Lom

neděle 30. října 2016

Tyhlety víceméně spontánní akce s kamarády mě hrozně baví. V sobotu dopoledne jsme vzali auto, nacpali do něj spoustu věcí od stativu až po termosku s čajem a vyrazili jsme do jednoho vápencového lomu poblíž Sušice. Je tam sice zakázaný vstup, protože skály nad ním se neustále odlamují, i tak to tam ale lidi pořád táhne, protože je tam prostě nádherně. Katie si dodala odvahy, oblékla si bílé princeznovské šaty a skočila do ledové vody, ve které mně a Tereze pózovala tak dlouho, dokud nepřestala cítit nohy. Taky jsme lezli po skalách, aranžovali naší zrzce listí do vlasů a kochali se těmi božskými výhledy na barevnou Šumavu. Víc takových dní, prosím.


Výjimka, co potvrzuje pravidlo

úterý 25. října 2016

Brooklyn jsem viděla nejprve v kině a hrozně se mi ten film líbil. A ne, nebylo to jen proto, že tam hrál Domhnall Gleeson, ale protože jsem se s tím příběhem dokázala ztotožnit. Tedy, samozřejmě jen přibližně, protože já nikdy nebyla od domova vzdálená přes oceán, ale chápu, jaké to je, když máte začít na novém neznámém místě, kde nemáte žádného "svého" člověka a musíte si všechno vybudovat. A chápu, jak to někdy člověka táhne zpátky domů, jak lákavé to může být.

Eilis se na popud své milované starší sestry, která pro ni chce lepší život, než by ji čekal v irském Enniscorthy, rozhodne přestěhovat do Brooklynu. V knize je popisovaná její strastiplná cesta do velkoměsta, smutné a stýskavé začátky v podnájmu a v práci ve velkém obchodním domě. Postupně si Eilis na život ve městě zvykne a když potká italského instalatéra Tonyho, New York jako by zkrásněl. Jenže pak ji jedna tragická zpráva donutí vrátit se na čas do rodného městečka, kde se nic nezměnilo, zato Eilis se změnila velice a všichni si tam toho všímají, a to včetně pohledného Jima. Jak říkal Tony, domov je domov - který domov je ale opravdovější?

Kniha Brooklyn od Colma Tóibína je výjimka potvrzující pravidlo. Knižní předloha byla stokrát horší než film, který - jak jsme se shodly s kamarádkou, která na něm byla se mnou - obsahoval všechno, co by nemělo ve správném filmu chybět: napětí, dobrodružství, romantiku, humor, smutek, dojemnost. Byť byl vyprávěn samozřejmě stručněji než knižní příběh, dokázal mi předat daleko víc emocí a z kina jsem tehdy odcházela skoro rozčarovaná z toho, jak moc na mě zapůsobil. Colm Tóibín je zkušený spisovatel a jeho kniha je dobře vystavěná, dialogy smysluplné, charaktery postav propracované, příběh je vyšperkovaný do nejmenších detailů, které vám do sebe na konci zapadnou jako skládačka. Je to čtivé až běda. Tady žádný problém není. Ale šmankote, nechalo mě to úplně chladnou.

Kdybych si nejdřív přečetla knihu, ani náhodou bych na film nešla. Knižní Eilis je naprostá kráva, nad jejímiž myšlenkovými pochody kroutíte hlavou a za to, co mi ve filmu připadalo roztomile naivní, bych jí v knize dala pár facek. Do podrobností zabíhat nechci, abych vám nevyzradila nějaký spoiler, ale věřte mi, že pokud se napřed podíváte na film, kde je několika jednoduchými záběry dokonale znázorněno Eilisiných milion protichůdných pocitů, budete z té knížky taky trochu mrzutí. Ale abych jí jen nekřivdila, musím uznat, že padesátá léta minulého století a problematiku irských přistěhovalců jako takovou přiblížila parádně a jsem ráda, že jsem se o tom mohla dočíst něco víc. A taky jsem díky Brooklynu zatoužila podívat se do Irska, strašně moc.

Brooklyn (Brooklyn) / Colm Tóibín / Daniela Furthnerová / 2016

Knausgårdův boj

středa 19. října 2016

V Norsku je to literární senzace a bestseller, u nás se nad tou dramaticky výhružnou obálkou asi moc lidí nepozastaví. Já se pozastavila, protože ji vydal Odeon, což je v posledních měsících tak nějak to jediné, co potřebuju o knize vědět, pokud chci zjistit, zda je kvalitní. Odeonu věřím a tak jsem se pustila do Knausgårdova sálodlouhého opusu.

Člověk by řekl, že nemá smysl číst autobiografii někoho, koho vůbec neznáte, ale právě tohle mě na tom lákalo. O Karlu Ovem Knausgårdovi jsem nikdy neslyšela, ale v Norsku je to poměrně úspěšný spisovatel, který se rozhodl sepsat všechny své myšlenky, pocity a vzpomínky do jedné knihy. Nakonec z toho vzniklo šest svazků a tohle je první díl s podnázvem Smrt v rodině. Máme tu zralého Karla Oveho spisovatele, který se zabývá úvahami v podstatě o všem - o životě, literatuře, politice, filozofii, náboženství, popkultuře. Máme tu také Karla Oveho puberťáka, který vyrůstá v sedmdesátých letech na maloměstě a velmi autenticky, bezprostředně líčí čtenáři své zážitky.

Tuhle knihu jsem si vzala s sebou do Berlína a budu ji mít navždycky spojenou se snídaněmi ve Wallyardu, s vaflemi a müsli a černým čajem a s rozvrzanou palandou v našem pokoji, kde jsem si ji taky občas četla před spaním. Je to - na férovku - kniha o ničem. Není v ní obsažen žádný zázračný, motivační, dechberoucí či jinak fascinující osudový příběh, ale velmi působivě a syrově je v ní zaznamenán jeden život, jeden mozek a jedno srdce, jež obojí se Knausgårdovi podařilo vtisknout do stránek knihy. Je to strašně dobře napsané, tím stylem, který vás nutí pokračovat dál a dál, hltavě obracíte stránku za stránku a čím dál tím víc se noříte do Knausgårdovy osobnosti. Nemusíte s ním souhlasit - mě vlastně občas docela dost vytáčel - ale i přesto jsem si čtení této knihy vychutnávala.

Byl to požitek. O to větší, že jsem věděla, že tahle kniha nebude nikoho příliš zajímat, není to ten typ bestsellerové novinky, o které bych toužila všem referovat, naopak, je to kniha, kterou jsem si užívala čistě jen sama pro sebe a věděla jsem, že můžu klidně v polovině přestat a bude mi to jedno. Nakonec jsem se o ní přece jen rozhodla napsat, protože mi to teď, když o té knize ještě týden po dočtení přemýšlím, připadá jako ohromná škoda, že by ji měl někdo minout bez povšimnutí, na to je až příliš dobrá. Není dobrá v rozvíjení zápletky (nejsem si jistá, jestli tam vůbec něco jako zápletka je) a nijak zvlášť ani ve výstavbě dialogů či propracovanosti jednotlivých postav. Její kouzlo tkví zejména v maličkostech, které máte s Knausgårdem podobné. Občas jsem zažívala až déja vu z toho, jak dokonale uměl Knausgård popsat hloupé cesty autobusem. Nebo z toho, jak několika slovy dokáže rozčísnout situaci houstnoucí složitými pocity. Nebo jak něco popíše jen několika větami, zatímco pitomé klučičí pašování alkoholu na párty rozebírá snad minutu po minutě na mnoha stranách.

Jsem ráda, že se mi tohle připletlo do tlapek, i když nevím, jestli se pustím do dalších dílů. Na tohle jsem prostě zrovna měla tu správnou náladu, to je pro mě při čtení strašně důležité pro to, abych si tu danou knihu opravdu užila. Ale kdoví, třeba se mi to poštěstí i s těmi dalšími, žejo. Byla bych za to docela ráda, protože Karl Ove Knausgård, to je vám tedy doopravdy výjimečná osobnost.

Můj boj 1: Smrt v rodině (Min Kamp. Foerste bok) / Karl Ove Knausgard / Klára Winklerová / 2016

Podzimní rezonance

neděle 16. října 2016


Podzim je moje období. Hektolitry zázvorového čaje, první nachlazení, tlusté ponožky, vůně popcornu (protože jsem zase začala chodit pravidelně do kina), babiččiny pletené svetry, skořicoví šneci, barevné křupavé listí, líné propršené dny v posteli. Čtení, takové to nefalšované zažrání se do knížky, při kterém hodiny ubíhají stejně rychle jako vteřiny. Pokusy o psaní končící nejčastěji v digitálním koši počítače. Mívám melancholické nálady, při kterých mám chuť změnit někomu celý svět, takže v omamných ciderových opojeních při sobotní noci v antikvárním baru píšu do svých knih osudové vzkazy a schovávám je do polic mezi ostatní zaprášené knihy. Doufám, že je tam někdo najde, že si je někdo přečte, že mu uvíznou v paměti, že si je aplikuje do svého života a ten se pak změní. Přitom nejvíc chci, aby se nějak zásadně změnil ten můj, všechno to listí u okna mého pokoje, co zlátne, hnědne a rudne mi jen připomíná, že jsem pořád stejná. Všechny podzimní smutky, deprese a lítosti ale ukonejší nedělní kafe v Mezi srnky, kde se baristky rozněžňují nad mými srnčími šaty z blešáku a procházka po Stromovce korunovaná horkou čokoládou. Podzim je tajuplný a plný krásných příslibů, které se třeba nikdy nevyplní.


Sehnsucht

úterý 11. října 2016

Utekly jsme s Katkou do Berlína. Na vlastní pěst, žádné plánování, nic neřešit. Rozebraly jsme naše vztahy-nevztahy do těch nejsyrovějších prapočátků, mluvily o všech našich možných alternativních realitách a nepravděpodobných budoucnostech, fantazírovaly jsme a nechávaly se inspirovat. Bydlely jsme v nesmírně útulném a designově vyšperkovaném Wallyardu, kde je ten nejsympatičtější personál, co jsem kdy zažila a neustálý příval čerstvých vaflí při snídaních, u kterých posloucháte z repráků Franka Turnera a Mumford & Sons.

Co mi nejvíc utkvělo ve vzpomínkách? Večer, kdy jsme se bezmyšlenkovitě rozhodly, že vystoupíme na Alexandersplatz a strávily večer s currywurstem a fialovými umělohmotnými palmami, jako bychom prošly černou dírou zpátky do osmdesátek. Rozhovor s polskou medičkou ve čtyři ráno. East Side Gallery, smutná a působivá. Uličky v Kreuzbergu plné neidentifikovatelného bordelu, kavárniček s atmosférou a lidí s potetovaným obličejem. Svatba u jezírka v Tiergarten, která vypadala přesně tak, jak si představuju tu svou. Nadšený barista v Silo Coffee, který mi přinesl dárek od kamarádky Báry, která byla v Berlíně pár dní před námi a schovala mi tu dokonalé překvapení - povídku od Neila Gaimana. Jednorožec v U-Bahnu. Cestování u-bahnem i s-bahnem bylo vždycky báječné dobrodružství - krom jiného jsem tam třeba náhodou narazila na kamaráda ze základky, se kterým se už asi rok nemůžeme domluvit na setkání v Praze ani v Sušici. Brandeburská brána mě bavila v noci při Berlin illuminated. Z prohlídek v Reichstagu jsem měla stísněný pocit a zároveň byla fascinovaná. Stejně mi bylo, když jsme v Berlinische Galerie sledovaly Art Show od Edwarda a Nancy Kienholz. Pak jsme seděly v místní kavárně, kde mají fantastický newyorský cheesecake a Katka mi tu v záchvatu inspirace na vstupenku ze Siegessäule nakreslila dívčí obličej, který se dívá skrze rozbité střepiny zrcadla. Při našem večerním vysedávání ve vnitrobloku Wallyardu jsme poznaly charismatického Rudiho, který nám předával své zkušenosti ze vztahů. Pak tu byla knihkupectví, tisíce obchůdků s knihami, obzvláště Books & Bagels a Das KulturKaufHaus. Celé mužské pokolení, které na nás zcela bez ostychu a nepokrytě zíralo, všude. Restaurace pod nadzemkou, kde na nás dýchla třicátá léta. Hromady veganských dobrůtek v supermarketech. Smíšené pocity z toho, jak se v Berlin Story hrdě prodává Mein Kampf. Krásná Brazilka Louise, která spala na palandě pode mnou. Působivá graffitti a mračna bicyklů. Pocit, že je Berlín složený jen z koupelnových dlaždiček a světélkujících žárovek. Multikulti, natürlich. A taky sehr schön a hned na jaře si tenhle výlet hodlám zopakovat, protože mám dojem, že jsme z Berlína viděly jen malý zlomek (i když tedy vskutku stál za to) a chci si znovu užít tu neopakovatelnou atmosféru, která je mi hrozně blízká a příjemná. #berlinjelaska, chápete.

Spojte věci, které nikdo nespojil, a svět se změní

pátek 7. října 2016

Přečetla jsem svého prvního Juliana Barnese, kolegyně Bára o něm v kanceláři mluvila tak zaníceně, že jsem neodolala.

Netušila jsem, jaký Barnes je, jak dokáže zcela přirozeně spojovat věci, které bych si sama od sebe rozhodně nespojila. A tak vznikla zvláštní novela, jejíž první polovina pojednává o vzniku fotografie a balónového létání a milostného vztahu mezi slavných vzduchoplavcem Frankem Burnabym a herečkou Sarah Bernhardtovou a druhá je velmi osobní zpovědí o tom, jaké to je, když vám zemře milovaný člověk. Vlastně je to napůl biografický román a napůl autobiografický esej. Nebo něco mezitím. Jak píše Barnes hned na začátku, "spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní." Vítejte v úžasném světě Barnesových myšlenkových pochodů.

Ze začátku je to vlastně docela obvyklý příběh plný zajímavostí z oboru aeronautiky a fotografického umění, okořený o milostné peripetie jedné známé dvojice. Nic extra výjimečného. To se ale změní přibližně v polovině knihy, když se tu geniálním způsobem protíná částečná fikce s krutou autobiografií, v níž se autor čtenáři doznává způsobem, s jakým jsem se zatím nesetkala. Neskutečně intimní vypravování. Barnes vypráví o tom, jak se učil žít s nepřítomností nejdůležitějšího člověka svého života a nevědomky, skoro nechtěně tak čtenáři poskytuje jakýsi návod na to, jak se s takovou katastrofou vypořádat, ačkoliv neustále připomíná, že jde pouze o jeho subjektivní dojmy a pocity a že truchlení je tak nesmírně individuální, že by si něco jako "návod" skutečně sepsat netroufal. I tak s ním ale hrozně souzním a vím, že až / jestli něco takového zažiju, vrátím se k Rovinám života, abych si připomněla, že nejsem jediná, kdo tohle prožíval.

V Rovinách života nakonec Barnes úplně zazdil první část věnovanou Frankovi a Sarah tím, jak se v druhé polovině vypsal ze svých pocitů, jak lidsky, citlivě a empaticky dokázal shrnout vše, co se mu honilo hlavou, jak fungoval (nebo nefungoval) a svým čtenářům dává jasné poselství: Nějak to prostě přežijte. Bude líp. Skoro bych řekla, že to je škoda, že vlastně celá ta aeronautická romantická linka byla zbytečná, ale ne. Na první pohled se může zdát úplně o něčem jiném, ale v metaforách a odkazech se k ní Barnes stále vrací a podtrhuje její důležitost svými trefnými poznámkami. "Při každém vzlétnutí však hrozí zřízení a k hladkým přistáním zas tak často nedochází."Je to celé vlastně úplně hrozně geniální a krásné, ale i tak se mi to nečetlo snadno. I když je to tenoučká knížka, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem jí přišla na chuť, začetla se a opravdu si ji užila. Není to jednohubka, na které si smlsnete večer před spaním, musíte na ni mít tu správnou náladu a náturu, řekla bych. Pokud máte obojí, čeká na vás výjimečný literární zážitek.

Roviny života (Levels of Life) / Julian Barnes / Petr Fantys / 2015

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.