Nejosobnější a nejhezčí kniha ze všech

neděle 29. května 2016

Dnes to bude hodně neobvyklá recenze. No řekněte sami, kdo jste kdy dostal za úkol zrecenzovat vlastní knihu? :)

Ona to samozřejmě nebude recenze v pravém slova smyslu, spíš se chci trochu pochlubit a taky vás seznámit s fotoknihami od Saal Digital. Dostala jsem příležitost si u nich vyrobit knihu z vlastních fotografií; ne že bych si myslela, že jsou tak dobré, ale kupříkladu moje maminka je neustále celá ztrápená tím, že jí žádné fotky neukazuju, takže teď je má pěkně u nás v knihovně napořád.

Celý ten proces výroby fotoknihy je úplně jednoduchý, stáhnete si program, vyrobíte si v něm fotoknihu, přímo v programu si výslednou fotoknihu pošlete do košíku a je to. Máte na výběr z celé řady různých velikostí a desek a kvality papíru; já si vybrala lesklý papír v paperbackové vazbě. Dlouho jsem nad tím lesklým papírem přemýšlela, ale nakonec jsem radši, protože to celé vypadá tak nějak profesionálněji a luxusněji. No a pak už si jen pár dní počkáte, až vám výsledek přijde domů. Jediné, co mi trochu vadilo, je fakt, že se na program nelze stoprocentně spolehnout co se týče kvality fotek - ačkoliv vám hlásí, že máte kvalitu v pohodě (na zmenšené a oříznuté fotky v nepůvodní velikosti rovnou zapomeňte, ty vám program nemilosrdně zamítne), tak mi dvě tři fotky ve fotoknize připadají takové... rozzrněné, prostě nedostatečně kvalitní. Takže na to bacha.

Mě ty fotoknížky nikdy moc nebraly, nejsem ten typ, co si vyrábí fotoalba a hýčká si své fotky, ale z tohohle jsem nakonec byla docela dost nadšená. Na desky jsem si dala fotku své nejmilejší fotografky Elif Sanem Karakoc - tak nějak pro inspiraci - a mám hodně přitažlivou památku na své fotozačátky už napořád. Momentálně mi ji zcizila rodina, která nefunguje na tumblr a instagramu a je ráda, že taky konečně vidí, co o víkendech s tím foťákem vlastně dělám.


Strasti knihomola

pátek 27. května 2016

Jasně, všichni jsme četli ty články, ve kterých knihomolové přiznávají svá trápení - nemají nikdy pořádnou záložku, všichni kolem nich strašně spoilerují a ráno se probouzí s kruhama pod očima, protože četli až do svítání. To se děje skoro všem, mě nevyjímaje. Sepsala jsem si tentokrát pár věcí, které trápí mě osobně ještě k tomu všemu - tak schválně, kolik toho máme společného.

1) Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha? Jaká kniha ti změnila život? Co si prostě musí každý přečíst?
Hele, já fakt nevím. Abych pravdu řekla, žádná kniha mi život neobrátila o sto osmdesát stupňů, žádná mě nedonutila k nějakému hlubokému prozření, žádná mi nezprostředkovala úžasné vědění, díky kterému bych se začala chovat zásadně jinak. Vybrat knihu, která je nejvíc nej ze všech, je jako vybrat to nejhezčí štěně, z toho byste se klidně mohli zbláznit. Navíc nikdy nevíte, jestli ta nejvíc nej ze všech knih není teprve před vámi. A co se doporučení týče - řekněte mi, jaký žánr preferujete a já vám s radostí a láskou dám pár tipů od každého. Ale nechtějte po mě ultimátní čtení pro všechny, takové zkrátka neexistuje.

2) Nikdo z mé rodiny / spolubydlících / nejbližších přátel není vášnivý čtenář.
Nepotřebuju kolem sebe miliony četbychtivých knihomolů. Ale občas si říkám, že by bylo hezké, kdyby se mnou někdo z mých spolubydlících taky očmuchával nové knihy. Nebo kdybych si tu koupi nové velké knihovny nemusela doma vydupat a vyprosit. A nebo kdyby se mí kámoši prali o to, kdo se se mnou bude poflakovat na Světu knihy.

3) A protože nejsou knihomolové, bojí se dávat mi knihy.
Až na pár vzácných výjimek jsem nikdy od nikoho nedostala knihu. Šmankote, jako bych snad byla nějaký literární diktátor s přísně vyhraněným vkusem. Oni si prý bojí, že mi dají knížku, kterou už mám. A mně by přitom udělalo takovou radost, kdybych dostala nějakou ze svých oblíbených knih znovu v jiném vydání s jinou obálkou! Pořád jim říkám, že Nabokovových Lolit v mé knihovně nikdy není dostatek, ale oni mi to prostě nevěří. Navíc mám svůj vlastní, neustále aktualizovaný wishlist. Taky se mi pokaždé nepodaří vybrat si knihu, která by se mi líbila. O tom to není. Hrozně by se mi líbilo dostávat knihy od antiknihomolů jen proto, že je zaujala anotace, obálka, nebo cokoliv jiného. Rozšiřovat si tak obzory. Proč ne. Chci knihy k narozeninám, k Vánocům, chci knihu místo kytky na rande.

4) A to máš jako potřebu schválně knihy ničit?
Napsala jsem jednou článek o tom, že pro mě kniha není posvátnost, na kterou bych sahala jen v rukavičkách. Lidi pak měli pocit, že jsem příšera, která schválně knihy maže hlínou, polévá kávou a namáčí ve vodě. Překvapivě to tak není :) Prostě mi je šumafuk, když se to děje.

5) Bolí mě záda a moje kabelky jsou zničený.
Vlastně už jsem docela rezignovala a prostě všude tahám látkovou tašku. Těch zničených kabelek, kterým se trhala ucha a páraly švy pod náporem tlustých bichlí mi bylo fakt líto. A ještě víc líto je mi mě. Polovina mého těla se začíná solidně sklánět na stranu, v jednom kuse mě chytají bolesti zad a dost možná se kvůli všem těm knížkám, které s sebou všude tahám, budu ve čtyřiceti šourat jako stařenka.

Ale stojí to za to.

A co vaše knihomolské strasti? :)

Naučte se mluvit vlaštovčí řečí s Gabrielem Savitem

úterý 24. května 2016

Jste-li milovníky poetiky a metafor, jistojistě oceníte debut amerického spisovatele Gabriela Savita s názvem Anna a Vlaštovčí muž.

Tuhle knihu jsem už představovala v martinusáckém YouTube seriálu Čteme první, ale potřebuji vám o ní povědět spoustu dalších věcí. Napřed k tomu, o čem ta kniha vlastně je. V roce 1939 zatkne Annina otce gestapo. Anna je sedmiletá holčička žijící v Krakově a je výjimečná zejména tím, že plynně hovoří většinou světových jazyků. Její otec - profesor lingvistiky na univerzitě - ji zanechal v obchodě svého známého, který se ovšem dítěte, jenž se stalo neočekávaným břímě, chce co nejrychleji zbavit. Čirou náhodou potkává Anna na ulici záhadného muže, o němž ví jen to, že je vysoký, hubený a mluví vlaštovčí řečí. Tenhle Vlaštovčí muž ji vezme pod svá křídla a společně se vydají na zdánlivě nesmyslné putování celým Polskem a částí Ruska a Německa, mrznou a hladoví, umírají strachy, na zranění a nemoci. Taky ale potkávají nové přátele, vyprávějí si příběhy a budují svůj křehký a krásný vztah.

Ze začátku je Anna a Vlaštovčí muž tak trochu pohádkou. Druhá světová válka je tu očima dítěte představována jako útok na zásobování sušenek (protože Anna už jich teď nedostává tolik jako dřív) a nejenže Vlaštovčí muž umí cvrlikat jako ptáci, ale taky pro Annu vymyslí trávovštinu, hvězdovštinu, stromštinu a další úžasné pohádkové jazyky. Vypráví jí skvělé bajky a příběhy plné metafor, v nichž jí nenápadně nastiňuje skutečný svět. Zaobaluje prosté lhaní do vábnějších názvů, které tolik neodpuzují a vytváří z útěku před vojáky jakousi hru, která zdánlivě vůbec není nebezpečná. Postupně, jak Anna roste, je ovšem příběh dramatičtější, syrovější a přízemnější, tak jako tomu koneckonců bývá, když se měníte z dítěte v puberťáka. Anna samozřejmě v mnoha ohledech není jako normální děvče, ale přizpůsobuje se svému okolí s překvapivou lehkostí.

Později přiberou do party židovského muzikanta Hiršla, který uprchl z ghetta a výborně dvojici doplňuje. Díky němu se Vlaštovčí muž o něco víc stává před čtenáři i před Annou skutečným člověk, který chybuje a není vždycky za klaďase. Ačkoliv jde o poměrně útlou knihu, příběh je to nekonečně pestrý a spletitý a poutavý a nemáte sebemenší problém se k hlavním hrdinům citově připoutat. Rozhodně se s nimi nechcete loučit a v žádném případě nechcete nikoho z nich vidět umírat; logicky se však naše trojice neustále nachází někde na hranici mezi životem a smrtí ze spousty různých důvodů. Ačkoliv je to tedy asi kniha pro mladší čtenáře, dětem bych něco tak smutného rozhodně nedoporučovala. Podle mě ji ocení víc dospěláci, kteří ovšem pohlíží na svět trochu jinak. Takoví dospěláci, kteří vidí svět jako magické místo plné dobrodružství. Takoví dospěláci, co dávají přednost fantazii před realitou.

Navzdory tomu, že je kniha vytvořená z půvabných poetických obratů, metafor, pohádek a dokonce i jedné lidové pověsti, je snadné ji číst. Je čtivá až běda a pokud vás Annin příběh zaujme, garantuji vám, že tu knihu budete vláčet všude s sebou. Říkám ovšem "pokud vás zaujme, protože kniha (ačkoliv bych si to moc přála) není určena všem čtenářům bez rozdílu a s jejím doporučováním jsem byla po přečtení hodně opatrná. Jasně, že si ji potřebujete přečíst, je skvělá, ale její hloubku, krásu, křehkost a nekonečný smutek pochopí jen ti, jimž i ve věku, kdy splácí hypotéku a leasing, dělají pořád největší radost pohádkové příběhy.

Anna a Vlaštovčí muž (Anna and the Swallow Man) / Gabriel Savit / Věra Klásková / 2016

Skvělá zápletka i nudné postavy ve francouzské Vážce

neděle 22. května 2016

Vážku od Michela Bussiho si chci přečíst už od té doby, co vyšla, ale znáte to... knih, které si chci přečíst, je prostě strašně moc. Dostala jsem se k ní až teď. Potřebovala bych, aby si všichni nakladatelé dali aspoň tak na čtvrt roku pauzičku, abych stihla dočíst všechny svoje objevy za posledních pár měsíců.

Když se v osmdesátých letech minulého století zřítí letadlo na trase Istanbul-Paříž, nepřežije nikdo až na jedno novorozeně. Potíž je v tom, že v letadle byly dvě holčičky přibližně stejného věku i barvy kůže a v době, kdy neexistují testy DNA, nikdo nedokáže spolehlivě určit, zda se jedná o potomka rodiny Vitralových nebo Carvilleových. Emilie, nebo Lyse-Rose? Dlouhých osmnáct let pátrá bývalý policita Crédule po usvědčujících důkazech, co přesně se tehdy tu noc u hory Terrible událo a své zápisky pak předá holčičce, nyní osmnáctileté mladé dámě Lylii, která zoufale hledá svou identitu.

Silný psychologický román, ze kterého nebudete zklamaní

středa 18. května 2016

Recenzi na knihu Vše, co jsme si nikdy neřekli od Celeste Ng jsem napsala už asi před měsícem a uložila si ji do wordu na notebooku, který o pár dní později exnul. Taky tak zbožňujete tyhle schválnosti?

Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu dostala, ale o tuhle knihu vás rozhodně nechci ošidit. Je totiž skutečně zajímavá a patří mezi ty nejlepší, co jsem doposud v letošním roce přečetla. Nalákala mě také svou lehce magickou fotogenickou obálkou, ačkoliv jde o velice syrový příběh, jenž jako pod mikroskopem zkoumá jednu na první pohled obyčejnou americkou rodinu. Jakmile otevřete knihu na první stránce, přejede vám mráz po zádech: Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí...


Lydia je prostřední dítě Jamese a Marilyn. James je učitel na vysoké škole, který vyrůstal v uzavřené čínské komunitě; jeho životním cílem bylo stát se oblíbeným a zábavným, v čemž absolutně selhal. Marilyn toužila stát se doktorkou navzdory své matce, podle níž do rukou ženy nepatří učebnice, nýbrž kuchařky. Cílevědomá studentka se ale seznámila s ostýchavým učitelem a byla z toho láska a tři děti. Postupně tak tedy retrospektivně zjišťujeme, z čeho plyne fakt, že zrovna u Lydie se rodiče rozhodli, že bude tím vyvoleným dítětem, které naplní jejich ambice - stane se premiantkou se slibnou kariérou lékařky a zároveň bude mít spoustu kamarádů, kluků a pozváních na večírky. 

Spáchala Lydia sebevraždu, nebo byla zavražděná? Jakou roli v tom hrají její rodiče? Jakou roli v tom hrají její sourozenci? Při čtení si budete muset položit tyto a ještě spoustu dalších, mnohem závažnějších otázek. Otázky týkající se smyslu vašeho vlastního života, toho, zda skutečně realizujete své sny, co je vaším cílem a proč, jak se vypořádat s odlišností svou a jiných lidí. A to je pořád ještě jen zlomek. Ač se tak román netváří ani neprezentuje, má v sobě až překvapivou hloubku v tom, kolik nevyslovených otázek čtenáři pokládá. Odpovědi už však budete muset najít sami.

Příběh je vyprávěný v er-formě z pohledu jak samotné Lydie, tak i jejích rodičů a sourozenců Nathana a Hannah. Je velmi čtivý, plyne lehce, ale zároveň vás každou chvíli donutí se u nějaké věty zastavit a zamyslet se nad ní. Autorka je ďábelská mistryně břitkých a trefných dialogů, díky kterým jsem knihu přečetla skoro na jeden zátah. Nebylo to proto, že bych byla zvědavá, jak příběh skončí - to jsem vytušila velmi brzy a nemýlila jsem se, je to celé velice předvídatelné. Spíš mě zajímalo to rodinné pozadí, proč se Lydiini rodiče a bratr se sestrou chovali tak, jak se chovali, co tomu předcházelo. Nezajímalo mě ani tolik, co se skutečně Lydii stalo tu noc u jezera, ale spíš jak se tam dostala.

Román Vše, co jsme si nikdy neřekli, že velice zajímavý i z toho důvodu, že se odehrává v sedmdesátých letech minulého století a jdeme i dál do minulosti až k seznámení Marilyn a Jamese, takže tu můžeme krásně vidět, jak se v čase měnil pohled na čínskou přistěhovaleckou komunitu v amerických městech a na ženy, které se místo pro vařečku rozhodly pro skalpel. Marilyn mi se svými životními osudy byla obzvlášť blízká a moc mě těší, že se někdo odhodlal napsat i o tak citlivém tématu, jako je matka opouštějící své děti z čistě sobeckých důvodů.

Knížka od Celeste Ng je strašně příjemným překvapením a každý, kdo ocení silný psychologický román nemůže být zklamaný. Po dočtení ve mně příběh ještě dlouho rezonoval a už teď se těším, že až trochu pozapomenu na detaily, vychutnám si ho znovu.

Vše, co jsme si nikdy neřekli (Everything I Never Told You) / Celeste Ng / Jana Kunová / 2016

Svět knihy 2016

neděle 15. května 2016

Vždycky jsem chodila na knižní veletrh Svět knihy v pátek nebo v sobotu a byla z toho vždycky trochu otrávená, protože tam byla mračna lidí a nedýchatelno. Letos jsem se tedy rozhodla fikaně vyrazit už ve čtvrtek, v první veletržní den. Letos poprvé jsem se tam taky nešla primárně jen kochat a zjišťovat, co nového si nakladatelé připravili, ale víceméně hlavně pracovat.

Na YouTube knihkupectví Martinus.cz jsme tu natáčely vlog a byla to vážně sranda, i když poměrně náročná. S kamerou a mikrofonem a stativem jsem si ovšem připadala superprofesionálně, i když tomu tak samozřejmě není, ale myslím, že výsledné video stojí za to :) Kromě natáčení jsem taky stihla nafotit nový knižní LookBook a zastavila jsem pár lidí, aby mi něco pověděli do projektu Za knihami. Mile mě překvapilo, že téměř všichni projekt znali a chválili ho a ochotně mi zapózovali s knihami, které na veletrhu ulovili.

Přece jen to byl první den, takže kromě Viktorie Hanišové, která napsala skvostný český román Anežka, jsem žádnou literární celebritu nezahlédla. Nestihla jsem si projít všechny stánky, ale teď mám koneckonců o novinkách na českém knižním trhu docela přehled, takže mě to ani tak nemrzelo. Nejvíc času jsem strávila v albatrosím úseku, kde mi do oka padla kniha Čuňa, Zulu a Ferda (palec nahoru za dětské knížky, ve kterých pašíci nechtějí skončit jako jitrnice a opičky prchají z cirkusů), kterou nám představil šéfredaktor Albatrosu Petr Eliáš. V Argu jsem poprvé naživo uviděla Sojčáka, komiks, který jako by prý dal dohromady Disney a Kafka. Co vám budu povídat, okamžitá láska. Mou srdeční záležitostí je v poslední době Paseka, kde se všichni prali o Hildu a asi hodinu předtím, než jsme se tam zastavily, jim zrovna dovezly Ségry, pokračování Úsměvu, a to prostě taky potřebujete, už jen abyste věděli, jestli Raině a Amaře ta rybička fakt umřela (viz Facebook Paseky). V poslední době se mi nad komiksy podlamují kolena čím dál tím častěji.

Obhlédla jsem samozřejmě i Host, který měl - ostatně jako každý rok - s přehledem nejhezčí design stánku a konečně si tam prolistovala všemi obdivované Ódinovo dítě. Budu si to muset přečíst už jen kvůli té velmi naturalistické obálce! To už je ale opravdu všechno. Nestihla jsem stezku četbychtivého losa (což mě fakt mrzí, protože, co si budeme povídat, jsem pořád tak trochu dítě), ani jsem si neprohlédla výstavu fotografií, ale věřím, že obojí stálo za to. Mám radost, že byl letošní Svět knihy věnován severským zemím, možná už jste si všimli, že jsem tak trochu spolčená s projektem Read Nordic a velmi jej podporuji, protože severské knihy jsou v drtivé většině fakt dobré. Navíc jsem se tu opět potkala s tím velmi fotografickým Read Nordic nápisem, u kterého jsem se poprvé fotila už na podzim ve vile Štvanici a který je teď naprosto nepostradatelným na všech fotkách ze Světa knihy :) No a nakonec tu mám několik fotek, které jsem udělala mezi vším tím běháním spíš jen tak mimochodem. Pokračuji v černobílé tradici z loňska!


Povězte mi, co všechno jste stihli / nestihli na Světu knihy vy a jak se vám tam líbilo! :)





Květinová Kateřina

středa 11. května 2016


Někdo si dělá radost oblečením, někdo něčím dobrým na zub, já zatlačím člověka do rozkvetlého keře a donutím ho, aby mi tam pózoval.




Příběh, po kterém se mi bude stýskat

čtvrtek 5. května 2016

Že jsem si přečetla tuhle knížku, byla hrozná náhoda. Narazila jsem na ni v newsletteru Martinus.cz a zaujala mě její obálka. Ignorantsky přiznávám, že jsem o ní nikdy předtím neslyšela a díkybohu za ten newsletter, protože bych se ochudila o něco výjimečného.

Vůbec netuším, komu bych měla tuhle knihu doporučit. Věková omezení tu asi moc neplatí. Prostě asi takovým těm divným lidem, jako jsem já :) Mám slabost pro knihy, které se odehrávají na pomezí reality a fantazie, jsou nějakým způsobem divné, krásné, pohádkové, hlavní hrdinové jsou skuteční a přece nereální a naprosto originální. To je přesně případ románu Sundej mi měsíc. Vypráví jej šestnáctiletý Bob a přibližuje čtenářům dobrodružství, které zažil se svou ségrou Krysou, když jim bylo dvanáct a deset. Na konci školního roku sourozencům zemřel táta (jak Krysa předpověděla) a tak se sbalili a vydali se na kolech z Winnipegu v Kanadě do New Yorku, aby našli svého strejdu a neskončili v děcáku. Cestou samozřejmě potkávají celou řadu neuvěřitelných postaviček, zažívají nezapomenutelné okamžiky, ale nakonec... počkat, nebudu spoilerovat, jak to dopadne.


Je to ten typ knížky, který jsem nechtěla dočíst, protože se mi po něm bude stýskat. Stýská se mi hlavně po Kryse, desetileté holčičce, se kterou bych se chtěla kamarádit - Georgi Hughesovi se podařilo stvořit naprosto boží postavu, která se absolutně vymyká veškeré normálnosti celého světa a přitom se jí ještě daří být vtipná, roztomilá a moudrá po celou dobu. Stýská se mi pochopitelně i po rapperovi Icemanovi, po bezdomovci Tommym, který byl dřív právníkem, po tátovi dvou hlavních hrdinů, který si zpíval Franka Sinatru a vařil ty nejlepší snídaně.


Mně to nevadilo, ale předpokládám, že někomu nejspíš nesedne, jaká je to zvláštně nevyhraněná kniha. Jde totiž o to,  že hlavním hrdinům je dvanáct a deset a můžete být tedy mírně překvapeni jejich vnímáním různých situacích, moudrými myšlenkami, klením a překvapivě přesnou znalostí typických pedofilů. To, že příběh vypráví šestnáctiletý kluk, jsem se dozvěděla až na konci, ale pak mi to všechno dávalo mnohem větší smysl. Na druhou stranu všechny ty indiánské legendy, Krysina nemoc, události, které se dětem odehrály po cestě, to všechno je vyprávěno spíš z pohledu malého dítěte. Tak já nevím. Na tohle se prostě vykašlete a užívejte si ten příběh.


Je to čtivé, vtipné, strašně dojemné - ta knížka mě fakt nadchla, zčásti proto, že jsem to od ní moc nečekala a zčásti pro všechno to, o čem jsem psala výše. Doporučuju ji kudy chodím a vám taky.


Sundej mi měsíc (Unhooking The Moon) / Gregory Hughes / Petr Eliáš / 2013


Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.