Tři generace žen a malé české osudy

Vyjely jsme si s Bárou minulý víkend do Brna, abychom si mohly zaáchat ve Skog Urban Hub a zaóchat v nových kancelářích nakladatelství Host. Mezi všemi jejich tituly v obřích knihovnách tam na mě čekal dárek - Slepá mapa od Aleny Mornštajnové a Cestovatel, věž a červ od Alberta Manguela. Tu druhou knihu si schovávám ke psaní absolventky, Slepou mapu jsem slupla jako malinu za pár dní.


Slepá mapa je románový debut zachycující život tří generací žen - Anny, Alžběty a Anežky - a drasticky se měnící téměř tři čtvrtiny dvacátého století v Československu. Mornštajnová si dala vskutku velkolepý úkol a já byla pořádně zvědavá, jak se jí s tím vším podařilo popasovat. A nebyla jsem zklamaná, navzdory tomu, že od knihy jsem očekávala něco úplně jiného. Odchovaná dramatickými romány z druhé světové a knihami odehrávajícími se za komunismu, v nichž doba a situace, do kterých se hrdina dostává, ho nutí dělat neuvěřitelné věci, prožívat neuvěřitelná dobrodružství a popasovat se s neuvěřitelnými emocemi, jsem očekávala hlubokou a sžíravou sondu do lidských duší a nedokázala uvěřit, že by se autorce skutečně podařilo zachytit v jedné knize jak údobí první světové, tak i druhé světové války a navíc to ještě celé korunovat obdobím komunismu.

Mornštajnová na to však šla odjinud. Zprvu jsem byla udivená tím, jak plochý a nevýrazný je příběh, že se tam vlastně neděje vůbec nic zajímavého, nic, co by neprobíhalo v každé druhé české rodině, včetně té vaší. Že navzdory tomu, za jak strašlivých dob se román odehrává, tři hlavní hrdinky i všechny další postavy se tak nějak tou dobou nechávají unášet, nijak zvlášť jí neodporují, občas někdo vystrčí drápky, ale ne tak, aby se musel úplně vzdát svého pohodlí. Byla jsem zklamaná, že autorka skáče v příběhu rok za rokem, jak se jí zamane, čas tu ubíhá tak rychle, že si ani s postavami nevytvoříte žádný vztah, je to čtivé až běda, to ano, ale čtete spíš jen ze setrvačnosti, než aby vás to doopravdy zajímalo.

Tohle všechno jsem si nejdřív myslela a byla přesvědčená, že té knize dokonale rozumím a pokaždé ji otvírala s lehkou povýšeností, jakože jemijasnéocotadyjde. Ale pak jsem ji dočetla a všechno bylo jinak. Povídala jsem si o ní s Lucií, která knihám rozumí mnohem víc než já, protože ji napadlo něco, co mě vůbec - že je to takhle schválně. Že je kniha úmyslně tak přízemní a prostá, že se tak čtenář může s hrdiny mnohem lépe identifikovat, že autorka v ní sice nezaznamenala žádný výjimečný lidský osud, ale perfektně shrnula osudy československé "obyčejné" většiny během dvacátého století. Že citlivě a zároveň upřímně načrtla nám, kteří jsme dobu nezažili, všechno to přivírání očí nad zcela očividným zlem, sobeckost, zpátečnické chování a donášení na druhé, závist a žárlivost, smutek a zradu. Zároveň také dokázala znázornit drobná hrdinství, nenápadná vzdorování a malá láskyplná gesta, kterých si všimnou a dokáží ocenit pouze vaši blízcí.


Pořád si myslím, že Slepá mapa je příliš ambiciózní a bylo zbytečné popisovat tak rozsáhlé údobí dějin, když je stačilo detailněji znázornit na menším prostoru. Na druhou stranu určité situace v knize jsou tak dobré jen proto, že se v nich vrací minulost zpátky. Tak jako tak po dočtení jsem ráda, že jsem se na ni narazila, protože v tomhle románu jsem konečně doopravdy rozpoznala tu dobu, o které mi vypráví moje máma a babička a o které mi kdysi před spaním vyprávěla prababička.

Slepá mapa / Alena Mornštajnová / 2013

Share this:

, , , ,

CONVERSATION

0 x byl okomentován tento příspěvek:

Okomentovat