Velké maličkosti jsou jako rána pěstí

středa 1. listopadu 2017

Vzhledem k tomu, že recenze na blogu Martinus.cz teď mají novou vizáž a kratší, svižnější obsah, občas si zase "ublognu" něco o některé z přečtených knih sem. Protože na vyjádření názoru nový formát stačí, ale někdy se mám zkrátka chuť rozpovídat. Když je o čem. Což v případě Velkých maličkostí rozhodně je.

Určitě jste taky četli Amerikánu. Všichni jsme ji před pár měsíci četli na instagramech a já doufám, že to nebylo jen pro pěknou fotku, ale hlavně pro rozšíření obzorů dál než k hranicím vaší komfortní zóny. Protože právě tam obvykle balancujeme, když přijde na přetřes třeba rasismus. Amerikána je milostným příběhem, který vaši empatii rázem posune o několik levelů výš a zároveň rozbuškou pro mnoho zajímavých diskuzí a věřím, že tenhle román si každý po přečtení ponese v sobě napořád. Velké maličkosti jsou spíš jako rána palicí po hlavě. Ale možná právě proto je probuzení po dočtení knihy ještě intenzivnější.

Jodi Picoult, která se mi nesmazatelně vryla do paměti díky své Vypravěčce, představuje celkem netradiční hlavní hrdinku příběhu: čtyřiačtyřicetiletá Ruth je zdravotní sestra, vdova, matka a černoška. To jsou charakteristiky, se kterými se identifikuje nejvíc, protože právě v těchto rolích každý den zápasí s celou společností. Vždycky se snažila zapadnout mezi ostatní, nikdy nevyčnívala, pokaždé dělala, co se jí řeklo, seděla a způsobně se usmívala a byla zticha. Pak se v porodnici, kde Ruth pracuje, objeví vyznavači árijské rasy a Bílé ligy a matka porodí chlapečka, který záhy po narození umírá. Pod dohledem Ruth. A ačkoliv si rodiče vyžádali, aby o jejich syna nepečoval afroamerický personál, začíná absurdní a za vlasy přitažený soud o tom, jak a zda měla Ruth zasáhnout. A ona se teprve tehdy rozhodne, byť americké soudy rasové otázky zcela přecházejí, nebo kolem nich jen opatrně našlapují po špičkách, že je na čase konečně vstát a promluvit.


Tahle kniha není dobrá proto, že by nějakým zásadním a inovativním způsobem ukazovala, že být nácek není oukej. to už jsme asi všichni dávno vytušili. Je to dobré hlavně proto, že devadesát devět procent čtenářů se chytne za nos a uvědomí si, že oni to taky nedělají dobře. Protože každý z nás někdy šlápl vedle. Tipovali byste, že Ruth volila Obamu? Všimli jste si někdy barvy náplastí, která má být tělová? Když jste coby obyčejní, slušní běloši vešli do obchodu, asi se za vámi nikdy neplížila ochranka a nikdo si pevněji nesevřel kabelku, když jste si vedle něj přisedli v autobusu. Ve Velkých maličkostech se dočtete mezi řádky o spoustě takových drobnostech, které se mohou na první pohled zdát bezvýznamné, ale když na ně narážíte každý den, pořád dokola, jsou čím dál tím únavnější a nutí vás, abyste se kvůli nim stávali pořád menší a bezvýznamnější vy sami.

Z téhle knihy jsem si odnesla především to, že je to všechno o dialogu, který bychom mezi sebou měli vést. Měli bychom upozorňovat na to, co nám vadí, měli bychom se ozvat, když se k nám někdo nechová fér a měli bychom být všímavější a citlivější ke svému okolí. A když si zkrátka nevíte rady, prostě si představte sebe v kůži někoho jiného. Nikdy totiž nebude úplně šumafuk, jakou má ta kůže barvu. Navíc je to čtivé, hrozně čtivé, tak, že nemůžete přestat, i kdybyste chtěli, což stejně nechcete. Je to nejspíš stravitelnější a víc přímočaré než třeba výše zmiňovaná Amerikána a možná to bude právě ta pravá kniha pro někoho, komu chcete nejen udělat radost, ale taky otevřít oči. Ale nejprve si ji přečtěte vy sami :)

Okomentovat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.