Má dospělost je hra na schovávanou

Často se teď bavíme o dospělosti. Jak je děsivá a strašidelná. Jako by to bylo něco, co se nás prozatím úplně nedotýká. Kolikrát se přistihnu, že říkám: "Až já budu dospělá..."

S Jirkou Charvátem jsme se shodli, že zhruba devadesát procent našeho času se děsíme toho, že něco nezvládáme, panikaříme, protože se po nás něco žádá a v duchu zoufale křičíme, jelikož nám připadá, že všichni jsou na tom líp než my. Jirka se mě tenkrát v Neustadtu zeptal: "Taky máš pocit, že vůbec nevíš, co děláš se svým životem?" A já byla skoro dojatá tím, že se mě někdo konečně zeptal. Že jsem s někým na stejné vlně. Optimisticky totiž doufám, že úplně všichni jsme - aspoň občas - ztracení. Jen to zkrátka neříkáme nahlas, protože se nesluší stoupnout si při čekání na tramvaj vedle cizího člověka a říct: "Dobrý den, taky jste z toho všeho někdy úplně v prdeli?"

Tak se ptejte. Lidí, které znáte a máte rádi. Uklidní vás to. Nebudete tak často přemýšlet nad tím, že jednou váš šéf určitě přijde na to, že vlastně vůbec nic neumíte a přinese vám papírovou krabici. Potlačíte tak ten pocit, že jednou vám stoprocentně seberou živnosťák, protože vám ho vlastně dali jen nějakou úřednickou chybou a ještě se vám vysmějí, že jste si mysleli, že by vám něco takového někdo svěřil. Přestanete se trápit tím, že jednou u vás doma na dveře zabuší fraud police a řekne vám, že celá ta vaše dospělost bylo jen hloupé nedorozumění. Díky za noční můry, Amando.

Nedávno mi jeden známý prozradil, že když byl malý, domníval se, že v dospělosti získá jednu superschopnost. Bude umět číst myšlenky. A i když už si tím nebyl stoprocentně jistý v sedmnácti, pořád trošičku doufal, že se na své osmnáctiny vzbudí a uslyší, co si ostatní myslí. Nestalo se tak. Je mu dvacet sedm, ale na každé narozeniny se probouzí s dychtivým očekáváním.

Udělala jsem průzkum mezi kamarády. Ptala jsem se jich, zda měli jako děti od dospělosti nějaká očekávání, která se jim v dospělém věku (zatím) nevyplnila.

"Myslela jsem si, že dospělost je věk, kdy už všechno zvládáš a tak nějak automaticky a samozřejmě. Že všechna ta práce kolem domácnosti, brzký vstávání, chození do práce... že je to vlastně pro dospěláky taková přirozenost."

"Říkal jsem si, že dospěláci si můžou dělat, co se jim zachce."

"Myslela jsem si, že dospělí všechno vědí. Jakože fakt všechno, i kdo byl starosta mýho města v roce 1876, nebo kdo byl pátej římskej císař. Že si to prostě během těch let všechno nějak zapamatuješ."

"...že jsou strašně starý. Neuměla jsem si srovnat časovou osu a myslela si, že máma pamatuje válku, ostatně, byla na fotkách z dětství černobílá, žejo."

"...že dokážou vyřešit jakoukoliv krizi."

"...že si dospělý ženský nekoušou nehty a nedělají se jim oka na silonkách."

"...že vědí nějaký velký tajemství."

Když jsem si to všechno přečetla, bylo mi krásně, protože je jasné, že nejsem dospělá ani trochu. Celá moje dospělost mi připadá jako jedna nekonečná hra na schovávanou. Hlavně ať nikdo nepřijde na to, že jsem pořád ještě trochu dítě. Jen ať vypadám přirozeně sebevědomě, když mířím na finančák. Ať na pracovní poradě působím vyrovnaně. Ať nikdo nepozná, že žádný velký tajemství neznám. Dost pomáhají články od Pavlíny Louženské a písničky od Rachel Bloom. Ale nejradši jsem, když mi někdo přizná, že je na tom stejně.

4 komentáře:

  1. Já se momentálně nacházím na přechodě mezi ,,teen" a ,,cetkou". Nepovažuji se za dospělou, ani jí nechci být. A momentálně mě dost děsí představa, že nevím, co budu dělat v září. Protože mě teď čekají rozhodující zkoušky, které ovlivní celou mou budoucnost. A to je dost děsivý.
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  2. Tak v tom nejsem sama! Mýtus o dokonalých dospělých je fakt jen mýtus, protože jakmile člověk překročí dvacítku, stejně si pořád připadá jako zmatený teenager. Tedy aspoň já. Vůbec nemám ponětí, co dělám, nezvedám telefon, když mi volá cizí číslo, na finančáku si připadám jako podvodník a krimilnálnice v jednom a někdy mám sto chutí zalézt doma, skládat si puzzle, číst si Harryho Pottera, pít kakao a kašlat na všechno.
    Díky za úžasný článek. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Není to tak dlouho, co jsem říkala mojí mamce, že si i v těch svých skoro šestadvaceti pořád připadám jako pětiletá. A maminka mě jako vždy uklidnila: "A nejhorší je, Kristýnko, že si na těch pět let budeš připadat i v padesáti." Takže asi tak. Ten stav "očekávání, že se něco dozvíme a budem dospělí" asi nikdy neodezní. Chce se mi říct - zaplaťbůh! Další skvělý článek, Jani, měj se krásně a nedospěle ;) :)

    OdpovědětVymazat