Vyber si správně

Děje se to každý půlrok. Ty nadšené statusy na Facebooku: "Bc Jitka Vomáčková!!" "Ing. Lubomír Křepelka!" "Mám to!" "Tak roztáhnout křídla a letět..." "Konečně jsem dospěla!"

Na základce jsem byla nesnesitelný šprt a celý gympl strávila s nosem zabořeným v knihách. Všichni to věděli dřív než já a líp než já: ta půjde na vejšku, ta to někam dotáhne, z tý jednou bude vážená paní docentka, literární kritička, důležitý Někdo. Já jen věděla, že se chci někam ulít, než najdu práci svých snů a po gymnáziu je tak nějak samozřejmostí, že pokračujete dál. Vy nevíte, co chcete dělat, nedovedete si v záplavě možností představit svou ideální práci. Když bylo mé mámě osmnáct, nastoupila na dvanáctihodinové směny v té nejzodpovědnější práci na světě. Když mně bylo osmnáct, děsila jsem se toho, že se ode mě očekává nějaké důležité rozhodnutí.

Vybrala jsem si dobře. Ale to, že jste si vybrali dobře, zjistíte obvykle až zpětně. Pár let jsem se plácala v předmětech, které mě celkem bavily, ale nedovedla jsem si představit, že je k něčemu využiju. Teď němě děkuju za bezplatné hodiny anglické konverzace navíc. Děkuju za semináře Excelu, díky kterým mi kontingenční tabulka nepřipadá jako strašák pod postelí. Děkuju za lekce komunikačních dovedností, díky kterým si nebudu muset kupovat knihy od Špačka, až mě pozvou na noblesní večeři. Děkuju i za ten otravný projektový management, který mě naučil chápat složitost a komplexnost řízení marketingových akcí, za kterými vidíte třeba jen pěkný banner na Facebooku.

Jsem ráda, že jsem studovala. Ale zjistila jsem, jak vypadá můj dreamjob ještě dřív, než jsem školu dokončila. Takový ten dreamjob, při kterém máte pocit, že děláte něco skutečně smysluplného. Práce, nad kterou přemýšlíte ve volném čase, ve které se chcete neustále zlepšovat, práce, kterou děláte s chutí a nadšením a vervou, takovou, o jaké jsem ani netušila, že ji v sobě mám. Najednou škola začala vypadat zbytečně. Obří žrout času, který pozřel všechny nepřečtené romány a večery na náplavce s kamarády. Chvíli jsem to tak zvládala - pracovat tady, támhle, tuhle, po večerech smolit závěrečnou práci, přečíst pár řádků románu, padnout do postele a ráno začít nanovo. Nechci se vymlouvat na práci. Vím, že bych to zvládla. Nakonec. Nějak. S ohromnými kruhy pod očima, s pocitem, že život nestojí za nic, s vědomím, že nic nedělám pořádně, na sto procent.

Neberte to prosím tak, že mi studium připadá zbytečné. Ani náhodou. Jenže čím dál tím víc mě obestírala obrovská zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila - ze svých výčitek, méněcennosti, neschopnosti, z drobné žárlivosti, která mě bodala v břiše pokaždé, když jsem viděla nový status o promoci - a věděla jsem, že ji potřebuju zbourat, abych mohla volně dýchat, udělat radikální krok, kterého jsem se hrozně bála, ale věděla jsem, že pomůže. Protože v určitou chvíli mi došlo, že tohle není pro mě. Že jsem si z té školy vzala to nejlepší a ten titul, ten to jen potvrzuje a posune mě možná v platové kolonce o level výš. Ale vlastně ani to ne.

Mnohem víc než pár písmen před nebo za jménem potřebuju pár hodin spánku navíc, potřebuju vidět své kamarády, aniž bych z toho měla výčitky, protože bych se zrovna měla učit, potřebuju volný víkend ve společnosti svých knih. Potřeba duševní rovnováhy se nedá odložit o měsíc později, nemůžete si říct, že teď to nějak dáte, protože pak už bude klid. Buď je vám fajn teď, nebo vám tak nebude nikdy. Možná jsem zase o kousíček dospěla, když jsem si řekla, že se nebudu cenit podle vystudovaných let, ale podle dobře odvedené práce. Možná jsem naopak zhloupla, když jsem si přiznala, že už na to prostě nemám. To, že si vyberete správně, zjistíte obvykle až zpětně. Tak já dám vědět za pár let ;-)

4 komentáře:

  1. Co si budeme povídat, naše společnost je na vysokoškolské tituly nastavená. Tím, že si před jméno můžeme napsat těch pár písmenek, tím větší získáváme společenskou prestiž a tím líp se s námi naše maminky můžou na maloměstě chlubit před sousedkami. Mám občas pocit, že se neustále za něčím ženeme, i když tvrdíme přesný opak. Vystudovat, najít si skvěle placenou práci, vdát se a pořídit si dvě děti ( kluka a holku samozřejmě, aby ta idyla byla dokonalá), v zimě pak jet do Alp lyžovat a v létě do Řecka k moři. Vzít si hypotéku na ten krásný domeček za Prahou, a pak už jen předstírat, že tohle je to všechno, co jsme vždy chtěli. Pak to ale máme a ženeme se dál, za větším platem, lepším autem, luxusnější dovolenou...
    Nechci znít jako pokrytec, protože, co si budeme povídat, každý z nás chce aspoň krapet toho Stapfordu ve svém životě :)
    Myslím si, že na VŠ tituly se klade víc důležitosti než by si zasloužily. Bohužel mám pocit, že jejich nabytí ukazuje na naši životní úspěšnost... i když vlastně neznamenají vůbec nic :)

    OdpovědětVymazat
  2. Juu holky. Ja myslim, ze to neni ani tak o titulu jako o tom veci dokoncovat. Pak nezalezi na tom, jak to vidi spolecnost nebo maminka nebo sousedka vomackova. Dulezite je dotahnout do konce.taky je ovsem dulezite si stanovovat priority a holt se z toho nepos...t. Ja jsem studovala vysokou 7let.byly to super roky. Ted je mi to naprd. I ten titul.stejne jsem zjistila, ze chci delat neco jineho a na to jsem si v 18 proste neverila, nikdy by me to nenapadlo..
    Pokud te trapi, ze nemas titul kvuli tobe, pokud mas pocit, zes to nedotahla, tak se pokus to napravit. Ale pokud je to jedna pani povidala. Tak je spravne na to hodit bobek.
    Vysoka je hlavne dlouha a kazdemu nekde v tom maratonu dojdou z ruznych duvodu sily, ale prekonat neco co se na zacatku zdalo nemozne, je nezapomenutlne plus do zivota.

    OdpovědětVymazat
  3. Nerozmýšlala si nad prerušením štúdia? Neviem, či je maximálne dvojročné, ale nie je definitívne ako ukončenie - ak by si sa chcela vrátiť.

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím, že ti naprosto rozumím. Mám to totiž dost podobně. Strávila jsem nad školou roky a najednou jsem zjistila, že mám práci, skvělý život a že už najednou mi chybí ten volný čas, trávit čas někde jinde než nad učením :) že mi chybí čtení nejen románů, ale všech normálních knih. Najednou jsem zjistila, že ten obor stejně dělat nechci a i když je dnes společnost stavěná na titulech, nestojí mi to za to :) beru to jako skvělou průpravu do života a super zkušenost... důležité je, jak ty píšeš, vybrat si správně. Věřím, že sis vybrala a držím Ti palce, aby se Ti všechno splnilo tak, jak si přeješ :)

    OdpovědětVymazat