Které knihy nevynechat letos na podzim

Nakladatelství už se nějaký ten pátek předhánějí se svými novými edičními plány a já si nestačím poznamenávat novinky, které si nutně potřebuju přečíst letos na podzim. Je to jeden z mnoha, mnoha důvodů, proč mám tohle roční období nejradši – ediční plány totiž praskají ve švech pod náporem skvělých, nových knih a řekla jsem si, že pokud to máte podobně a už se v tom ani pomalu pořádně nevyznáte a těch novinek je na vás zkrátka moc, sepíšu sem, co byste podle mě minout rozhodně neměli. Pokud máte podobný vkus, vsadím se, že budete potěšení!

IMG_6172.jpg

1)   Smrtící bílá od Roberta Galbraitha

Tuhle sedmisetstránkovou bichli už jsem si přečetla jako reading copy a upřímně závidím všem, kteří ji mají teprve před sebou. To „něco“, co vás popadne za límec a donutí vysedávat hodiny nad knihou a zapomenout na svět kolem, to je přesně to, co Rowlingová vkládá do každé své knížky a zas a znovu všem dokazuje, že je naprosto geniální spisovatelka, i když už nejde o kouzelnickou ságu. Ale kdyby Hermioně kdysi nepřišel dopis z Bradavic, dovedu si celkem dobře představit, že by byla jako Robin Ellacottová a řešila kriminální případy s Cormoranem Strikem, který je ve čtyřce děsně hot! Ještě víc závidím těm, kteří mají před sebou úplně celou sérii, docela zvažuju, že si vezmu týdenní dovolenou a dám si opáčko všech dílů. Protože jsou boží. Tak.

2)   Vox od Christine Dalcher

Už jsem si ji přečetla ve slovenštině, neb mě kdosi nalákal s tím, že to bude jako Napětí a Příběh služebnice. Je to takový slabší odvar, protože Margaret Atwoodová je zkrátka jiný kalibr, ale i tak je to dost dobrý příběh. Nesmírně mě těšilo, že hlavní hrdinka je lingvistka s upřímnou lásku k psanému i mluvenému projevu, ke slovům, k vyjadřování. Je to krapet dobrodružnější, než jsem zvyklá, ale přečetla jsem to každopádně během dvou dní a knížku můžu s čistým svědomím doporučit dál.

3)   Zlá krev od Johna Carreyroua

Měli jsme v práci takovou výzvu – s kolegy jsme si navzájem doporučili literaturu mimo naší komfortní zónu. Já dostala právě tuhle knížku, v angličtině a původně se mi do ní vůbec nechtělo, protože zaprvé angličtina a za druhé jsem předpokládala, že půjde o nějaké startupové cosi s rádobyhlubokou myšlenkou, která by se dala lehce shrnout do jednoho článku. To se to ale ta Janka spletla! Tohle je v podstatě reportážní literatura a’la absyntovky, propracovaná, napínavá „wtf“ kniha, která svou čtivostí předčí leckterou populární beletrii. Až jsem občas zapomínala, že ji čtu v angličtině, která se mi rozhodně nečte snadno. Je to hrozně dobré, hrozně intenzivní, hrozně nepředvídatelné.

4)   Kirké od Madeline Miller

Tady není nad čím přemýšlet, kdysi jsem se zamilovala do knihy od této autorky s názvem Achilleova píseň, protože jako malé knihomolče jsem byla závislá na Starých řeckých bájích a pověstích, cokoliv bájného bylo báječné, takže se těším, že si to letos na podzim zase připomenu.

5)   Měsíční tygr od Penelope Lively

Kniha s názvem Život v zahradě, která rozebírala literaturu a zahradničení, u mě slavila velký úspěch – byla naprosto ideální jednohubkou, pokud jste chtěli takové to líně plynoucí, přemýšlivé a milé čtivo na víkend. Tím pádem si rozhodně chci přečíst další knihu od téhle autorky, která bude o historii a historičce. Moc se na ní těším!

6)   Nevítaný host od Shari Lapeny

Tahle kniha už vyšla a navíc už vám tu můžu prozradit, že to bude zářijová kniha našeho Čtenářského klubu, jej! Thrillery jsou jedno z mých největších potěšení a tohle vypadá náramně! Od Shari (jejíž jméno s podivuhodnou urputností komolím na Lapi Sharena) jsem už četla Někdo cizí v domě i Manželé odvedle, oba dva mě potěšily přesně tak, jak správný thriller potěšit má – bylo to jednoduché, ale nesmírně poutavé, napínavé, čtivé a vůbec, prostě radost číst. Podobná očekávání mám i od Nevítaného hosta a jsem zvědavá, co na tuhle knihu ve Čtenářském klubu budete říkat vy!

7)   Krvavý květ od Louise Boije af Gennäs

Zdá se to být odpověď Kalibru na další díl Milénia, které vydává Host. Dokonce že prý byste si to měli přečíst, když se vám stýská po Larssonovi. No, já jsem si cestu k Miléniu nenašla nikdy, ale nalákalo mě spojení severského krimi a konspiračního thrilleru. Konspirace v románech mě děsně baví, takže pravděpodobně tuhle knihu nebudu chtít minout.

8)   Vděk od Delphine de Vigan

Jéminkote, jasně, že novou Delfínu si ujít nenechám! Jsem už několikaletá fanynka jejích knih, takže tohle je must have, jakmile vyjde a pravděpodobně ji zase zhltnu naráz a budu pak litovat, že jsem si to čtení trošku nešetřila, abych si ji mohla užívat o trochu déle. Příběhy téhle francouzské autorky jsou vždycky vytříbené, její slova umí zranit i utěšit, je to prostě krása.

9)   Záblesk života od Jodi Picoult

No, je pravda, že už ten název trochu čpí laciností, ale nevadí. Od Jodi Picoult nečekám velké zázraky, její romány nemění životy a nezůstávají ve vás dlouho, ale na víkend vás parádně zabaví a navíc si vždycky vezme na paškál nějaké téma, které rezonuje společností a nebojí se rýpnout si do všemožných bolavých míst. Vypadá to na pevnou vazbu, i když by nové Jodi Picoult podle mě strašně slušel paperback, protože je to přesně takové to čtení do letadla, které po příletu z dovolené umístíte do knihovny a pravděpodobně už nikdy znovu nevytáhnete, protože jednou stačilo. Ale ty bláho, to první přečtení, to vždycky stojí za to.


Letošní podzim se zřejmě ponese především ve znamení „guilty pleasure“, ale to vůbec nevadí! Těším se na tohle období už strašně moc a zejména na to, až mi knihovnu zaplní tyhle nové příběhy. Plánujete si přečíst některý z nich? Napište mi, který vás zaujal nejvíc!

7 knih, které byste si měli přečíst (nejen) na jaře

Posledních pár týdnů bylo všechno složitý, byla jsem strašně nervózní, málo jsem spala, bylo mi špatně a v hlavě jsem měla ohromný zmatek. Rozhodla jsem se tedy odsunout velké berlínské plány na Velikonoce na neurčito a místo toho se radši schovala doma na Šumavě, před Prahou i před lidmi. Prospala jsem většinu každého dne od pátku do pondělí, s lidmi jsem mluvila jen výjimečně, tepláky byly můj nový nejlepší kámoš, přečetla jsem tři knížky, vůbec jsem nepracovala. Proti depkám mi teda vždycky spíš pomáhá zahrabat se do práce až po uši a snažit se být venku a s lidmi, ale jednou za čas si dopřát tenhleten stav „světe-nech-mě-bejt“ mi vlastně připadá docela zdravý.

blog3.png

Píšu to proto, že jsem si řekla, že dám do kupy zase nějaká doporučení na knihy. Hrozně si teď zase čtení užívám, baví mě to, nebo že mám štěstí na fakt dobrý knihy, kdo ví, ale to je jedno, důležitý je, že jsem zase hrozně fascinovaná tím, že někdo si zkrátka poskládá písmenka do wordu a vy se pak od nich zaboha nemůžete odtrhnout. Jsem zase nadšená čtenářka, co by každému nejradši vnutila všechno dobré, co kdy přečetla. Tak aspoň z toho nejnovějšího – tady máte a čtěte! 😊


56355410_817053185335397_2034587214487990717_n.jpg

Tohle je jedno čtení z mé oblíbené „guilty pleasure“ sekce. Jednoduché, ale velmi účinné. Joanna je podobný typ jako já: odsouvá všechno na poslední chvíli, v životě má zmatek, nerada něco „řeší“ a utíká před povinnostmi, jak to jenom jde. V jeden večer se jí obrátí život naruby – strčí u vchodu do metra do člověka, kterého pokládá za nezdvořáka z baru, co jí dělal nevhodné návrhy, a ten nešikovně upadne. Joanna má v tu chvíli na výběr: nikdo ji neviděl, takže může utéct, nebo se k tomu postavit čelem a zavolat sanitku. Příběh se v tu chvíli větví na dvě možné varianty, které sledujeme současně. Je to zajímavě neotřelý způsob vyprávění, i když jak už to u podobných knih bývá, celé je to trochu laciné a triviální. Na druhou stranu, autorce se do příběhu podařilo nastražit spoustu navijáků, na které já se hned chytila, postavy jsou sympaticky normální a navíc se tu velmi intenzivně řeší nejen to, jak / jestli vůbec je důležité se přiznat k tomu, co jste provedli, ale třeba i to, že chlípné řeči v nočních barech od mužů směrem k ženám, které je dehonestují, nejenže by neměly být tolerovány a přijímány se shovívavým úsměvem, ale že jsou nebezpečným nástrojem, kvůli kterému se leckdy necítíme bezpečně.

Trny v čase

Ok, pravděpodobně si teď nevybírám zrovna literaturu, která bude vyhrávat Magnesie Litery a Man Bookery, ale baví mě to, to je důležité. Trny v čase jsou na pomezí mezi filozofováním a ezoterikou (na mě už to byla hodně tenká hranice, jakoukoliv ezoteriku nesnáším a tohle už bylo jen taktak) a nejvíc mě na nich bavilo, že jsou prostě jednoduchým splácáním knížek, které má spoustu lidí rádo, no a ono to funguje, taky se mi to líbilo. Bylo to, jako byste zmixovali Gaarderův Sofiin svět, Brownův jakýkoliv román, Greenovy Hvězdy nám nepřály a oficiální poradkyní tohoto románu prostě musela být Lenka Lanczová, kterou nekriticky zbožňovala každá puberťačka vyrůstající na začátku jedenadvacátého století. Ono to tak nějak funguje, občas to skřípe, každopádně čtivost a zábava se tomu upřít nedá. Celkem mě překvapilo, že něco takového vydala Paseka, ale vlastně proč ne, celkem se mi líbí představa, že by takových relativně chytrých románků pro náctileté vycházelo víc.

Lolita

No jasně, rereading jak lusk. Letos je to 120 let od narození Nabokova, Paseka vypustila do světa nové vydání, rozmarně hned ve čtyřech variantách, a my jsme si Lolitu vybrali do martinusáckého Čtenářského klubu. Víc důvodů k přečtení nepotřebujete! Já čtu Lolitu pokaždý, když mám chuť se opravdu, důkladně potěšit z textu; není moc takových knih, které bych četla především proto, jak jsou napsány. Víc o tom, proč byste si ji měli přečíst, se dočtete třeba tady 😉

Doufejme v to nejlepší

Ok, tohle byla už celkem vítaná změna od všech těch thrillerů a komplikovaných románů. První, co mě k tomuhle příběhu napadá, je to, že byl až neobvykle normální. Začíná smrtí přítele a čerstvého otce, retrospektivně popisuje vztah dvou lidí, který rozhodně nebyl ideální a čtenáři jsou svědkem toho, jak se nejistá třicítka učí fungovat v novém světě, kde její milý už neexistuje. Je to autobiografické a úplně z toho čiší ta terapeutická snaha autorky vypsat se ze všech svých pocitů, ale nebojte, není to vlastně moc smutné, ukřivděné nebo zbytečně rozvláčné, naopak, je to strašně příjemné, odlehčené a zároveň intenzivní čtení. Dobře, tvrdím, že to není smutné, ale faktem je, že na konci knížky jsem se úplně neočekávaně rozplakala v kupé ve vlaku, což teda vypovídá víc o mé emoční nestabilitě, než o tom, jak moc smutná je to knížka. Nikdy by mě nenapadlo, že se u něčeho, co má na obálce lesklé fialové ptáčky, tak dojmu, ale říkám si, že to vlastně svědčí o dobrém příběhu, ne?

Ty & Skrytá těla

Kdo je taky fanouškem seriálu You na Netflixu? Já ho viděla celý najednou během jednoho upršeného a velmi neproduktivního víkendu a byla jsem z něj upřímně nadšená. Až díky tomu jsem se dozvěděla, že existuje knižní předloha a teď jsem si konečně našla čas na její přečtení. A rovnou jsem s ní schramstla i pokračování! Jaký to bylo? Lahůdkový! Hlavní hrdina, knihkupec Joe, je samozřejmě psychopatický blázen, ale když jsem dočítala druhý díl, tedy Skrytá těla, začala jsem si připadat taky jako psychopatický blázen, protože jsem vlastně s Joem v mnoha krizových situacích souznila, jednoduše: ano, lidi jsou zlo 😊 Taky jsem si kvůli těm knihám, které jsou samozřejmě o špetku lepší, než seriál, začala pravidelně zatahovat záclony v pokoji a vylepšila jsem si hesla všude. Protože stalkerství is a thing. Navíc vás tyhle knihy, psané z Joeova pohledu, naučí docela jinak přemýšlet o sociálních sítích a na většinu věcí, které na nich děláte, začnete pohlížet jako na úplné blbosti. Nenapadá mě jiná kniha, v níž byly Instagram a Twitter a Los Angeles a New York a knihkupectví a stalkeři vyobrazeni tak uvěřitelně a realisticky, vlastně je to možná úplně první kniha, kde je Tinder a není to trapný. Přečtěte si to, budete se bavit (a zatahovat si záclony).

Život v zahradě

P4146254.jpg

Tak a teď zase z úplně jiného soudku. Život v zahradě napsala Penelope Lively, která je nejen náruživou zahradnicí, ale oceňovanou britskou spisovatelkou a já o ní dosud neměla ani páru. Nemám v úmyslu vyhledávat záměrně její další knihy, ale tahle mě moc bavila. Je to takový ten druh knihy, který si čtete, když je vám líně, lenošíte s ní ideálně někde v parku pod stromem, trošku si u ní zdřímnete a je celkem jedno, kde ve čtení pokračujete dál. Tahle kniha vyžaduje trpělivost, spoustu trpělivosti a vyplatí se to. Je to zkrátka krásně napsané. Milé a občas trošku drzé a hrozně sympatické. Jinak je víceméně o ničem, pokud nejste weirdo, kterého zajímají zajímavosti o Královské botanické společnosti nebo o tom, jaké rostlinky se dají vypěstovat v Káhiře. Já asi trochu weirdo sem, protože jsem si tuhle knížku četla v parku pod stromem po snídani a v jednom kuse jsem kamarádovi sdělovala strašně zajímavé informace o záhoncích krokusů a divokých zahradách Oxfordshire, které mi v tu chvíli připadaly děsně obohacující, ale už teď si z toho nic nepamatuju.

Na kterou z knížek se mi podařilo vás nalákat? :-)

O tom, jak jsem se propadla do čtecí krize a vyhrabala se z ní ven

Vždycky jsem si říkala, že „čtecí krize“ je takový buzzword, zkrátka něco, co se hodně řeší v knihomolských kruzích, ale doopravdy to nikdo nezažil a jestli, tak jen ti rozmazlení čtenáři, co mají fakt hodně času na čtení, tolik, kolik já mít nikdy nebudu a mohou si dovolit ztrácet čas tím, že je knížky přestanou bavit. A vlastně, jak probůh mohou někoho přestat bavit knížky? Čtení? Vždyť je to ta nejlepší věc na světě!

Zkrátka a dobře mi v českém rybníčku, kde vychází skoro dvacet tisíc knih ročně, připadalo zhola nemožné dostat čtecí krizi. Vždyť bude přece pořád co číst, neustále nám budou knihomolové v našem okolí vnucovat nové, báječné romány, co si zkrátka musíme přečíst a pořád si budeme kupovat nové knížky, i když jsme ještě nepřečetli ty staré. Jenže pak se mi to stalo taky. A viním z toho právě tu přemíru nových knih – člověk často neví, čím má začít, nechá se pomalu, ale jistě zasypávat hromadou nepřečtených knih a místo čtení si radši pustí seriál na Netflixu. Je to zkrátka jednodušší. A pak se najednou točíte v kruhu, kde vám žádná anotace nepřipadá dost zajímavá, žádný příběh dost chytlavý a neustále hledat tu pravou knihu začíná být celkem otravné.

Jsem velká knihomolka, knížkami žiju nejen pracovně, trávím s nimi ráda spoustu volného času. Bylo mi smutno z toho, že se mi po nich nestýská a že je nechávám nepřečtené ležet v knihovně. Chtěla jsem se z té čtecí krize vymotat co nejdřív. Pro ty z vás, co na tom jsou podobně, nebo mají ve svém okolí čtenáře, co si stěžuje na čtenářskou krizi, mám pár tipů na to, co mi z ní rychle pomohlo ven.

P4065890.jpg

Dejte si pauzu

Nelámejte to přes koleno a smiřte se s tím, že je zkrátka na čase trávit volný čas trochu jinak. Choďte za kulturou, podívejte se na seriály (třeba na ty natočené podle knih, mrk mrk) a prožívejte životy. Pokud máte knihomolství v sobě, dřív nebo později se vám po knížkách začne jednoduše stýskat.

Čtěte ušima

Nikdy jsem neměla moc v lásce audioknihy. Neřídím, nevařím, nežehlím, tudíž není příliš prostoru pro to, kde je poslouchat. Faktem tedy bylo, že jsem to dlouho ani pořádně nezkusila, maximálně jsem si někde poslechla nějaký úryvek. Až pak se náhodou stalo, že jsem s kamarádkou, která audioknihy miluje, jela na několikahodinový výlet autem a první, co pustila, byla právě audiokniha. Detektivku od Petera Maye. Vůbec jsem nečekala, že mě to bude bavit, zvlášť napínavá kniha, to přece potřebuju hltat vlastním tempem! Ale audioknihy mi připomínají víc než čtení spíš divadelní představení, které pouze slyšíte. Díky hudebnímu podkresu a intonaci hlasu vypravěče je to skutečně jiný zážitek, než čtení samotné a rozhodně budete mít pocit, že ukrajováním si z mp3 kapitol se to čtení dá zvládnout tak nějak samo. A když si jednou oblíbíte nějakou audioknihu, vsadím se s vámi o co chcete, že ji budete chtít mít doma i v tradiční knižní podobě 😉 A pak si ještě koupíte pokračování, co zatím audioknižně ještě nevyšlo. No hele, a už zase čtete!

Čtěte obrázky

Proč pomáhá čtení komiksů? Jednoduše proto, že vám čtení obvykle ubíhá daleko, daleko rychleji a co si budeme povídat, my čtenáři pak ze sebe máme o to lepší pocit 🙂 Když začnete číst komiksy, začnete vnímat příběhy jinak, seznámíte se mnohdy s uměleckými díly na stránkách knih a už nebudete chtít přestat!

Sledujte lidi okolo knih

Pokud ve svém okolí náhodou nemáte dostatek knihomolů, nevadí, jsou tu totiž další a jsou jen pár kliknutí od vás. Podívejte se na mé oblíbené bookstagramery a nechte se zlákat jejich neutuchajícím nadšením pro knihy a čtení. Málokdo odolá přečtení knihy, když vám další nadšení čtenáři servírují tolik pěkných fotek a dychtivých zpráv o jejich kvalitě!

Zkuste re-reading vaší srdcovky

Je to nesmírně smutné, ale je třeba se s tím smířit – nikdy se nám nepodaří přečíst všechny ty skvělé knihy, co jich jen na světě bylo vydáno. Jakmile se dokážete s žít s tímto faktem, s klidnou duší se můžete vrátit ke knize, která vás kdysi strašně moc nadchla a užít si ji ještě jednou. Já takhle pravidelně jednou čas otevřu některý z dílů Harryho Pottera. Kromě toho se pravidelně vracím kupříkladu k Malému životu nebo k románu Zakletý v čase – to jsou knihy, ve kterých při každém čtení najdu něco nového, přijdu na jiné myšlenky, podtrhu si další důležitou větu. Navíc jsem je už četla tolikrát, že je už nečtu v češtině, nýbrž v anglickém originále, abych si trochu vytříbila svou cizojazyčnou slovní zásobu. To je další výzva, která vás možná přiměje vrátit se ke čtení 😊

Zaflirtujte s novým žánrem

IMG_0605.png

Že jste vyznavač krimi a nikdy se nepouštíte do nic jiného? Že nevěříte na fantasy a že by v tomhle žánru mohlo být něco pro vás? Ale tůdle. Překročte hranice své komfortní zóny a zapátrejte i po knihách, které byste si normálně nepřečetli. Možná je to čtecí krize, ale možná je chyba taky v tom, že už vás začalo nudit číst pořád dokola to samé. Skvělým odrazovým můstkem může v být v tomhle případě náš Čtenářský klub, kde čteme knihy z různých žánrů a období a tudíž je velká pravděpodobnost, že tu narazíte na něco, co byste si běžně nepřečetli.

Zkuste knihomolské záchranné lano

Něco takového vážně existuje? Samozřejmě! Knihomolským záchranným lanem mám na mysli knihy, které vám mnozí doporučují k přečtení, protože vás od takové čtecí krize zachrání. Obvykle bývají tenké (není pravidlem), hodně čtivé (to je vždycky pravidlem), napínavé a zkrátka takový ten typ, od kterého se nechcete odtrhnout, protože je to až moc dobré, než abyste to vůbec dokázali. Existuje jich mračno a některá najdete v téhle martinusácké kolekci 😉

Původní článek z blogu Martinus.cz najdete tu!