Jak vypadá svět, v němž zemřela empatie

Jsem nepoučitelná. Takže i když mám asi tak milion výhrad k nakladatelství Omega, neodolala jsem a pořídila si k přečtení jejich knihu Adibas. Protože hipstři, co ignorují rusko-gruzínskou válku a místo strachování a pomáhání ostatním zabíjejí čas s iPody a natáčením svých ex při sexu, to mi znělo jako skvěle kontrastující příběh, ve kterém bych se o té válce mohla dozvědět něco doopravdy zajímavého o lidech, kteří žijí úplně jinak než já. Ale Omega mi celý zážitek ze čtení pokazila. Jako ostatně vždycky.

Zaza Burchuladze je rodilý Tbilisan, který momentálně kvůli svým provokativním knihám a esejům žije a píše v Berlíně. Adibas je první kniha, kterou napsal v němčině. Kapitoly románu tvoří celek spíš jako povídky v povídkové sbírce, jsou nesourodé, ale zároveň  dohromady dávají výjimečný pohled na gruzínské Tbilisi, na skupinu privilegovaných spratků a na to, že i když před neštěstím zavíráte oči, nikdy to nepomůže k tomu, aby úplně zmizelo.

Všichni přežívají. Na první pohled vám k tomu, abyste si žili spokojeně, stačí přístup do tbiliského luxusního bazénu, iPody, drogy, čivava a sex. Nedůležité konverzace na Facebooku a značkové hadry, které seženete na zadních dvorcích ušmudlaných domů za pětinu skutečné ceny. Válka k hlavním hrdinům promlouvá jen skrze média - občas nefunguje připojení k internetu, sem tam jim oči ulpí na novinových titulcích, něco zaslechnou z televize nebo rádia. Na ulicích je slyšet výstřely a cítit spáleninu. Ale jich osobně se to nedotýká. Sám autor konkrétně o nějakém pocitu prázdnoty nebo vytržení z reality nepíše, ale mezi řádky osamění a zničené duše hlavních hrdinů můžete doslova nahmatat. Na jednu stranu byste je profackovali, na druhou možná i objali. Protože tohle všechno je horší, ta necitlivost k celému okolí je strašidelnější než válka samotná.

Bavilo mě, že si autor s románem vyhrál a schoval do něj spousty metafor, odkazů na hudební skupiny a další provokativní texty, zkreslil populární firemní loga, obracel názvy kapitol, vyzkoušel vyprávět prostřednictvím facebookové konverzace i horoskopu. Přiznávám, že některé části příběhu mi připadaly zbytečně utahané, s naprosto nesouvisejícími žvásty, občas jsem se u čtení trochu nudila. Závažnost té knihy mě ale vždycky donutila číst dál. O to víc mě mrzela neuvěřitelně fušerská práce na korekturách, hrubky a překlepy na každé druhé stránce a ještě bonus ve formě krkolomného překladu. Já vím, že jsem rozmazlená pečlivými výtvory od Hostu, Paseky, Labyrintu a dalších a tušila jsem, že v tomhle případě nebudu zrovna šťastná, ale pokaždé, když od Omegy něco čtu, zas a znovu mě překvapuje, jak odbyté ty knihy jsou. Teď u nich vychází můj milovaný Tulák po hvězdách a už dopředu vám radím sehnat si staré vydání od Labyrintu, i když chápu, že nová verze láká pěknější obálkou. Ale neriskujte to.

Tahle kniha je unikát zejména v tom, že vám zprostředkuje pohled na to, jak by vypadal váš svět, kdybyste zcela pozbyli empatie. A takovouhle studenou sprchu možná potřebujete. Nakonec jsem zjistila, že hlavní hrdinové Adibasu jsou lidé, kteří ani trochu nežijí jako já a jsem za to moc vděčná. Roztřídit všechny kategorie hipstrů ani google nedokáže a tohle my nejsme. Zatím. A když si přečteme Adibas, dáme si větší pozor na to, abychom takoví nebyli ani v budoucnu.

Adibas (Adibas) / Zaza Burchuladze / 2016

Tři generace žen a malé české osudy

Vyjely jsme si s Bárou minulý víkend do Brna, abychom si mohly zaáchat ve Skog Urban Hub a zaóchat v nových kancelářích nakladatelství Host. Mezi všemi jejich tituly v obřích knihovnách tam na mě čekal dárek - Slepá mapa od Aleny Mornštajnové a Cestovatel, věž a červ od Alberta Manguela. Tu druhou knihu si schovávám ke psaní absolventky, Slepou mapu jsem slupla jako malinu za pár dní.

Slepá mapa je románový debut zachycující život tří generací žen - Anny, Alžběty a Anežky - a drasticky se měnící téměř tři čtvrtiny dvacátého století v Československu. Mornštajnová si dala vskutku velkolepý úkol a já byla pořádně zvědavá, jak se jí s tím vším podařilo popasovat. A nebyla jsem zklamaná, navzdory tomu, že od knihy jsem očekávala něco úplně jiného. Odchovaná dramatickými romány z druhé světové a knihami odehrávajícími se za komunismu, v nichž doba a situace, do kterých se hrdina dostává, ho nutí dělat neuvěřitelné věci, prožívat neuvěřitelná dobrodružství a popasovat se s neuvěřitelnými emocemi, jsem očekávala hlubokou a sžíravou sondu do lidských duší a nedokázala uvěřit, že by se autorce skutečně podařilo zachytit v jedné knize jak údobí první světové, tak i druhé světové války a navíc to ještě celé korunovat obdobím komunismu.

Mornštajnová na to však šla odjinud. Zprvu jsem byla udivená tím, jak plochý a nevýrazný je příběh, že se tam vlastně neděje vůbec nic zajímavého, nic, co by neprobíhalo v každé druhé české rodině, včetně té vaší. Že navzdory tomu, za jak strašlivých dob se román odehrává, tři hlavní hrdinky i všechny další postavy se tak nějak tou dobou nechávají unášet, nijak zvlášť jí neodporují, občas někdo vystrčí drápky, ale ne tak, aby se musel úplně vzdát svého pohodlí. Byla jsem zklamaná, že autorka skáče v příběhu rok za rokem, jak se jí zamane, čas tu ubíhá tak rychle, že si ani s postavami nevytvoříte žádný vztah, je to čtivé až běda, to ano, ale čtete spíš jen ze setrvačnosti, než aby vás to doopravdy zajímalo.

Tohle všechno jsem si nejdřív myslela a byla přesvědčená, že té knize dokonale rozumím a pokaždé ji otvírala s lehkou povýšeností, jakože jemijasnéocotadyjde. Ale pak jsem ji dočetla a všechno bylo jinak. Povídala jsem si o ní s Lucií, která knihám rozumí mnohem víc než já, protože ji napadlo něco, co mě vůbec - že je to takhle schválně. Že je kniha úmyslně tak přízemní a prostá, že se tak čtenář může s hrdiny mnohem lépe identifikovat, že autorka v ní sice nezaznamenala žádný výjimečný lidský osud, ale perfektně shrnula osudy československé "obyčejné" většiny během dvacátého století. Že citlivě a zároveň upřímně načrtla nám, kteří jsme dobu nezažili, všechno to přivírání očí nad zcela očividným zlem, sobeckost, zpátečnické chování a donášení na druhé, závist a žárlivost, smutek a zradu. Zároveň také dokázala znázornit drobná hrdinství, nenápadná vzdorování a malá láskyplná gesta, kterých si všimnou a dokáží ocenit pouze vaši blízcí.


Pořád si myslím, že Slepá mapa je příliš ambiciózní a bylo zbytečné popisovat tak rozsáhlé údobí dějin, když je stačilo detailněji znázornit na menším prostoru. Na druhou stranu určité situace v knize jsou tak dobré jen proto, že se v nich vrací minulost zpátky. Tak jako tak po dočtení jsem ráda, že jsem se na ni narazila, protože v tomhle románu jsem konečně doopravdy rozpoznala tu dobu, o které mi vypráví moje máma a babička a o které mi kdysi před spaním vyprávěla prababička.

Slepá mapa / Alena Mornštajnová / 2013

10 nejlepších literárních zážitků z roku 2016

Zařekla jsem se, že si letos jakékoliv bilancování odpustím. Jsem zkrátka ráda, že za rokem 2016 můžu definitivně prásknout dveřmi. Vím, že #fuckyou2016 se v posledních týdnech stalo mainstreamovým hitem sociálních sítí, ale tenhle rok byl tak zatraceně těžký a složitý, že i navzdory všemu skvělému, co se v něm stalo, jsem doopravdy ráda, že už je za mnou. A to i přesto, že rok dva sedmnáct nevyhlíží o moc snáze. Ale znáte to, jsem věčný snílek a tohle je přesně ta doba, kdy cítíte, jako by všechny možnosti celého světa své dveře právě otevíraly.

Takže jediné, nad čím si troufám bilancovat, jsou knihy. Čím jsem starší, tím toho přečtu méně - živě si vzpomínám, jak jsem se coby desetiletý špunt nemohla udržet a hltavě četla všechno, co mi přišlo pod ruku, návody na použití nevyjímaje. Teď si čtení pečlivě vybírám, takže z knih, které jsem přečetla za uplynulý rok, mi jen málokterá nepřirostla k srdci. Věřte tedy tomu, že vybrat desítku těch nejvíc nej byl hrozivě těžký úkol, který jsem dlouho odkládala. Ale nakonec jsem se s tím nějak poprala a tady to je. Mé soukromé best of za rok 2016. Knihy, které mě rozesmály a dojaly, knihy, které jsem nedokázala odložit, knihy, které se mě hluboce dotkly.

1) Sundej mi měsíc  (Gregory Hughes)
Našla jsem ji ve slevovém newsletteru a byla to láska na první pohled. Tak nějak jsem prostě věděla, že to pro mě bude to pravé a taky že jo. Je to divné a nereálné a strašně smutné. Sundej mi měsíc je příběh o sourozencích, kteří se po smrti rodičů vydali hledat svého příbuzného; nasedli na kola, z Kanady frčeli do New Yorku a cestou se jim přihodila spousta neuvěřitelných dobrodružství. Tahle kniha utěšila můj stesk po knize, která by byla aspoň trochu tak dobrá jako Velká ryba Davida Wallaceho.

2) Lesní lišky
Antologie finských povídek, další divnokniha do sbírky. Až si jednou pořídím kotě, nejspíš dostane jméno Suomikumma, což je název pro severské literární podivno. Byla jsem k té knize skeptická, protože povídky nejsou zrovna mým nejoblíbenějším literárním útvarem, ale přesvědčila mě dokonalá obálka. A díkybohu za to, protože všech sedm příběhů je jednoduše nádherných. Jsou to příběhy o autistech a delfínech, o budoucnosti a elektronickém ráji, o vlkodlacích a samozřejmě také o liškách.

3) Geniální přítelkyně (Elena Ferrante)
Tohle je jeden z těch vzácných případů, ve kterém se snoubí kvalitní literatura a neuvěřitelná čtivost. Při čtení téhle knihy (letos jsem ji četla už dvakrát - nejprve slovensky, pak na konci roku vyšla v češtině) jsem měla silný pocit, že se ocitám v černobílém filmu, vracím se v čase do padesátých let a trpěla jsem silnou potřebou sbalit si kufry a odjet do ukřičené Itálie. Příběh přátelství dvou žen, který je věčným a velmi frustrujícím soubojem o to, kdo bude mít navrch, je vskutku geniálně napsaný, tak, aby vám co nejlépe přiblížil úžasnou atmosféru Itálie v padesátých letech.

4) Podle skutečného příběhu (Delphine de Vigan)
A z Itálie se přesuneme do Francie. Jakou moc má ve skutečnosti spisovatel? Kde je hranice mezi realitou a smyšleným příběhem? Může si spisovatel se čtenářem zahrávat dle vlastní libosti? Na tyhle otázky budete po přečtení Podle skutečného příběhu hledat odpovědi. Thrillerový příběh s prvky autobiografičnosti sepsala slavná francouzská spisovatelka poté, co vydala jiný příběh o své matce a mimo jiné nabízí úžasný pohled za oponu autorské činnosti a všeho, co následuje po tom, když napíšete bestseller. Dramatické, tajemné a silně návykové.

5) Pokoj (Emma Donoghue)
Román o tom, že lidé dokáží přežít i nepředstavitelně hrozné věci. Je vyprávěný z pohledu pana Pětiletého, malého kluka, který žije se svou maminkou v jednom jediném pokoji, jenž pro něj představuje celý svět. Proč a jak se do něj dostali je tak šokující a neuvěřitelné a hrozné, ale Donoghue dokázala dát dohromady knihu surově upřímnou a syrově reálnou, takovou knihu, které uvěříte natolik, že vám z ní půjde mráz po zádech a při čtení se možná přistihnete, jak těm dvěma bezděčně držíte oba palce.

6) Předběžné varování (Neil Gaiman)
To by bylo, aby tu nebyla aspoň jedna kniha od Neila Gaimana, že. Je to zvláštní, povídky v oblibě nemám, ale nakonec jsou v mém výběru hned dvě povídkové sbírky. Tyhle jsou speciální, Gaiman totiž nenapsal jen samotné příběhy, ale příběhy příběhů, u každé povídky se dozvíte, kde ji psal, co ho k ní inspirovalo, proč a jak vznikala. Je to typický Neil, magično a podivno, úžasné metafory, pohádková atmosféra, bravurní pointy a neuvěřitelná čtivost. Pokud ovšem nejste jeho fanoušky, touhle knihou bych nezačínala, některé příběhy jsou podle mě až příliš "gaimanovské" (čti jiné, prapodivné a prazvláštní), ale pokud se vám jeho tvorba líbí, s touhle knihou se z říše gaimanovské fantazie nikdy nebudete chtít vrátit zpátky do reality.

7) Marta v roce vetřelce (Petra Soukupová)
Aspoň jedna česká kniha! I když letos se mi jich zamlouvalo daleko víc než v předcházejících letech, do desítky se probojovala jen jedna, deník české holky, co studuje-nestuduje fildu, hodně času tráví ve Starbucksu a s jejím životem to jde pěkně z kopce. Souznila jsem s Martou po celou dobu čtení, ta knížka se mi zažrala hluboko pod kůži a ještě dlouho po dočtení jsem ji nosila v hlavě. Pro všechny, kteří mají pocit, že občas tak trochu nevědí, co si mají se svým životem počít, bych tohle doporučovala jako terapii.

8) Hilda 1 & Hilda 2 (Luke Pearson)
Budu trošku podvádět, protože nemůžu říct, který ze dvou komiksů o modrovlasé holčičce Hildě co letos vyšly, se mi líbil víc. Oba dva jsou nekonečně roztomilé a zábavné, vtipné a moudré. Ze všech báječných komiksů, které se mi letos do tlapek dostaly, je Hilda mým největším favoritem, už jen proto, že její domácí mazlíček se jmenuje Větvík a je to prazvláštní kombinace lišky, pejska a srnečky. Tyhle knihy jsou jedním z důvodů, proč mi už nepřipadá tak příšerné mít jednou děti. Vždyť jim můžete pořizovat takovéhle báječné knihy, krást jim je a pak se nad nimi sami kochat!

9) Vlčí ostrov (Lajla Rolstad)
Napsala jsem to už spoustukrát a klidně to napíšu ještě jednou: tahle kniha mě neuvěřitelně ponoukala pronajmout si dodávku, vybavit ji stanem a vařičem, sebrat se a odjet sama do divočiny. Teď po delší době mi to krapítek připomíná profláklé Jíst, meditovat, milovat. Je to trochu moc hipsterské a povznesené a meditativní, ale zároveň neuvěřitelně očistné a půvabné a inteligentní. Nějak mi kombinace toho všeho sedla a čtení jsem si nesmírně užila. Doporučuju všem, kteří se občas bojí být v tichu jen sami se sebou - možná právě díky tomuhle se bát přestanete.

10) Druhá osoba singuláru (Sajjid Kašua)
Jedna z posledních prosincových knih, která řeší komplikované politické a společenské problémy jeruzalémských obyvatel a zároveň je do ní vetknutý originální milostný příběh, který pro tentokrát není plný romantiky a vášně, ale spíš hořkosti, žárlivosti a nevyřčených obvinění. Dva hlavní hrdinové, jeden vzkaz ukrytý ve staré knize z antikvariátu a město, ve kterém není snadné najít svou skutečnou identitu. Troufnete si na to? Měli byste, je to výjimečné.

Budu ráda, když mi napíšete, kterých knih z roku 2016 si nejvíc ceníte vy a jestli vás zaujala některá z těch, které byly mými srdečními záležitostmi :)