Jak jsem se (konečně) seznámila s Margaret Atwood

sobota 25. listopadu 2017


Do některých knih jsem zamilovaná ještě dřív, než vyjdou - tak tomu bylo třeba v případě románu Ohníčky všude kolem od Celeste Ng, o kterém vám taky budu vyprávět - a některé minu bez povšimnutí, i když mě na ně okolí upozorňuje, protože prostě nevím proč. Občas dokážu být k doporučením svých přátel a kolegů úplně nesmyslně hluchá. Takže mi chvíli trvalo, než jsem si pořídila Příběh služebnice od Margaret Atwoodové - a úplně mě při tom minulo hromadné nadšení z její návštěvy Prahy, která proběhla před nějakým časem. Všichni ji četli, všichni ji obdivovali, já byla mimo. Teď mě to zpětně strašně mrzí, protože ona je samozřejmě přesně tak superskvělá, jak mi všichni slibovali.

Dystopie, v níž je ukryto spoustu metafor k současnosti i historii, kořeněná úvahami o feminismu, o fungování společnosti? To samo o sobě zní báječně. Když si k tomu navíc připočtete neskutečně čtivý styl psaní, který já zkrátka potřebuju - ať už je kniha jakkoliv důležitá a chytrá, v první řadě mě vždycky musí okamžitě vtáhnout do děje - a příběh, ze kterého vám chtě nechtě půjde mráz po zádech, máte knihu jak lusk, kterou nechcete číst jen jednou, naopak, těšíte se, až prvotní mrazení z příběhu trochu opadne, abyste si jej mohli přečíst znovu a vnímat veškeré drobné nuance, které do něj spisovatelka ukryla.


Jak řekla má kolegyně Zuzka, Margaret Atwoodová je "brutální futuristka", která stvořila republiku Gileád, ve které vznikl klerofašistický režim, v němž vlivem škodlivého prostředí má největší cenu nový život. Plodné ženy se tu stávají otrokyněmi, služebnicemi, které mají za úkol porodit děti, jenž jim nikdy nebudou patřit; otroky systému jsou vlastně ale ve výsledku úplně všichni. Čtenářovi svůj vlastní, osobní příběh vypráví služebnice Fredova, příznačně pojmenovaná podle svého "vlastníka" a zaznamenává jak děsivou historii, tak vám podmanivým způsobem vryje pod kůži i svou vlastní, soukromou dějovou linku.

Po strašně dlouhé době jsem narazila na knihu, která mě nutila zůstat vzhůru dlouho noci a dychtivě obracet stránku za stránkou, a to i přesto, že mi z každé stránky bylo trošku špatně a po dočtení jsem dlouho měla spoustu nepříjemných pocitů. Margaret Attwoodová vám dokáže předat důležité poselství a zároveň zabrnkat na nervy, její vyprávění je barvité, dokonale promyšlené, absurdní a zároveň znepokojivě realistické.

Okomentovat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.