Jak fotím knihy

Už dlouho mi leží na srdci článek o focení knih, ač to není zrovna oficiální fotografická disciplína a ani to není to, v čem bych si byla stoprocentně jistá v kramflecích. Pravdou ale je, že fotím knížky nejčastěji (áno, na tyhlety Instagramy) a s radostí a spíš než poučovat JAK to dělat, bych vám zkrátka jen chtěla povědět, jak to dělám já :-)

PB303684.jpg

Kniha je to nejdůležitější

PB163180.jpg

Slovo kompozice mi dlouho nic neříkalo a pravdou je, že i teď by asi profesionální fotograf na mými fotkami zaplakal, ale když se to vezme kolem a kolem, nejde o nic složitého a pravdou zůstává, že ač budete dělat s fotografovanými knihami jakékoliv psí kusy, vždycky to bude nejlíp vypadat, když vyfotíte knihu celou, bez oříznutých rohů a stránek, tak, aby na ni okamžitě ulpěl pohled těch, co si fotku prohlížejí. Kniha by měla z fotky vystupovat a mělo by být jasné, že je to nejpodstatnější prvek. Proto si dobře rozmyslete, než dodáte jakékoliv dekorace. Je to vůbec zapotřebí? Není kniha krásná sama o sobě? Některé ani nepotřebují oživovat hrnkem kávy, světýlky, milionem polštářů. Zkuste taky přemýšlet jako člověk, který se na fotku bude koukat. Je dobře rozpoznatelné, o jakou knihu jde? Víte, že pro toho, kdo se na fotku dívá, je nepříjemné vidět knihu, která ho zajímá, vzhůru nohama? Jsou to maličkosti, ale z průměrné fotky udělají o sto procent lepší.

IMG-5550.jpg

Barvy a styl

Mějte svůj styl! :-) Jsem dlouhodobým divákem instagramerů, kteří mají jednotný styl fotek. Vím, co od nich můžu očekávat a vím, že se mi to nejspíš bude líbit. Neříkám, že každá fotka má být jako přes kopírák, jen se před focením zamyslete, jestli máte na fotce barvy, kterými vás můžou lidi identifikovat, jestli fotíte knihu tak, aby to bylo v souladu s tím, co od vás lidi očekávají. Právě díky Instagramu máte jedinečnou příležitost hledat a zkoušet nové styly fotografií, tak dlouho, dokud si nenajdete něco, co vám absolutně sedne. Najděte si svůj styl, uvelebte se v něm, ale jednou za čas porušte pravidla a zkuste něco nového. Víte, stejně to nikdy nebude stejné a nebude to nuda. Všimla jsem si třeba toho, že aniž bych se o to snažila, mění se barevnost mých fotek v závislosti na ročním období. Na jaře mám fotky barevné a něžné, v létě do žluta, na podzim temně zelené a v zimě nejvíc vyniká bílá. Dohromady to ale díky opakujícím se barvám dává smysl.

Flatlays

Jednou bych chtěla udělat úplně dokonalou flatlay fotku! Zatím se mi to nepovedlo. Připadá mi, že Instagram (minimálně můj feed) se vrací k původním mobilovým fotkám a místo bokehu a rozmazaného pozadí z perfektní zrcadlovky cení flatlay posty víc než dřív. To je dobrá zpráva pro ty, co fotí fotky knížek na telefon, špatná zpráva pro netrpělivé patlaly, jako jsem já, kteří prostě nemají vůli k tomu, aby patnáct minut sestavovali všechny možné věcičky, co společně budou ladit, tak, aby to na fotce vypadalo dobře. Ale vyplatí se to, jasně. Pořád platí, že méně je více, ale třeba při takových příležitostech, jako jsou Vánoce, si člověk může dovolit být o trochu víc rozmarný než obvykle ;-)

PB303611.jpg

Hygge a útulno

Byla bych ráda, aby lidé měli z mých fotek pocit, že čtení je… bezpečí. Líp to popsat neumím. Mám pro to dva jednoduché pomocníky - světýlka a kavárny. Nic neudělá pěknější bokeh než rozostřená světýlka v pozadí, ideálně ta s teplým, žlutým světlem. Hrnek kávy a útulné prostředí kavárny mluví samo za sebe. A když není kavárna, vždycky si můžete doma pohrát s dekou a polštáři a svetry a hrnečky. Jsem trošku “vyčůraná” a občas chodím do pěkných, stylových kaváren fotit, protože doma mám bordel, který se mi zrovna nechce uklízet, nebo povlečení na posteli, které se tak docela nehodí do mých fotek. Co si budeme povídat, kavárny jsou prostě ideální.

IMG-5618.jpg

Na druhou stranu, už jsem taky narazila s tím, že občas někomu připadaly moje fotky až moc “ňuňu” a bylo třeba omezit hygge na minimum. V tom případě vyhledávám prostory s měkkým, zlatavým světlem nebo fotím knihy na dřevěných stolech (pozor, jen na skutečném dřevě, ne na pracovním stole z Ikey). Dřevo je v tomhle naprosto dokonalé, leckdy díky němu nepotřebujete nic dalšího, abyste vytvořili útulnou atmosféru

IMG-5701-2.jpg

Zapojte člověka

Fotit pouze knížky, samotné knížky, a to pořád dokola… to se mi strašně rychle omrzelo. Je to sice jednodušší, protože kniha není neposedná, nemrká a neurovnává si vlasy, ale brzy to bude nuda. A lidi jsou sice neposední a pořád mrkají, ale do vašich fotek přinesou úplně nové kouzlo a nekonečno možností. Já kvůli tomu často otravuju své kolegyně, kamarády a častokrát o víkendu zoufale žadoním u spolubydlící, ať mi strčí na fotku aspoň ruce. Věřím, že ve svém okolí najdete někoho, kdo vám s knihou zapózuje a kupříkladu taková @luciezel je skvělým důkazem toho, že vůbec nejlíp to funguje, když s knihou fotíte sami sebe. Protože sociální sítě jsou pořád tak trochu reality show a lidi chtějí vidět, kdo se za všemi těmi fotkami knížek schovává. Do téhle fáze jsem se ještě nepropracovala (a nejspíš ani nikdy nedopracuju), ale vřele doporučuju!

unnamed.jpg

Vezměte knihy ven

Nečtete jen v posteli nebo v kavárnách, žejo. Lidi vám sice pravděpodobně lajknou dokonale nastajlovanou fotku, ale za čas je to pravděpodobně přestane bavit. Mě osobně nejvíc baví, když je z fotek vidět, že člověk čtení skutečně miluje a že ty své knihy tahá všude s sebou. Navíc je super, když můžete mrazivý thriller vyfotit tématicky kupříkladu ve sněhu (ano, patřím k těm zrůdičkám, co klidně položí knihu na sníh, aniž by z toho měly výčitky) nebo Gatsbyho na skutečném večírku (ano, patřím k těm knihomolkám, co si musí i na párty vzít batůžek, protože v něm mají “kdybynáhodou” knihu).

Napište mi, jak ladíte své knihomolské fotky vy a co funguje nejvíc vám! :-) Poděkování na závěr patří Bella Rose, díky kterým je můj útulný domov napěchovaný báječnými dekoracemi, od hrnků až po plédy <3

IMG-4679.jpg

#aslowmoment

Hrozně moc si užívám, že každoroční taktrochušílené předvánoční období je za mnou. Leden a únor jsou báječné měsíce na relax, všichni se rozkoukávají v novém roce a možná už něco velkolepě plánují, ale nikdo se ještě nikam nežene, protože všichni máme pocit, že na všechno je spoustu času. Dokonce i ti největší křiklouni na sociálních sítích, kteří nevynechají žádnou příležitost, aby vám pověděli, jak strašně zaneprázdnění jsou a kolik “projektů” na ně čeká v diáři, teď na chvíli zmlkli. Užívám si to. Začala jsem zase číst, brouzdám Netflixem, učím se (velmi pomalu a nešikovně) hrát na ukulele, hodně spím a s kamarádkami si užíváme hodování při velkolepých snídaních. Tohle všechno se konkrétně dělov posledních dnech, které nebyly vůbec ničím výjimečné a přesně to se mi na nich strašně líbilo. Ospalá Praha, moji oblíbení lidi, dlouhé snídaňování, okukování obchůdků, troška focení, hodně povídání, objevování nových kaváren. Tak jsem si řekla, že si to sem odložím, abych si občas připomněla, že tohle je to, co mi dělá největší radost a že bych to nevyměnila za 30 pod 30 ve Forbes ani omylem.

Přečtěte si moje tetování

40554445_1030191030492962_2287600964552622080_n.jpg

Poslední dobou mě zase baví psát články a když jsem přemýšlela nad tím, o čem by mohl být ten další, něco takovýho osobního, ale zase ne moc, tak nějak to slušně vybalancovat, můj kamarád mi řekl, abych napsala článek o svých tetováních, že to je na mně přece zajímavý. Znám spoustu lidí, co mají tetování, znám spoustu příběhů, které se za jejich obrázky skrývají a docela určitě díky tetování zajímavá nejsem, ale pravdou je, že své inkoustové obrázky zcela nepokrytě zbožňuju. Tetování se mi líbila odjakživa a jakmile jsem začala s prvním, věděla jsem, že potřebuju další a další a jedno ještě, takže jsem si udělala takový plán, abych nebyla potetovaná od hlavy k patě (protože se mi zas zamlouvá víc, když tetování není to první, co vás hned praští do očí, když se na někoho podíváte).

Nechávám si vytetovat pouze obrázky, které nějak symbolicky zaznamenávají příběhy, které jsem četla a zanechaly ve mně výjimečný dojem. Samozřejmě, takových knih je taky hrozná spousta, ale tohle jsou knihy, které jsem četla několikrát, protože se k nim často vracím, četla jsem je v obdobích, kdy se mi dělo něco zásadního, změnily můj pohled na svět. Zkrátka a dobře, takové ty knihy, kterých za život zas až tak moc nepotkáte :-) Na první dobrou bych si chtěla nechat vytetovat každou druhou knihu, co přečtu, ale když tomu dám chvíli čas, dojde mi, že to vlastně až tak perfektní mnohdy nebylo. A ty, u kterých mám ten dojem i po delší době, budu nosit na sobě.

Vypisovat, proč zrovna tohle a co všechno to pro mě znamená nebudu u každého, to je leckdy až příliš osobní, ale řekla jsem si, že vám sem sepíšu, co mám vytetováno, jako takové drobné tipy na knihy a vysvětlím vám, proč byste si zrovna tyhle měli taky přečíst, pokud jste to ještě neudělali :-) Není toho moc, právě díky svému plánu potetovaná nejsem na první pohled skoro vůbec, ale ono ještě během pár dalších let nějaké další přibude, o tom nepochybuju :-)


Knihy o Šumavě od Klostermanna

Tohle bylo moje první tetování vůbec a šestnáctiletá Janka toužila po něčem, co jí bude připomínat rodný kraj, takže si nechala vytetovat keltský symbol pro nekonečný koloběh života a smrti. Ano, je to přesně takové to postpubertální tetování, které vám povětšinou rodiče zakázali, protože věděli, že toho jednou budete litovat :-) Na druhou stranu můžu aspoň říct, jaké to je, když máte vytetováno něco, s čím už tak úplně moc nesouzníte, čehož se, myslím, bojí většina těch, co s tetováním váhá. Je to v pohodě :-) Vlastně mi to připadá roztomile naivní a je to prostě součást mě, nikdy bych si ho nenechala odstranit, protože, jak zpívá Frank Turner, “if we had the luck to live our lives a second time through, we’d be sure to get the same tattoos”. Zkrátka jsem ho našla v jedný z knížek od Klostermanna, které sbírala moje babička, a bylo to. Započalo myšlenku nechat si tetovat věci z knih a je to v pořádku.

Knihy o Harrym Potterovi

Relikvie smrti a svou věčnou lásku k HP snad víc rozvádět nemusím. Fun fact: občas se mě někdo rádobyvtipně zeptá, jestli kvůli tomuhle obrázku na zápěstí patřím do nějaký sekty.

Pěna dní

Tenkrát jsem tvrdila, že nechci žádná velká, barevná tetování, a pak jsem si nechala na lýtko, už v mém pražském bytě na gauči, vytetovat velký a barevný obrázek z Pěny dní. Surreálná, krásná, poetická, šílená, prapodivně kouzelná novela mi kdysi úplně učarovala a miluju ji dodnes, Boris Vian píše tak nějak zvláštně neuchopitelně a přitom velmi přímočaře, okamžitě jsem se na jeho psaní stala závislou. A do dneška si moc přeju vlastnit klavír, který míchá koktejly!

Tulák po hvězdách

Komorní příběh o převtělování má lehce buddhistický nádech, ale velmi realistické, až syrové a drsné kulisy. Jack London je známější Bílým Tesákem, já po téhle knížce sáhla náhodou v knihovně a zamilovala se po prvních pár stránkách. Je to kniha, se kterou si sáhnete do nejhlubších zákoutí své duše (jakkoliv pozérsky to zní) a položíte si otázky, které by vás možná jinak ani nenapadly. Zanechala ve mně hluboký dojem a vždycky ji doporučuju k přečtení těm, co zrovna v životě tápou a neví, co se sebou. Ona vám totiž připomene, co je důležité a co až tak moc ne. Moje tetování na předloktí je originál od Brabikate, obrázek mi poprvé načrtla na ruku v kavárně a já si to pak nechala už napořád. (Varování: prosím, vyhněte se obloukem novému vydání od Omegy a jejich zničujícím překladům.)

Letní světlo, a pak přijde noc

Brutální a nádherné psaní Islanďana Stefanssona obrátilo v loňském roce mou literární topku vzhůru nohama. Slovenské vydání od Artfora mělo nádhernou obálku a já byla chycená už na prvních řádcích. Při čtení vyprávění z malé, depresivní islandské vesnice máte chuť podtrhávat každou druhou větu, je to tak výstižné a pravdivé, že bych nejradši Stefanssona vnutila úplně každému. Až tu knihu budu číst postopadesáté ve stáří, věřím, že pořád dokážu autorovu moudrost vztáhnout na svůj život a mezi řádky v příbězích vidět samu sebe. V tomhle případě jsem si dovolila trochu rozvernosti, vybrali jsme s mou tatérkou spoustu krásy z islandské flóry a nechala jsem si celou paži pokreslit kapradinami, rozkvetlými vlčími boby a suchopýrem.

Geniální přítelkyně

Jak já jsem vděčná za to, že mi Elena Ferrante přišla do knihovny! Mám k ní podobně zbožňující vztah jako k Harry Potterovi. Velkolepá italská tetralogie je jeden z mých největších literárních zážitků, Neapol jsem pak navíc zažila na vlastní kůži, čímž se to všechno ještě celé umocnilo a je nasnadě, že si to žádalo vytetovaný obrázek. Hrozně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co by to mělo být, protože jakkoliv přišlo mým kamarádům zábavné, abych měla vytetovanou osminku pizzy (která by stejně nedávala smysl), nechtěla jsem nic “srandovního”. Jakmile jsem přišla na to, co to bude, měla jsem z toho takovou radost, že jsem si pak maličké tetování nechala udělat bez delšího rozmýšlení, spontánně a ihned.

Na závěr si to ještě žádá tip na tatéra, což? ;-) Já se vždycky s veškerou důvěrou obracím na Niku, která dělá kouzla ve Vršovicích, kousek od Tvojí mámy a už to není jen moje oblíbená tatérka, ale taky můj oblíbený člověk. Pokud byste se ale chtěli porozhlédnout ještě jinde, moje kamarádky zase spokojeně navštěvují o něco minimalističtější Erin, na instagramech velmi obdivuju práci terryemi a slyšela jsem samou chválu na Honzu. Ale to jen tak letmo na závěr, o tatérech, které sleduju na instagramu, by tu mohly být tři samostatné články :-)

Máte/chcete tetování? Pustíte se do některé z “mých” knih? Dejte vědět! ;-)