10 tipů pro ty, co by rádi fotili svatby

Nedá se nic dělat, dřív nebo později se tu musel objevit článek o mém největším letním koníčku. Někteří v létě vyráží na prázdniny, někteří zas o víkendech obrážejí svatby a zaznamenávají ty nejromantičtější a nejdojemnější chvilky v životě.

P5195783.jpg

Když jsem si loni usmyslela, že bych vlastně mohla fotografovat svatby (za což kladu vinu Instagramu a té neuvěřitelné inspiraci, která se na člověka vyvalí, když pozná pár správných hashtagů), neměla jsem páru, do čeho se to vlastně pouštím. Jak obrovitánský je svatební byznys, jak velkou zodpovědnost musím přijmout, nevěděla jsem ani o „maličkostech“ typu co vlastně přesně musím fotit, kolik baterek potřebuju na jeden svatební den, nebo co se stane, když nestihnu odfotit první manželský polibek před oltářem.

Říkala jsem si, že kdybych nebyla tak zbrklá, možná by mi bylo o něco klidněji na duši a třeba bych se pak vyhnula všem začátečnickým chybám. Tedy, začátečník já jsem v podstatě pořád, ale učíme se všichni za pochodu neustále a po druhém „svatebním“ létě jsem si přece jen už jistější v kramflecích. Tak jdeme na to, tu máte ode mě pár mouder, která se vám možná šiknou, pokud ty svatby budete chtít fotit taky!


1) Nejdřív ze všeho si to dobře rozmyslete

Focení na svatbách je adrenalin, o tom žádná a rozhodně to nebude disciplína pro každého. Nemusíte nutně fotit svatby, protože je fotí pět dalších fotografů, které znáte. Pole působnosti je široké a to, že se na svatební fotku vykašlete, vám na kvalitě neubírá. Je to totiž obrovská zodpovědnost. Pro mě je to jedna z věcí, které mám na svatebním focení nejradši – totiž to, že zachytávám momenty, které jsou nenávratně pryč. Většina focení se dá zopakovat, ale pohled tatínka, který vidí poprvé dceru ve svatebních šatech, první pusa před oltářem, první společný novomanželský tanec, dojatí prarodiče… jsou to všecko malé střípky, ale taky nesmírně důležité poklady. Na svatbě se sejde široká rodina a kamarádi dohromady, což je kombinace, která se mockrát za život nestává a je na vás, abyste na to všem vyrobili vzpomínku. Jsou to jedny z mála fotografií, ke kterým se lidé vrací po celý zbytek života. Neuvěřitelně mě těší, když pomyslím na to, že fotím něco tak důležitého, ale je naprosto v pořádku, že vás to spíš děsí a není to nic pro vás. Je lepší, když si to uvědomíte předtím, než vás popadne panický záchvat den před svatbou 😊

2) Najděte svůj styl

Díky tomu budete rozpoznatelní mezi milionem jiných fotografů, právě to bude důvod, proč si vás budou snoubenci vybírat. Najít si svůj styl není jednoduché, na úvod k tomu báječně pomáhá Instagram, kde máte nekonečnou inspiraci a další fotografové, které budete sledovat a obdivovat (ahoj, Eliško!), ale nejdůležitější ze všeho je fotit, fotit, fotit, do úmoru, do zblbnutí, kohokoliv, kdykoliv, prostě foťte, pořád, ještě víc, neustále. Nečekejte na dokonalé světlo, na tu nejhezčí modelku, na dovolenou, prostě foťte, blbněte, zkoušejte, zamilujte se do svých obrázků. A až ten svůj styl najdete, držte se ho. Spousta lidí se mě ptala, jak se mi to stane, že můžu fotit parádní, pohodové svatby v lese nebo v továrně – právě takové fotky totiž u sebe ukazuju, propaguju, protože chci, aby si mě právě takoví lidé k focení svatby vybrali. Nebojte se taky uspořádat nastajlované focení, tak, jak si svatební fotky nejideálněji představujete – ve vašem portfoliu se budou vyjímat a snoubenci budou přesně vědět, co od vás očekávat.

3) Najděte si mentora

Tím myslím fotografa nebo fotografku, kteří jsou mnohem zkušenější než vy, dovedou vám poradit s každým problémem, zodpoví všetečné otázky a ideálně vás vezmou i na focení svatby jako second shootera. Jelikož jsem trdlo, na první focení svatby jsem šla sama, bez zkušeností a bez jakékoliv průpravy (snoubenci ovšem byli varováni). Bylo to neuvěřitelně náročné a i když mi to hodně dalo, znovu bych to nechtěla zažít ani za nic. Když jsem si pak vyzkoušela být druhým, pomocným fotografem, skoro jsem brečela úlevou. Máte čas sledovat, jak fotí profík, můžete si zkoušet, co vás napadne, blbnout s foťákem a část zodpovědnosti z vás někdo sejme, což je pro začátečníka velká úleva. Měla jsem velké štěstí na fotografy kolem sebe – nikdo z nich si nenechával svoje know-how pro sebe (stejně jsem nikdy nepochopila, proč to někteří dělají a k čemu to je dobré) a ochotně se dělili o své znalosti. Stejně tak mě známá bez okolků vzala s sebou na svatbu. Pokud nikoho takového v okolí nemáte, dobrým startem může být skupina LooksLikeFilm LEARN, která je sice hodně mezinárodní a místo pro second shootera se tam nebude hledat jednoduše, ale na druhou stranu se tu den co den rozebírají všechny strasti i radosti svatebních fotografů a leckdy se tu řeší i blbůstky, které mi kolikrát, když toho mám moc, aspoň zvednou náladu 😊

4) Nepodceňujte přípravu

Ani teď můj foto gear není kompletní a pravděpodobně asi nikdy nebude 😊 Ale spíš než o tom, kolik baterek nebo externích disků nebo objektivů si musíte připravit, bych vám ráda napsala, že byste neměli podcenit přípravu ohledně interakce se snoubenci. Když jsem začala fotit svatby, byla jsem hrozně nadšená a nejradši bych byla každý víkend na jiné svatbě – jenže s touhle frekvencí bych nejen brzo vyhořela, nestíhala odevzdávat fotky včas, ale hlavně bych fotila svatby jak na běžícím pásu a neměla šanci snoubence poznat. Je to úplně jiný zážitek, když fotíte cizí lidi a když fotíte lidi, se kterými už máte nějaké to setkání za sebou, víte o nich pár věcí, dovedete se společně zasmát a máte si o čem povídat. Přesně takové dvojice si teď vybírám a svateb fotím málo. Je to proto, abychom měli čas si u káviček dlouho povídat (nejen) o svatbě, aby byl čas na předsvatební focení a abych si pak na svatbě nepřipadala úplně „cize“. Byť to zní možná triviálně, je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Nikdy jsem nedokázala vyfotit pěkné fotky člověku, který mi je nepříjemný a nesympatický a vždycky jsem vyfotila stokrát lepší fotky těm, se kterými si padneme do noty hned od začátku. Úvodní setkávání a předsvatební focení smažou i trému ze strany snoubenců, kteří s velkou pravděpodobností nebudou profesionální modelové a často mají z focení stres. Díky tomuhle bude zkrátka všem daleko příjemněji a na fotkách je to znát.

5) Nenechte náhodě nic, co nemusíte

Náhradní foťák. Náhradní objektiv. Náhradní baterky. Program celého dne neustále po ruce v telefonu. Když si nejste něčím jistí, klidně se zeptejte třeba stokrát. Svatby jsou neuvěřitelně nevyzpytatelné a nejspíš nepůjde všechno podle plánu, ale můžete mít aspoň čisté svědomí, že jste pro hladký průběh focení udělali maximum. Před svatbou byste měli se snoubenci dopodrobna probrat, co je pro ně prioritní a jaká fotka by určitě neměla chybět (díky tomu si, mimochodem, leckdy velmi usnadníte práci), ale zároveň byste si měli dohodnout podmínky spolupráce, ve kterých by nemělo chybět ani to, co se stane, když se přihodí hloupá náhoda a něco kiksne. Zkrátka a dobře, je důležité dát dvojici vědět, že nikdo nejsme dokonalí a něco se občas nepovede.

P9214362.jpg

6) Myslete na sebe

Při focení své první svatby jsem měla pocit, že když pustím foťák z ruky, všechno je ztraceno. Fotila jsem tolik, jako ještě nikdy v životě, zuřivě jsem dokumentovala každý výraz obličejů všech zúčastněných asi milionkrát. Trochu jsem toho pak zpětně litovala, když jsem se probírala tisíci a tisíci fotek 😊, ale hlavně jsem se večer skoro neudržela na nohou, od hladu a z dehydratace se mi motala hlava a vzpamatovávala jsem se z toho celý následující den. Vypozorovala jsem, že se spousta fotografů domnívá, že na svatbě si zkrátka pauzičku udělat nemůžou, což je chyba, protože ty bláho, jsme přece jenom lidi 😊 Kupříkladu já jsem takový ten druh introverta, kterého vlastně občas moc těší být mezi lidmi, ale potřebuje od nich zároveň často oddych, aby nabral síly na další rozhovory. Takže mám jednoduše u sebe celý den na svatbě program, abych nikdy nezmeškala nic podstatného, ale párkrát během dne si zalezu někam do alespoň relativní samoty, pět minut zírám do telefonu a nedělám nic. Pro své duševní zdraví 😊 Láhev vody neustále s sebou je samozřejmostí a pohodlné tenisky jakbysmet. Na fotkách nebudete, společenské ošacení tedy není třeba přehánět, pokud si na něj nepotrpíte. Pro mě je prioritou pohodlnost, v parném létě navíc oblečení z bavlny nebo lnu, abych se neupekla. Stačí nějaký neutrální oděv a za tenisky vám vážně nikdo hlavu neutrhne.

7) Neslibujte nemožné, radši si dejte rezervu

Tohle je logické a úplně jednoduché, ale divili byste se, pro kolik fotografů to není samozřejmostí: novomanželé a vůbec všichni svatebčané touží po tom, aby měli fotky co nejdřív! Obvykle posílám hned po svatbě aspoň deset patnáct fotek jen pro radost, potěšení, aby si novomanželé připomněli včerejšek. Vždycky si dávám časovou rezervu a i když vím, že fotky zvládnu upravit za týden, raději pár dní přidám. Pokaždé vypadá lépe, když pošlete fotografie dřív, než později. A prosím vás, nebuďte jedním z těch fotografů nebo jednou z těch fotografek, co si křečkují fotky jen pro sebe celé měsíce. Dobře to znám, když někdo fotí mě, taky urgentně potřebuju fotky co nejdřív a kdyby mi je někdo týdny nechtěl poslat, nepotěšila bych se 😊

8) Obrňte se trpělivostí

Na drtivé většině svateb se vám stane, že vás někdo/něco naštve, rozhořčí, překvapí… Jak už jsem psala, svatby jsou prostě nevyzpytatelné 😊 Tak se obrňte trpělivostí proti těm, co vám při krájení dortu ťapkají do záběru se svými telefony, slibuju, že až si kousek toho dortu dáte, svět bude zase růžovější.

P6281951.jpg

9) Be friendly

Ke všemu a ke všem. Jestli jste takový ten zapšklý prskací typ a’la grumpy cat, zvažte, jestli pro vás má tohle focení smysl. Nikdo není zvědavý na vaše kyselý pohledy a častokrát to budete právě vy, kdo bude rozesmávat skupinku kamarádů, kdo bude s nevěstou tancovat na parketu a vůbec, kdo bude spoluutvářet atmosféru celého dne. Taky nebuďte trubka a když je třeba s něčím pomoct a vy máte zrovna čas, přiložte ruku k dílu. A doporučuju udělat radost všem, kteří se společně s vámi na svatbě podílejí – od muzikantů přes květinářství až po občerstvení a dekorace, každý bude rád, když jim pak nevěsta do foroty pošle nějaké vaše fotky a třeba si na vás vzpomenou, až budou někoho doporučovat svým klientům na focení 😊

10) Užijte si to!

Během obřadu u mě na nějaké emoce většinou není čas, ale mám ráda gratulace po svatbě – ty dojaté výrazy, neředěné štěstí, upřímnou radost. Vždycky se u toho dojímám. Mám svatby ráda, protože díky nim víc věřím na happyendy. Protože jsou na jeden den zapomenuté všední starosti, všichni se nastrojí a baví se. Je to den, který jako by trval věčně a zároveň jen pár sekund. Naprosto výjimečná chvíle v životě. Užívejte si to všechno společně se svatebčany. Povídejte si s nimi, potkáte nové, zajímavé lidi. Tancujte i s foťákem na parketu, ty momentky pak budou stát za to. Zůstaňte ještě chvíli po tom, co dofotíte poslední záběry, nechte se pozvat na parket i na skleničku. Zkrátka si to užijte, protože ani pro vás to nebude nuda, ale neopakovatelný zážitek.

P9213479.jpg

Jaké to je, pracovat na zákaznickém servisu

Byl to celkem častý omyl, že si lidi mysleli, že v práci jen fotím pěkný knížky v pěkných kavárnách.

Ok, to dělám taky. Ale ne tak často, jak to vypadá na Instagramu.

Moje pracovní pozice se jmenuje „community specialist“. Je to klasicky nicneříkající, ale můžete mi dát k dobru, že jsem éru, kdy každá pozice obsahovala slova jako „lover“, „guru“ a „ninja“, úplně přeskočila. Moje denní náplň spočívá především v tom, že komunikuju s našimi zákazníky a fanoušky. Mailem, telefonem, přes chat, na messengeru, v komentářích. Páčíkuju, smajlíkuju, lajkuju.

Vždycky jsem chtěla pracovat někde u knih, s lidmi, kteří dokážou knihy jaksepatří ocenit a taky jsem věděla, že bych chtěla lidem pomáhat, ale na Greenpeace ani zdravotní zařízení nemám koule. Teoreticky by se dalo říct, že pracuju v knihkupectví, takže kecičky o pomáhání lidem jsou směšné. Ale já znám knížky, které tě dokážou vytáhnout z reality tak, že zapomeneš na úplně všecky shitstormy, co se ti dějí. Je asi jen málo eshopů, které ti dokáží prodat únik z reality, který je zdravý a obohacující.

Přiznávám, že než jsem začala pracovat na zákaznickém servisu v knihkupectví, tak jsem customer care nijak neřešila. Byla jsem zvyklá, že v Bille jsou na mě protivní a že na poště se dlouho čeká, tušila jsem, že reklamace jsou bolestivé, když měla zásilka zpoždění, trpělivě jsem čekala, protože volat do eshopu ve mně probouzelo neuvěřitelnou nechuť. Věřila jsem, že negativní recenze má větší dosah než ta pozitivní a jak říká Pavlína Louženská: ….z community managementu se stal eufemismus pro chození na poštu a hlavně uklidňování lidí, kteří se do čehokoliv opírají caps lockem.

Postupně jsem navíc začala zjišťovat, že mí známí se domnívají, že pracovat na zákaznickém servisu znamená každých pět minut útrpně zvedat telefon a nechat na sebe řvát rozzuřené cizí lidi. Že to znamená stokrát denně překopírovat tu samou, strojovou informaci o zásilkách a balících, že to znamená dlouhé směny v obřím korporátu (v takovém tom, ve kterém pracoval Chandler z Friends), že to znamená malý plat a obří frustraci.

Co si budem, všechny tyhle představy se zakládají na skutečnosti. Ale (některé) firmy už si uvědomují, jak cení jsou lidé, kteří mají reálný kontakt se zákazníky. Protože svět se díkybohu mění a pomalu, ale jistě se nakupuje nejen tam, kde jsou slevy, ale taky tam, kde se o vás dobře postarají, rychle vyřeší vaše problémy a navíc si občas zažertují. Customer care is the new marketing, bitches a né jen buzzword. Když pracuješ na zákaznickém servisu, obvykle musíš vědět o všem aspoň trochu – od marketingových kampaní až po to, jak a kde spravit technické potíže -, musíš umět najít nejlepší řešení problému častokrát okamžitě, jsi víceméně profesionální copywriter, dostaneš základy účetnictví (které budeš využívat i pro sebe, protože tě je gympl nenaučil, ehm) a asertivita bude tvoje druhé jméno. Je to vlastně takový kompletní balíček všeho, po čem touží mileniálové, ne?

Je to až legrační, co všechno zmůžou slůvka „omlouváme se“, „prosím“ a „vážíme si toho“. Nikdy nevíte, jestli se vašemu zákazníkovi nepřihodilo něco děsného a pozdě odeslaná zásilka nebyla poslední kapka – být milý, i když je na vás někdo nepříjemný, je základem customer care. Je pro mě překvapivě snadné být milá na někoho, kdo je protivný, snad možná proto, že u mé osoby se “ten sh*t” zastaví a nepůjde dál. A každodenně mi dělají radost lidé, kteří si na mé doporučení přečtou knížku, nebo mi napíšou, že jsou s naším knihkupectvím spokojení. Jen málokdy mě rozesmutní zákazníci, co spokojení nejsou – příručkově řečeno, většinou nejsou důvodem ke smutku, jsou důvodem ke zlepšení. A mě baví se zlepšovat, jakkoliv příručkově to zní :-)

Práce na zákaznickém servisu může být všechno špatné, co jsem popsala výše, nebo ten nejlepší dreamjob ever. Stačí tu práci uchopit jinak, než velí zažité konvence. Moje futuristická dušička se velmi těší z předpovědí mnoha osobností, které tvrdí, že do budoucna nás umělá inteligence nenahradí, protože human touch bude důležitější než kdy dřív, pouze nám bude více pomáhat ve vyhledávání informací a zrychlování procesů. Ale to, že za přístroji s vámi komunikuje skutečný člověk, co vám nadšeně doporučuje knihy, které sám četl, oblíbil si je, plakal a smál se u nich, tohle ryzí nadšení jinde nevezmete.

Chce to srdíčko, dobrosrdečnost, umět dobře psát, mít od přírody milý tón hlasu, selský rozum a zbytek se naučíte. Tak to, prosím pěkně, s těmi lepšími a empatičtějšími službami nevzdávejme.

Které knihy nevynechat letos na podzim

Nakladatelství už se nějaký ten pátek předhánějí se svými novými edičními plány a já si nestačím poznamenávat novinky, které si nutně potřebuju přečíst letos na podzim. Je to jeden z mnoha, mnoha důvodů, proč mám tohle roční období nejradši – ediční plány totiž praskají ve švech pod náporem skvělých, nových knih a řekla jsem si, že pokud to máte podobně a už se v tom ani pomalu pořádně nevyznáte a těch novinek je na vás zkrátka moc, sepíšu sem, co byste podle mě minout rozhodně neměli. Pokud máte podobný vkus, vsadím se, že budete potěšení!

IMG_6172.jpg

1)   Smrtící bílá od Roberta Galbraitha

Tuhle sedmisetstránkovou bichli už jsem si přečetla jako reading copy a upřímně závidím všem, kteří ji mají teprve před sebou. To „něco“, co vás popadne za límec a donutí vysedávat hodiny nad knihou a zapomenout na svět kolem, to je přesně to, co Rowlingová vkládá do každé své knížky a zas a znovu všem dokazuje, že je naprosto geniální spisovatelka, i když už nejde o kouzelnickou ságu. Ale kdyby Hermioně kdysi nepřišel dopis z Bradavic, dovedu si celkem dobře představit, že by byla jako Robin Ellacottová a řešila kriminální případy s Cormoranem Strikem, který je ve čtyřce děsně hot! Ještě víc závidím těm, kteří mají před sebou úplně celou sérii, docela zvažuju, že si vezmu týdenní dovolenou a dám si opáčko všech dílů. Protože jsou boží. Tak.

2)   Vox od Christine Dalcher

Už jsem si ji přečetla ve slovenštině, neb mě kdosi nalákal s tím, že to bude jako Napětí a Příběh služebnice. Je to takový slabší odvar, protože Margaret Atwoodová je zkrátka jiný kalibr, ale i tak je to dost dobrý příběh. Nesmírně mě těšilo, že hlavní hrdinka je lingvistka s upřímnou lásku k psanému i mluvenému projevu, ke slovům, k vyjadřování. Je to krapet dobrodružnější, než jsem zvyklá, ale přečetla jsem to každopádně během dvou dní a knížku můžu s čistým svědomím doporučit dál.

3)   Zlá krev od Johna Carreyroua

Měli jsme v práci takovou výzvu – s kolegy jsme si navzájem doporučili literaturu mimo naší komfortní zónu. Já dostala právě tuhle knížku, v angličtině a původně se mi do ní vůbec nechtělo, protože zaprvé angličtina a za druhé jsem předpokládala, že půjde o nějaké startupové cosi s rádobyhlubokou myšlenkou, která by se dala lehce shrnout do jednoho článku. To se to ale ta Janka spletla! Tohle je v podstatě reportážní literatura a’la absyntovky, propracovaná, napínavá „wtf“ kniha, která svou čtivostí předčí leckterou populární beletrii. Až jsem občas zapomínala, že ji čtu v angličtině, která se mi rozhodně nečte snadno. Je to hrozně dobré, hrozně intenzivní, hrozně nepředvídatelné.

4)   Kirké od Madeline Miller

Tady není nad čím přemýšlet, kdysi jsem se zamilovala do knihy od této autorky s názvem Achilleova píseň, protože jako malé knihomolče jsem byla závislá na Starých řeckých bájích a pověstích, cokoliv bájného bylo báječné, takže se těším, že si to letos na podzim zase připomenu.

5)   Měsíční tygr od Penelope Lively

Kniha s názvem Život v zahradě, která rozebírala literaturu a zahradničení, u mě slavila velký úspěch – byla naprosto ideální jednohubkou, pokud jste chtěli takové to líně plynoucí, přemýšlivé a milé čtivo na víkend. Tím pádem si rozhodně chci přečíst další knihu od téhle autorky, která bude o historii a historičce. Moc se na ní těším!

6)   Nevítaný host od Shari Lapeny

Tahle kniha už vyšla a navíc už vám tu můžu prozradit, že to bude zářijová kniha našeho Čtenářského klubu, jej! Thrillery jsou jedno z mých největších potěšení a tohle vypadá náramně! Od Shari (jejíž jméno s podivuhodnou urputností komolím na Lapi Sharena) jsem už četla Někdo cizí v domě i Manželé odvedle, oba dva mě potěšily přesně tak, jak správný thriller potěšit má – bylo to jednoduché, ale nesmírně poutavé, napínavé, čtivé a vůbec, prostě radost číst. Podobná očekávání mám i od Nevítaného hosta a jsem zvědavá, co na tuhle knihu ve Čtenářském klubu budete říkat vy!

7)   Krvavý květ od Louise Boije af Gennäs

Zdá se to být odpověď Kalibru na další díl Milénia, které vydává Host. Dokonce že prý byste si to měli přečíst, když se vám stýská po Larssonovi. No, já jsem si cestu k Miléniu nenašla nikdy, ale nalákalo mě spojení severského krimi a konspiračního thrilleru. Konspirace v románech mě děsně baví, takže pravděpodobně tuhle knihu nebudu chtít minout.

8)   Vděk od Delphine de Vigan

Jéminkote, jasně, že novou Delfínu si ujít nenechám! Jsem už několikaletá fanynka jejích knih, takže tohle je must have, jakmile vyjde a pravděpodobně ji zase zhltnu naráz a budu pak litovat, že jsem si to čtení trošku nešetřila, abych si ji mohla užívat o trochu déle. Příběhy téhle francouzské autorky jsou vždycky vytříbené, její slova umí zranit i utěšit, je to prostě krása.

9)   Záblesk života od Jodi Picoult

No, je pravda, že už ten název trochu čpí laciností, ale nevadí. Od Jodi Picoult nečekám velké zázraky, její romány nemění životy a nezůstávají ve vás dlouho, ale na víkend vás parádně zabaví a navíc si vždycky vezme na paškál nějaké téma, které rezonuje společností a nebojí se rýpnout si do všemožných bolavých míst. Vypadá to na pevnou vazbu, i když by nové Jodi Picoult podle mě strašně slušel paperback, protože je to přesně takové to čtení do letadla, které po příletu z dovolené umístíte do knihovny a pravděpodobně už nikdy znovu nevytáhnete, protože jednou stačilo. Ale ty bláho, to první přečtení, to vždycky stojí za to.


Letošní podzim se zřejmě ponese především ve znamení „guilty pleasure“, ale to vůbec nevadí! Těším se na tohle období už strašně moc a zejména na to, až mi knihovnu zaplní tyhle nové příběhy. Plánujete si přečíst některý z nich? Napište mi, který vás zaujal nejvíc!