Nejoblíbenější část dne


Zbožňuju rána. Ti z vás, co mě sledují delší dobu, si toho pravděpodobně už všimli. Rána jsou jednoznačně má nejoblíbenější část dne. Neříkám, jsem za každé situace ranní ptáče a občas si ráda přispím, ale den, kdy se nestihnu poklidně nasnídat, prostě nemůže být dobrý den. Obzvlášť zbožňuju dva druhy těchhle začátků dne; první je ten, kdy jsem doma (ať už na Šumavě nebo v Praze), vstanu brzo, když celý byt / dům ještě spí, připravím si snídani a společně s knížkou se usalaším v křesle. Čtu si, jím, piju černý čaj (mé nejoblíbenější pití poránu), sleduju východ slunce v okně a kolem mě se pomalu začínají trousit spolubydlící, nebo rodinka. Na druhou stranu mám ráda, když si na snídani občas někam vyrazím; pak si k snídani dopřeju cappuccino a obvykle nějakou sladkou ňaminku, dorty počínaje a lívanečky konče. Líbí se mi sledovat šrumec velkoměsta, když si dopřávám hodinku naprostého relaxu.

V obou dvou případech je mi nejlepším společníkem knížka. V posledních době je skvělých románů kolem mě nepřeberné množství a já všechny ty zajímavé knihy nestačím dočítat a už se rojí další. Sotva jsem dočetla Pohlavní životy siamských dvojčat od Irvina Welshe, pustila jsem se do Dánské dívky a čeká na mě ještě Dívka ve vlaku, Zmrtvýchvstání, Poledne u TiffanyhoPokoj a Podvolení. Co právě teď čtete vy? Asi si na sebe pletu bič, ale máte tip na nějakou knihu, která by mi rozhodně neměla uniknout?

Fotky, na kterých je moje maličkost, mají na svědomí kamarádky Layla, Pavlína a Lucka. Je na nich docela zřetelně zachyceno, že moje vlasy mají úžasnou schopnost změnit se během čtrnácti dnů z dlouhovlasé ohnivě červené přes světle hnědou až do krátkovlasé černé. Zázrak!



Pod kůží se vám dostane pod kůži

Od románu Pod kůží jsem neměla žádná velká očekávání, prostě jednohubka na způsob Zmizelé od Gillian Flynnové, ze které si pravděpodobně neodnesu žádné hluboké dojmy, ale příjemně s ní zabiju pár hodin v autobusu nebo při čekání na tramvaj. Pletla jsem se, samozřejmě.

Gaby Mortimerová je hvězdička dopolední televizní show, máma osmileté Millie, manželka stále ještě pohledného Philipa, krásná a inteligentní žena. Jasně, v manželství to trochu skřípe a produkční jí naznačují, že už je čas vyměnit ji v televizi za mladší model, ale když se to vezme kolem a kolem, dá se říct, že je spokojená. Její spořádaný svět se převrátí naruby ve chvíli, kdy v parku, kam chodí běhat, narazí na mrtvolu mladé ženy. Ve stresu a nervozitě ji upraví rozepnuté ramínko podprsenky - a máme tu otisky prstů a podezřelou číslo jedna. Ukáže se totiž, že zavražděná jménem Ania, má v bytě Gabyiny fotky, její oblečení a taky hlínu z její zahrady... 

Pracně vybudovaný svět Gaby Mortimerové se hroutí jako domeček z karet a Sabine Durrantová vás celým tím kolotočem vyšetřování provází opravdu zdařile, neotřele a vy jen tajíte dech napětím, kdo je skutečným vrahem mladé Anii. Populární Zmizelou to skutečně připomíná, až na to, že Gaby je v mnoha ohledech podobná spíš hlavnímu hrdinovi než hrdince. Taky je od samého začátku v hledáčku detektivů jako podezřelá číslo jedna a taky dělá spoustu chyb, nevhodných žertíků a narážek, které podezření policie jen umocňují. 

Navzdory tomu, že komplikovaná psychologie postav podle mého názoru nepatří mezi spisovatelčiny nejsilnější stránky, její Gaby mě strašně zajímala už od začátku. Celou dobu máte pocit, že vám něco tají, ale nedokážete přijít na to, co to je a nakonec vám připadá, že jste stejně hloupí jako policie a podezřívali jste jí celou dobu úplně zbytečně. Zhruba za polovinou vám totiž začne docházet, kdo je doopravdickým vrahem. A na závěr vás čeká totální wow, kdy zjistíte, že to bylo všechno ještě úplně jinak. Začátek má sice trochu pomalý rozjezd, ale ty bláho, ten konec je fakt síla. Dočítala jsem tuhle knížku u snídaně, nemohla jsem se od toho odtrhnout, hltala jsem řádek za řádkem, abych se dozvěděla, jak to dopadne, ještě než půjdu do práce, protože na dočtení bych zkrátka nevydržela čekat celý den. A po tom, co jsem knížku zaklapla, jsem ještě dobrých pět minut seděla u stolu, zírala na knížku s otevřenou pusou a nemohla uvěřit tomu, jakou boudu se na mě Durrantové podařilo ušít.

Na rovinu - od knížky Pod kůží nečekejte intelektuální, hlubokomyslnou literaturu. Čekejte vlastně něco mnohem lepšího: poutavý příběh, drama, napětí, čtivost, promyšlený děj. Ačkoliv thrillery v oblibě příliš nemám a musím si je velice pečlivě vybírat, Pod kůží se mi zatraceně fakt hodně dostalo pod kůži a jsem přesvědčená, že vy na tom budete stejně.

Pod kůží (Under your skin) / Sabine Durrantová / Veronika Volhejnová / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

Knihomolské ráno


Soboty podle mě byly stvořené k lenošení v posteli, čtení, procházkám, k vysedávání v kavárnách  a prohrabování se starými knížkami v antikvariátu. Přesně takovouhle sobotu jsem včera měla já. Většinou o víkendu jezdím domů na Šumavu, ale teď jsem se rozhodla udělat si víkend v Praze a pořádně se rozmazlovat. S kamarádkou Laylou jsme se dopoledne usalašily v holešovickém Avion Street Café (asi mé nejoblíbenější café, mimochodem), pojídaly jsme croissanty, dorty a pily cappuccino, fotily jsme a debatovaly o knížkách (a o spoustě dalších věcí). Pak jsme se přemístily do antikvariátu na Národce, kde jsme hledaly poklady a já našla Hrozny hněvu ve vydání z osmdesátých let se zažloutlými stránkami, což, jak dobře víme, knize pouze přidává na kráse. Spokojenější jsem být nemohla.


Díky za Viktorii Hanišovou

Protože se mi moc zamlouval Rok kohouta od Terezy Boučkové (a v téhle knize ho dokonce čte hlavní hrdinka), když jsem se dozvěděla o knížce z nakladatelství Host, bylo mi jasné, že je to pravé pro mě. A nemýlila jsem se.

Anežka je debut spisovatelky Viktorie Hanišové a i když obvykle českým prvotinám příliš nedůvěřuju, vzhledem k tomu, že to vydal Host, tak víte co... v ně mám prostě důvěru. Knihu si vzal navíc, jak už je v Hostu poměrně zvykem, do parády grafik a typograf Martin T. Pecina, takže obálka a celkové vzezření Anežce rozhodně nedělá ostudu.

O čem to je? Pětatřicetiletá Julie má přítele, přátele, kariéru, je krásná, inteligentní a zcestovalá. Jediné, co jí chybí, je dítě. Anežka, plavovlasá holčička s copánky. Protože je velmi, velmi ambiciózní, tak potrat a následnou neschopnost donosit dítě nebere jako důvod. V zoufalství nakonec adoptuje nechtěnou romskou holčičku, pojmenuje ji Agnes a ve slepé důvěře, že výchova je silnější než původ, se rozhodne udělat z ni svou vysněnou Anežku. V příběhu sledujeme Julii v současnosti, když Agnes už poněkolikáté uteče z domova, jak se vydává na policejní stanici a své pocity čtenáři sděluje v ich-formě. Zároveň s tím čteme chronologickou část příběhu, ve které Julie otěhotní, potratí a následně adoptuje Agnes, tentokrát v er-formě. Jakmile Agnes trochu povyroste, zapojí se do příběhu také se svým vlastním pohledem na věc.

Jde o velice citlivé téma, které se spisovatelka Viktorie Hanišová navíc rozhodla znázornit na velice individuálním a křehkém vztahu matky s dcerou, což by samo o sobě mohlo být námětem knihy. Hanišová si vzala opravdu velké sousto, ale dokázala se s ním úctyhodně poprat; nejde o obhajobu rasy, o rasismus obecně, o to, jestli u lidí existuje něco jako "přirozené kořeny". Mnohem víc v tomhle románu jde o psychologii dvou naprosto rozdílných žen a obě dvě, jak Agnes, tak Julie udělají v jejich vztahu mnoho chyb. Julie je vůbec strašně zajímavá postava, skoro nesnesitelná bytost, vážně mi byla děsně protivná, ale svým způsobem je vám jí pořád líto. Její maloměšťácký pohled na věc je ale opravdu příšerný. Julie zpočátku nikomu neprozradí, jak Agnes vlastně získala; všem tvrdí, že si ji odvezla z jednoho kubánského sirotčince a jak ta lež za roky společného soužití stále narůstá a bobtná, obě dvě, Julii i Agnes, doslova sžírá zevnitř.

Není to vysoké umělecké dílo, vlastně docela jednohubka, kterou jsem přečetla v týdnu během dvou večerů. Je to hrozně moc čtivé a zajímavé, kniha, nad kterou budete určitě přemýšlet i po jejím dočtení. Díky za Viktorii Hanišovou, doufám, že zas brzo něco napíše.

Anežka / Viktorie Hanišová / 2015

Kterak Caitlin Moranová stvořila dívku

Po nové Moranové jsem toužila od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že se u nás chystá vydání jejího nejnovějšího počinu. Nevím, jak vás, ale mě Jak být ženou uchvátilo a z Morantologie jsem byla taky docela dost nadšená. Román Jak stvořit dívku jsem tedy očekávala s velkým napětím.

Johanně Moriganové je čtrnáct, žije v obecním domku a je to obtloustlá, podivínská holka, která v drogerii krade tampony. Protože jí její vlastní existence vytáčí k nesnesení, rozhodne se vytvořit zcela novou dívku - Dolly Wildeovou, protřelou sexuální průzkumnici, která píše drsné recenze pro hudební časopis, obráží koncerty začínajících kapel, kouří jednu cigaretu za druhou a jejím nejoblíbenějším pitím je zelený hnus, který popíjejí bezdomovci na nádraží. Jo a nosí cylindr. Vždycky. Pořád.


Caitlin Moranová na začátku důrazně prohlašuje, že drtivá většina příběhu je smyšlená, ale vzhledem k tomu, co o Caitlin Moranové už vím, zdálo se mi, že drtivá většina příběhu je strašně autobiografická. Snad možná až na ten incident se zánětem močového měchýře a večírkem, kterého se Johanna alias Dolly účastní naložená ve vaně. Ale kdoví, nedivila bych se, kdyby to taky bylo ze života téhle britské spisovatelky. Každopádně, důležité upozornění hned na úvod - není to román. Teda možná jo, svým způsobem, ale daleko víc mi to připomínalo další sbírku úvah. Podle mě se Moranová drží svých již zavedených způsobů a krapet mě mrzí, že se jí místy ten román rozpadá a tak nějak... nedrží pohromadě. Není to celistvé dílo s patřičnou zápletkou a rozuzlením. Ale poučení si z něj vezmete, to zas jo.

Klidně ale Moranové tenhle nedostatek odpouštím, protože mi to bohatě vynahradila svým suchým britským humorem. Je to vtipné, je to inteligentní, je to drzé a moje babička by z téhle knížky byla rozhodně příšerně pobouřená. No, řekněme, že Caitlin je opravdu upřímná a nebojí se věci nazývat pravými jmény, takže pro prudérní povahy to rozhodně není to pravé. Každopádně je to děsně čtivé, tahala jsem tu knížku od chvíle, kdy mi přišla, všude s sebou. Taky teď chuděrka nevypadá úplně nejlíp; když vám paperback spadne při bublinkové koupeli do vany, už pak moc parády nenadělá. Ale co. Vysušené stránky teď krásně křupou a já jsem pořád moc ráda, že Jak stvořit dívku je momentálně k dispozici pouze v paperbacku; áno, jsem mezi těmi, kteří fandí spíš brožovaným vydáním knih (asi protože je můžu snáze ničit).

Víte, co se mi na tom líbilo nejvíc? Že je Johanna úplně jiná než všechny klasické románové hrdinky. Tradičně se holky v knížkách tváří, jakože jsou strašně obyčejné a přitom víte, že jsou půvabné a všichni kluci jim padají k nohám a vy byste jim nesahaly ani po kotníky. Johanna se tomu úplně vymyká, je při těle a vlasy si odbarvuje peroxidem, a přesto má občas sebevědomí na rozdávání. Dobrý vědět, že pár kilo navíc není důvod pro to, aby vám zpěvák John Kite neříkal moje Vévodkyně. A o tom ta kniha vlastně celá je. Že celé dospívání se pořád hledáte, bojíte se být sami sebou (a stáváte se tak často trapnou parodií ostatních), abyste nakonec zjistili, že nejlíp se cítíte, když jste to prostě vy a na nic si nehrajete. A že nakonec vůbec nejde o to, co si o vás myslí ostatní. Trošku klišoidní poselství, ale Caitlin Moranová ho podává tak vtipně, že to vůbec nevadí.

Takže asi tak. Jo a taky je to skvělá hudební inspirace, alespoň tedy pokud se vám budou líbit U2, The Smiths, Jane's Addiction, Teenage Riot a Bee Gees :)

Jak stvořit dívku (How to Build a Girl) / Caitlin Moranová / Petra Jelínková / 2016