Život je jinde

Nejhorší věk je podle mě od dvaceti do třiceti. Jakože jasně, když mi bylo o deset let míň, viděla jsem to jinak, ale teď je ten tlak na mou osobu a na všechny mé kamarády stokrát, tisíckrát, milionkrát větší. Musíme toho tolik stihnout. Stáhnout si Tinder. Užívat si nezávazného života. Potkat svou spřízněnou duši. Optimální dobu s ní chodit (lepší je déle než krátce, ale zase ne příliš dlouho). Ideálně se i vzít a mít dětičky. Mezi tímhle vším byste měli taky dostudovat, najít si bydlení, budovat si kariéru. Čím víc upracovanější jste, čím zaplněnější diáře máte, čím víc pozic zastáváte, tím líp. Brífinky, mítinky, korporátní slang je in. Kafe nejlíp rovnou do žíly, mezitím co přebíháte z jednoho onlajnového projektu do druhého. Opovaž se sníst něco nezdravého, o víkendech uběhni maraton a zajdi na miliontou konferenci o sociálních sítích a pak si pořiď další usměvavý selfíčko na Instagram.

Nejsem pokrytec, taky to chci. Tohle všechno. Chci dokonalý vztah a společné hashtagy na sociálních sítích, chci být ve 30 pod 30 ve Forbesu jako ta knižní aktivistka, co vyprodukovala nejkrásnější knihomolský projekt na světě, chci pít každé ráno zelená smůtýčka a chci, aby moje babička pojala podezření, že se můj život ubírá správným směrem. Chci, aby na mě každé ráno čekala ve schránce stovka mailů, které nedokáže vyřešit nikdo jiný než já a chci krásný minimalistický šatník a taky se chci hodně smát, takovým tím nakažlivým perlivým smíchem, kterému nikdo neodolá.

Ale tohle nejsem já. Občas mívám záchvaty asociálnosti, ve kterých se mi nechce mluvit ani s mými kamarády, k šatům nosím neladící odrbané tenisky a v půl 11 večer odevzdaně capkám do Teska pro pizzu. Což občas dělají všichni ti úspěšní takzvaní millenials, ale svěřují si to šeptem na messengeru nebo u čtvrtýho espressa, že zhřešili. Chtěla bych se k nim přidat, ale já jsem nehřešila, maximálně jsem si tu pizzu a dva díly New Girl užila, proč bych se za to měla stydět? Baví mě sedět s kamarádama na náplavce, pít napůl jeden cider (protože na náplavce je to tak předražený a navíc šetříme na výlet do Berlína, kde budeme nejspíš taky sedět a pít cider). Baví mě odjet na víkend na Šumavu a trávit ho tím, že chodím po lese a pouštím si do sluchátek pořád dokola tu jednu písničku, kterou teď miluju nejvíc na světě, ale za týden už mi bude protivná. Baví mě číst knihy, které mě doopravdy baví bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou bestsellery a jestli je teď jejich boom a jsou cool nebo ne. Někdy mě baví řešit bezvýznamné věci, ale někdy mě baví mlčet, když se ostatní hádají.

Máme jasně nalajnováno a vysněno, jak by vypadala naše ideální budoucnost. Kamarádka by chtěla chalupu uprostřed lesa bez internetu, se starou knihovnou a spoustou kvalitní kávy. Další by se sebrala a odjela do Chorvatska pomáhat na hranice uprchlíkům. Pak jsem slyšela o velkém domě se zahradou a francouzskými okny, o malování a psaní knih, o procestování celého světa, o životě v Thajsku a na Bali. Já bych dělala baristku v sušickém Thecoffeehouse, jezdila do práce na rozvrzaném kole v puntíkované sukni a po večerech četla knížky u Otavy. Co se týče našich budoucností, je to všechno jasné a prosté. Ale teď se naše zmatené něco-dvacetileté dušičky ztrácejí v bludišti strategií, kampaní a instantních lásek na jedno kliknutí, všude kolem spousta velkých očekávání.

Já říkám zkusme je naplnit, ale neposerme se z toho.

Inspirace z pavlinaspeaks.com.

vscocam-photo-1 (8).jpg