Co jsem se dozvěděla od Sajjida Kašuy

O Druhé osobě singuláru přede mnou nejednou básnila má kolegyně a jsem moc ráda, že jsem si tu knihu nakonec přečetla. Trvalo mi skoro měsíc, než jsem o ní napsala, částečně proto, že jsem si potřebovala ujasnit, co vám o ní vlastně budu chtít povědět a částečně proto, že na svůj blog poslední dobou docela kašlu a o knihách teď píšu každý čtvrtek sem.

Sajjid Kašua je spisovatel pocházející z Jeruzaléma, který je ve světě známý spíš psaním scénářů pro sitcom a sloupků pro noviny. Je kladně hodnocený zejména za své trefné postřehy z každodenního života izraelských Arabů, což je jeden z mnoha důvodů, proč obdivuji jeho knihu Druhá osoba singuláru. V ní se střetávají dva hlavní hrdinové - ambiciózní, úspěšný právník se stabilním finančním i rodinným zázemím a chudý sociální pracovník, kterému se v životě nedaří vůbec nic. Jejich naprosto odlišné životy protne vzkaz, jenž právník najde v jedné staré knize z antikvariátu a čtenář postupně zjišťuje, že i tak moc odlišné osoby přece jen mohou mít něco (nebo někoho) společného.

Vzhledem k tomu, že knihu vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, že ji napsal kontroverzní palestinský spisovatel, že je ve všech recenzích do nebe vynášená za své dokonalé zprostředkování světa, ve kterém se kříží kultury jsem se trochu bála, že jí nebudu tak docela rozumět, že čtení bude příliš komplikované, že to bude nějaké rádoby intelektuální dílko, do kterého se mi nepodaří se začíst. Omyl, pochopitelně. Jak ráda já mám takovéhle omyly!

Román s perfektně prokreslenou psychologií všech postav mě rozhodně nenechal na pochybách, že tohle je jedna z nejlepších knih, s jakou jsem měla tu čest. Autor se nenamáhal se zbytečně komplikovanou dějovou linkou, ale dokázal v ní toho obsáhnout tolik: vnitřní boje hlavních hrdinů o smyslu jejich existence, milostný příběh, palčivé otázky ohledně financí, pomoci cizímu člověku, vlastní nemohoucnosti. Pokud hledáte knihu, nad kterou můžete po dočtení přemýšlet, neváhám vám doporučit právě Druhou osobu singuláru.

Sajjid Kašua si pro své čtenáře připravil i příjemné lehké překvapení, které vám nebudu prozrazovat, abych zbytečně nekazila výsledný dojem. Samozřejmě tu narazíte i na jeho všude vychvalované hledání identity v Jeruzalémě, městě, kde se setkává hned několik národností a náboženství najednou. Jak důležité je identifikovat se s tím, zda jste Arab nebo Žid, jaké kulturní rozdíly vás tu čekají, na jaké drobné nuance narážíte pokud se pohybujete v prostředí, které je pro vaši rasu, národnost či náboženství obvyklé? Kde končí popichování a rýpání a začíná šikana za něco, za co nemůžete? Nezáleží na tom, kolik toho víte o Jeruzalémě, o Trojúhelníku, o palestinsko izraelském konfliktu, nicméně tahle kniha vás může pobídnout k chuti dozvědět se o tom všem něco víc a hlavně vybudovat si na věc vlastní názor.

Přičtěte si k tomu neuvěřitelnou čtivost, která mě donutila knihu zhltnout za několik prosincových večerů a máte vyhráno, objevili jste perfektní knihu.

Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid) / Sajjid Kašua / Šárka Doležalová / 2014

Co stíháš, když nestíháš?


Nestíhání je nová metla lidstva. Všichni nestíhají. Svým způsobem je to nový životní styl. Když nestíháš, znamená to, že máš asi práci (kde tě potřebují), vztah (ve kterém toho hodně prožíváš), přátele (kteří se s tebou chtějí vidět) a spoustu aktivit a událostí (ani na Facebooku nestíháš potvrzovat účasti). Taky jsem nestíhala. Velmi intenzivně. Nestíhala jsem nic, a to tak, že mě z toho bolel žaludek a získala jsem velmi antisvůdný tik v pravém oku. Dokážu nestíhat vskutku vášnivě a s chutí, umím se vystresovat do hysterie během pěti vteřin a srdceryvně líčit každému, kdo je jen trošku ochotný poslouchat, kolik toho ještě musím udělat.

Lidí, kteří skutečně nemají času nazbyt, je málo. My ostatní jen fňukáme, neumíme si zorganizovat čas a rádi přeháníme. V dobách největšího nestíhání zvládnu zkouknout celou seriálovou sérii za den, projet všechny nové články na Bored Panda a vytvořit šest playlistů na Spotify. Ale že to dělám, si ani neuvědomuju. Ne dokud se mě kamarád nezeptal, co stíhám, když jsem mu napsala, že poslední dobou strašně nestíhám. A já si uvědomila, že toho je hrozně moc. Jen je to všechno o prioritách. Lidi, které chci vidět, fotky, které chci vyfotit, místa, na kterých chci být, práce, ve které chci být dobrá. Stačí si jen rozmyslet, co za to stojí. A jestli je to důležitější než seriál. (A co si budeme povídat, jsou chvíle, kdy jídlo a seriál jsou fakticky důležité.)

Tímhle vším chci nějak zmateně sdělit, že prostě nezvládám psát na blog tak, jak jsem si původně plánovala, protože jsou věci, které jsou teď důležitější. Kreativně se vybíjím na dvou pracovních místech  a recenze směřuju na martinusácký blog. Ale pořád sem chci sypat knižní tipy, fotky a příležitostné hluboké myšlenky, nebojte. I když už nečtu tolik. Jsem čím dál tím vybíravější a jen tak něco mě neohromí. Navíc zjišťuju, že ne před každou realitou se dá utéct do knižního příběhu - a když jsem to v listopadu zjistila, trochu se mi rozbila moje dosavadní představa o světě a já zase krapet povyrostla. Udržet si dětskou naivitu je těžší a těžší.

Naštěstí těch dobrých knih je pořád dostatek. Jsem oddaně zamilovaná od Eleny Ferrante - právě vyšla kniha Geniální přítelkyně, která je prvním dílem z tetralogie, jenž bude vycházet během celého prvního půl roku 2017, jupí. Naprosto souzním s komiksem Dospělost je mýtus (letošní vánoční dárek pro všechny mé kámošky) a nečekaně hodně mě bavily Jedničky a nuly. Na Druhou osobu singuláru sem brzy napíšu recenzi, protože ta knížka si to zaslouží. V Evaldu jsem viděla Muže jménem Ove a Sofiin svět, mám chuť si obojí přečíst, severské knihy a filmy jsou tak krásně a divně vtipné a okouzlující. Taky si potřebuju přečíst Enjoy a tenhle komiks o robotí expedici. Chci se taky podívat na všechna ta místa, o kterých se píše v tomhle skvělém rádobyprůvodci Prahou, zjistit, jací teda superhrdinové patří do Marvela, jo a už víte, že v Hostu vyšel po Smrtné zimě další díl s názvem Temná tání?

Tak vidíte, mám toho prostě až nad hlavu :)

Mějte krásné Vánoce! :*


Dopis Ježíškovi


S první zapálenou adventní svíčkou, s prvním světýlkem ve výloze obchodu, s prvním sněžením se ve mně začíná rozdmýchávat každoroční vánoční nadšení, které vrcholí v okamžiku, kdy se rozsvěcují vánoční stromy, v každé televizní reklamě projíždí vánoční kamion, doma voní maminčiny perníčky a spolubydlící v Praze vaří pro všechny punč, který pijeme u Lásky nebeské. V té době ladím svůj vánoční playlist plný amerických rolničkových cajdáků a pro své kamarády hledám po obchodech ty největší kuriozity, které by si sami nikdy nekoupili, protože jsou to vlastně zbytečnosti, ale to neznamená, že jim neudělají radost.

Už jsem velká holka a když to vezmu kolem a kolem, doopravdy pod stromečkem nepotřebuju nic jiného než svoje lidi, pěkně pohromadě. Můj dopis pro Ježíška teď zahrnuje daleko abstraktnější věci; už si nepřeju počůrávající se panenku bejbyborn víc než zdraví pro celou rodinu, nebo volkmena se sluchátky víc než štěstí pro všechny své přátele. Stejně ho ale pořád mám. Ten dopis pro Ježíška. A řekla jsem si, že letos ho s vámi budu sdílet. Protože doufám, že se mezi mými čtenáři najdou podobně dětské, knihomolské, naivní duše, které se mnou budou souznit. Dejte mi vědět, pokud souzníte.

Milý Ježíšku, k letošním Vánocům bych si moc přála:
pejska Větvíka, takového, jako má Hilda od Luka Pearsona, aby vypadal trošku jako lištička s parůžky,
pianocktail, takový, jako měl Colin v Pěně dní,
Orina z Nekonečného příběhu, ten nejlepší šperk vůbec,
neviditelný plášť,
lístky na koncert Celestýny Warbeckové
a samozřejmě celý svůj aktuální knižní wishlist.