Fotka nemusí být ostrá je lepší než tisíc příruček

pondělí 27. června 2016

Knihu s názvem Fotka nemusí být ostrá jsem si vybrala takřka náhodně, protože mě prostě zajímá fotografie a zkušenosti mnohaletých fotografů. Věděla jsem, že Robert Vano fotil v Americe pro slavné časopisy a že pracoval v českém Elle. Nic víc.

Tu knížku, která je vlastně přepisem rozhovorů Roberta Vana s fotografkou a bývalou šéfredaktorkou Československého fotografa Soňou Lechnerovou, jsem zhltla za dvě hodiny a jsem z ní úplně paf. Na férovku - je to lepší a přínosnější než všechny encyklopedie a příručky o fotografii, které se mi kdy dostaly do tlapek. Čtivě, nikoliv chronologicky a přitom stále souvisle, líčí kniha životní příběh jednoho z největších "řemeslníků" (jak sám sebe nazývá), od začátků v kadeřnictví v Philadelphii, kde si jeho umu všimla redaktorka Cosmopolitanu, přes asistování slavnému Horstovi P. Horstovi až po první výstavy, neúspěchy a experimenty s platinotiskem. Od první po poslední stránku je to doslova nabušené tipy a radami od předního světového fotografa, které si prostě nesmíte nechat ujít a které vám skutečně k něčemu budou. Minimálně ke smazání všech vašich iluzí o lesklém a blyštivém světě umělecké fotografie stoprocentně.

Robert Vano je nesmírně poutavá a inspirující osobnost, která je zkrátka svá. Je svým způsobem divný a pravděpodobně ho to baví. Je nadaný a ví o tom. Svou cestu k profesionálnímu fotografování si poctivě vydřel a je na to pyšný. Zároveň není namyšlený, z jeho zpovědí sálá pokora a vstřícnost. Neholedbá se svými úspěchy, ale zároveň nedělá, jako by o nic nešlo, když líčil Cindy Crawford a fotil Claudii Schiffer. Je vtipný a inteligentní a má za sebou nejspíš dost divokou minulost, kterou ovšem v knize popsanou nenajdete. Tohle není biografie ani bulvární senzace, je to zpověď profesionálního fotografa a neocenitelná pomoc pro amatéry, kteří netuší, jak se v tom všem zorientovat - co je potřeba k uspořádání výstavy, koho oslovovat, jak získávat kontakty, kdo a co všechno je nutností, pokud fotíte módní fotky pro slavný časopis. 

Nikdy jsem neměla ambice fotit pro víc než jen pro radost a fakt, že byla třeba moje fotka použita na obálku knihy je "pouze" příjemný bonus. I tak jsem se ale zaradovala, že Robert Vano stejně jako já pochybuje (nebo bych teda spíš asi měla říkat, že já stejně jako Robert Vano) o tom, že je nutné neustále vytahovat blesk a bleskovat všude jako o život, když existuje něco jako slunce a stín a přirozené světlo. Když není dobré světlo, tak Robert Vano (místo aby si ho uměle vytvářel) prostě raději nefotí. Dozvíte se tu i takové perličky jako na jakou přesně clonu a čas Vano nejradši fotí, což mě osobně strašně zajímalo, ale myslím si, že lidi, kteří se nikdy na foťáku nepokoušeli nastavovat expozici, to bude nudit k smrti a tahle kniha jim k ničemu nebude. Tohle je pro lidi, kteří dokáží půl hodiny klečet v bahně, dělat při tom neuvěřitelné jogínské pozice a klepat se u toho zimou - to všechno jen pro jednu pěknou fotku. Pokud patříte mezi nás, fotografické šílence, ano, tu knihu potřebujete.

Tohle mi prostě dělá velkou radost. Knížka, od které žádné velké zázraky neočekáváte, jen že s ní zabijete pár hodin v autobusu a dozvíte se něco o životě slavného fotografa, vás nakopne neuvěřitelnou dávkou inspirace a entuziasmu a je obrovským zdrojem užitečných informací. Nádavkem se ještě dozvíte něco o historii moderní fotografie, přečtete si poutavé zamyšlení o tom, proč není víc žen fotografek a podíváte se na slavné, méně slavné a dokonce i nikdy nepublikované Vanovy fotografie. Mně osobně se jeho fotky nijak zvlášť nelíbí, uznávám samozřejmě Vana jako obrovskou autoritu v jeho oboru, ale mám prostě jiný vkus. A to není špatně, naopak se mi moc líbí, kolik se toho člověk může dozvědět z rozhovorů s člověkem, jehož práci ani nemusí obdivovat.

Fotka nemusí být ostrá / Robert Vano, Soňa Lechnerová / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.

Blogeři offline II

sobota 25. června 2016


Tak jsem si řekla, že mám málo práce (haha) a chtělo by to zase uspořádat nějakou tu akcičku. A tím nemyslím páteční party, nýbrž akci veřejnou, která jistojistě udělá radost spoustě lidem. Někteří z vás si možná pamatují loňské autorské čtení Blogeři offline - ve škole jsme dostali za úkol vymyslet v rámci jednoho předmětu nějakou veřejnou akci a my jsme s holkama naplánovaly autorské čtení a znetradičnily ho tím, že na něm přednášeli známí čeští blogeři. Bylo to tenkrát senzační, odehrávalo se to v baru Mandragora a já celá vystresovaná tím, že se něco určitě pokazí, jsem pro jistotu celý den nejedla a jen popíjela růžové víno, takže jsem už před začátkem akce byla slušně vysmátá. Aspoň mi pak nedělalo takový problém mluvit do mikrofonu a všechno řešit s úsměvem. Ono se ale vlastně nakonec nic nepokazilo, všichni se dobře bavili a my s holkama za to tenkrát dostaly jedničky a plný počet kreditů.

No, tentokrát už to nebudeme dělat pro kredity, ale čistě pro to, aby se lidi dobře bavili, přinejmenším stejně jako loni. Bude to krapet jiné než loni, možná trochu punkovější, přece jen nám do toho už nebudou kecat žádní učitelé. Kdo bude vystupovat? Stejně jako loni se představí naše hvězdy Michelle Losekoot a Miloš Říha, kteří společně píší blog Bezjablka.cz, který mi prostě jednoduše mluví z duše. Čtete to, neustále kuckáte smíchy a navíc si říkáte - jo! přesně! to jsem si vždycky myslela! tak to je! konečně to někdo řekl nahlas! Dále pak jsme repertoár trochu obměnili. Číst ze svého blogu bude Do Thu Trang alias Asi Jatka, která už má v kapse Novinářskou křepelku, nominaci na Magnesii Literu a návštěvu v DVTV a u Jana Krause. Její postřehy z Českovietnamska jsou vtipné, bystré, poučné a nepředvídatelné. Taky už mě baví nějakou dobu a moc se těším, až si její články společně užijeme naživo. No a do třetice naše blogerské kombo doplní Marta z blogu Takže asi tak - rozhodli jsme se dát prostor alespoň jednomu "nováčkovi", který ještě ve velkém blogerském světě není tak známý, ačkoliv by si to zasloužil. Martiny články jsou duchaplné, ze života, legrační, čtivé a vsadím se, že budou stejně dobře jako online znít i offline.

Kdy a kde? 14. července od 19.00 se na vás budeme těšit v Nové galerii v pražské Balbínovce. Otevřeli tam novou kavárnu a já už teď vím, že tam mají strašně dobrý víno, které je k takovéhle akci samozřejmě nezbytné. Moderovat to celé bude Šárka, která je talentovaná herečka (no a moderátorka taky, samozřejmě), navíc jí bude vycházet básnická sbírka Popravda, takže je to taky talentovaná začínající spisovatelka. Talent a vtipný postřeh má taky ilustrátorka Bára Balgová, jejíž zásluhou máme ty nejhezčí covery a plakáty.

Playlist právě vymýšlíme (jsem zvědavá, kolik písniček od Franka Sinatry, Franka Turnera, Against Me!, The Baseballs a Helen Shapiro si dokážu prosadit), což je taky velká změna oproti loňské kapele a pořád vymýšlíme další vychytávky, jak celou akci udělat ještě hezčí, přitažlivější a zábavnější. Slibuju, že se nudit nebudete. Těším se na vás!

Knižní ráj na Štvanici

středa 22. června 2016


Už jsem na Knihex jednou vyrazila - je to dva roky zpátky, bylo to na náplavce, mraky uřvaných dětí, nicneříkající tituly, alternativní záležitost dobrá leda tak pro hipstry, co se na Instagramu chtějí pochlubit ručně vyrobeným sešitem. Docela mě to otrávilo a do budoucna jsem návštěvy Knihexu neplánovala; přesvědčil mě však k tomu fakt, že se letos odehrával u vily Štvanice, kde už jsem jednou byla v září na ReadNordic akci a hrozně se mi tam líbilo. Vím, že tam mají dobrý cider a fotogenické schody směrem k toaletám. No a taky jsem byla zvědavá, jak to bude vypadat po obsahové stránce.

Bylo to mnohem víc pohodovější a barvitější než si pamatuju z předloňska. Nabídka knížek o dost širší a myslím, že si přišli na své jak milovníci obskurních neznámých titulů, tak ti, kteří preferují malé milé nakladatele typu Dybbuk a Baobab a zabavit se tu určitě mohli i mainstreamovější čtenáři u Paseky a Hostu. Sešítků, zápisníčků a dalších podobných mindžovinek trochu ubylo, což je na jednu stranu škoda, protože ze mě se v poslední době stává Sešítková královna, ale jsem ráda, že tu figurovaly knihy. Já jsem nakonec nejvíc pyšná na svou novou látkovou tašku se zeleným německým filozofem a spisovatelem Eduardem von Keyserlingem. Letos v létě budu díky ní působit strašně intelektuálně. Na větším prostoru se podařilo ukřičeným dětem více se rozptýlit, takže to taky nakonec bylo v pohodě; i když mám podezření, že čím jsem starší, tím tak nějak ty děti víc toleruju. A co si budeme povídat, buďme rádi za rodiče, kteří na podobné akce děti vodí a učí je tak odmala lásce ke knihám.

My jsme tu hodně natáčely a na vlog z akce se můžete podívat tady. Nakonec jsme unaveně klesly do trávy v podstatě uprostřed všech těch bílých stánků, protože ta fajnová lehátka byla samozřejmě do posledního obsazená čtenáři. Pořád tu mají ten dobrý cider, k tomu nám hráli The Beatles a Chubby Checker, kolem dokola nás obklopovaly knihy, prostě nebylo na co si stěžovat. Nakonec nám ani nevadilo, že pak přišel déšť, prostě jsme se líně zvedly, udělaly si ještě jedno kolečko po nakladatelských stáncích a vyrazily na pizzu. 



Jeden večer, dva křty a Kavárna co hledá jméno

neděle 19. června 2016


Ve čtvrtek jsme s Lucií a Nadiyou stihly hned dva křty - první se konal v Kavárně co hledá jméno, křtila se Praha neznámá od Petra Rysky a všichni jsme se tam pořád tak trochu modlili, aby nezačalo pršet. Obecně mám dost nedůvěru k věcem, které jsou "in" a všichni je musí mít, nebo k místům, kam všichni potřebují chodit a fotit si jej. Od Kavárny co hledá jméno jsem teda moc nečekala, ale nakonec jsem z ní byla hrozně nadšená. Kamarád, kterému jsem během křtu posílala fotky interiéru, mi oznámil, že to vypadá jako takový cool kravín. Jako jo, ale proč ne. Je to něco úplně jiného a originálního a bylo mi tam moc příjemně; večer jsme proseděly u pískoviště na modré paletce a s úsměvem mi vyrobili kafe, které vůbec neměli v meníčku.

No a ta knížka! Už ji mám doma, Grada nám ji poslala ještě před událostí. Věděla jsem o blogu a facebookové stránce Prahy neznámé, ale abych řekla pravdu, vůbec jsem netušila, že je to takový rozsáhlý projekt. Docela zvažuju, že se vypravím na některou z prohlídek, protože moje Praha, to jsou jen Vinohrady, Karlák, Národka a možná kousek Smíchova a Holešovic. Když mám jet někam mimo svou "zónu", připadá mi, jako bych jela do jiného města. Praha je velmi různorodá a já ji - i když tu jsem už čtvrtým rokem - znám strašně málo. Už jste někdy byli na vycházce s Petrem Ryskou? Co byste mi doporučili? :)

Chtěla jsem se pak vytratit domů, ale holky mě přesvědčily, že mnohem lepší bude omrknout křest Minimalismu od Martiny Bechyňové alias The Blondieverse a pak dlouho vysedávat na vyhřáté zdi před Prostou Přítomností, pít višňový cider a smát se tak, až nám z toho potečou slzy. Rozhodně ano. Taky jsem se seznámila s Kiwim, což je rozkošný pes Báry z Book Journalu a pak jsme jely do Marthy's Kitchen, kde jsme si nacpaly bříška palačinkama. Někteří mí známí se mě občas bázlivě ptají, jak teda vlastně probíhají ty knižní křty a zní to, jako by se mě ptali, jak probíhá zasvěcení do nějaké sekty. A nechtějí tam se mnou chodit, protože přece nečtou, nebo nečtou tak moc. Je to roztomilé, protože knižní křty jsou většinou o tom, že kecáte a smějete se s lidmi, které znáte a potkáváte na podobných akcích, vypijete spoustu vína a seznámíte se se zajímavými lidmi, kteří mají dost trpělivost a talentu na to, aby napsali opravdickou knihu. Hm, takže na jakém křestu se potkáme příště? :)


6 knížek z posledních týdnů

pátek 17. června 2016

Samé kvalitní nádhery. Zase tu mám po čase minirecenze na více knih najednou, protože v poslední době čtu jak blázen jednu za druhou a nestíhám to ani pořádně nikde sdílet. V zimě usínám s knížkou v pět odpoledne v posteli, teď si čtu do devíti na Střeleckém ostrově a těch dobrých knih je kolem mě tolik, že nevím kterou potřebuju víc. Pořád platí, že každý čtvrtek najdete recenzi na nějakou žhavou novinku na blogu Martinus.cz, čtu toho ale samozřejmě mnohem víc, tak se pojďme mrknout, co se mi nashromáždilo za poslední týdny.

Ačkoliv v létě většina lidí čte spíš lehké a oddychové knihy, nad kterými se nemusí moc přemýšlet a tlusté bichle si schovává na dlouhé zimní večery, já mám naopak ráda, když si ty tlustoprdky můžu číst o dlouhých letních večerech. Ideální je klasická literatura, taky více čtu knihy, které mám ráda, už poněkolikáté. Teď jsem třeba v antikvariátu vyhrabošila své milované Nebezpečné známosti v paperbacku s filmovou obálkou a za pár dní je přečetla jedním dechem. Taky si chci určitě zopakovat Lolitu (už ani nevímpokolikáté), Tuláka po hvězdách, Pěnu dní. Od Thomase Hardyho vyšla nově Tess z d'Urbervillů, na to se hrozně těším. Jakou klasiku byste mi doporučili vy? Co bych si určitě mohla přečíst? Dejte vědět. A teď se jdeme mrknout na ty krásky z předchozích týdnů.


Spáčka a vřeteno od Neila Gaimana

Na první pohled to asi trochu připomíná Růženku, ale ve skutečnosti je to daleko dramatičtější, lepší, napínavější, strašidelnější, poetičtější a feminističtější pohádkový příběh o královně, která se rozhodla oddálit svou svatbu, aby mohla s několika trpaslíky vyrazit zachránit spící princeznu ze sousedního království. Neil Gaiman řekl, že má rád příběhy, ve kterých se o sebe ženy dokáží postarat samy a nemusí čekat na prince na bílém koni - tahle pohádka je toho dokonalým příkladem. Doporučuju nečíst o samotě v noci doma, místy je to fakt děsuplné. Chris Riddel se s ilustracemi překonal, ta kniha je zároveň i krásné umělecké dílo. Mně se podařilo roztrhat si ten vrchní průhledný obal, je docela nepraktický pro někoho, kdo často tahá knihy v tašce, ale i tak si myslím, že mi bude v knihovně dělat parádu. Pro Gaimanovi fanoušky a fanynky nutnost.

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu od Ázar Nafísíové
Jako nekritickou milovnici Lolity mě už před nějakou dobou zaujala kniha, která má Lolitu ve svém názvu. Byla všude beznadějně vyprodaná a nedávno se mi na ni podařilo narazit v antikvariátu. Vůbec jsem netušila, jaký neuvěřitelný poklad tahle kniha je! Jedná se o vzpomínky vysokoškolské profesorky literatury Ázar Nafísíové, která se v Íránu různými způsoby snažila vzepřít režimu nastaveném v 80. letech ájatolláhem Chomejním; kupříkladu tím, že založila ženský literární klub, kde se diskutovalo o podvratných autorech jako byli Vladimir Nabokov, Henry James, Jane Austenová, Lewis Carroll, Milan Kundera, Francis Scott Fitzgerald a spoustu dalších klasiků... Pokud obdivujete tyto autory, budete stejně jako já považovat tyto biografické příběhy za učiněný poklad. Místy trochu moc rozvláčné, zdlouhavé a občas jsou tu zbytečné nicneříkající historky z autorčina života, ale i tak je to neocenitelná sbírka kritik, názorů a úvah o kvalitní literatuře, feminismu, politické situaci a kulturních změnách v Íránu za poslední tři desetiletí.

Ségry od Rainy Telgemeierové

Rozkošné pokračování komiksu Úsměv od Rainy Telgemeierové vypráví o touze malé Rainy mít mladšího sourozence a o tom, že když se vám takového mladšího sourozence podaří dostat, překvapivě nemusí být úplně podle vašich představ. Ale co když ten otravný sourozenec jste vlastně nakonec vy? Předchozí Úsměv byl musthave pro všechny, kteří někdy měli rovnátka, tohle je zase nutnost pro všechny, kteří mají mladšího sourozence. Já a můj bratr jsme na tom dost podobně jako Raina s Almarou, takže jsem se v tom úplně viděla. Není to žádná dramatická pastva pro oči, ale prostě strašně milý, vtipný, čtivý a trošku dojemný komiks. A to stačí.

Moje kočka Jugoslávie od Pajtima Statovci

Mladý přistěhovalec, který se snaží zakořenit v zemi, jež ho odmítá. Mladá muslimka, kterou chtějí provdat za cizího člověka. Čeká ji jedno zklamání za druhým. On si koupí hroznýše a v baru potká kočku, která mu změní život. Zdánlivě dost divné příběhy, které spolu vůbec nesouvisí, jsou zapletené do jednoho románu, jenž byl pro mě sympatickým překvapením; nečekala jsem nic a dostala jsem toho spoustu. Je to kniha o tom, jak důležité jsou rodinné tradice a co se děje, když je porušíte; o bezejmenné anonymní společnosti, která nás všechny obklopuje a když se jí zachce, může nás úplně zničit; o láskách vhodných i nevhodných; a v neposlední řadě o kočkách, o drzých a svůdných kočkách.

Sojčák od Jaaka a Lauriho Ahonenových

Marně jsem hledala lepší charakteristiku než "Jak Disney potkal Kafku", což se teď všude omílá, ale je to pravda, nic výstižnějšího mě nenapadlo. Nejsem komiksový znalec, vlastně jsem jim přišla na chuť teprve nedávno a tak pro vás nemám lepší hodnocení Sojčáka, než že je to roztomilé, strašidelné a divné. Malé sojčátko žije se svou nemocnou matkou naprosto izolované od okolního světa ve velkém děsivém domě a finští autoři nepotřebovali text k tomu, aby měl příběh hororový nádech. Všechno je to o obrázcích, které hovoří za vše. Žádná jiná kniha, kterou jsem kdy četla, v sobě nedokázala tak samozřejmě snoubit roztomilost a děsuplnost. Stojí to za to, ačkoliv by podle mě Sojčákovi lichotil kvalitnější papír, aby byl dokonalý po všech stránkách.

Urbex od Katky Havlíkové a DiverZanta
K urbexu jsem přišla jako slepá k houslím, když jsem se loni účastnila výstavy svých spolužaček právě na tohle téma. Netušila jsem tehdy, co to má být, ale okamžitě mě to zaujalo. Urbexové fotografie ukazují různé opuštěné městské části, továrny, objekty a prostory, do kterých je vstup většinou zakázaný, nebo nebezpečný, případně obojí. V drtivé většině případů mi to připadá poeticky krásné. Fotografie s příběhem, krása zániku. Napříč Českou republikou s krátkým výletem do zahraničí za půvabnou a zároveň drsnou krásou osamocených továren, nemocnic a dalších míst vás vezmou umělci Katka Havlíková a DiverZant. Fotografická publikace je velká, na kvalitním papíře a doplněná o překvapivě čtivé texty; já jsem z toho byla jakože dost nadšená a plánuju urbexové focení na Barrandovských terasách. Mimochodem, tu knížku mám už docela dlouho, ale chtěla jsem ji do prvního článku nafotit v původní továrně na sirky v Sušici, kam jsme se chtěli s kamarády propašovat. Než se nám to povedlo, strhli nám ji.



V Divoké Šárce

pátek 10. června 2016


Ona mi řekla, že půjdeme na výšlap, což pro mě byl signál: vezmi si tenisky, neber si baleríny, ale že jako budeme lézt po skalách, budeme se škrábat na strmé kopce a že nakonec budu bosky ťapkat po lesních pěšinách, to mi teda nikdo neřekl. Naštěstí to Katka pojistila flaškou vína - máme tradici, při každém našem srazu musí být přítomné víno a je úplně jedno, co je za denní dobu a jestli před sebou máme šplhání po skalách, což pak vede k docela legračním situacím - a taky borůvkama, já jsem přidala ještě maliny a byly z nás dokonalé turistky, které pro dokonalou fotku udělají cokoliv. I kdyby z té skály měly spadnout. Noaco, důležité je hlavně padat pomalu a ladně, aby ta instagramová fotka nebyla rozmazaná a můžem pod ní napsat But what if I fall? Oh, darling, but what if you fly?

Divoká Šárka je mimochodem naprosto nádherný kraj, kde vládne mír, idylka a v neděli odpoledne je tu asi tak milion lidí a psů, ale všichni se pokojně procházejí a kochají a nikdo z nich nebyl tak utahaný jako my dvě, ale možná s tím měl co dočinění fakt, že jsme táhly tu flašku vína a taky spoustu šatů na převlečení a knížky. Ledabyle jsem doma oznámila, že jsem za dvě hodinky zpět a nakonec jsem přišla za hodinek šest, nohy popálený od kopřiv, ksmrti utahaná, ale s kupou skvělých fotek. A stihly jsme i ledový kafe v mekáči. #tonechceš Co na to říkáte vy? :)




Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.