Útržky #2

Takže mi přijde, že celý svět je poslední dobou vzhůru nohama. Kim Kardashian že má svůj vlastní book club? To podle mě rozhodně není normální. Vy jste snad věděli, že umí číst? Prozradila mi to Baru, když jsme seděli s Lucií, Jakubem a Bárou ve Smetana Q. Asi to nebude level Emma, ale i tak. Nejsem žádný reading nazi, ale stejně si občas říkám, že by někteří lidé měli radši zůstat u televize, když koukám, co si kupují ke čtení.

Díkybohu za věci, co mě drží při smyslech a při tom, že to má celé smysl. Koncerty, třeba ten poslední v Café V lese. Underground Youth seskočili z pódia a zběsile tančili v publiku. Chození na filmy, třeba na T2 Transpotting, to bylo tak dobrý, že jsme po filmu stáli před obchoďákem a přemýšleli, jestli v neděli večer seženeme herák spíš na Václaváku nebo na Hlaváku a zároveň na sebe byli pyšní, že to všechno zvládáme jen s drobnou dávkou nikotinu a nepotřebujeme ani alkohol, abychom se skvěle bavili. Některé filmy vám prostě nechají šílený zmatek v hlavě. Tetování, které mi nakreslila Katka už před nějakou dobou a teď jsem si ho od Niky konečně nechala namalovat na ruku natrvalo. A ve chvíli, kdy obrázek dokončila, začala jsem plánovat další. Taky taková moje droga. A mou nejoblíbenější prokrastinací je momentálně snění o tom, že můj byt bude vypadat jako byt Venduly Mikulkové. Taky při tom doufám, že má aspoň v té komodě trochu bordel.

Nikdy nikdy nikdy mě neomrzí moudrá slova Neila Gaimana a u tohohle článku jsem vždycky trochu dojatá z toho, že pořád existují tak chytří lidé jako je on. Bára to v dopisu, který jsme mu psaly k narozeninám, dokonale vystihla - kdyby se splnila všechna Gaimanova přání, svět by byl mnohem lepším místem. Děsně se těším, až jeho Norse Mythology vyjde i v češtině, abych si ji mohla jaksepatří vychutnat. Zatím se ale spíš blíží vydání českého překladu Vegetariánky a druhého dílu neapolské série od Eleny Ferrante - ráda vidím, že Elena Ferrante ovládla všechny čtenářské Instagramy. Aktuální nabídka knih je ale pro mě velmi omezená. Jakmile mě prvních pár stránek nezaujme, knihu odkládám, nemilosrdně, šetřím svůj drahocenný čas. Takže se pak docela dobře může stát, že místo žhavých bestsellerů už po milionté čtu Jeden den, což je kniha, kterou bych mohla číst pořád a pořád a pořád dokola a nikdy by mě neomrzela. A teď jsem z knihovny vytáhla 1984. Radši se vrátím k osvědčenému, než abych riskovala zklamání. Navíc nutně potřebuju, aby se mnou příběh pohnul, abych až fyzicky cítila, že na mě zanechává nějakou stopu - tak tomu bylo v případě Únavy materiálu nebo Kruhu. A trochu se bojím, že jestli se mnou něco fakt nehne, budou to nové knihy z březnového Velkého knižního čtvrtka.

Píšete poznámky do počítače, nebo do sešitu? Angela Ceberano si píše poznámky zásadně na papír a je děsně úspěšná. Někdy se musím pousmát nad tím, s čím Forbes a další weby přijdou s ohromnou pompou, jako by to byl ten největší objev světa. Ale jsem ráda, že se mi tím potvrzuje, že můj online křik do světa o tom, že papír není mrtvý, je vážně opodstatněný. Tuhle mi říkal kamarád, víš, ty jsi roztomilá, všichni millenials studují ekonomky, prahnou po digitálu ve velkých reklamních agenturách, tví vrstevníci pracují v korporátech a teprve za pár let jim dojde, že jsou nešťastní a budou hledat malé rodinné firmy, ve kterých by se z toho mohli vzpamatovat. A ty ses usalašila v knihkupectví a papírnictví, v odvětvích, které jsou podle většiny lidí úplně vyřízené.

Jenže to není pravda. Protože Nick z New Girl vydal knihu (a zfetoval se u toho čmucháním lepidla) a Kim založila book club.

“We didn’t go to church, but we did go to the library."

Poprvé, když jsem četla Barnese, tak to bylo na doporučení kamarádky Báry, která mi řekla, že bych si měla přečíst Roviny života, protože je to dobrý a já si znovu připomněla, jaká je to krása mít kolem sebe lidi, kteří vám vždycky dají dobrý tip na knihu, o které jste nikdy předtím neslyšeli a můžete se spolehnout na to, že se vám bude líbit, protože ti lidé dobře znají knihy a taky dobře znají vás. Tak jsem četla novelu o vzniku fotografie, o balónovém létání, o milostném životě Franka Burnabyho a Sarah Bernhardtové, o umírání. A oblíbila jsem si Barnesovo styl psaní, jeho duchaplné vyjadřování, jeho zcela samozřejmé popisování věcí, které bych nikdy nedokázala slovy vyjádřit.

Podruhé, když jsem četla Barnese, byla to ta nejútlejší knížečka na světě. Nemá ani třicet stran a nejlépe ji popsala právě Bára na svém blogu. Tohle vám bohatě postačí k pochopení důležitosti jejího přečtení, ale já bych ještě chtěla dodat, že A Life with Books bylo pro mě nevídané pohlazení na duši. A že mi víc než kdy dřív nebylo líto všech těch roků, které jsem strávila sama na podlaze ve školní knihovně / sama v posteli s hromadou knih / sama v lavici mezi stránkami a že mi není líto pročtených pátečních večerů, ignorovaných konverzací nebo zkoušek na druhý pokus kvůli tomu, že čtení bylo přednější než poznámky a tabulky a statistiky. A ano, lidé se mění, takže dnes už svůj čas spravedlivě rozděluju mezi knihy a své okolí. Hlavně protože si chci mít o těch knihách s kým povídat, jelikož si na ně musím vydělávat (no dobře, tak si musím vydělávat na místo, kde je uskladňuju) a před některými krutostmi světa do knižních příběhů zkrátka utéct nemůžete. Tomu se asi říká dospělost. U mě spíš něco jako rádobydospělost.

"When you read a great book, you don't escape from life, you plunge deeper into it. There may be a superficial escape - into different countries, mores, speech patterns - but what you are essentially doing is furthering your understanding of life's subtleties, paradoxes, joys, pains and truths."

Při čtení téhle knížečky jsem si ale znovu uvědomila, jak strašně ráda jsem za to malé děcko, co hltalo všechno psané slovo, co mu přišlo pod ruku, co vyrůstalo s Harrym Potterem a co donutilo rodiče, aby půlku místnosti v bytě zastavěli velkou knihovnou. Škoda jen, že se nedá vrátit zpátky do minulosti, abych mu řekla, že díky čtení bude mít jednou tu nejvíc cool práci na světě. Všichni knihomolové, co milují knihy srdcem i duší, sběratelé knih, co slídí po antikvariátech, knižní fetišti, co praskají hřbety a čmuchají vůni nových i starých knih, všichni spisovatelé a čtenáři, všichni zapřisáhlí obhájci tištěných knih by si měli přečíst A Life with Books od Juliana Barnese. On má prostě úžasný talent pojmenovat věci, které jsou zřejmé a visí ve vzduchu, ale já nebo vy je prostě nedokážeme zachytit. On to umí, vážně dobře.

#napisvalentynku

Kdo by to byl řekl, že se někdy budu muset vážně zamýšlet nad Valentýnem. Upřímně, nikdy jsem nechápala, proč všem tolik vadí - šmarjá, to bychom rovnou mohli zakázat Coca Colu a kapesníkům říkat smrkonosoplena. Vždyť o tolik nejde a jasně, že můžete vyznávat lásku každý den, ale na férovku, kdo z vás to dělá? Tak prostě pozvěte svou holku na večeři a kupte jí kytku. A nebo to vůbec neřešte, ale hlavně si o tom už prosimvás nevylejvejte srdíčko na mém newsfeedu.

Každopádně jsem se letos pokusila zamyslet nad tím, co mně osobně na Valentýnu vadí. Je to fakt, že reklamy, které na vás útočí už od poloviny února, tvrdí, že Valentýn jakožto svátek zamilovaných máte právo oslavit pouze se svou drahou polovičkou. Jinak jste tak jako tak zkrátka odepsaní.

My v kaš-mi-daš jsme tedy letos z Valentýna udělali den, kdy byste měli říct úplně každému, kdo je vám milý, že ho máte rádi a je pro vás důležitý. Na papíru! Protože pro nás #papirnenimrtvy. Tak jsem požádala Katku, aby nám nakreslila kouzelný a snový a zároveň kjůtečkový vizuál a bylo to. Obchod Pod Nuselskými schody praská ve švech pod náporem naprosto božích přáníček zejména od Chase & Wonder a Ievy Ozoly a všechny jsou kvalitní, minimalistické, roztomilé a trochu střelené. Tak nějakou vyberte a napište kámošce, že ji máte rádi za to, že vydrží poslouchat vaše monology o hledání sama sebe i ve tři ráno, napište mámě, že je pro vás pořád nejdůležitější, protože vám dělá záchranný kruh v každé situaci, napište té paní v trafice, od které každé ráno kupujete noviny, jelikož její úsměv je ten první, který vám poránu zvedne náladu.

V době, kdy denně napíšu nespočet zpráv na messengeru, hromady e-mailů a pořád ještě i pár esemesek se neskutečně těším na to, až si udělám chvilku, sednu si ke stolu a do přáníčka ručně napíšu něco milého pro někoho, kdo je mi milý. Pro holky z práce, pro kamaráda, pro babičku, pro mého oblíbeného baristu. A ať už jsem v dřívějších dobách byla zadaná nebo single, letos poprvé díky #napisvalentynku mám pocit, že mi čtrnáctého února bude hezky. Tak nějak smysluplně hezky.