Jak to bylo Kdysi

středa 28. září 2016

V knize s názvem Kdysi líčí spisovatel Morris Gleitzman z pohledu devítiletého Felixe rok 1942 v okupovaném Polsku. Kdysi je přirovnáváno k Chlapci v pruhovaném pyžamu a Zlodějce knih, je to první díl čtyřdílné série.

Felix žil tři roky v chudém sirotčinci, na rozdíl od ostatních dětí měl ale kliku - jeho tatínek a maminka byli pořád naživu, museli jen zavřít své knihkupectví. Až válka skončí, tak se pro Felixe vrátí a všechno bude v pořádku, stačí jen, když Felix nikomu neprozradí, že je Žid. Jenomže pak se v sirotčinci objeví zvláštní muži, kteří si říkají nacisté a pálí zdejší knihy. Felix se rozhodne srdnatě ochránit knihy v knihkupectví svých rodičů a uteče ze sirotčince, aby se se svou rodinou opět setkal. Na své pouti se nestačí divit - svět už tak, jak ho znal, dávno neexistuje.

Felixovi se podaří zachránit z hořícího domu malou holčičku Zeldu a společně se seznamují s Barneym, záhadným mužem, který je a další děti ukrývá ve sklepě jednoho židovského ghetta. Gleitzman se při psaní inspiroval skutečným příběhem Janusze Korczaka, polského lékaře, který vedl židovský sirotčinec ve Varšavě, později se se všemi dětmi přesunul do židovského ghetta a když úřady nařídily transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, Korczak se rozhodl je doprovázet, i když nemusel. Všichni zahynuli v plynových komorách.

Chlapce v pruhovaném pyžamu jsem nečetla, pouze viděla, takže nemůžu soudit, ale přirovnávání ke Zlodějce knih tomu spíš škodí, pořád si říkám, že by k bestsellerům další knihy být přirovnávány neměly, ačkoliv chápu, proč to svádí. Je to něco úplně jiného. Je to zpověď devítiletého kluka, který popisuje své okolí občas až příliš naivně a nevinně, tak, že mu to úplně nežerete, ale pořád ještě to nepřekračuje tu tenkou hranici, takže vás to neustále hrozně moc dojímá. Je to čtivé a silné, i když zejména díky tomu, že víte, že něco zhruba podobného se kdysi odehrávalo i ve skutečnosti.

Slyšela a četla jsem názory, že knih o druhé světové bylo dost, ale když jsem teď přečetla Kdysi a hned na to Sůl moře od Ruty Sepetysové, je mi jasné, že to není pravda. Protože o hrdinství obyčejných lidí potřebujete slyšet neustále, protože je důležité na nikoho, kdo udělal něco pro druhého člověka, nikdy nezapomenout. Takže jsem za tenhle příběh vděčná, zvlášť proto, že přibližuje válku zase trochu jinak, očima dítěte a je určený zejména pro oči mladších čtenářů. I když rozdělení na vícero knih je podle mě zbytečné a mrzelo mě, že si Felixův příběh nemůžu dočíst v jednom svazku, končí v tu nejnapínavější možnou chvíli a já se bojím, že až si přečtu druhý díl a nebudu mít v paměti Felixova předchozí dobrodružství, ten příběh ztratí trochu ze svého lesku. Ale třeba ne, uvidíme.

Impozantní dílo Scotta McClouda

neděle 25. září 2016

Sochař. Ty bláho. Původně jsem si tenhle rozsáhlý grafický román chtěla přečíst jen proto, že jej doporučoval Neil Gaiman, jehož slova jsou pro mě obvykle svatá. A zase se mi potvrdilo, že jeho vkusu můžu absolutně důvěřovat.

David Smith je neúspěšný umělec, který se potácí v existenciálním krachu. Pomůže mu Smrt převtělená za jeho mrtvého strýčka - nabídne mu schopnost vytvořit neuvěřitelná díla z kamene pouze holýma rukama výměnou za omezenou dobu života, konkrétně dvě stě dní. Zoufalý David souhlasí. Faustovská tématika nijak nevybíhá ze svých zajetých kolejí, David zjišťuje, že navzdory tomu jak impozantní díla nyní dokáže vytvořit, stejně mu štěstěna a příležitost nejsou nakloněny. Navíc se potká s neúspěšnou a labilní herečkou Meg, do které se bezhlavě zamiluje a jeho lhůta se tak zkracuje dvojnásobnou rychlostí...

Nikdy bych neřekla, že mě tak dojme a rozloží komiks. Komiks! Nikdy jsem na obrázkové příběhy moc nebyla (Čtyřlístek maximálně), zlomilo se to až letos s Hildou a Úsměvem a dalšími krásnými výtvory. Sochař je u mě ovšem zcela jasně na prvním místě. Četla jsem na to kritiku, že prý Scott McCloud, který jej vytvořil, se nesnažil o žádnou invenci, jeho komiksová tvorba je úhledná, ale nudná a že Sochař vypadá jako úkol studenta, který se dokonale snažil splnit zadání pro perfektní komiksovou tvorbu. Já bych tomu vytkla akorát fakt, že je to předvídatelné, ale to je prostě tím tématem samotným, jasně, že už od začátku víte, jak to dopadne, nemůže to dopadnout jinak, pokud byste nedoufali, že se to vyvrbí ve sladkobolný happyend. Taky mi tam krapet scházel vtip, ironické poznámky tu i onde jsou sice fajn, ale rozčísnout všechnu tu depresi, smutek a prázdno nějakou štiplavou legráckou by podle mě nebylo na škodu.

David se mi pěkně protivil, nemám moc pochopení pro tyhle ufňukané umělecké existence, abych pravdu řekla, ale pro příběh je to naprosto ideální postava se skvělým charismatem, stejně tak i záchranářka všeho a všech Meg. Příběh samotný má neuvěřitelný spád a já netuším, zda to bylo těmi dynamickými ilustracemi, nebo čtivým textem, nebo možná obojím, ale každopádně jsem hltala stránku za stránkou, byla jsem vzteklá, když se příběh nevyvíjel podle mých představ, hlavním hrdinům jsem držela palce, tak ať už jí konečně dá tu pusu, mrazilo mě, ta prázdná dvojstránka přece nemůže vypadat jako skutečná smrt a ke konci jsem byla čím dál tím víc smutná a dojatá a pak tu ještě bylo jedno naprosto nečekané, šokující překvapení a najednou bylo po všem. Úžasná jízda

Největší pochvala pro knížku ode mě? Možná někdo víte, že si nechávám tetovat knižní příběhy a já bych si teď přála tetování inspirované právě Sochařem. Ilustrace jako takové si mě zas tak moc nezískaly, nebo alespoň ne tak, abych něco z toho chtěla mít na těle, každopádně nějaký drobný symbol, který reprezentuje tuhle knihu, malou připomínku, to prostě musím, protože tahle kniha si to zaslouží za to, kolik emocí ve mě zanechala.

Loučení

středa 21. září 2016


Asi poslední večer v letenských parcích v tomhle roce. Předtím jsme byly v Bistru 8, kde jsme pily mimózu a ještě s Bárou prodrbaly v podstatě každého v knižní blogosféře (jo, i tebe!) a pak jsme šly s Katkou do parku, pily cider, plánovaly náš velký podzimní útěk do Berlína, fotily se a tak vůbec, byl to fajn večer. A tohle je hezké ohlédnutí za jedním z těch posledních letních večerů, ale já už cítila u nás na Šumavě ve vzduchu listí a kouř a déšť, a to bylo taky hrozně fajn. Pomalu, ale jistě se ve mně probouzí má obsese pletenými svetry, piju čaj víc než kafe a sním o pouštění papírových draků. Zálibně si vychutnávám každou stránku Rovin života od Juliana Barnese, těším se na Můj boj od Karla Ove Knausgarda a Předběžné varování od Neila Gaimana a ještě spoustu dalších nepřečtených knih, se kterými si budu zpříjemňovat pořád se prodlužující večerní tmu. Podzimní seriály už se pomalu vracejí, taky už zase sleduju, co dávají v kinech. Léto bylo krásné a podzim bude taky.

Co z nás dělá lidi

pondělí 19. září 2016

S hrůzou jsem nedávno zjistila, že jsem ještě nečetla nic od jednoho z nejslavnějších sci-fi spisovatelů, Raye Bradburyho. Rozhodla jsem se to napravit jeho nejznámější knihou 451 stupňů Fahrenheita, čekala jsem od toho nula nula nic a byla doslova a do písmene nadšená.


Je to vlastně docela vtipné, podobně jsem to měla třeba s Lolitou nebo Tulákem po hvězdách. Je to ten druh knih, o kterých všichni říkají, jak jsou dobré a kvalitní a fakticky mají pravdu, je to dobré a kvalitní a vám jako čtenáři něco dají. Nechci tu knihu přímo recenzovat, to už se přece jen u klasiky z padesátých let nehodí, spíš se tak nějak vypsat ze svých pocitů, protože těch jsem měla po dočtení mračna. Smutek. Naděje. Prázdno. Odhodlání. Taková ta vnitřní rozervanost, kdy máte radost z dobrého příběhu a zároveň je vám líto, že už je za vámi, že i když si ho přečtete znovu, už to nikdy nebude takové jako napoprvé a budete závidět těm, co ho mají ještě před sebou.

Ne, vážně, Bradbury mě dostal, už chápu, proč o něm má oblíbená Rachel nazpívala písničku :) Dystopická utopie, v níž se svět zvrhne tak, že jedinou možnou zábavu přináší televize, rychlá jízda a rádia v uších je vskutku hrozivý. Je to svět, v němž si nikdo nepřipouští žádné chmury, svět, který naoko působí bezstarostně a pohodově, svět, ve kterém nikdo neumírá ani neonemocní, svět, ve kterém se sebevraždy a následné zachraňování páchají v noční tmě, aby nikoho nemohly pohoršit. A co je nejhorší - je to místo, v němž díky ohnivzdorným domům požárníci ztratili své původní poslání a začali pálit knihy, protože jsou zdroji nebezpečných myšlenek (stejně jako zahrádky před domy, kupříkladu). Pokud se u někoho najde kniha, bude bez milosti zlikvidován.

Je to strašně inspirativní a mrazivý příběh o lidské touze být něčím víc než jen poslušnou součástí stáda, jde tu o snahu povýšit svou existenci nad prosté základní potřeby. Protože ať si kdo chce co chce říká, literatura, filozofie a vědění, procítění smutku, láska, to všechno jsou jedny z věcí, které z nás dělají lidi víc než to, že si umíme zavázat tkaničky. Samozřejmě je toho v kontextu příběhu obsaženo daleko víc, tohle je vlastně jen zlomek, najdete tu milion odkazů na nesmyslnost válčení, alternativní způsob života, kritiku přetechnizované společnosti a mezilidských vztahů, jasně jasně, to všechno už asi víte, nebo vám to dojde už jen z toho, že si přečtete anotaci. Ale ta touha člověka povýšit sama sebe na víc než jen na přežívající biologický materiál se mě dotkla úplně nejvíc.

Je to hrozně strašidelné, pro mě možná ještě víc než třeba 1984. Na tenhle dystopický román jsem při čtení hodně myslela. Naposledy jsem ho četla před maturitou a říkala jsem si, že dnes bych na něj zas mohla mít novější pohled, tak jsem si ho objednala, ale myslím, že Fahrenheita nepředčí. Ty knížky jsou tématem velmi podobné, ale zpracováním úplně jiné. Bradbury je v lecčems poetičtější, záhadnější a jeho svět není ani zdaleka tak prokreslený jako ten Orwellův; přesto mě zaujal víc. A myslím, že kdyby si tuhle knihu přečetlo (a pochopilo) víc lidí, byl by svět možná mnohem hezčím místem.

Život je jinde

středa 14. září 2016

Nejhorší věk je podle mě od dvaceti do třiceti. Jakože jasně, když mi bylo o deset let míň, viděla jsem to jinak, ale teď je ten tlak na mou osobu a na všechny mé kamarády stokrát, tisíckrát, milionkrát větší. Musíme toho tolik stihnout. Stáhnout si Tinder. Užívat si nezávazného života. Potkat svou spřízněnou duši. Optimální dobu s ní chodit (lepší je déle než krátce, ale zase ne příliš dlouho). Ideálně se i vzít a mít dětičky. Mezi tímhle vším byste měli taky dostudovat, najít si bydlení, budovat si kariéru. Čím víc upracovanější jste, čím zaplněnější diáře máte, čím víc pozic zastáváte, tím líp. Brífinky, mítinky, korporátní slang je in. Kafe nejlíp rovnou do žíly, mezitím co přebíháte z jednoho onlajnového projektu do druhého. Opovaž se sníst něco nezdravého, o víkendech uběhni maraton a zajdi na miliontou konferenci o sociálních sítích a pak si pořiď další usměvavý selfíčko na Instagram.

Nejsem pokrytec, taky to chci. Tohle všechno. Chci dokonalý vztah a společné hashtagy na sociálních sítích, chci být ve 30 pod 30 ve Forbesu jako ta knižní aktivistka, co vyprodukovala nejkrásnější knihomolský projekt na světě, chci pít každé ráno zelená smůtýčka a chci, aby moje babička pojala podezření, že se můj život ubírá správným směrem. Chci, aby na mě každé ráno čekala ve schránce stovka mailů, které nedokáže vyřešit nikdo jiný než já a chci krásný minimalistický šatník a taky se chci hodně smát, takovým tím nakažlivým perlivým smíchem, kterému nikdo neodolá.

Ale tohle nejsem já. Občas mívám záchvaty asociálnosti, ve kterých se mi nechce mluvit ani s mými kamarády, k šatům nosím neladící odrbané tenisky a v půl 11 večer odevzdaně capkám do Teska pro pizzu. Což občas dělají všichni ti úspěšní takzvaní millenials, ale svěřují si to šeptem na messengeru nebo u čtvrtýho espressa, že zhřešili. Chtěla bych se k nim přidat, ale já jsem nehřešila, maximálně jsem si tu pizzu a dva díly New Girl užila, proč bych se za to měla stydět? Baví mě sedět s kamarádama na náplavce, pít napůl jeden cider (protože na náplavce je to tak předražený a navíc šetříme na výlet do Berlína, kde budeme nejspíš taky sedět a pít cider). Baví mě odjet na víkend na Šumavu a trávit ho tím, že chodím po lese a pouštím si do sluchátek pořád dokola tu jednu písničku, kterou teď miluju nejvíc na světě, ale za týden už mi bude protivná. Baví mě číst knihy, které mě doopravdy baví bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou bestsellery a jestli je teď jejich boom a jsou cool nebo ne. Někdy mě baví řešit bezvýznamné věci, ale někdy mě baví mlčet, když se ostatní hádají.

Máme jasně nalajnováno a vysněno, jak by vypadala naše ideální budoucnost. Kamarádka by chtěla chalupu uprostřed lesa bez internetu, se starou knihovnou a spoustou kvalitní kávy. Další by se sebrala a odjela do Chorvatska pomáhat na hranice uprchlíkům. Pak jsem slyšela o velkém domě se zahradou a francouzskými okny, o malování a psaní knih, o procestování celého světa, o životě v Thajsku a na Bali. Já bych dělala baristku v sušickém Thecoffeehouse, jezdila do práce na rozvrzaném kole v puntíkované sukni a po večerech četla knížky u Otavy. Co se týče našich budoucností, je to všechno jasné a prosté. Ale teď se naše zmatené něco-dvacetileté dušičky ztrácejí v bludišti strategií, kampaní a instantních lásek na jedno kliknutí, všude kolem spousta velkých očekávání.

Já říkám zkusme je naplnit, ale neposerme se z toho.

Inspirace z pavlinaspeaks.tumblr.com.

Čtivost, ironie & stereotyp v Bábovkách

pondělí 12. září 2016

Bábovky. Český bestseller, který byl letos v létě v kurzu stejně jako Kavárna co hledá jméno a topy se spadlými rameny. Kdo ho neměl na Instagramu aspoň jednou, jako by nerozuměl současné literární scéně. Aspoň mi to tak připadalo a Bábovky jsem během jejich největšího boomu tiše ignorovala.
Ale nedalo mi to. Samozřejmě.

Od Radky Třeštíkové jsem loni přečetla To prší moře, doporučila mi to (tenkrát ještě ne) moje kolegyně Lucie a bylo to boží. Úplně jsem se dokázala vcítit do hlavní hrdinky, stejně jako ona jsem snídala chleba s meruňkovou marmeládou a do příběhu jsem byla úplně ponořená. Emočně mě Třeštíková úplně vyčerpala a právě takové knihy pokládám za výborné, takové, po jejichž dočtení se cítíte v podstatě stejně, jako při těžké kocovině. Třeštíkovou jsem měla vedle Soukupové, Bublanové, Iljašenko a dalších zařazenou mezi špičku současných českých spisovatelek a nechtěla jsem si ten dojem zkazit, protože Bábovky se už od začátku jevily jako kniha pro masy, takový ten letní románek, který si na dovolenou do Bibione koupí i ženy, co normálně čtou jen Vlastu a Rytmus života, já vím, že to neznamená nic špatného, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Knihu sice všichni chválili, ale stejně jsem si říkala, že bych mohla být zklamaná a nestojí to za to, lepší bude přečíst ještě jednou To prší moře.

No a pak přišel Den nepřečtených knih a všichni se chlubili s tím, jakou knihu, co už mají dlouho v knihovně, letos pokoří a které knize dají letos druhou šanci a naše Bára natočila videa, v nichž různé osobnosti (a mezi nimi i Třeštíková) vyprávěly mimo jiné i o tom, že je mrzí, že se k nějakému příběhu stavěli zprvu tak skepticky. Když jsem přemýšlela o tom, kterou knihu rozečtu já, velmi rychle jsem měla jasno - konečně se vrátím k Bábovkám.

Nebylo to ani zdaleka tak dobré jako autorčina předchozí kniha, ale vůbec nelituju toho, že jsem si ji přečetla. Svým způsobem jsem asi byla zklamaná - povídkové příběhy dvanácti žen, jejichž životy jsou vždy nějakým způsobem propojené, nejsou ani zdaleka tak niterné, tklivé, působivé jak jsem doufala, ba naopak, jsou přesně tak banální a stereotypní a předvídavé, jak jsem se obávala. Ten symbol bábovek i propojenost jednotlivých hrdinek mi připadaly nevěrohodné a násilně našroubované, některé dialogy zbytečně plytké.

I tak jsem se ale u Bábovek opravdu bavila - i když vlastně moje vysoká očekávání Třeštíková vůbec nenaplnila. Je to ale kniha nesmírně čtivá, krásně ironická a sem tam se v popisu naprosto obyčejných, všedních věcí objeví téměř až poetický půvabný obrat. Často jsem sice četla, že se v knížce promítají všední české životy, tak, jak je známe a máme kolem sebe, ale mně to naopak přišlo nezvykle pitoreskní, občas postavy v knize připomínaly spíš karikatury těch, které znám ze svého života. Spisovatelka dokázala vybudovat skvělou atmosféru, už na začátku příběhu si vás okamžitě polapí, mezi jednotlivými povídkami se jí podařilo natáhnout nit jednoho společného příběhu, chytne vás spád a napětí a typický český humor, probleskující v hořkosladkých situacích.

Kdyby byly Bábovky to první, co si od ní přečtu, byla bych asi úplně spokojená a pochvalovala si, jak ta česká literatura v poslední době jenom kvete. Ale vím, že Třeštíková to umí i lépe. Každopádně se tak jako tak těším na další.

Jak jsem se letos v létě osmkrát zamilovala

pátek 9. září 2016


Loni jsem udělala článek o tom, jaké knížky mě v létě nejvíc bavily a letos v tom budu pokračovat. Nepřečetla jsem toho ani zdaleka tolik, kolik bych chtěla - tak nějak mi pořád nedocházelo, že tohle léto skoro každý všední den chodím do práce. Navíc jsem se letos spíš než na čtení po večerech soustředila na vysedávání po kavárnách (a na spoustě jiných míst) a do noci si povídala s kamarády o ničem a o všem. Bylo to zvláštní léto, uteklo příšerně rychle a letos žádné křupavé stránky od chlorované vody (ok, možná trošku), žádné vůně opalovacích krémů, žádná melounová šťáva mezi prsty... Na druhou stranu tu byly hektolitry dobré kávy, ovocné limonády všech možných příchutí a studená vůně řeky. Taky dobrý. Sice jsem si představovala, že budu své první léto v Praze víc jako Carrie Bradshaw a že budu laškovně uhýbat kropicím vozům na rozpálených ulicích a přitom stále vypadat svěže a neodolatelně... ale tak co, třeba napřesrok.

Za vrchol mého literárního léta považuju seznámení s francouzskou spisovatelkou Delphine de Vigan. Nejprve jsem přečetla její nejnovější román Podle skutečného příběhu, pak mi z Odeonu poslali totálně vyprodané Noc nic nezadrží alespoň jako e-knihu, protože jsou to jednak miláčci a druhak jsem byla z té poslední knížky úplně paf a potřebovala jsem si nutně přečíst i předchozí román, o kterém se v ní hodně mluví. Dál pak mě velmi nadchly Lesní lišky, které jsem dočetla hned zkraje července, kdo by se taky nezamiloval do severského podivna? Až si jednou pořídím kočku, bude se asi jmenovat Suomikumma. Taky jsem pocítila lásku k novému krásnému vydání Alenky v říši divů a konečně jsem si přečetla i příběh Alenky za zrcadlem a utvrdila se v tom, že ta koláž obrázků z Alenky, kterou si plánuju jednou nechat vytetovat na stehno, je dobrý nápad. Uvnitř mé hlavy bylo strašně milé překvápko, protože jsem od toho moc nečekala, Farma byla to nejčtivější psychologický drámo a jako největší a nejinspirativnější motivačku hodnotím A proto skáču. No a konec léta jsem strávila v krásném viktoriánském smutnění s Tess z d'Ubervillů - loni jsem dala Hardyho Daleko od hlučícího davu, letos jsem zhltla čtyři sta stran o milostných peripetiích jedné dojičky krav a bylo to děsně boží.

Je asi úplně jedno, kolik jsem toho přečetla, jak rychle jsem četla a proč - tohle jsou zkrátka mí nejvíc nej letní knižní favorité. Povězte mi vy, jaké byly vaše knižní lásky!

Každé léto jedna anglická klasika

pondělí 5. září 2016

Možná je mi souzeno přečíst každé léto jeden britský klasický román. Loni jsem přečetla Daleko od hlučícího davu, letos od stejného autora Tess z d'Urbervillů, ale byla to fakticky jen náhoda. I když jak nad tím teď přemýšlím, možná z toho udělám tradici.

Většina lidí tvrdí, že v létě jim připadá ideální číst lehké, spotřební a zábavné románky, čtivé knížky, nejlépe štíhlé paperbacky. Oproti tomu na zimu si schovávají komplikované příběhy a těžké bichle. No, tak já to mám asi naopak. Jeden z důvodů, proč se těším na léto, je ten, že si přečtu nějaký pořádně tlustý román z devatenáctého století.

Hardyho Tess z d'Urbervillů je klasika, ale pro ty, co o ní ve škole nezavadili - jako třeba já - tu je stručné představení: Tess Durbeyfieldová je chudá dívka z vesnické rodiny, která při své službě jaksi škobrtne a zaplete se se svým domnělým bratrancem Alekem, se kterým čeká dítě. Krátce po narození dítě zemře, ale Tess už je navždycky zostuzená. Rozhodne se odejít od rodiny, živí se jako dojička krav a seznámí se s pohledným a pobožným a po všech stránkách dokonalým Angelem, kterého si nakonec vezme, i když ho spoustukrát varuje, že pro něj není ideální. Teprve až po svatbě se mu svěří s tím, že už před ním chlapce (a dítě) měla, Angel to neunese a opustí ji. Teprv pak to začíná být pořádně zajímavé, ale nechci vás ochudit o všechna překvapení v příběhu.

Ze začátku je to rozvláčné a zdlouhavé, ale jakmile se do té knihy jednou ponoříte, jen těžko se od ní budete odtrhávat. Vážně, mě tohle začalo bavit tak, že jsem tu čtyřsetstránkovou bichli vláčela všude s sebou, bylo to napínavější než lecjaká severská detektivka. Je to trochu úsměvné, protože je to samé áchání a óchání a Tess je tak blbá a naivní, ale prostě potřebujete vědět, jak to s ní tedy dopadne, Thomas Hardy si vás velmi dobře dokáže omotat kolem prstu.

Zásadní nedostatky téhle knihy? Hlavní hrdinka je tak strašně bezduchá a nudná a naivní, že by za to zasloužila pár facek, což taky vypravěč příběhu dává poměrně často najevo, když poukazuje na její špatná rozhodnutí a chyby, kterým se mohla snadno vyvarovat. Dále pak protivné pánbíčkaření, ale to k té době prostě patří a pomalý rozjezd, který asi leckoho odradí, i když je to škoda, protože je to jinak opravdu jímavý příběh, troufnu si tvrdit, že bude bavit i ty, co normálně klasickou literaturu nečtou. A pak samozřejmě obálka knihy, která vypadá, jako by to byl obraz, který někdo vyfotil mobilem a hodně zvětšil. Plusy? Čtivost, neuvěřitelná čtivost, která vás nutí být ještě ve dvě v noci vzhůru a hltat stránku za stránkou. Krásný literární jazyk, jenž je radost číst. Postavy prokreslené do nejmenšího detailu, byť jen několika jednoduchými slovy, jsou jakoby skutečné, kdysi žijící osoby. Nové vydání v pěkně tlusťoučkém paperbacku.

Radši čtu novinky, už jen proto, že jsou prostě všude kolem mě a nedá se jim úplně dobře odolávat, ale jednou za čas, klidně jen jednou za pár měsíců, si udělám čas na nějakou takovouhle klasičtější knihu a za odměnu mám pak krásný literární zážitek. Co víc si přát, žejo.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.