7 knih, které byste si měli přečíst (nejen) na jaře

Posledních pár týdnů bylo všechno složitý, byla jsem strašně nervózní, málo jsem spala, bylo mi špatně a v hlavě jsem měla ohromný zmatek. Rozhodla jsem se tedy odsunout velké berlínské plány na Velikonoce na neurčito a místo toho se radši schovala doma na Šumavě, před Prahou i před lidmi. Prospala jsem většinu každého dne od pátku do pondělí, s lidmi jsem mluvila jen výjimečně, tepláky byly můj nový nejlepší kámoš, přečetla jsem tři knížky, vůbec jsem nepracovala. Proti depkám mi teda vždycky spíš pomáhá zahrabat se do práce až po uši a snažit se být venku a s lidmi, ale jednou za čas si dopřát tenhleten stav „světe-nech-mě-bejt“ mi vlastně připadá docela zdravý.

blog3.png

Píšu to proto, že jsem si řekla, že dám do kupy zase nějaká doporučení na knihy. Hrozně si teď zase čtení užívám, baví mě to, nebo že mám štěstí na fakt dobrý knihy, kdo ví, ale to je jedno, důležitý je, že jsem zase hrozně fascinovaná tím, že někdo si zkrátka poskládá písmenka do wordu a vy se pak od nich zaboha nemůžete odtrhnout. Jsem zase nadšená čtenářka, co by každému nejradši vnutila všechno dobré, co kdy přečetla. Tak aspoň z toho nejnovějšího – tady máte a čtěte! 😊


56355410_817053185335397_2034587214487990717_n.jpg

Tohle je jedno čtení z mé oblíbené „guilty pleasure“ sekce. Jednoduché, ale velmi účinné. Joanna je podobný typ jako já: odsouvá všechno na poslední chvíli, v životě má zmatek, nerada něco „řeší“ a utíká před povinnostmi, jak to jenom jde. V jeden večer se jí obrátí život naruby – strčí u vchodu do metra do člověka, kterého pokládá za nezdvořáka z baru, co jí dělal nevhodné návrhy, a ten nešikovně upadne. Joanna má v tu chvíli na výběr: nikdo ji neviděl, takže může utéct, nebo se k tomu postavit čelem a zavolat sanitku. Příběh se v tu chvíli větví na dvě možné varianty, které sledujeme současně. Je to zajímavě neotřelý způsob vyprávění, i když jak už to u podobných knih bývá, celé je to trochu laciné a triviální. Na druhou stranu, autorce se do příběhu podařilo nastražit spoustu navijáků, na které já se hned chytila, postavy jsou sympaticky normální a navíc se tu velmi intenzivně řeší nejen to, jak / jestli vůbec je důležité se přiznat k tomu, co jste provedli, ale třeba i to, že chlípné řeči v nočních barech od mužů směrem k ženám, které je dehonestují, nejenže by neměly být tolerovány a přijímány se shovívavým úsměvem, ale že jsou nebezpečným nástrojem, kvůli kterému se leckdy necítíme bezpečně.

Trny v čase

Ok, pravděpodobně si teď nevybírám zrovna literaturu, která bude vyhrávat Magnesie Litery a Man Bookery, ale baví mě to, to je důležité. Trny v čase jsou na pomezí mezi filozofováním a ezoterikou (na mě už to byla hodně tenká hranice, jakoukoliv ezoteriku nesnáším a tohle už bylo jen taktak) a nejvíc mě na nich bavilo, že jsou prostě jednoduchým splácáním knížek, které má spoustu lidí rádo, no a ono to funguje, taky se mi to líbilo. Bylo to, jako byste zmixovali Gaarderův Sofiin svět, Brownův jakýkoliv román, Greenovy Hvězdy nám nepřály a oficiální poradkyní tohoto románu prostě musela být Lenka Lanczová, kterou nekriticky zbožňovala každá puberťačka vyrůstající na začátku jedenadvacátého století. Ono to tak nějak funguje, občas to skřípe, každopádně čtivost a zábava se tomu upřít nedá. Celkem mě překvapilo, že něco takového vydala Paseka, ale vlastně proč ne, celkem se mi líbí představa, že by takových relativně chytrých románků pro náctileté vycházelo víc.

Lolita

No jasně, rereading jak lusk. Letos je to 120 let od narození Nabokova, Paseka vypustila do světa nové vydání, rozmarně hned ve čtyřech variantách, a my jsme si Lolitu vybrali do martinusáckého Čtenářského klubu. Víc důvodů k přečtení nepotřebujete! Já čtu Lolitu pokaždý, když mám chuť se opravdu, důkladně potěšit z textu; není moc takových knih, které bych četla především proto, jak jsou napsány. Víc o tom, proč byste si ji měli přečíst, se dočtete třeba tady 😉

Doufejme v to nejlepší

Ok, tohle byla už celkem vítaná změna od všech těch thrillerů a komplikovaných románů. První, co mě k tomuhle příběhu napadá, je to, že byl až neobvykle normální. Začíná smrtí přítele a čerstvého otce, retrospektivně popisuje vztah dvou lidí, který rozhodně nebyl ideální a čtenáři jsou svědkem toho, jak se nejistá třicítka učí fungovat v novém světě, kde její milý už neexistuje. Je to autobiografické a úplně z toho čiší ta terapeutická snaha autorky vypsat se ze všech svých pocitů, ale nebojte, není to vlastně moc smutné, ukřivděné nebo zbytečně rozvláčné, naopak, je to strašně příjemné, odlehčené a zároveň intenzivní čtení. Dobře, tvrdím, že to není smutné, ale faktem je, že na konci knížky jsem se úplně neočekávaně rozplakala v kupé ve vlaku, což teda vypovídá víc o mé emoční nestabilitě, než o tom, jak moc smutná je to knížka. Nikdy by mě nenapadlo, že se u něčeho, co má na obálce lesklé fialové ptáčky, tak dojmu, ale říkám si, že to vlastně svědčí o dobrém příběhu, ne?

Ty & Skrytá těla

Kdo je taky fanouškem seriálu You na Netflixu? Já ho viděla celý najednou během jednoho upršeného a velmi neproduktivního víkendu a byla jsem z něj upřímně nadšená. Až díky tomu jsem se dozvěděla, že existuje knižní předloha a teď jsem si konečně našla čas na její přečtení. A rovnou jsem s ní schramstla i pokračování! Jaký to bylo? Lahůdkový! Hlavní hrdina, knihkupec Joe, je samozřejmě psychopatický blázen, ale když jsem dočítala druhý díl, tedy Skrytá těla, začala jsem si připadat taky jako psychopatický blázen, protože jsem vlastně s Joem v mnoha krizových situacích souznila, jednoduše: ano, lidi jsou zlo 😊 Taky jsem si kvůli těm knihám, které jsou samozřejmě o špetku lepší, než seriál, začala pravidelně zatahovat záclony v pokoji a vylepšila jsem si hesla všude. Protože stalkerství is a thing. Navíc vás tyhle knihy, psané z Joeova pohledu, naučí docela jinak přemýšlet o sociálních sítích a na většinu věcí, které na nich děláte, začnete pohlížet jako na úplné blbosti. Nenapadá mě jiná kniha, v níž byly Instagram a Twitter a Los Angeles a New York a knihkupectví a stalkeři vyobrazeni tak uvěřitelně a realisticky, vlastně je to možná úplně první kniha, kde je Tinder a není to trapný. Přečtěte si to, budete se bavit (a zatahovat si záclony).

Život v zahradě

P4146254.jpg

Tak a teď zase z úplně jiného soudku. Život v zahradě napsala Penelope Lively, která je nejen náruživou zahradnicí, ale oceňovanou britskou spisovatelkou a já o ní dosud neměla ani páru. Nemám v úmyslu vyhledávat záměrně její další knihy, ale tahle mě moc bavila. Je to takový ten druh knihy, který si čtete, když je vám líně, lenošíte s ní ideálně někde v parku pod stromem, trošku si u ní zdřímnete a je celkem jedno, kde ve čtení pokračujete dál. Tahle kniha vyžaduje trpělivost, spoustu trpělivosti a vyplatí se to. Je to zkrátka krásně napsané. Milé a občas trošku drzé a hrozně sympatické. Jinak je víceméně o ničem, pokud nejste weirdo, kterého zajímají zajímavosti o Královské botanické společnosti nebo o tom, jaké rostlinky se dají vypěstovat v Káhiře. Já asi trochu weirdo sem, protože jsem si tuhle knížku četla v parku pod stromem po snídani a v jednom kuse jsem kamarádovi sdělovala strašně zajímavé informace o záhoncích krokusů a divokých zahradách Oxfordshire, které mi v tu chvíli připadaly děsně obohacující, ale už teď si z toho nic nepamatuju.

Na kterou z knížek se mi podařilo vás nalákat? :-)