Vidět Neapol a zemřít

pátek 30. června 2017

Nelákají mě populární destinace, o kterých se dozvídám na instagramu. Nechci hladit opičky na Bali a surfovat v Miami. Chci cestovat do míst, o kterých čtu ve svých románech. No a protože nemám tu správně hlubokou skříň, která by mě dostala do Narnie a Kábul, který jsem si zamilovala díky Khaledu Hosseinimu taky není zrovna ideální destinace, vypravila jsem se do Neapole. Způsobila to spisovatelka Elena Ferrante a její neapolská tetralogie Geniální přítelkyně.

Myslela jsem si, že Itálii dobře znám, ale byla jsem na omylu. Znala jsem turistickou Itálii, bílé plážové slunečníky, Benátky a úslužné prodavače kýčovitých suvenýrů. Neapol je oproti tomu místo, které většina turistů bere jen jako odrazový můstek pro výlety do Pompejí a na Amalfi. Možná proto, že skoro odevšad se nad vámi výhružně tyčí vulkán Vesuv, je to město z větší části totálně neudržované, rozpadlé, pulzující, divoké, vášnivé a zároveň děsivě laxní. Já si ho díky tomu všemu naopak zamilovala a žily jsme jen ve městě. Říká se vidět Neapol a zemřít – po týdnu stráveném v centru Kampánie, kde jsme chodily po stejných ulicích jako Lina a Elena a nasávaly atmosféru italského velkoměsta, je mi to jasnější. Protože tady je zkrátka všechno extrémní – enormní bordel, nejúžasnější pizza na světě, buď šílené vedro nebo liják a vichr, nejkrásnější výhledy na město. Všichni mě varovali, že se tu tři holky po nocích musí třást hrůzou a že vám řidiči na motorinech strhávají kabelky z ramen, když projíždějí kolem – obojí je nesmysl. Když si budete dávat na tašku pozor asi tak jako na Staromáku v celou a když nebudete zbytečně riskovat v temných uličkách kolem pobřeží, není důvod se ničeho bát. Camorra vás nesebere, i když ti taxikáři s neoznačenými auty, co vás chtějí vzít v noci na letiště za poloviční cenu než autobus, jsou krapet děsiví, to uznávám.

Zamilovala jsem se tu naprosto do všeho. Do šťavnatých citronů, které jsme si trhaly na zahrádce našeho airbnbčka, do pizzy (tři ingredience – rajčata, mozzarella & bazalka, mrskněte to na těsto a máte tu nejlepší věc na světě), do gnocchi a těstovin a vůbec do všeho jídla a taky do faktu, že i to nejlevnější víno za euro třicet chutná skvěle. Líbily se mi naše výlety vlakem na pláže v Torregavetě, výlety, při kterých jsme se ztrácely, pochodovaly v rozžhaveném poledni po noname vesnických vlakových nádražích, výlety, při kterých jsem silou vůle držela rozpadlé dveře vlaku pohromadě. Líbil se mi kontrast moderního metra s uměleckými instalacemi ve stanicích (Toledo <3). Místní jsou milí, ochotně vám pomůžou (většinou si ale jejich rady úplně odporují) a navíc, když už narazíte na turistu, je skoro nutnost a samozřejmost, že si navzájem sdělíte nějaká know-how, protože jen málokterý Neapolitánec nad třicet mluví anglicky. Nejlepší na tom je, že za blbce jste tu pro to vždycky vy, nikoliv oni.

Co dál mi utkvělo v paměti? Procházky po Corso Vittorio Emanuele (kam šla, mimochodem, v druhém díle Elena na večírek do domu své středoškolské učitelky), nákupy v knihkupectví La Feltrinelli, rytmus rapových songů od Fedeze, čtvrť Vomero, kde jsme bydlely a která naprosto přesně odpovídala všem Ferrantiným popisům v knize, miminko odložené na palubní desce prudce zatáčejícího auta, prádelní šňůry s ušmudlanými podprsenkami všude, turisticky rozkošné Sorrento a ochutnávky limoncella, aperol a gin s tonikem po celodenním skákání ve vlnách a taky varhánky na prstech a vlasy od slané vody, písek ve všech knížkách, který z nich vytřepávám ještě teď, temné uličky kolem piazza Garibaldi, kde se v trattoriích do krve hádají chlapi o bůhvíčem,  všudypřítomné odpadky, zmrzlina, pro kterou byste vraždili, vznešená Biblioteca Nazionale, kde jsem si se studentkou medicíny povídala o čtení, ty nejkýčovitější západy slunce, meruňky na stromech a záda spálená tak, že jsem si tři dny nemohla normálně sednout ani lehnout.

Bylo to boží.


Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.