Kečupová mračna nepřekvapí, ale zaujmou

pondělí 25. ledna 2016

Abych byla upřímná, od Kečupových mračen jsem nečekala nic světoborného. Ze začátku mě hlavně odrazoval ten název - no řekněte sami, čekali byste kvalitní příběh od něčeho, co se jmenuje Kečupová mračna? Překvapivě je to ale překvapivě dobrá kniha.

Stuart Harris je vrah odsouzený k trestu smrti. Zabil svoji manželku, což by se dalo charakterizovat jako zločin z vášně, ale pak ještě chladnokrevně zastřelil sousedku. Zatímco čeká v cele, dostává dopisy od jedné obyčejné holky jménem Zoe z Anonymní ulice. Zoe se vůbec nejmenuje Zoe, jen musí psát své dopisy inkognito, protože v nich sděluje Harrisovi své největší tajemství. Má totiž dojem, že on jako jediný na světě dokáže pochopit její pocity. Prostřednictvím těchto dopisů se čtenář společně se Stuartem Harrisem dozvídají, že Zoe, stejně jako Harris, někoho zabila. Na rozdíl od Harrise jí to ale v pohodě prošlo.

Je to vlastně nijak zvlášť originální příběh jedné puberťačky, která se zamiluje do dvou kluků, kteří jsou shodou okolností bráchové. Na jednu stranu je to plné klišé a předvídatelných situací a jediné, co vás možná trochu překvapí, je Zoeina oběť, protože ta do poslední chvíle není zřejmá. Kvůli tomu lehce napínavému segmentu jsem ale knížku nečetla. Hned od první stránky jsem byla nadšená tím, jak spisovatelka Annabel Pitcherová dokázala věrohodně stvořit skutečnou náctiletou holku. Člověk by řekl, že to nebude až tak těžké, ale ve většině knížek jsem se setkala s hrdinkami, které byly na svůj věk podivně přemoudřelé, nebo na druhou (horší) stranu úplně blbé. Zoe je opravdická - poměrně inteligentní, ale pořád puberťačka, která dělá zbrklá a zbytečně dramatická rozhodnutí. Trošku mi připomínala postpuberťačku z Marty v roce vetřelce, kterou jsem dočetla hned po Kečupových mračnách.

Stejně tak mě zaujali oba dva hlavní hrdinové, naprosto protikladní bratři, kteří ale působili opravdu reálně a dokážu si představit, že do obou bych se v nějakých šestnácti asi taky pobláznila. Kromě toho tu nejde jen o první lásky; Pitcherová na stránkách rozehrává malé rodinné drama, ve kterém figurují přehnaně starostlivá matka v domácnosti, otec, který právě přišel o práci, malá neslyšící holčička a dcera, která se cítí odstrčená. Všichni si nesou své malé i větší bolístky a postupně se o této rodince čtenář dozvídá víc a víc a jeho obrázek na ně se tak pomalu mění.

Kečupová mračna toho tedy nabízí setsakramentsky víc, než se na první pohled může zdát. Kromě toho ještě tleskám povedeným dialogům, především špičkování se mezi Zoe a Aaronem obvykle nemá chybu a na jejich společné chvíle jsem se vyloženě těšila. Kvalitně zpracovaný dialog, tak, abyste neměli pocit, že jsou věty uměle našroubované hrdinům do pusy, dá rozhodně práci a Pitcherová i překladatelé Jan Březovský a Tereza Nuckollsová je nebrali na lehkou váhu. Čtivost románu nejvíc dokazuje to, že jsem knihu přečetla za několik hodin. Jediná výtka, které mě ke knize napadá, je (jakkoliv odůvodněný) název Kečupová mračna, který je prostě divný, pardon, jestli vám to tak nepřijde, ale mně jo. No a pak mě taky ta knížka docela naštvala, protože jsem kvůli ní dostala trojku z testu, na který jsem se nemohla učit, protože jsem si tu Zoe vlastně dost oblíbila.

Kečupová mračna (Ketchup Clouds) / Annabel Pitcherová / Jan Březovský, Tereza Nuckollsová / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.

Konečně kvalitní český deník jedné dospívající holky

pátek 22. ledna 2016

A konečně knížka od Soukupové, která se mi fakt líbila. Doporučila mi ji kamarádka, tajně jsem k ní odbíhala o víkendu během učení se na zkoušky a jsem strašně ráda, že se v české literatuře kromě románků od Lanczové objevují i jiné, kvalitnější knížky pro dospívající holky.

Román psaný deníkovou formou mapuje jeden rok v životě Marty, devatenáctileté Pražačky, která právě končí na letní brigádě, kam šla, aby si našetřila na plastickou operaci, jež má odstranit jizvu v obličeji, a začíná na filozofické fakultě studovat bohemistiku. V deníku Marta autenticky líčí každodenní zážitky, malá rodinná zemětřesení, kamarády, kolegu z práce, který se jí líbí. Víceméně hodná holka, která si občas zapálí, se nakonec bezhlavě zamiluje, otěhotní, začne si nebezpečně zahrávat s alkoholem, odejde z domova, hledá sama sebe. Dost marně, řekla bych.

Líbí se mi na tom snad všechno. V první řadě to, že je to čtivé a nemůžete se od toho odtrhnout - podle mě známka dobré knížky. Za druhé, Marta je strašně skutečná. Není to typ člověka, kterého si oblíbíte, protože je prostě nesympatická, ale je to hrozně reálná postava, neustále máte pocit, že by tohle klidně mohla být vaše spolužačka. Dokonce jsem se v ní i trochu viděla. Lidi kolem dvacítky se v tomhle příběhu vůbec podle mě hodně uvidí, čím dál tím častěji narážím na stejně staré známé a kamarády, kteří prostě netuší, co mají dělat se svým životem, jak se vypořádat se školou a prostě tak nějak tápají a snaží se se zbytkem důstojnosti přejít ten práh od dětství k dospělosti. Měla jsem to podobně. A vy možná taky. Díky tomu vám bude Marta ještě bližší.

Kromě toho Marta není žádná pseudohipsterka, která by se na někoho snažila zapůsobit, takže si kupuje trička v háemku a s chutí si dá jídlo z mekáče. Na jednu stranu to podtrhuje fakt, jak je jí skutečně všechno ukradené, na druhou stranu se mi to líbilo, protože to fakt není žádná pozérka. A to navzdory tomu, že studuje fildu, což myslím je to pravé prostředí, kde si může člověk hrát na intelektuála. Jak to chodí na pražské filozofické fakultě je v knize vůbec poměrně trefně popsané, myslím, že si to s chutí přečte každý, kdo s touhle fakultou někdy přišel do kontaktu.

Praha, filda, dvacetiletá Marta - všechno mi to přišlo hrozně blízké, takže už jen proto se mi knížka zamlouvala. Nehledě na to, že je to o první velké lásce, o prvním velkém zklamání a o prvních dospěláckých starostech, což už zažil snad úplně každý. Všechny malé radůstky i beznaděje "pomaturitního" věku jsou tu zachyceny opravdu skvěle a tleskám Soukupové za to, že se jí podařilo vymyslet tak příšerného tvora jako je Marta; nesnášíte ji, ale přesto potřebujete dál číst její deník. Tentokrát doporučuju spíš holkám, ale kdoví, Marta má rozhodně potenciál zaujmout i kluky.


Marta v roce vetřelce / Petra Soukupová / 2011

Módní supernovy 90. let

pondělí 11. ledna 2016

Kate Moss, Alexander McQueen, Marc Jacobs -tři ikony, které navždy změnily módu 90. let. Právě o nich je knížka Champagne supernovy od Maureen Callahanové.

Není to knížka, kterou bych si já osobně vybrala třeba v knihkupectví, víc mě aktuálně zajímají jiné, beletristické příběhy. Jsem ale strašně ráda, že jsem měla možnost si ji přečíst, protože, světe div se, hrozně mě bavila. Módu já sama moc neřeším, ale baví mě číst o ikonách módního světa, protože skoro vždycky jsou to strašně zajímavé a inspirativní osobnosti. Na podzim a v zimě minulého roku mě nejvíc zaujala nová biografie Coco Chanel a velice poutavě zpracovaná kniha o Vivienne Westwood, mou novou módní biblí je právě Champagne supernovy.

Devadesátá léta jsem prožila jako díťátko, takže co se těchto osobností týče, o Kate Moss jsem věděla jen to, že je to ta supermodelka, co se sjíždí kokainem a v jednom kuse se objevuje na stránkách bulvárních časopisů. O McQueenovi a Jacobsovi jsem neměla ani tucha. Později jsem si o nich zjišťovala více a věděla jsem o McQueenovi  i to, jak se jmenovala jeho úplně první přehlídka a že mu kamarádi říkají Lee a že je to génius, který se styděl za svoje zuby. O Marcu Jacobsovi jsem toho věděla méně, znala jsem jeho kabelky a věděla, že nosíval dlouhé vlasy. Tak jako tak jsem věděla, že jsou to výjimečně nadaní lidé.

Pokud čekáte, že se ze Champagne supernovy dozvíte spoustu dosud neuveřejněných drbů a pikantností ze života těchto star, asi budete hodně zklamaní. Co se osobních životů týče, autorka Maureen Callahanová operuje s tím, co se o Moss, Jacobsovi a McQueenovi už dávno ví. Nedozvíte se tam nic moc drsnějšího, než si můžete přečíst na Wikipedii. V téhle knize ale nejde o to zdokumentovat jejich drogovou závislost, pobyt v léčebnách a randění s celebritami; jde o to ukázat, jaký vliv měli na módu a vůbec styl v 90. letech. Jak se díky nim změnilo přemýšlení ohledně módy, jak dokázali grunge změnit v hair metal a z módního odvětví vytvořit miliardový byznys.

Callahanová si dává tu práci s rozpitváváním každé přehlídky McQueena a Jacobse, že máte pocit, jako byste tam opravdu byli. Dopodrobna se zabývá každou Katinou fotografií, aby každičký čtenář této knihy pochopil, jak jedinečná byla (a pořád je). Pro mě to bylo zvlášť zajímavé protože se tu rozebírá celá řada fotografů a jejich uměleckých stylů, pro ty, co rádi fotí, ať už amatérsky či profesionálně, je tohle hotová učebnice. Dozvíte se, jak se fotilo dříve, jak se fotky retušovaly, jaké styly a pravidla byly používány. A pokud máte rádi časopisy, budete teprv blahem bez sebe; byla to doba, kdy tón udával britský a americký Vogue, Anna Wintourová a The Face. 

Zamlouvá se mi, že doba, která je strašně nedávná a člověk by možná na první pohled řekl, že to byl takový nijaký mišmaš, už má svůj pevně zformovaný řád, svoje normy, svůj styl, svoji módu a své ikony. Maureen Callahanová ji velice umně vtiskla do Champagne supernovy, zapracovala do toho tucty přeložených rozhovorů s Moss, McQueenem i Jacobsem, a to celé navíc podala velmi vtipně a inteligentně. Za mě to vůbec nejlepší z knižního módního světa, co jsem zatím přečetla, jako fakt.

Champagne supernovy (Champagne Supernovas) / Maureen Callahanová / Marta El Bournová / 2015

Komiksy, básničky a holčička, co spolkla mrak

středa 6. ledna 2016




Musím říct, že mě ty "minirecenze" vážně baví. I když bych řekla, že je daleko složitější popsat knihu v jednou nebo dvou odstavcích, než když víte, že před sebou máte nekonečný prostor k zaplnění. Takhle musíte všechny myšlenky, které vám běhaly hlavou při čtení, nahustit do několika řádků, ale je to docela dobrá challenge a i když to dá víc práce, věřím, že oceníte, že máte v jednom článku daleko víc knižní inspirace najednou :)


Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž od Romaina Puértolase
Divná, moudrá, kýčovitá, vtipná, ironická a skvělá knížka. Doporučila mi ji kamarádka, vlastně jsem ji začala číst z nouze (poznámka pro příště: na dvanáct hodin ve vlaku prostě jedna knížka nestačí), ale byla jsem velmi příjemně překvapená. Zahera má cystickou fibrózu a její nová maminka, Providencie Nebeská, se bude muset naučit létat, aby si pro svou holčičku do Maroka doletěla, když zrovna teď musela vybuchnout jedna protivná islandská sopka a letiště je zavřené. Byla by to krásná pohádka se spoustou uštěpačných poznámek k dnešní době. Do příběhu se totiž zamotá i Conchita Wurst, Putin a Barack Obama. Ta knížka v sobě má všechno, co mám v příbězích ráda - humor, ironii, milostnou zápletku - a v neposlední řadě je ke všemu ještě úžasně čtivá, takže za mě ano, ano, ANO :)


Já už chci domů od J. H. Krchovského
Krchovský = underground. To bylo všechno, co jsem o tomhle básníkovi tušila. Možná jste si všimli, že na poezii moc nejsem; respektive ne, že by mi vadila, znám pár takových, které mi přijdou ksmrti překrásné, ale většinou poezii nečtu, protože mám pocit, že jí nerozumím a nebo na ni musím mít náladu. Není to něco, co bych mohla rychle zhltnout o přednášce nebo při čekání na tramvaj, nad poezií chci přemýšlet a každé slovo si poválet na jazyku a ideálně by u toho ještě mělo být přítomné víno a cigarety.

Ale to jsem krapet odbočila. Z Krchovského sbírky mě, upřímně, zaujala jen jedna jediná báseň, hned ta první, ale jinak jsem z toho byla dost zklamaná. Jak jsem říkala, poezii nerozumím a třeba se nad těmi jednoduchými říkankami schovává nějaký hluboký podtext, který nejsem schopná rozluštit, ale vážně, Skácel a Halas mají taky přece víceméně jednoduché básně, ale drtivá většina z nich vás překvapí tím, kolik moudra v sobě ukrývají.

Lágr Barbora od Barbory Baronové
Taková nenápadná knížečka, o kterou bych v knihkupectví stoprocentně ani nezavadila pohledem. A přitom je vážně zajímavá. Je to takový výsledek projektu literární dokumentaristky Barbory Baronové, architekta Václava Hlaváčka a fotografa Jindřicha Štreita. V ich formě popisuje život Josefa Černohorského, který pracoval v 50. letech jako komunistický vězeň v jáchymovských uranových dolech. Řekla bych, že o tomhle se pořád až tak moc nemluví, minimálně ne tolik jako o koncentračních táborech během druhé světové, možná proto, že komunismus není úplně otázkou minulosti. Je každopádně velmi poučné si na tomhle jednoduchém, syrovém a působivém příběhu připomenout, jak absurdní doba to byla. Součástí knihy je nečekané překvápko v zadní kapsičce knihy.

Štěstí doručeno od Tonyho Hsieha
Tuhle selfhelpovku jsem sice přečetla už na začátku listopadu, ale nějak jsem pořád nevěděla, co o ní napsat tak, aby ji to opravdu vystihovalo. Opět je to kniha, kterou bych si sama od sebe asi nepřečetla (ostatně, to jsou skoro všechny v tomhle článku), ale strašně příjemně mě překvapilo, jak je neuvěřitelně nakopávací. Tony Hsieh, který ji napsal, byl úžasný vizionář, kterému ke spokojenosti nestačilo tučné konto, vždycky potřeboval vidět výsledky své práce a pokud jedno dílo dokončil, musel začít od nuly s dalším, ať to stálo cokoliv. Tony Hsieh utvořil výjimečnou firemní kulturu ve firmě Zappos.com a z téhle knížky se od něj máte setsakramentsky co naučit. Nebo alespoň já určitě. Když si to přečtete, okamžitě dostanete chuť dělat věci jinak a lépe. Nejen ve své firmě, ale i ve svém životě.

Moje kniha Vinnetou od Toy Box
No ano, Jane začala číst komiksy. Teda, zatím si je velice pečlivě vybírám, ale přicházím jim na chuť. Tenhle komiksový výtvor jsem poprvé viděla u kamarádky a hrozně se mi líbilo, jak je to namalované - prostě jen proto jsem si ji pořídila. Autorka knihy, umělkyně Toy Box, píše o jednom malém klukovi, kterému se nezamlouvalo, jak skončil Vinnetou, a proto si vymýšlí vlastní závěr této knihy.  Také píše o jedné squatterce, divoké travellerce, bláznivé básnířce. Oba příběhy dohromady, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, tvoří velmi působivý celek, který je krásně poetický a půvabný a občas i dojemný. Celá ta kniha je navíc fakt krásná, ilustrace jsou nápadité a rozverné a vůbec, je to prostě takový nenápadný a přitom skvělý kousek. Jsem moc ráda, že ji mám.


Jaké knihy v poslední době zaujaly vás? Láká vás některá z mých knížek? :)

Šťastný nový rok

sobota 2. ledna 2016

Ultimátní rada pro celý rok

Co vy a Nový rok? Prožíváte tu změnu? Vždycky jsem měla kolem sebe skeptické lidi, ať už rodinu nebo kamarády, kteří tu půlnoc nijak zvlášť neprožívali, nebo aspoň tvrdili, že jim konec roku nepřipadá nijak zvláštní. Nemůžu si pomoct, ale mě se to vždycky zdálo trochu kouzelné. Jasně, že nemůžete smáznout, co se stalo v předchozím roce a nikdy nezačínáte s úplně čistým štítem, ale já si stejně myslím, že i ti největší skeptici jsou plní nadšení a nové naděje, když se koukají na ta barevná světýlka na obloze a úplně každý si aspoň v duchu slíbí, že se pokusí splnit nějaké přání sobě, nebo ještě lépe někomu jinému. Já jsem obvykle o půlnoci trošku jako malé dítě (nehledě na to, kolik už v sobě mám alkoholu) a každoročně užasle zírám na ohňostroj a tleskám tlapkama a nechávám se strhnout vším tím nadšením. Letos jsem na tom byla podobně, akorát že jsem místo po prskavkách na nebi pokukovala víc po svých kamarádech i po cizích lidech, co s námi stáli na náměstí v Sušici a hrozně se mi líbilo, jak byli všichni rozesmátí a nadšení a vypadali, že nemají nejmenší pochyb o tom, že nový rok bude prostě nádherný. Bylo by hezké, kdybychom byli takhle plní naděje a očekávání častěji než jen na Nový rok.

Předsevzetí jsem si letos sepsala a zase je zveřejním, protože to určitě bude strašně motivující. A protože jsou to předsevzetí, která mi dělají radost, tak si věřím, že je splním a že se na konci roku nebudu strašně stydět, až si tenhle článek znovu přečtu.

1. Budu dělat radost lidem kolem sebe. Nejen na narozeniny a na Vánoce. Dokonce jsem si pořídila zápisník (a vůbec tu nejde o mou neuhasitelnou vášeň pro sešity a sešítky), kam si udělám poznámku, když někdo z mých blízkých o něčem pronese, že by si to přál. Abych mu to mohla jen tak koupit. (Teda když to nebude třeba mercedes, žejo.) Mě vždycky hrozně potěší, když mi někdo přinese nějakou blbůstku, o které jsem před ním před půl rokem prohlásila, že by se mi líbila. Ani nejde o tu věc jako spíš o to, že si to ten dotyčný zapamatuje.

2. Budu dělat radost sama sobě. Tohle je podle mě to nejgeniálnější předsevzetí, jaké si můžete dát, ale překvapivě pro spoustu lidí, co znám, to není jednoduché splnit. Lidi se neumějí rozmazlovat, fakticky ne. Já se odměňuji maličkostmi pravidelně a tohle si dávám jako předsevzetí, abych se v tomhle roce nestala jednou z těch smutných osob, co si nedají skvělý čokoládový dort, aby náhodou nepřibrali pár kilo, nekoupí si nepotřebné tričko i když jim hrozně sluší a neválí se celý den v posteli, protože by pak měli pocit, že promarnili den. Klidně si letos koupím padesáté nepotřebné tričko jen protože mi bude dělat hezký prsa, sním ten nejčokoládovatější dort a společně budeme lenošit v posteli jak dlouho se nám zachce.

3. Nebudu ztrácet čas s knihami, které se mi nelíbí. Říkám si to každý rok, ale letos už fakt ne... Vždycky dávám na kladné recenze blogerů, kterým důvěřuji, na rady lidí, kteří mi připadají chytřejší než jsem já... a pak to čtu a nelíbí se mi to, ale já se tím stejně snažím prokousat, protože někdo, koho si vážím, řekl, že je to dobré. Ne. Můj vkus sice možná není nejvytříbenější, ale měla bych si hýčkat svůj volný čas jen proto, co mě opravdu baví a zajímá.

4. Budu chodit na výstavy. A kochat se. Ne že bych byla nějaký velký milovník umění, ale ráda se kochám krásnými věcmi a zejména výstavy fotografií mě baví. V Praze mám samozřejmě tu nejlepší příležitost takové akce navštěvovat, ale vždycky si najdu nějakou výmluvu proč nejít - nechce se mi tam sama a nikdo nemá čas se mnou jít, je to přes celé město, musím se podívat na nejnovější díl Grey's Anatomy, stejně za hodinu zavírají. Pche. Vždycky jsem na sebe naštvaná. Letos navštívím aspoň deset různých výstav.

5. Půjdu na koncert. Alespoň na jeden. Obvykle se to tak seběhne, že zrovna nemám chuť na velký dav lidí a říkám si, že si toho interpreta vždycky můžu poslechnout ve sluchátkách, no ne? Ale ať jsem kdekoliv byla na nějakém koncertu, vždycky vždycky vždycky jsem odcházela strašně nadšená. Kdybyste věděli, že tady někde poblíž budou mít koncert Of Monsters and Men, The Vaccines, nebo She & Him, tak mi to určitě dejte vědět :)

6. Budu pravidelně podporovat charitativní projekty. Vždycky se nadchnu pro nějaký projekt, třeba teď o Vánocích mě chytlo přispívání na knihy pro děti, pro jejichž rodiče je kupování knížek luxus, který si můžou dovolit opravdu jen výjimečně. Pak mě nadchne zase něco jiného a tak je to pořád dokola. A pak se přistihnu, že se přiměju něco podpořit jen ve chvíli, kdy potřebuju mít dobrou karmu (to je naštěstí docela často, ale i tak je to ode mě vlastně asi hnusný). Nechci si dávat týdenní nebo měsíční limit, budu se prostě snažit co nejvíc to půjde.

7. Budu číst víc pohádek. S tím už jsem začala v minulém roce a hodlám v tom pokračovat, protože, co si budeme povídat, pohádky jsou nej.

8. Nechám si udělat další tetování. Zbožňuju svá tetování a chci další. Mám jich v plánu ještě několik, a to další bude hrozně něžné a půvabné a bude inspirováno jednou výjimečnou knihou.

9. V létě pojedu do slovinského národního parku a v zimě k moři. Všichni si říkají, že prostě budou jednoduše víc cestovat, ale já chci hlavně zažít tyhle dvě věci. Triglav - slovinský národní park - mě strašně uchvátil na fotkách a už víc jak rok toužím se tam podívat. Lépe řečeno, toužím bloumat tamními horskými cestičkami, vyšplhat na nějakou horu, bydlet v chatě a každý večer si hřát nohy u krbu, fotit lesy a ztrácet se v mlze. A protože nejsem zrovna plážový typ, chci se procházet v písku u moře, ale líbilo by se mi být u toho zabalená do svetru a poslouchat Yellow od Coldplay.

10. Budu fotit bez rozmýšlení. Ty nejhezčí fotky nejsou ty, které aranžujete půl hodiny, ale ty, které vyfotíte jen tak mimochodem, bez rozmýšlení, ani nevíte proč. Cvak a máte něco kouzelného uchovaného navždycky. Nebudu u focení přemýšlet, budu fotit víc jen tak pro radost, i kdybych to pak všechno měla zase smazat.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.