst, se dočtete třeba tady 😉

Doufejme v to nejlepší

Ok, tohle byla už celkem vítaná změna od všech těch thrillerů a komplikovaných románů. První, co mě k tomuhle příběhu napadá, je to, že byl až neobvykle normální. Začíná smrtí přítele a čerstvého otce, retrospektivně popisuje vztah dvou lidí, který rozhodně nebyl ideální a čtenáři jsou svědkem toho, jak se nejistá třicítka učí fungovat v novém světě, kde její milý už neexistuje. Je to autobiografické a úplně z toho čiší ta terapeutická snaha autorky vypsat se ze všech svých pocitů, ale nebojte, není to vlastně moc smutné, ukřivděné nebo zbytečně rozvláčné, naopak, je to strašně příjemné, odlehčené a zároveň intenzivní čtení. Dobře, tvrdím, že to není smutné, ale faktem je, že na konci knížky jsem se úplně neočekávaně rozplakala v kupé ve vlaku, což teda vypovídá víc o mé emoční nestabilitě, než o tom, jak moc smutná je to knížka. Nikdy by mě nenapadlo, že se u něčeho, co má na obálce lesklé fialové ptáčky, tak dojmu, ale říkám si, že to vlastně svědčí o dobrém příběhu, ne?

Ty & Skrytá těla

Kdo je taky fanouškem seriálu You na Netflixu? Já ho viděla celý najednou během jednoho upršeného a velmi neproduktivního víkendu a byla jsem z něj upřímně nadšená. Až díky tomu jsem se dozvěděla, že existuje knižní předloha a teď jsem si konečně našla čas na její přečtení. A rovnou jsem s ní schramstla i pokračování! Jaký to bylo? Lahůdkový! Hlavní hrdina, knihkupec Joe, je samozřejmě psychopatický blázen, ale když jsem dočítala druhý díl, tedy Skrytá těla, začala jsem si připadat taky jako psychopatický blázen, protože jsem vlastně s Joem v mnoha krizových situacích souznila, jednoduše: ano, lidi jsou zlo 😊 Taky jsem si kvůli těm knihám, které jsou samozřejmě o špetku lepší, než seriál, začala pravidelně zatahovat záclony v pokoji a vylepšila jsem si hesla všude. Protože stalkerství is a thing. Navíc vás tyhle knihy, psané z Joeova pohledu, naučí docela jinak přemýšlet o sociálních sítích a na většinu věcí, které na nich děláte, začnete pohlížet jako na úplné blbosti. Nenapadá mě jiná kniha, v níž byly Instagram a Twitter a Los Angeles a New York a knihkupectví a stalkeři vyobrazeni tak uvěřitelně a realisticky, vlastně je to možná úplně první kniha, kde je Tinder a není to trapný. Přečtěte si to, budete se bavit (a zatahovat si záclony).

Život v zahradě

P4146254.jpg

Tak a teď zase z úplně jiného soudku. Život v zahradě napsala Penelope Lively, která je nejen náruživou zahradnicí, ale oceňovanou britskou spisovatelkou a já o ní dosud neměla ani páru. Nemám v úmyslu vyhledávat záměrně její další knihy, ale tahle mě moc bavila. Je to takový ten druh knihy, který si čtete, když je vám líně, lenošíte s ní ideálně někde v parku pod stromem, trošku si u ní zdřímnete a je celkem jedno, kde ve čtení pokračujete dál. Tahle kniha vyžaduje trpělivost, spoustu trpělivosti a vyplatí se to. Je to zkrátka krásně napsané. Milé a občas trošku drzé a hrozně sympatické. Jinak je víceméně o ničem, pokud nejste weirdo, kterého zajímají zajímavosti o Královské botanické společnosti nebo o tom, jaké rostlinky se dají vypěstovat v Káhiře. Já asi trochu weirdo sem, protože jsem si tuhle knížku četla v parku pod stromem po snídani a v jednom kuse jsem kamarádovi sdělovala strašně zajímavé informace o záhoncích krokusů a divokých zahradách Oxfordshire, které mi v tu chvíli připadaly děsně obohacující, ale už teď si z toho nic nepamatuju.

Na kterou z knížek se mi podařilo vás nalákat? :-)

O tom, jak jsem se propadla do čtecí krize a vyhrabala se z ní ven

Vždycky jsem si říkala, že „čtecí krize“ je takový buzzword, zkrátka něco, co se hodně řeší v knihomolských kruzích, ale doopravdy to nikdo nezažil a jestli, tak jen ti rozmazlení čtenáři, co mají fakt hodně času na čtení, tolik, kolik já mít nikdy nebudu a mohou si dovolit ztrácet čas tím, že je knížky přestanou bavit. A vlastně, jak probůh mohou někoho přestat bavit knížky? Čtení? Vždyť je to ta nejlepší věc na světě!

Zkrátka a dobře mi v českém rybníčku, kde vychází skoro dvacet tisíc knih ročně, připadalo zhola nemožné dostat čtecí krizi. Vždyť bude přece pořád co číst, neustále nám budou knihomolové v našem okolí vnucovat nové, báječné romány, co si zkrátka musíme přečíst a pořád si budeme kupovat nové knížky, i když jsme ještě nepřečetli ty staré. Jenže pak se mi to stalo taky. A viním z toho právě tu přemíru nových knih – člověk často neví, čím má začít, nechá se pomalu, ale jistě zasypávat hromadou nepřečtených knih a místo čtení si radši pustí seriál na Netflixu. Je to zkrátka jednodušší. A pak se najednou točíte v kruhu, kde vám žádná anotace nepřipadá dost zajímavá, žádný příběh dost chytlavý a neustále hledat tu pravou knihu začíná být celkem otravné.

Jsem velká knihomolka, knížkami žiju nejen pracovně, trávím s nimi ráda spoustu volného času. Bylo mi smutno z toho, že se mi po nich nestýská a že je nechávám nepřečtené ležet v knihovně. Chtěla jsem se z té čtecí krize vymotat co nejdřív. Pro ty z vás, co na tom jsou podobně, nebo mají ve svém okolí čtenáře, co si stěžuje na čtenářskou krizi, mám pár tipů na to, co mi z ní rychle pomohlo ven.

P4065890.jpg

Dejte si pauzu

Nelámejte to přes koleno a smiřte se s tím, že je zkrátka na čase trávit volný čas trochu jinak. Choďte za kulturou, podívejte se na seriály (třeba na ty natočené podle knih, mrk mrk) a prožívejte životy. Pokud máte knihomolství v sobě, dřív nebo později se vám po knížkách začne jednoduše stýskat.

Čtěte ušima

Nikdy jsem neměla moc v lásce audioknihy. Neřídím, nevařím, nežehlím, tudíž není příliš prostoru pro to, kde je poslouchat. Faktem tedy bylo, že jsem to dlouho ani pořádně nezkusila, maximálně jsem si někde poslechla nějaký úryvek. Až pak se náhodou stalo, že jsem s kamarádkou, která audioknihy miluje, jela na několikahodinový výlet autem a první, co pustila, byla právě audiokniha. Detektivku od Petera Maye. Vůbec jsem nečekala, že mě to bude bavit, zvlášť napínavá kniha, to přece potřebuju hltat vlastním tempem! Ale audioknihy mi připomínají víc než čtení spíš divadelní představení, které pouze slyšíte. Díky hudebnímu podkresu a intonaci hlasu vypravěče je to skutečně jiný zážitek, než čtení samotné a rozhodně budete mít pocit, že ukrajováním si z mp3 kapitol se to čtení dá zvládnout tak nějak samo. A když si jednou oblíbíte nějakou audioknihu, vsadím se s vámi o co chcete, že ji budete chtít mít doma i v tradiční knižní podobě 😉 A pak si ještě koupíte pokračování, co zatím audioknižně ještě nevyšlo. No hele, a už zase čtete!

Čtěte obrázky

Proč pomáhá čtení komiksů? Jednoduše proto, že vám čtení obvykle ubíhá daleko, daleko rychleji a co si budeme povídat, my čtenáři pak ze sebe máme o to lepší pocit 🙂 Když začnete číst komiksy, začnete vnímat příběhy jinak, seznámíte se mnohdy s uměleckými díly na stránkách knih a už nebudete chtít přestat!

Sledujte lidi okolo knih

Pokud ve svém okolí náhodou nemáte dostatek knihomolů, nevadí, jsou tu totiž další a jsou jen pár kliknutí od vás. Podívejte se na mé oblíbené bookstagramery a nechte se zlákat jejich neutuchajícím nadšením pro knihy a čtení. Málokdo odolá přečtení knihy, když vám další nadšení čtenáři servírují tolik pěkných fotek a dychtivých zpráv o jejich kvalitě!

Zkuste re-reading vaší srdcovky

Je to nesmírně smutné, ale je třeba se s tím smířit – nikdy se nám nepodaří přečíst všechny ty skvělé knihy, co jich jen na světě bylo vydáno. Jakmile se dokážete s žít s tímto faktem, s klidnou duší se můžete vrátit ke knize, která vás kdysi strašně moc nadchla a užít si ji ještě jednou. Já takhle pravidelně jednou čas otevřu některý z dílů Harryho Pottera. Kromě toho se pravidelně vracím kupříkladu k Malému životu nebo k románu Zakletý v čase – to jsou knihy, ve kterých při každém čtení najdu něco nového, přijdu na jiné myšlenky, podtrhu si další důležitou větu. Navíc jsem je už četla tolikrát, že je už nečtu v češtině, nýbrž v anglickém originále, abych si trochu vytříbila svou cizojazyčnou slovní zásobu. To je další výzva, která vás možná přiměje vrátit se ke čtení 😊

Zaflirtujte s novým žánrem

IMG_0605.png

Že jste vyznavač krimi a nikdy se nepouštíte do nic jiného? Že nevěříte na fantasy a že by v tomhle žánru mohlo být něco pro vás? Ale tůdle. Překročte hranice své komfortní zóny a zapátrejte i po knihách, které byste si normálně nepřečetli. Možná je to čtecí krize, ale možná je chyba taky v tom, že už vás začalo nudit číst pořád dokola to samé. Skvělým odrazovým můstkem může v být v tomhle případě náš Čtenářský klub, kde čteme knihy z různých žánrů a období a tudíž je velká pravděpodobnost, že tu narazíte na něco, co byste si běžně nepřečetli.

Zkuste knihomolské záchranné lano

Něco takového vážně existuje? Samozřejmě! Knihomolským záchranným lanem mám na mysli knihy, které vám mnozí doporučují k přečtení, protože vás od takové čtecí krize zachrání. Obvykle bývají tenké (není pravidlem), hodně čtivé (to je vždycky pravidlem), napínavé a zkrátka takový ten typ, od kterého se nechcete odtrhnout, protože je to až moc dobré, než abyste to vůbec dokázali. Existuje jich mračno a některá najdete v téhle martinusácké kolekci 😉

Původní článek z blogu Martinus.cz najdete tu!

#tipnaknihu: Co jsem přečetla na začátku roku

Kde jsou ty časy, kdy jsem zhltla všechno čtení, co mi přišlo pod ruku, od návodu na vaření špaget až po složení šamponu. Nedokážu říct, podle čeho si teď vybírám knihy na přečtení – někdy mě nadchne recenze, někdy doporučení od kamarádky, někdy stačí obálka nebo anotace – ale přečtu toho o tolik míň, že je mi z toho někdy smutno. Na druhou stranu, neztrácím čas s blbostmi, které jsem četla jen proto, abych zabila volný čas, prokrastinovala při učení nebo abych o nich mohla sepsat jakýs takýs článek na blog 😊 Toho, co jsem přečetla, nebo aspoň rozečetla v první čtvrtině roku tedy každopádně není moc, ale na druhou stranu, z drtivé většiny knih jsem byla upřímně nadšená, což, mimochodem, podporuje mou teorii, že dospělost neznamená silonky, co se netrhají nebo lak na nehtech, co se neoprýská, nebo učesané vlasy, dospělost znamená, že už máte natolik srovnané preference, abyste si vždycky dovedli vybrat zábavu, která vás bude vážně bavit, ať už se to týká knih, filmů, seriálů nebo třeba divadla, bez ohledu na vnější tlak od lidí okolo vás.

Sepsala jsem krátké tipy na to, co jsem četla od začátku roku a bylo podle mě fakt dobré, nebo alespoň fakt zábavné. A moc ráda si v komentářích poslechnu vaše tipy na čtení! 😊


Dobro v tobě

Anotací mi tahle kniha připomínala můj oblíbený Vlčí ostrov, tak jsem se do ní bez váhání pustila. Okamžitě jsem se díky ní zamilovala do Nového Zélandu – jó, znám Pána prstenů, ale to mě nikdy moc nebralo, navíc Nový Zéland je pro mě na podobné úrovni jako Bali, zkrátka jedna z těch profláklých destinací, kam jezdí všichni. Ale tady jej čtenář pozná ne jako turistickou lahůdku, nýbrž jako osamocené, sychravé místo, s nevyzpytatelným mořem a bouřlivou přírodou. Pečlivě vybudované bubliny dvou samotářů, kteří se občas střetávají při náhodných příležitostech, prorazí malý chlapec, který se jednoho dne zničehonic zjeví na pláži. Je to krásné, smutné, skoro meditativní čtení, díky němuž jsem měla hrozný klid v duši. Je to jako by vás někdo škrábnul do srdce, ale vzápětí vás po něm pohladil a tu bolest utišil. Milý, hrozně milý zážitek.

Anna ze Zeleného domu

Nenechte se mýlit, Annu ze Zeleného domu jsem už četla asi tak… miliardakrát? Zilionkrát? Těžko říct 😊 Jako dítě jsem ji zbožňovala, Anna byla docela určitě moje první kamarádka knihomolka. Taky to asi bylo moje první seznámení s Kanadou a feminismem. Tuhle dětskou knihu mám ve svém prastarém vydání v naší velké knihovně u rodičů a jsem moc ráda, že už ji můžu mít i u sebe v Praze, protože Albatros zařídil nové, rozkošné, ilustrované vydání, které je radost číst a prohlížet si. Bylo strašně pěkné si Annu zase připomenout! Jaká byla vaše dětská oblíbená knižní postava?

Stručná historie času

Jsem ostuda, že jsem si na tuhle knihu neudělala čas už dřív! Přitom mě tolik věcí zajímá (a nejen proto, že jsem velkou část hodin fyziky na gymplu prospala, nebo si tajně četla romány pod lavicí) a ke vzniku vesmíru, fungování času a spoustě dalším záležitostem mám hromadu otázek. Knížka mě hrozně baví, protože Stephen Hawking je rozhodně lepší učitel než naše fyzikářka a jeho vysvětlování je jednoduché, elegantní a praktické, ale ani tak nemůžu přečíst tu knihu v kuse, takže si ji už od konce ledna v drobných rozmarech dávkuji po třech až pěti stránkách, záleží na času a náladě. Ale dobrý je to moc!

Nikdykde & Malý život

Čím dál tím častěji se mi potvrzuje, že vracet se ke knihám, které mě dřív úplně pohltily, je kolikrát lepší, než pořád vyhledávat nové. Už jsem se dávno smířila s tím, že nikdy nepřečtu všechno, co bych přečíst chtěla nebo měla, radši si několikrát přečtu román, který mě opravdu moc baví. Malý život i Nikdykde jsem si hrozně moc užila a nečetla jsem je tentokrát jen tak náhodou – z obou dvou se totiž snažím vymyslet tetování, které si nechám vyrobit v letošním roce 😊

Šarlatáni

Dámy a pánové, představuju vám největší guilty pleasure ever! Zalíbila se mi obálka téhle knihy a spojení thrilleru s fakultní nemocnicí. Asi to pravděpodobně nevíte, ale jsem jednou z největších fanynek seriálu Grey’s Anatomy na světě, i když si z toho ráda dělám legraci, pořád ho sleduju a Šarlatáni jsou na podobné úrovni. Je to soap opera s rádoby hrozivou zápletkou, dějí se tu velmi nepravděpodobné operace s velmi nepravděpodobným průběhem, hlavní hrdinové jsou směšně krásní a úspěšní a celé je to prostě úplně špatně. Na druhou stranu se tomu nedá upřít čtivost a napínavost a spisovatelský um autora. Pokud si přejete oddychovku, u které fakt, ale že fakt vůbec nemusíte přemýšlet, tady máte, nemáte zač!

O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky

Stejně jako většinu čtenářů mě k této knížce přitáhl její neodolatelný název, co si budem. S Bowiem toho má společného minimum, ale její titul mi alespoň vnutil pocit, že všechny písničky od Bowieho, co ke čtení poslouchám, zní k téhle knize jako báječný soundtrack 😊 Tahle kniha mi nejvíc dala to, že si chci (konečně) přečíst Klub nenapravitelných optimistů od stejného autora, krom toho to byla jen moc hezká jednohubka, která mi připomněla, jak jsou stereotypy zlé a zbytečné. Optimistický životní nezmar Paul a jeho příhody mě každopádně bavily a vás budou, myslím, taky!

Neříkej, že nemáme nic

Protože únorovou knížku z našeho Čtenářského klubu jsem četla už loni (bylo to Dej mi své jméno od Andrého Acimana), byla jsem hlavně zvědavá, co budou čtenáři říkat na náš březnový výběr – přece jen, jde o úplnou novinku od neznámé autorky, která rozebírá dějiny Číny na téměř pěti stech stranách. Na zpětnou vazbu v našem klubu si asi ještě chvíli počkám, ale jsem každopádně moc ráda, že ani těžší téma a tlustší kniha neodrazují od přečtení a první ohlasy jsou moc kladné, zejména o tom, že díky klubu natrefili na knihu, kterou by je jinak vůbec nenapadlo si přečíst. Já jsem ji četla už na konci února, abych měla trošku náskok, až o ní budu psát článek na blog a byla jsem upřímně nadšená. Je to takový ten po všech stránkách dobrý, kvalitní a solidní román, jehož čtení si užíváte, prožíváte emoce s hlavními hrdiny, vypravíte se na pouť mimo svou komfortní čtenářskou zónu. Celý příběh je navíc silně spjatý s hudbou, takže jsem, stejně jako u Bowieho výše, při čtení pořád poslouchala výběry na spotify, tentokrát uklidňující klasiku. Byl to velmi příjemný zážitek a doufám, že se ke čtenářům našeho klubu přidáte taky! 😊

Smrtka

Byla jsem v knihkupectví v Martině a nutně potřebovala nějaké čtení do vlaku a nějak jsem si neuměla vybrat to pravé - zoufale jsem tedy psala své martinusácké kolegyňce Džejny, aby mi okamžitě napsala doporučení na nějakou dobrou knihu a ona velmi netypicky zvolila young adultovku, takovou, o kterou bych jinak nezavadila pohledem. Když už čtu něco ve slovenštině, musí to mít fakt spád, protože jinak mě moc nebaví se tím prokousávat, takže tu jsem byla fakt na rozpacích, ale nakonec jsem Džejniným chválám, které na knihu pěla, podlehla, a dobře jsem udělala! Velmi netypický a originální příběh má tahle kniha, sci-fi žánr tomu jenom pomohl a byla jsem z ní upřímně nadšená. Ano, je to jednodušší příběh - však je to taky young adultovka, víme - ale i tak mě úplně omámil, kdyby někdo něco takového napsal ve verzi “pro dospělejší”, byla bych stopro největší fanynkou!

Clona

Nikdy jsem od Bjorka nic nečetla, ale Lucie o něm básnila tak, že jsem Cloně neodolala. A ještěžetak! Je to sice třetí díl krimi série, ale jestli jste na tom jako já a Bjorka znáte jen z doslechu, vůbec nevadí, klidně můžete se Clonou začít. Knížka má především nesmírně uhrančivý začátek, který vás chytne v zátylku a přirazí vám oči ke knize, vůbec se od toho nemůžete odtrhnout. Trošku mrazivý, jen tak decentně a nepříjemně, hodně čtivé, dost napínavé a s vymazlenou zápletkou. Já jsem byla maximálně spokojená!

Zůstaň se mnou

Společně se Clonou a Neříkej, že nemáme nic je Zůstaň se mnou rozhodně favoritem posledních měsíců. Kniha mi připomněla, že bych neměla mít svůj literární výběr zúžený zejména na Evropu a Ameriku, že silný, citlivý a intimní příběh, který se mě hluboce dotkne, se klidně může odehrávat třeba v Lagosu. Je to velmi intenzivní čtení o ženě, jejíž manžel si najde druhou manželku, je o rozpadu rodiny a mateřských poutech, je o zoufalé snaze ochránit se před zármutkem, jak to jenom jde.

V posledních dnech přeskakuju mezi rozečtenou Malou knihou o duši a Olgou, kterou napsal Bernhard Schlink, tedy autor mého milovaného Předčítače a obě dvě knihy zatím velký dobrý – blíž vám o tom určitě povím aspoň na svém instagramu 😉 Povězte mi o tom, co teď čtete vy a jestli je to dobrý a neměla bych si to náhodou přečíst taky!