Mišmaš

Ježišmarjá, dejte mi už někdo pár facek, abych se vzpamatovala a začala konečně s tím blogem dělat něco smysluplnýho. Hrozně moc bych chtěla, v hlavě mi vibruje asi tak milion nápadů na to, co bych tu mohla vymýšlet; pořád blogování miluju a nedovedu si představit, že bych ho úplně opustila, byť moje recenze odcestovaly na martinusácký blog, kam je píšu s vytrvalou přesností švýcarského hodináře každý čtvrtek.

Seděli jsme tuhle v Havlíčkových sadech a já si říkala, jak je tady dokonalé světlo, to by byl krásný fotočlánek na blog! A pak jsem se napila vína, snědla sušenku s lentilkou a raději dál klábosila o ničem s kamarády. O víkendu jsme se v noci potulovali kolem Náměstí Republiky, v odrazech výloh svítily neony a všechno to bylo tak fotogenické, až bych brečela, ale nebyla jsem schopná ten olympus z batohu vytáhnout, radši jsem dál debatovala s kamarádem o tom, jak moc velké emocionální trosky v poslední době jsme.

Ve svém deafmessanger zápisníku, který teď mám nejradši ze všech, si po nocích sepisuju nápady na blog, báječné projekty, které by mě určitě mohly někam posunout, ale pak je zase přeškrtám nebo vygumuju, protože nejsou dost dobrý a nebo vím, že bych si na ně teď zkrátka nedokázala najít čas. Do složek v počítači si ukládám miliony inspirativních fotek, ale vím, že asi nikdy nic podobného nevytvořím. Svět se začíná smrskávat na jednu práci, na druhou práci, na spousty povinností, o kterých vám nikdo neřekne ani zbla, když slavíte osmnáctiny a dostáváte občanku. Mám pocit, že mi k tomu zapomněli dát nějaký manuál. K přežití. K tomu, abyste fakt jasně pochopili, že některé koníčky musí jít občas stranou - ale když si na blog vzpomenu, vždycky fňukám, protože tahle stránka, tenhle blog, to bylo to, co mě přivedlo k mé práci a co mi tak nějak ukázalo směr, kterým se chci v budoucnu ubírat a mě trápí, že na to úplně kašlu.

Jenže když pak jednou za čas máte volno, nemáte náladu chytat všechny ty myšlenky, co vám v hlavě skáčou jako pingpongový míčky, nebaví vás sumírovat je do smysluplna. Takže místo toho jdete do Havlíčkových sadů, nebo do bazénu, nebo jste celou noc vzhůru, posloucháte déšť za okny a čtete Sajjida Kašuu - zkrátka a dobře, vyhýbáte se tomu, udělat si sám v sobě pořádek. Člověk se někdy děsí, co pod tím bordelem objeví. Každopádně, ačkoliv to tak nejspíš nevypadá, ráda bych vám tímhle zmateným cosi sdělila, že na to nekašlu, že teď chci vytahovat foťák častěji (ale jen když to nepřeruší veledůležitou konverzaci o fňukání si na to, jak moc velké trosky já a mí přátelé jsme) a taky že už se brzo můžete těšit na další útržky (baví?) a taky na jeden spešl projekt, co dávám do kupy. Fakticky.

Komentáře

  1. Ahoj Jano, to znám. Těším se na ten projekt. Můžu se zeptat z jaké knihy je ta vyfocená ukázka?Díky a hezké dny s časem na odpočinek, Terka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je z Kosmonauta z Čech, z mé oblíbené novinky :) Díky!

      Vymazat
    2. Tak to definitivně ukončilo mé váhání a vím, že si knížku potřebuju pořídit.

      Vymazat
  2. Vystihla jsi přesně ten stav dospělosti... Stokrát nic, co je třeba udělat, vymyslet, vyřešit, umoří nakonec kreativitu a pocit svobody a za každou chvilku klidu je člověk neskutečně rád a radši žije přítomným okamžikem, aniž by přitom ztrácel čas analyzováním...

    OdpovědětVymazat
  3. Vypadá to fantasticky. :) Pošli mi kousek.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat