Útržky #5

Často si říkám, jak jsem ráda, že žiju zrovna v Praze - s tímhle městem jsem si prošla vztahem za všechny prachy, od povrchního zalíbení přes opovrhování a odpor až po stabilní souznění. Aktuálně jsme s Prahou ve vyrovnaném, dospělém vztahu a klape nám to. 

Asi proto jsem vždycky hrozně ráda, když si o ní někde čtu, jako třeba v tomhle článku, kde je zmíněná Náplavka (a je to článek z blogu NY Times s kouzelnou grafikou) a nebo klidně i na českých serverech, třeba na mém oblíbeném GoOut.cz, kde vydávají speciály o městských částech a samozřejmě, že mám nejradši článek, který pojednává o té naší. V našem bytě na dolních Vinohradech se teď dělo pár přesunů a stěhování, proto už pár dní bivakuju místo postele na matraci, tvořím si na parketách takové malé hnízdečko a vlastně si začínám myslet, že tradiční postel vůbec nechci - mám chuť dopřát si něco extravagantnějšího, aspoň chvíli, dokud ještě bydlím se spolubydlícími po studentsku. Jako správnej knihomol bych si svou budoucí ložnici každopádně představovala nějak takhle. Ale díky Zuzetě vím, že je v pořádku říct, že by trvalo pěkně dlouho, než bych si na to vydělala.

Druhou variantou je, že bych musela být šikovná, nebo aspoň pracovitá a co si budem povídat, nejsem ani jedno. Ale kvůli těmhle kurzům (doufám) nebudu úplně marná. O složitosti vztahů offline a online se píše hrozně zajímavě tu (díkybohu, moje kámošky jsou super na sítích i za nimi) a jestli se chcete trošku pobavit, přečtěte si na Forbesu o novém hitu instagramu, o latté ve slupce od avokáda; protože rozňahňaný avokádo na chlebu posypaný slunečnicovými semínky už vám lajky nenahrabe tak snadno jako kdysi. Pokud chcete mít přehled, co je tak nějak všeobecně v lifestyle nejvíc in, měli byste asi sledovat tyhle lidi - je to sice taková zlatá mládež, ale taky spoustu inspirativních umělců. No a rozhodně byste měli přispět na tohle konto, protože jestli se vybere dost peněz pro United Nations Refugee Agency, Neil Gaiman bude mít live předčítání menu z Cheesecake Factory - a existuje probůh někdo, kdo by si tohle nechtěl poslechnout?

A teď už k literatuře! Na letošní Festival spisovatelů dorazí "zasněná básnířka" Affinity Konar, která souzní s mou aktuální zálibou v melancholických románech. Všichni milujeme Annu Bolavou a její novou knihu Ke dnu a nikdo se nemůže nabažit Jaroslava Kalfaře a jeho Kosmonauta z Čech. Hrozně dlouho jsem fňukala po mnohovrstevnatém románu, jenž by dokázal předat nějakou "message" a zároveň byl oblíbeným úlovkem každého mainstreamovějšího knihomola na instagramu a hele, máme Kalfaře! A co se týče toho nejlepšího, co právě čtu a na co se chystám: A bylo jitro je jedna z těch inteligentních knih s čtivým příběhem, která by měla patřit mezi povinnou četbu na středních školách, aby další generace byly moudřejší než ty předchozí; Justýnka a asistenční jednorožec by se mělo ordinovat místo léků na úzkost a deprese; nejinspirativnějším čtením vyhlašuju Nicka Cavea a jeho Píseň z pytlíku na zvratky, taky se těším na Kaligrafii snů a konečně si přečtu Útěk do divočiny. A během toho všeho čtení uteču příští týden do Neapole a tam budu konečně, konečně, konečně číst druhý díl neapolské tetralogie od Eleny Ferrante, Příběh nového jména.

Komentáře