Co si chcete přečíst na začátku léta

pondělí 22. května 2017

Už je to faaakt dlouho, co jsem vám doporučovala knihy, že? Tak já to hned napravím. Dala jsem dohromady sedm knih - přečtených/chystám se číst - které se podle mě ideálně čtou právě teď, na začátku léta, kdy trávíte večery u řeky, slunce už na ulicích pálí do zad a ve vzduchu je těšení na první letošní letní dovolenou.

1) Ke dnu od Anny Bolavé

Před rokem jsem v červnu četla Bolavé prvotinu Do tmy, která loni získala Magnesii Literu, a bylo mi u toho divně, smutno a úzko. Pamatuju si, že jsem seděla na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou a každý odstavec jsem hrozně prožívala. Připravte se, že volné pokračování téhle knihy bude podobný zážitek. I když se tentokrát odehrává v listopadu. Autorka se dotkne i detektivního tématu a je to zase tak strašně dobrý. Špatně se mi kvůli téhle knížce spí a je mi smutno a bolavo na duši.

2) Spisovatel jako povolání od Haruki Murakamiho

Jeden z nových přírůstků do mé milované odeonské edice Světová knihovna je právě nový Murakami. A je dobrý, víc "asijský" než kdy dřív - zejména v tom, jak nesmírně pokorně a jemně podává veškerou kritiku vůči japonské čtenářské kultuře, literárním cenám a svým kritikům. Je to rozvláčnější čtení, není přehnaně intelektuální a připadalo mi to hrozně zajímavé. Četla jsem ji, když jsem s hrnkem čaje vysedávala poránu v otevřeném okně a chytala první sluneční paprsky. Tahle kniha se perfektně hodí všem, co prožívají stresy a deadliny, protože vás donutí zpomalit a uklidnit se.

3) A bylo jitro od Sajjida Kašuy

Jeho kniha Druhá osoba singuláru na mě silně zapůsobila, rozhodně si zasloužila místo mezi nejlepšími knihami, co jsem loni přečetla. Tahle kniha zřejmě bude postrádat tak zásadní příběhovou romantickou linku, jako měla právě Druhá osoba singuláru, ale řekla jsem si, že tomuhle autorovi budu s chutí důvěřovat, ať už půjde o jakýkoliv žánr. V této knize je hlavním hrdinou arabský novinář, který píše pro izraelské noviny, v nichž se musí potýkat s krizí identity, když píše reportáže o událostech na Západním břehu. Rozhodne se odejít z práce a odstěhovat se s rodinou zpět do rodné vesnice, nyní plné náboženského fundamentalismu.

4) Loutkář od Josteina Gaardera

Sofiin svět je moje filozofická bible, díky které jsem zvládla ZSV na gymplu levou zadní, Dívka s pomeranči je jednoduše krásná a moudrá knížka a Hrad v Pyrenejích mi v jednu chvíli hrozně sedl do mé tehdy ponuré nálady. Takže jsem od Loutkáře měla velká očekávání, umocněná slibem od Albatrosu na jejich zimní tiskovce, že to bude opět báječné. A ono mě to nezklamalo, jen je to něco jiného, než na co jsem byla dosud u Gaardera zvyklá. Je to dojemné lingvistické porno, v němž hlavní roli hraje jazyk a protože jsem se nedostala na bohemistiku, tak jsem vůči tomuhle oboru trochu zatrpkla a nerada se v něm rýpu. Gaarder se v něm ovšem rýpe s velkou chutí a jistě si své fanoušky najde, na takové to líné, přemýšlivé čtení, kdy si pomalu vychutnáváte každou stránku, je ta kniha ideální.

5) Příběh nového jména od Eleny Ferrante

Možná někoho z vás, co mi kouknete na instagram, napadlo, jak je možné, že jsem tak vychvalovala Geniální přítelkyni a už dávno nečtu druhý díl neapolské tetralogie. To je jednoduché. Miluju Ferrante tak moc, že si ji schovávám a budu ji číst až za tři týdny na dovolené, takže jsem si tu knihu ještě nepořídila, protože jsem věděla, že kdyby byla u mě, tak bych zkrátka neodolala a přečetla si ji hned. Jo, tak moc dobrej ten první díl byl a tohle bude taky. Krásně vás to naladí, abyste nakupovali ve vintage obchodech a v létě odjeli prozkoumávat Itálii.

6) Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichie

Jestli chcete jeden velký, nádherný milostný román, který pohne vaším světem, tak tady ho máte, není zač. Adichie je moje nové synonymum pro velikost, respekt i empatii. Pořád jsem přemýšlela, co mě na té knize uchvátilo nejvíc a neuměla to popsat. Nakonec to krásně shrnula má kolegyně Bára - je to příběh o spoustě důležitých a znepokojivých věcech, mezi které je vetknutá milostná dějová linka, která je pro čtenáře nakonec stejně podstatná jako všechno ostatní. Je to poctivý román, který vás naučí uvažovat v nových souvislostech.

7) Ví o tobě od Sarah Pinborough

Jana miluje kvalitní, inteligentní romány. Jana si ovšem též čas od času dopřává čtení laciných thrillerů, je to jedno z mnoha jejích guilty pleasure, takové to potěšeníčko, za které se krapet stydíte, ale nechcete se ho vzdát ani za nic. Typickým příkladem budiž psychologický thriller Ví o tobě od britské spisovatelky, která je asi fanouškem Zmizelé, Stmívání a taky nočního vykládání karet na Primě; dokážu si představit, že s tímhle kombíčkem se jí podařilo sepsat tuhle neuvěřitelně odsouzeníhodnou a zároveň báječně relaxační hloupost, která pár hodin moc těšila tu stránku mé dušičky, která se tetelí blahem, když si může stáhnout nový díl Grey's Anatomy.

Co vás zaujalo nejvíc?

Svět knihy 2017

úterý 16. května 2017

Svět knihy 2017. Taky si samozřejmě pustím pusu na špacír. Hlavně proto, že jsem tam letos byla v pátek i v sobotu, takže mám o čem vyprávět.

Všichni jsme čekali nějakou zásadní změnu, které se veletrh nedočkal. A nejspíš nikdy nedočká. Vedro, hrnečky s Hitlerem a Stalinem u stánku Našeho vojska (Proč, prosím, proč? Organizátorům se to prý nelíbilo, loni to řešili, ale nakladatelství je tam letos mělo zas a organizátoři zakročili až v sobotu.), polomrtvá wifina a všechny stánky poctivě na svých místech, stejné jako vždycky. Fakt nutně musí být veletrh v Holešovicích, když si tam účtují tak horentní sumy za pronájem? Lapidárium a Gulliver boží, ale promo nulové, katalog veletrhu navíc vypadal jako telefonní seznam, ve kterém mě fakt nebavilo listovat. Škoda. Na druhou stranu tu letos byl skvělý Stan malých nakladatelů (jsem docela ráda, že se trhli!) a na prostranství před výstavištěm přijely food trucky se spoustou ňaminek. Upřímně, vůbec nechápu, proč ještě někdo zkoušel jídlo vevnitř, my jsme nejvíc času trávili venku, listovali novými knihami a cpali se jarními závitky, veganskými čokoládovobanánovými dorty a zmrzlinovými sendviči.

Veletrh byl pro mě o focení Za knihami, LookBooku a pomáhání při natáčení na youtube. A taky o osahání si zbrusu nových knížek - nejvíc jsem se takhle zamilovala do Justýnky a asistenčního jednorožce (a taky do Lény Brauner, se kterou jsme natáčeli, a která byla úžasně vtipná a bezprostřední) a do Bílá zvířata jsou velmi často hluchá od Ivany Myškové, i když anotace mě příliš neoslovila. Nejvtipnější interview proběhlo s Johnem Boynem ve Slovartu; s kolegyní Bárou jsme se domnívaly, že máme celé odpoledne na vymýšlení otázek pro irského spisovatele a když jsme se s ním pár hodin předem byly seznámit, vyzval nás, ať ho hned vyzpovídáme. V době, kdy jsme ještě neměly tušení, na co se ho vlastně budeme ptát. Trochu jsme zazmatkovaly, Boyne důstojně dělal, jako že si našich rozpaků nevšímá a nakonec to kupodivu dopadlo dobře. Nejhezčeji mi jako každý rok bylo ve stánku Hostu, u Paseky, v Euromedii (mazlení s odeonkama, ehm) a nejvíc ze všeho v Albatrosu, kde jsme často dělali přestávky, kempili tam s foťáky a stativy a všichni tu přitom byli úžasně milí a starostlivě o nás pečovali, i když toho už sami museli mít plné zuby. A symbolicky jsem si koupila aspoň jednu knihu, A bylo jitro od Sajjida Kašuy, nejvíc proto, že jsem chtěla podpořit nakladatelství Pistorius & Olšanská. A taky protože jeho Druhá osoba singuláru byla jednou z nejlepších knih, jaké jsem loni přečetla.

Z ofiko programu jsem stihla jen páteční besedu s Markem Šindelkou o Únavě materiálu, to bych si nenechala ujít ani za nic a těšilo mě, že se tam sešly všechny věkové kategorie, které jeho myšlenkám nadšeně přikyvovaly. Mrzí mě, že jsem prošvihla udílení anticeny Skřipec a jsem šťastná, že ji dostalo nakladatelství Omega. V sobotu dopo, když bylo ještě moc brzy na smalltalky a focení, jsme se s kávou usalašili na sledování famfrpálu, tleskám za ten nápad albatrosímu týmu. Pořád sice samu sebe řadím mezi knižní blogery, ale srazy jsem bez větší lítosti vynechala; každopádně díky těm, co za námi přišli, bylo to vážně milé! I když sama už to veletržní nadšení moc neprožívám, bylo strašně pěkné vidět davy čtenářů, které lačně chňapaly po všech knihách, trpělivě stály fronty u vstupu i na autogramiádách a nadšeně si mezi sebou sdělovaly své zážitky. Sakumprásk, bylo to fajn, ale bylo to víceméně stejné jako vždycky.

Kvůli Eleně...

sobota 13. května 2017


Asi už jste zaregistrovali hlasování o Knihu roku 2016. A jestli ne, jsem smutná a napravte to. Hlavně proto, že (cosibudem) asi málokdo z nás jednou zasedne v porotě Magnesie Litery a tohle je možná jediná příležitost, kdy můžete ovlivnit, kdo nějaké to knižní ocenění získá. Taky proto, že do seznamu 30 knih, co jsme vybírali my Martinusáci & blogeři jsou knížky, co vám jsou skutečně osobně blízké, na rozdíl od většiny nominovaných titulů z Magnesie, Ortenovky a dalších literárních cen, u kterých většinou rozumím sotva anotaci. Celým srdcem věřím, že letošní Magnesii by si nezasloužil nikdo víc než právě Šindelka se svou Únavou materiálu a že bez Jezera od Bellové by to nebylo úplné, ale občas mě trochu mrzí, že se mezi nominace neprobojuje nějaká mainstreamovka. Kniha, kolem které je hype na instagramu. Protože ta, pro kterou jsem hlasovala já, hype měla/má a navíc je to skutečně kvalitní literatura. Ale možná takovéhle knihy na českém knižním trhu pořád chybí, jak poznamenala má kolegyně Bára.

Jasně, vybrala jsem si Geniální přítelkyni od Eleny Ferrante. Spisovatelka s pseudonymem (furt nikdo stopro neví, kdo to vlastně je) mě loni úplně uchvátila. A rozhodla jsem se, že tímhle článkem definitivně přesvědčím všechny, co ještě nehlasovali, nebo si knihu ještě ani nepřečetli, že je báječná a že ji rozhodně musí zažít. Já jsem totiž kvůli Eleně...

...koupila letenky do Neapole. Budu tam číst druhý díl tetralogie, proto se teď od něj držím v uctivé vzdálenosti, abych ho náhodou neslupla jako malinu ještě před odletem.

...zamilovaná do Itálie a do padesátých let ještě víc než dřív.

...strašně ráda za své kamarádky. Protože nejsme frenemies, i když kamarádství mezi holkama očividně vůbec není jednoduchá záležitost.

...vykoupila všechny retro šaty ve svých oblíbených sekáčích.

>...přibrala pět kilo, protože jím pizzu víc než kdy dřív.

...přibrala vlastně asi tak sedm kilo, protože teď taky často chodím do Puro Gelato na kopce veganské zmrzliny.

...začala poslouchat Fedeze a zjistila, že můj ideální muž by měl mít potetovaný krk. Asi.

...začala trénovat italštinu, abych uměla nejen napočítat do deseti, ale hlavně hodně dobře po italsku nadávat.

...udělala nejdůležitější zkoušku ve svém posledním zimním semestru až na třetí pokus, protože čtení mělo přednost.

...s definitivní platností zjistila, že vyhypované knihy, co je na instagramu v jednu chvíli fotí úplně všichni, mohou být opravdu tak dobré, jak všichni slibují.

Tak pro ni taky hlasujte, jo? A hlavně si ji přečtěte.

Má dospělost je hra na schovávanou

úterý 9. května 2017

Často se teď bavíme o dospělosti. Jak je děsivá a strašidelná. Jako by to bylo něco, co se nás prozatím úplně nedotýká. Kolikrát se přistihnu, že říkám: "Až já budu dospělá..."

S Jirkou Charvátem jsme se shodli, že zhruba devadesát procent našeho času se děsíme toho, že něco nezvládáme, panikaříme, protože se po nás něco žádá a v duchu zoufale křičíme, jelikož nám připadá, že všichni jsou na tom líp než my. Jirka se mě tenkrát v Neustadtu zeptal: "Taky máš pocit, že vůbec nevíš, co děláš se svým životem?" A já byla skoro dojatá tím, že se mě někdo konečně zeptal. Že jsem s někým na stejné vlně. Optimisticky totiž doufám, že úplně všichni jsme - aspoň občas - ztracení. Jen to zkrátka neříkáme nahlas, protože se nesluší stoupnout si při čekání na tramvaj vedle cizího člověka a říct: "Dobrý den, taky jste z toho všeho někdy úplně v prdeli?"

Tak se ptejte. Lidí, které znáte a máte rádi. Uklidní vás to. Nebudete tak často přemýšlet nad tím, že jednou váš šéf určitě přijde na to, že vlastně vůbec nic neumíte a přinese vám papírovou krabici. Potlačíte tak ten pocit, že jednou vám stoprocentně seberou živnosťák, protože vám ho vlastně dali jen nějakou úřednickou chybou a ještě se vám vysmějí, že jste si mysleli, že by vám něco takového někdo svěřil. Přestanete se trápit tím, že jednou u vás doma na dveře zabuší fraud police a řekne vám, že celá ta vaše dospělost bylo jen hloupé nedorozumění. Díky za noční můry, Amando.

Nedávno mi jeden známý prozradil, že když byl malý, domníval se, že v dospělosti získá jednu superschopnost. Bude umět číst myšlenky. A i když už si tím nebyl stoprocentně jistý v sedmnácti, pořád trošičku doufal, že se na své osmnáctiny vzbudí a uslyší, co si ostatní myslí. Nestalo se tak. Je mu dvacet sedm, ale na každé narozeniny se probouzí s dychtivým očekáváním.

Udělala jsem průzkum mezi kamarády. Ptala jsem se jich, zda měli jako děti od dospělosti nějaká očekávání, která se jim v dospělém věku (zatím) nevyplnila.

"Myslela jsem si, že dospělost je věk, kdy už všechno zvládáš a tak nějak automaticky a samozřejmě. Že všechna ta práce kolem domácnosti, brzký vstávání, chození do práce... že je to vlastně pro dospěláky taková přirozenost."

"Říkal jsem si, že dospěláci si můžou dělat, co se jim zachce."

"Myslela jsem si, že dospělí všechno vědí. Jakože fakt všechno, i kdo byl starosta mýho města v roce 1876, nebo kdo byl pátej římskej císař. Že si to prostě během těch let všechno nějak zapamatuješ."

"...že jsou strašně starý. Neuměla jsem si srovnat časovou osu a myslela si, že máma pamatuje válku, ostatně, byla na fotkách z dětství černobílá, žejo."

"...že dokážou vyřešit jakoukoliv krizi."

"...že si dospělý ženský nekoušou nehty a nedělají se jim oka na silonkách."

"...že vědí nějaký velký tajemství."

Když jsem si to všechno přečetla, bylo mi krásně, protože je jasné, že nejsem dospělá ani trochu. Celá moje dospělost mi připadá jako jedna nekonečná hra na schovávanou. Hlavně ať nikdo nepřijde na to, že jsem pořád ještě trochu dítě. Jen ať vypadám přirozeně sebevědomě, když mířím na finančák. Ať na pracovní poradě působím vyrovnaně. Ať nikdo nepozná, že žádný velký tajemství neznám. Dost pomáhají články od Pavlíny Louženské a písničky od Rachel Bloom. Ale nejradši jsem, když mi někdo přizná, že je na tom stejně.

Zeď, kniha, Lucie

středa 3. května 2017


Zeď, kniha, Lucie. Fotím tuhletu svou spřízněnou duši, co sedí u pracovního stolu naproti mě, docela často, ale tyhle fotky jsem si obzvlášť oblíbila. Jsou něžné a půvabné a nejsou na nich žádné zbytečné rekvizity. Čím dál tím víc se děsím zbytečných věcí. Článků, fotek, komentářů. Toho, abych nebyla zbytečná, se bojím víc, než holubů a zubaře. A tak místo dortíčků a kafíček vybírám ty nejjednodušší možné fotky s knihou, protože doopravdy důležité na všech těch fotkách je to, aby online svět viděl, co všechno ke čtení je k mání a jak moc naplňující to je. A že lidem to s knihou docela dost sluší. Říkám si, že když čteme a že když se snažíme přimět ke čtení další lidi, přece to všechno nakonec má nějaký smysl. Ale tak nějak doufám, že to snad někdo pozná i mezi vším tím kafem a dortíčkama.


Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.