Letní Letná

středa 30. srpna 2017


K Letenským sadům mám takový hezký vztah, protože je to jedno z pražských útočišť, kde se zdá být vždycky všechno v pořádku. Je to takový svět sám pro sebe, dokonalá hipsterská bublina, kde se na vás nikdo nebude koukat skrz prsty, když si se svým Herschelem a longboardem v podpaží budete na Instagram fotit matéčko nebo espresso na ledu, naopak, ještě vám lidi na Stalinu udělají místo, abyste v pozadí na stories mohli mít celou Prahu jako na dlani. U každého druhého stromu stojí růžové rekolo, na každém volném prostranství se cvičí jóga a místo pouličního osvětlení jsou tu půvabné žárovičky. Mileniálům je tu zkrátka hej. Mně tu bylo dobře vždycky. Až letos jsem se ale poprvé vypravila - hned dvakrát v jednom týdnu, protože se prostě nedalo odolat - na Letní Letnou, mezi šapitó a stany a dodávky ve tvaru čajových konviček, nejdřív na divadelní improvizaci, a pak taky jen tak vysedávat, jíst hromady belgických hranolek a zapíjet to ginem s tonikem. Tohle je nefalšovaná letní pohodářská Praha a doporučuju vám, abyste si sem ještě zašli, než to celé skončí, protože vysedávat tady je celkem účinný balzám na spoustu různých stresíčků a problémků, které na vás zatím počkají někde tam dole v centru. A taky mi připadalo moc hezký tak trochu se začít loučit na stejném místě jako loni. Jak se s létem letos plánujete rozloučit vy? :-)


6 tipů pro psaní blogových recenzí

pondělí 28. srpna 2017


Čistě ze sobeckých důvodů jsem se rozhodla napsat tenhle článek - protože ten původní o psaní recenzí, který jsem napsala na blog před pár lety (když jsem, jak se na to tak zpětně dívám, věděla o psaní recenzí houby) byl stále jedním z nejčtenějších. Navíc jsem si řekla, že by tohle téma nebylo na škodu aktualizovat, recenzujeme pořád, všichni, všechno, knižní blogeři, youtubeři, kdovíkdo. Protože přesně o těchhle recenzích chci psát, takže né abyste to hned šli srovnávat s literární kritikou třeba v Právu, protože to je úplně jiný level a všichni ti báječní kritici knihoblogerských recenzí by se s tím měli smířit. Co si budem povídat, stylisticky nikdy o pořádnou recenzi a'la Šalda nepůjde, je to v podstatě takové hodnocení, kterému vznešeně říkáme recenze, abychom si pak mohli říkat recenzenti a připadali si důležitě. No a co :-) Ovšem to neznamená, že by i knihoblogerské recenze nemohly mít aspoň nějakou úroveň. Žejo.

Předem upozorňuju, že jsem asi nikdy nebyla schopná dodržet všechny body, o kterých tu píšu, najednou. A stejně vás tu poučuju - tak vidíte, jak báječně pokrytecká umím být.

1. Přečtěte knihu, kterou recenzujete. Že prý to je samozřejmost? Tůdle. Drtivá většina lidí, které znám, se kvůli recenzi nenamáhá knihu dočíst. Protože je to nebaví, nebo protože na to nemají čas, nebo protože nový díl seriálu. Ale když něco dělám, dělám to pořádně, no ne? V 99% se to nepozná, ale jednou vás na tom jednom procentu někdo nachytá, až zjistíte, že v kapitole, kterou jste přeskočili, se udál zásadní zvrat, který jste v recenzi pohřbili. Nenechte se nachytat.

2. Zjistěte si o knize všechny dostupné informace. Ne, jinak. Zjistěte si o knize všechny dostupné informace a použijte je. Vznikla filmová adaptace? Je to debut? Získal její autor slavnou literární cenu? Kdo knihu vydal? Všechno tohle info do recenze patří, obohacuje ji, dělá ji zajímavější a zároveň čtivější. Díky vaší pilné práci se kromě hodnocení čtenáři dozví spoustu dalších věcí, které mohou ovlivnit jejich rozhodnutí, zda si knihu přečtou.

3. Chci vědět, co recenzujete. Je to sbírka povídek nebo román? Je to thriller nebo detektivka? Žánr, forma, provedení, vše můžete patřičně zhodnotit, porovnat, podložit tím své hodnocení. Nepodceňujte to a nepouštějte se do recenzování, pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi novelou a románem. Fakt, že vás na střední výklad učitelky uspával, neomlouvá.

4. Čtvrté přikázání: ofiko anotaci nezkopíruješ. Chápu, báječně to ušetří práci, nějaký chudák redaktor už celý děj pěkně hezky shrnul za vás a proč vy byste se namáhali s tím, že to budete muset přepisovat vlastními slovy. Já vám řeknu proč - za prvé je to smutné a nepěkné a za druhé, kde jinde má vaše recenze získat nejvíc na osobitosti, když ne tady? Obecně platí, že o ději byste měli hovořit co nejméně (pro knižní blogery, co převyprávění děje považují za recenzi, je v pekle určitě přichystané spešl místečko), ovšem dle mého názoru je alespoň hrubý nástin nutný. Naučte se ale tu báječnou copytrikovou věc, totiž shrnout i mnohovrstevnatý román do dvou tří vět, možná se vám tenhle skill bude jednou v životě hodit i na něco jiného.

5. Kontext, kontext, kontext. Zasaďte dílo do určité doby, srovnejte je s dalšími knihami autora, porovnejte je dalšími tituly, co vyšly v dané zemi a u nás, neopomeňte zhodnotit překlad a styl psaní. Myslete na to, že nemůžete srovnávat jablka a hrušky, takže pokud budete young adultovku pokojně srovnávat s historickým románem, který jste četli předtím, budete to pak celé dost přitažené za vlasy.

6. Okořeňte přiznáním. Protože si nehrajeme na velké recenzenty a víme, že blogové články o knihách se od těch v novinách liší, můžete trochu popustit uzdu fantazie. Vlastně se to od vás očekává. Nejvíc se při čtení blogové recenze těším na to, že mi povíte, jak jste se ke knize dostali (pokud je to zajímavé), proč jste si ji vybrali k přečtení, co vás na ní zaujalo na první pohled, s čím jste se v příběhu nejvíc ztotožňovali, kde jste knihu četli, zda vás významně ovlivnila. To je to subjektivní, co nás nejvíc odlišuje od skutečných recenzentů a zároveň je v tom naše největší síla, tak ji využijte. Protože já si knihu nekoupím jen proto, že mi autor recenze učebnicově popíše vše výše zmiňované, já si ji koupím, protože mi bude vyprávět o tom, že ho rozbrečela a rozbila mu srdce na kousíčky.

10 knihomolských přiznání

středa 23. srpna 2017


Je to skoro už měsíc, co jsem na blog mrskla poslední článek (a co si budem, ani tehdy už jsem se moc nesnažila). Chápeš, měsíc. Děs. Tak mi to nedávno přišlo tolik líto, protože do tohohle pidikousíčku internetového světa jsem vložila hromadu času, energie a písmenek a zanevřít na něj nedokážu nikdy a nostalgicky jsem se jala překopávat jeho design a oprašovat své chaboučké znalosti html a css kódů. Ponořila jsem se do toho s nebývalou vervou, takže téměř vytuněný nový vzhled je hotový a až doladím detaily a Brabikate mi nakreslí cover, bude to tu voňavé a krásné. Co přesně všechno tu bude, ještě nevím, protože vášnivě recenzuju každý čtvrtek tu a navíc absolutně nezvládám nápor knih, co se mi kupí na okenním parapetu u psacího stolu (takže na můj stůl už prakticky ani nedopadá světlo), načítat na martinusácký blog, natož sem. Útržky se v jiné, literárnější a lepší podobě též přesouvají sem. Takže se mnou ještě mějte trochu trpělivosti, já přestanu brečet, že nikdy nebudu mít vizuálně a obsahově dokonalý blog jako Baru z Book Journalu a občas si sem něco odplivnu, odhodím a odložím, uvidíme, co bude bavit a mít úspěch.

Dneska je to o mých knihomolských přiznáních. O tom, co si mezi sebou knihomolové šuškají, když jsou fakt dobří kamarádi a o tom, co jako guilty pleasure lidé, co nečtou, nikdy nepochopí. Tady to máte, přiznávám se k následujícímu:

1) Lásce ke knihám mě nenaučil nikdo z rodiny, učitelka češtiny ani Alois Jirásek. Čtení jsem si zamilovala kvůli románkům Lenky Lanczové, které mi nahrazovaly Bravíčko, domů jsem si jich nosila tuny a prožívala těžké deprese kvůli tomu, že si nikdy nenajdu kluka, který by se vyrovnal těm frajerům ze stránek knih.

2) V MHD nečtu ani tak svoje knihy, jako ty cizí. Strašně mě baví nakukovat lidem přes rameno a zjišťovat, co si čtou a jestli je to dobrý. Kolikrát už jsem se cítila uraženě, že cizí čtenář vystoupil dřív, než jsem stihla dočíst stránku nebo zjistit, jak se ta kniha jmenuje.

3) Když si jdu sednout do kavárny s knihou, v 99% ji ve skutečnosti ani neotevřu, protože piju kafe, fotím (tu knihu) a koukám do blba nebo do telefonu nebo do počítače.

4) Často dávám před knihou přednost sluchátkům & Spotify a doma po večerech přiblblým seriálům. Vůbec mě to nemrzí a ta spousta knih, co čekají na přečtení a recenzi, mě znepokojuje jen trošičku.

5) Ovšem když mě nějaký příběh chytne, nedokážu přestat číst. Jsem závislá. Hltám stránku za stránkou. Jen s velkým sebezapřením odkládám knihu kvůli práci, ale jinak jsem schopná zrušit cokoliv domluveného, abych si mohla dál číst. Rezignovala jsem na jakékoliv blbé výmluvy, protože jsem zjistila, že když někomu napíšete "promiň, nepřijdu, chci si radši číst", většinou ho to vykolejí tak, že s vámi ani nediskutuje.

6) Když mi bylo tak 16-17, četla jsem díla od Bulgakova, Kundery, Topola a dalších literárních velikánů jen proto, abych si připadala dospěle a intelektuálně a literárně zkušeně. Prd jsem tomu rozuměla.

7) Lidé, co příliš lpí na svých knihách, neohýbají rohy, nekřupají hřbety a vadí jim, když se kniha zašpiní nebo namočí, mě trochu děsí a nerozumím jim. A ráda bych přišla k nim do knihovny a prokřupla všechny hřbety jejich knih. Kniha patří do vany, přežije focení ve sněhu a bude se s vámi kámošit, i když ji zmačkáte do batohu. No fakticky.

8) Můj nejoblíbenější daydreaming je o tom, že jsem napsala román, co změnil pohled na svět milionům lidí po celém světě. Přesně vím, co bych řekla při přebírání Nobelovky za literaturu nebo Pulitzerovy ceny. Šaty už mám samozřejmě taky vyhlídnutý.

9) Ve skutečnosti spíš nevěřím na Bradavice a kouzelnický svět všeobecně, protože by to znamenalo, že jsem mudla co nedostal dopis, a to je prostě příliš smutné. Mám ale pocit, že ve skrytu duše věřím na to, že existuje něco jako říše Fantazie z Nekonečného příběhu, kde spolu pokojně žijí všechny vymyšlené bytosti. A stoprocentně věřím na existenci létajících psů.

10) Devět z deseti knih si vyberu kvůli pěkné obálce a teprve pak zjišťuji jejich obsah. Jsem povrchní bookslut, co chce mít pěkné fotky na Instagramu, co se dá dělat.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.