#aslowmoment

Hrozně moc si užívám, že každoroční taktrochušílené předvánoční období je za mnou. Leden a únor jsou báječné měsíce na relax, všichni se rozkoukávají v novém roce a možná už něco velkolepě plánují, ale nikdo se ještě nikam nežene, protože všichni máme pocit, že na všechno je spoustu času. Dokonce i ti největší křiklouni na sociálních sítích, kteří nevynechají žádnou příležitost, aby vám pověděli, jak strašně zaneprázdnění jsou a kolik “projektů” na ně čeká v diáři, teď na chvíli zmlkli. Užívám si to. Začala jsem zase číst, brouzdám Netflixem, učím se (velmi pomalu a nešikovně) hrát na ukulele, hodně spím a s kamarádkami si užíváme hodování při velkolepých snídaních. Tohle všechno se konkrétně dělov posledních dnech, které nebyly vůbec ničím výjimečné a přesně to se mi na nich strašně líbilo. Ospalá Praha, moji oblíbení lidi, dlouhé snídaňování, okukování obchůdků, troška focení, hodně povídání, objevování nových kaváren. Tak jsem si řekla, že si to sem odložím, abych si občas připomněla, že tohle je to, co mi dělá největší radost a že bych to nevyměnila za 30 pod 30 ve Forbes ani omylem.

Přečtěte si moje tetování

40554445_1030191030492962_2287600964552622080_n.jpg

Poslední dobou mě zase baví psát články a když jsem přemýšlela nad tím, o čem by mohl být ten další, něco takovýho osobního, ale zase ne moc, tak nějak to slušně vybalancovat, můj kamarád mi řekl, abych napsala článek o svých tetováních, že to je na mně přece zajímavý. Znám spoustu lidí, co mají tetování, znám spoustu příběhů, které se za jejich obrázky skrývají a docela určitě díky tetování zajímavá nejsem, ale pravdou je, že své inkoustové obrázky zcela nepokrytě zbožňuju. Tetování se mi líbila odjakživa a jakmile jsem začala s prvním, věděla jsem, že potřebuju další a další a jedno ještě, takže jsem si udělala takový plán, abych nebyla potetovaná od hlavy k patě (protože se mi zas zamlouvá víc, když tetování není to první, co vás hned praští do očí, když se na někoho podíváte).

Nechávám si vytetovat pouze obrázky, které nějak symbolicky zaznamenávají příběhy, které jsem četla a zanechaly ve mně výjimečný dojem. Samozřejmě, takových knih je taky hrozná spousta, ale tohle jsou knihy, které jsem četla několikrát, protože se k nim často vracím, četla jsem je v obdobích, kdy se mi dělo něco zásadního, změnily můj pohled na svět. Zkrátka a dobře, takové ty knihy, kterých za život zas až tak moc nepotkáte :-) Na první dobrou bych si chtěla nechat vytetovat každou druhou knihu, co přečtu, ale když tomu dám chvíli čas, dojde mi, že to vlastně až tak perfektní mnohdy nebylo. A ty, u kterých mám ten dojem i po delší době, budu nosit na sobě.

Vypisovat, proč zrovna tohle a co všechno to pro mě znamená nebudu u každého, to je leckdy až příliš osobní, ale řekla jsem si, že vám sem sepíšu, co mám vytetováno, jako takové drobné tipy na knihy a vysvětlím vám, proč byste si zrovna tyhle měli taky přečíst, pokud jste to ještě neudělali :-) Není toho moc, právě díky svému plánu potetovaná nejsem na první pohled skoro vůbec, ale ono ještě během pár dalších let nějaké další přibude, o tom nepochybuju :-)


Knihy o Šumavě od Klostermanna

Tohle bylo moje první tetování vůbec a šestnáctiletá Janka toužila po něčem, co jí bude připomínat rodný kraj, takže si nechala vytetovat keltský symbol pro nekonečný koloběh života a smrti. Ano, je to přesně takové to postpubertální tetování, které vám povětšinou rodiče zakázali, protože věděli, že toho jednou budete litovat :-) Na druhou stranu můžu aspoň říct, jaké to je, když máte vytetováno něco, s čím už tak úplně moc nesouzníte, čehož se, myslím, bojí většina těch, co s tetováním váhá. Je to v pohodě :-) Vlastně mi to připadá roztomile naivní a je to prostě součást mě, nikdy bych si ho nenechala odstranit, protože, jak zpívá Frank Turner, “if we had the luck to live our lives a second time through, we’d be sure to get the same tattoos”. Zkrátka jsem ho našla v jedný z knížek od Klostermanna, které sbírala moje babička, a bylo to. Započalo myšlenku nechat si tetovat věci z knih a je to v pořádku.

Knihy o Harrym Potterovi

Relikvie smrti a svou věčnou lásku k HP snad víc rozvádět nemusím. Fun fact: občas se mě někdo rádobyvtipně zeptá, jestli kvůli tomuhle obrázku na zápěstí patřím do nějaký sekty.

Pěna dní

Tenkrát jsem tvrdila, že nechci žádná velká, barevná tetování, a pak jsem si nechala na lýtko, už v mém pražském bytě na gauči, vytetovat velký a barevný obrázek z Pěny dní. Surreálná, krásná, poetická, šílená, prapodivně kouzelná novela mi kdysi úplně učarovala a miluju ji dodnes, Boris Vian píše tak nějak zvláštně neuchopitelně a přitom velmi přímočaře, okamžitě jsem se na jeho psaní stala závislou. A do dneška si moc přeju vlastnit klavír, který míchá koktejly!

Tulák po hvězdách

Komorní příběh o převtělování má lehce buddhistický nádech, ale velmi realistické, až syrové a drsné kulisy. Jack London je známější Bílým Tesákem, já po téhle knížce sáhla náhodou v knihovně a zamilovala se po prvních pár stránkách. Je to kniha, se kterou si sáhnete do nejhlubších zákoutí své duše (jakkoliv pozérsky to zní) a položíte si otázky, které by vás možná jinak ani nenapadly. Zanechala ve mně hluboký dojem a vždycky ji doporučuju k přečtení těm, co zrovna v životě tápou a neví, co se sebou. Ona vám totiž připomene, co je důležité a co až tak moc ne. Moje tetování na předloktí je originál od Brabikate, obrázek mi poprvé načrtla na ruku v kavárně a já si to pak nechala už napořád. (Varování: prosím, vyhněte se obloukem novému vydání od Omegy a jejich zničujícím překladům.)

Letní světlo, a pak přijde noc

Brutální a nádherné psaní Islanďana Stefanssona obrátilo v loňském roce mou literární topku vzhůru nohama. Slovenské vydání od Artfora mělo nádhernou obálku a já byla chycená už na prvních řádcích. Při čtení vyprávění z malé, depresivní islandské vesnice máte chuť podtrhávat každou druhou větu, je to tak výstižné a pravdivé, že bych nejradši Stefanssona vnutila úplně každému. Až tu knihu budu číst postopadesáté ve stáří, věřím, že pořád dokážu autorovu moudrost vztáhnout na svůj život a mezi řádky v příbězích vidět samu sebe. V tomhle případě jsem si dovolila trochu rozvernosti, vybrali jsme s mou tatérkou spoustu krásy z islandské flóry a nechala jsem si celou paži pokreslit kapradinami, rozkvetlými vlčími boby a suchopýrem.

Geniální přítelkyně

Jak já jsem vděčná za to, že mi Elena Ferrante přišla do knihovny! Mám k ní podobně zbožňující vztah jako k Harry Potterovi. Velkolepá italská tetralogie je jeden z mých největších literárních zážitků, Neapol jsem pak navíc zažila na vlastní kůži, čímž se to všechno ještě celé umocnilo a je nasnadě, že si to žádalo vytetovaný obrázek. Hrozně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co by to mělo být, protože jakkoliv přišlo mým kamarádům zábavné, abych měla vytetovanou osminku pizzy (která by stejně nedávala smysl), nechtěla jsem nic “srandovního”. Jakmile jsem přišla na to, co to bude, měla jsem z toho takovou radost, že jsem si pak maličké tetování nechala udělat bez delšího rozmýšlení, spontánně a ihned.

Na závěr si to ještě žádá tip na tatéra, což? ;-) Já se vždycky s veškerou důvěrou obracím na Niku, která dělá kouzla ve Vršovicích, kousek od Tvojí mámy a už to není jen moje oblíbená tatérka, ale taky můj oblíbený člověk. Pokud byste se ale chtěli porozhlédnout ještě jinde, moje kamarádky zase spokojeně navštěvují o něco minimalističtější Erin, na instagramech velmi obdivuju práci terryemi a slyšela jsem samou chválu na Honzu. Ale to jen tak letmo na závěr, o tatérech, které sleduju na instagramu, by tu mohly být tři samostatné články :-)

Máte/chcete tetování? Pustíte se do některé z “mých” knih? Dejte vědět! ;-)

7 nezapomenutelných knih z roku 2018

IMG-5499.jpg

Jsem z roku 2018 taková rozpačitá - vlastně bych si asi neměla stěžovat, protože se vcelku nic špatného nestalo, zároveň mám pocit, že se skoro vůbec nic nestalo. Jsem nevděčnice, však já vím. Taky to není vina nikoho jiného než mě, zakutala jsem se do své komfortní zóny, jak jenom to šlo. 2018 bylo hlavně o práci, o hledání balancu, o ujasnění si toho, co vlastně chci dělat. Letos chci cestovat co nejvíc to půjde, najít co nejvíc dobrých knih k přečtení a #bemorekind je takové moje motto už nějakou dobu, ale ráda bych, abych ho dodržovala co nejvíc online i offline to půjde.

Co se loňské literatury týče, musím přiznat, že z přečtených knih mám obdobný pocit jako z celého roku vůbec. Žádný Malý život, Letné svetlo nebo Kruh se nekonaly, žádný velký a ohromující román (snad až na jednu nebo dvě knihy) jsem nepotkala. Přesto se našlo pár titulů, které stojí za zmínku a za přečtení, tak se na ně pojďme mrknout ;-)


Napětí

A začnu hned tou jednoznačně nejlepší knihou, kterou jsem letos přečetla - tu jsem si navíc tak trošku vydupala jako první knihu v martinusáckém online Čtenářském klubu. Dystopie říznutá thrillerem a sci-fi. Je skutečně jiskřivá, jak slibuje anotace, napínavá, čtivá, dechberoucí a posadíte se z ní na zadek, dámy a pánové. Má dokonalou pointu, která je ale jen třešničkou na dortu v podobě výborně vystavěného příběhu s parádně prokreslenými charaktery. Lahůdka. Jestli vás bavil Příběh služebnice, tohle chcete, okamžitě a ihned. Pusťte se do ní už teď v lednu, ať se můžete přidat do Čtenářského klubu ;-)

Prázdne srdcia

Jeden z nejdepresivnějších příběhů, co jsem kdy četla, zatím vyšel jen ve slovenštině, ale tybláho, tohle bylo dokonalé čtení na takové to šedé a prázdné mezisvátkové období, kdy se nic neděje a nikdo nemá ani potuchy, co je za den. Německo v blízké budoucnosti, velmi zajímavý koncept sebevražd, známý a přece trochu jiný svět. Tohle asi není kniha, kterou si může přečíst kdokoliv kdykoliv, ale pokud někomu padne do noty, věřím, že přečtení rozhodně litovat nebude.

Pod kupolí

Letos jsem se poprvé pořádně seznámila se Stephenem Kingem a jeho sci-fi verzí události, ve které cosi mrští na americké městečko průhlednou kupoli, jíž nepronikne vůbec nic. Ano, už jste to viděli v Simpsonových, já vím! :-) King vás doslova přiková ke čtení téhle paperbackové bichle, je to paráda, rušila jsem schůzky, byla vzhůru dlouho do noci, měla potřebu o ní neustále mluvit, zkrátka splnila všechno, co očekávám od návykového románu. Trochu strašidelné a klaustrofobické, bacha.

Vitajte v raji

Jediná reportážní kniha ve výběru, skutečně myslím, že ta nejlepší absyntovka, co jsem zatím přečetla a bohužel zase nevyšla v češtině. Jennie Dielemans v ní mluví o cestovním průmyslu. Jasně, že se bavíme o velkých hotelových resortech s bazény se slanou vodou, co mají výhled na moře, ale taky o backpackers a instagramových spotech, o drogových rájích a o znečištění, které visí za levnými letenkami. Je to kniha, která dráždí a při jejímž čtení si každý sáhne do svědomí.

Probudím se na Šibuji

Nečekala jsem, že mě bude bavit tahle japonská story, takže hádám, že tohle je to největší překvapení letošního roku. Rozkošně krásná kniha od Paseky, snový a křehký příběh, který se odehrává mezi rádoby intelektuály v Praze na místech, které dobře znám, ale taky na druhém konci světa, který je úplně jiný, než si vlastně dokážeme vůbec představit. Knížka, kterou je radost číst pro krásný jazyk, sympatické myšlenkové pochody hlavní hrdinky a originální příběh. #musthave pro každého, kdo studoval na fildě.

Dallas 63

Ach Kingu, kdybych tak jen už dřív věděla, jak dobrý jsi! Tohle jsem si přečetla po shlédnutí seriálové minisérie s Jamesem Francem (nebudu vám lhát, že nebyl hlavním důvodem pro to si to vůbec pustit) a těžko říct, co se mi líbilo víc, kniha je každopádně komplexnější a detailnější (jako ostatně vždycky) a nejspíš i strašidelnější, ale seriál 11.22.63 je dozajista jedním z nejlepších, co jsem viděla a jedním z nejdojemnějších romantických příběhů.

Ptačí tribunál

Jedna z prvních knih letošního roku byla velmi příjemnou záležitostí. Tak trochu psychologický thriller, ale hlavně sonda do duší dvou komplikovaných hrdinů, kteří spolu žijí v podivně obsesivním vztahu uprostřed přenádherného přírodního ticha a klidu, ze kterého vám (očividně) může začít docela slušně hrabat. Připomínalo mi to líp napsaný Vlčí ostrov, který jsem četla kdysi.

Jaké byly vaše top knihy v roce 2018? Už se nemůžu dočkat na to, co skvělého přinese ve formě knížek letošek a v jakých příbězích se letos budu ztrácet!