Nakoukněte do knihomolského ráje

pondělí 24. července 2017


Jsem ostuda hned ze dvou důvodů - zaprvé, tyhle fotky jsem chtěla vyvěsit na blog téměř před měsícem, ale dosud jsem to neudělala; za druhé, teprve před měsícem jsem byla poprvé v bratislavském Martinusu, ačkoliv už to za chvíli bude dva roky, co pracuju v tom českém. Byl to sice tehdy děsně hektický výlet, protože to bylo v podstatě ihned po dovolené, pobyla jsem v Bratislavě zhruba tři hodiny a zase frčela pryč. A mezitím jsem nutně potřebovala vyjíst a vypít celý Foxford (martinusácké knihkavárny, které jsou součástí knihkupectví) a vyfotit knižní LookBook z titulů posbíraných po celém knihkupectví.

Zamilovala jsem si to tu. To, že tu můžete vysedávat hodiny s knihou, kterou si vyberete v poličce v knihkupectví a nikomu to nevadí, i když si zrovna nic neobjednáváte. To, že jsou tu ti nejochotnější knihkupci, kteří klidně budou poslouchat vaše ódy na Ferrante celé hodiny. To, že je tu klavír, na který vždycky někdo hraje kýčovité soundtracky z filmů. To, že tu mají to nejlepší kafe a dorty, pro které bych se upsala ďáblu. To, že na vás nikdo nekouká skrz prsty, když si všechno jídlo, pití a knihy musíte nejdřív ze všeho vyfotit. To, že tu mají strop nad gauči a křesílky poskládaný z otevřených knih. Neberte to špatně, miluju pražské kavárny a zákoutí, ale nemám dojem, že by se tu někdy někomu podařilo vytvořit dokonale vyváženou oázu poskládanou z knihomolské a kávové kultury a zakomponovat ji do fotogenického prostředí. Tady máte skutečně pocit, že být knihomolem je cool a že jste faaakt hustí, protože čtete. A pijete kafe. A víte, že je to jedna z nejbáječnějších věcí pod sluncem.

Vyber si správně

pátek 7. července 2017

Děje se to každý půlrok. Ty nadšené statusy na Facebooku: "Bc Jitka Vomáčková!!" "Ing. Lubomír Křepelka!" "Mám to!" "Tak roztáhnout křídla a letět..." "Konečně jsem dospěla!"

Na základce jsem byla nesnesitelný šprt a celý gympl strávila s nosem zabořeným v knihách. Všichni to věděli dřív než já a líp než já: ta půjde na vejšku, ta to někam dotáhne, z tý jednou bude vážená paní docentka, literární kritička, důležitý Někdo. Já jen věděla, že se chci někam ulít, než najdu práci svých snů a po gymnáziu je tak nějak samozřejmostí, že pokračujete dál. Vy nevíte, co chcete dělat, nedovedete si v záplavě možností představit svou ideální práci. Když bylo mé mámě osmnáct, nastoupila na dvanáctihodinové směny v té nejzodpovědnější práci na světě. Když mně bylo osmnáct, děsila jsem se toho, že se ode mě očekává nějaké důležité rozhodnutí.

Vybrala jsem si dobře. Ale to, že jste si vybrali dobře, zjistíte obvykle až zpětně. Pár let jsem se plácala v předmětech, které mě celkem bavily, ale nedovedla jsem si představit, že je k něčemu využiju. Teď němě děkuju za bezplatné hodiny anglické konverzace navíc. Děkuju za semináře Excelu, díky kterým mi kontingenční tabulka nepřipadá jako strašák pod postelí. Děkuju za lekce komunikačních dovedností, díky kterým si nebudu muset kupovat knihy od Špačka, až mě pozvou na noblesní večeři. Děkuju i za ten otravný projektový management, který mě naučil chápat složitost a komplexnost řízení marketingových akcí, za kterými vidíte třeba jen pěkný banner na Facebooku.

Jsem ráda, že jsem studovala. Ale zjistila jsem, jak vypadá můj dreamjob ještě dřív, než jsem školu dokončila. Takový ten dreamjob, při kterém máte pocit, že děláte něco skutečně smysluplného. Práce, nad kterou přemýšlíte ve volném čase, ve které se chcete neustále zlepšovat, práce, kterou děláte s chutí a nadšením a vervou, takovou, o jaké jsem ani netušila, že ji v sobě mám. Najednou škola začala vypadat zbytečně. Obří žrout času, který pozřel všechny nepřečtené romány a večery na náplavce s kamarády. Chvíli jsem to tak zvládala - pracovat tady, támhle, tuhle, po večerech smolit závěrečnou práci, přečíst pár řádků románu, padnout do postele a ráno začít nanovo. Nechci se vymlouvat na práci. Vím, že bych to zvládla. Nakonec. Nějak. S ohromnými kruhy pod očima, s pocitem, že život nestojí za nic, s vědomím, že nic nedělám pořádně, na sto procent.

Neberte to prosím tak, že mi studium připadá zbytečné. Ani náhodou. Jenže čím dál tím víc mě obestírala obrovská zeď, kterou jsem si kolem sebe sama postavila - ze svých výčitek, méněcennosti, neschopnosti, z drobné žárlivosti, která mě bodala v břiše pokaždé, když jsem viděla nový status o promoci - a věděla jsem, že ji potřebuju zbourat, abych mohla volně dýchat, udělat radikální krok, kterého jsem se hrozně bála, ale věděla jsem, že pomůže. Protože v určitou chvíli mi došlo, že tohle není pro mě. Že jsem si z té školy vzala to nejlepší a ten titul, ten to jen potvrzuje a posune mě možná v platové kolonce o level výš. Ale vlastně ani to ne.

Mnohem víc než pár písmen před nebo za jménem potřebuju pár hodin spánku navíc, potřebuju vidět své kamarády, aniž bych z toho měla výčitky, protože bych se zrovna měla učit, potřebuju volný víkend ve společnosti svých knih. Potřeba duševní rovnováhy se nedá odložit o měsíc později, nemůžete si říct, že teď to nějak dáte, protože pak už bude klid. Buď je vám fajn teď, nebo vám tak nebude nikdy. Možná jsem zase o kousíček dospěla, když jsem si řekla, že se nebudu cenit podle vystudovaných let, ale podle dobře odvedené práce. Možná jsem naopak zhloupla, když jsem si přiznala, že už na to prostě nemám. To, že si vyberete správně, zjistíte obvykle až zpětně. Tak já dám vědět za pár let ;-)

Italské mikropříběhy

neděle 2. července 2017

Momentky z Kampánie, maličké příběhy, černobílo.

Taky se vám stává, že když jedete někam mimo, sedíte třeba v kavárně a představujete si, jaký mají život lidi, kteří chodí kolem vás? Mně se tohle děje běžně i v pražském metru nebo v autobusu směr Šumava, ale to asi proto, že se mi v realitě občas nežije pohodlně. V Itálii jsem teď ale víc než kdy dřív uvažovala, jaké jsou příběhy lidí, co kolem mě procházejí a řekla jsem si, že ty momentky zprostředkuju i vám, protože vy za nimi uvidíte zase něco jiného. A budu ráda, když mi to napíšete, klidně soukromě na mail nebo na fb, pokud se vám to nechce sdělovat veřejně a i když tomu ve skutečnosti nikdy nepřijdeme na kloub, můžete to brát jako takový trénink vaší fantazie, třeba k sepsání vašeho příběhu.


Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.