Otázky, které nechci slyšet


Hele, a to jako kolik přečteš knížek za měsíc? Ty pracuješ v knihkupectví, tím se ještě dá dneska uživit? Jak rychle přečteš jednu knihu? To si jako budeš celý večer číst, to s námi fakt nikam nepůjdeš? Já bych četl rád, ale nemám na to čas. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka? Nemůžu ti k Vánocům koupit knížku, ty už jsi určitě přečetla úplně všechny. Ty už jsi toho přečetla tolik, kdy už taky něco napíšeš? A bylo to taky tak dobrý v knížce jako ve filmu? Knihkupectví, nakladatelství, vydavatelství, to je to samý, ne? Já jsem přečetl jen Kocoura Mikeše, ani k maturitě jsem nic nečetl. A Padesát odstínů jsi četla?

Dřív jsem se před takovými otázkami schovávala. Padaly pořád a neustále vám dávaly najevo, že nejste tak docela normální. Že tak trochu vybočujete z řady. Jste nesprávný dílek puzzle, který se snaží zapadnout do celkového obrázku. Když řeknete, že jste knihomol či knihomolka ve společnosti lidí, kteří nečtou, je to jako přes kopírák, vždycky stejné: rádoby chápavý výraz, aha, takže takhle to s tebou je, a začnou se sypat otázky, které by člověk, co rád čte, druhému takovému člověku nikdy nepoložil. A občas mi to připadá v pohodě. Někdy dokonce legrační, zvlášť když takovými otázkami začínají konverzaci kluci na Tinderu, protože viděli můj Instagram a mají za to, že když se zeptají na můj názor ohledně nejnovějšího Harryho Pottera, padnu jim okamžitě do náruče. Někdy je to ale smutné, protože když mi někdo položí takovou otázku, někdo, o kom jsem si myslela, že mě dobře zná, zjišťuju, že toho zatím o mě příliš neví. A někdy ztrácím chuť pokračovat ve vzájemném poznávání.

Stereotypy jsou zlo. Na knihomolku jsi celkem v pohodě. Ty čteš a nemáš brýle? Já bych nikdy nevydržel sedět celý večer doma s knížkou. Ale stereotypy nevznikají náhodou. Knihomolové doopravdy jsou aspoň trošičku, v koutku duše samotáři, většina z nich doopravdy nosí brýle a vědí, že když budou mít nablízku knížku, tak doma sami doopravdy nikdy nebudou. Takže pak sedím na baru, piju gin s tonikem a vysvětluju cizímu klukovi vedle sebe úžasnou rozmanitost literárních světů a bájím o nekonečné fantazii Neila Gaimana, Borise Viana a Raye Bradburyho. A on se usmívá, přikyvuje, ale je mi jasné, že doopravdy mě neposlouchá, že je to takový ten shovívavý úsměv, kterým vám toleruje tuhletu vaši knihomolskou výstřednost. A já si zase připadám jako ten dílek puzzle, který nikam nepasuje.

Před otázkami, které mě unavují a před shovívavými úsměvy občas zbaběle utíkám. Občas je odrážím ironickými komentáři, které trošku zabolí obě strany. Nejčastěji se je ale snažím zodpovídat tak, aby bylo jasné, že čtení je super. Čtení je sexy. Čtení je vážně cool a mohl bys to taky zkusit. Vždycky jde jen o to, najít tu správnou knihu, od které se pak odrazíš k milionu dalších knih. A jak si tak povídáme, jen výjimečně, čas od času s překvapením zjišťuju, že ten, s kým si sděluju myšlenky, taky tak docela nezapadá do skládačky. A přesně takové lidi chci kolem sebe mít - i když třeba tolik nečtou.

Komentáře

  1. Krásný článek. Být jiný je fajn, rozmanitost je třeba.

    OdpovědětVymazat
  2. Naprosto ti rozumím :) Na střední jsem taky byla vždycky "ta knihomolka", spolužáci se mě občas i ptali, jestli jsem si knihu tentokrát zapomněla doma, když jsem si výjimečně nečetla, a tak podobně. Teď ale studuju českou filologii, kam chodím i s ostatními "divnými", takže nemám problém :D

    OdpovědětVymazat
  3. Knihy zrcadlí skutečný svět. Jedněm stačí jedna rovina, ta jejich a vlastního okolí, druzí se snaží pochopit svět, potažmo vlastní nitro zrcadlem knih. Dva břehy, dva tábory. Někdo rád plachtí mírně nad hladinou či nad rozlehlými lesy, druhý se rád potápí hluboko, zná tajemství hlubin nejen světa ale i vlastní fantazie. Kdo má lepší život, ten který se kamarádí s delfíny a velrybami a nebo ten co zná suchozemské kytky a byliny a vysoké stromy, nebo jen sedí a bez jediné stránky knihy prožije na vlastní kůži východ slunce na vrcholu skály. Oba dva způsoby vnímání světa, oba dva břehy je dobré propojit. Nemyslím si tedy, že tento jev souvisí přímo s knihami, ale s jiným přístupem ke světu a tedy trochu i s tím kde a koho hledáme jako kamaráda, přítele, společenství. Přečetl jsem police knih a přesto mám pocit, že jsem nepřečetl žádnou, a potom se třeba vydám někam do hor, nebo na procházku do lesa, kde jsem byl tisíckrát a člověk tam objeví něco pozoruhodného. Potom zase čtu, abych byl připraven vyrazit. Jak knihy tak hory dokáží v jisté situaci změnit život. Na knihách je úžasné, že se odehrávají v nás a tedy čtením podnikáme stránku po stránce, další a další výlet do svého nitra a jeho okolí, kolikrát je to nebezpečnější než ve sněhové bouři někde vysoko v horách. Právě proto je ale čas od času třeba se vybavit, vyrazit a zažít skutečný svět v jeho jadrné podobě. Jestliže si ze svých cest přivezeš cizince, nakonec si vyměníte každý svoji vizi, břehy se propojí a nebo řeka /oceán/ uprostřed nich se stane něčím víc než jen místem rozdělení břehů a příležitostí na koupání a potápění. Nakonec, jestliže člověk touží objevovat svět v jeho hlubších rovinách, vždy nakonec potřebuje mikroskop, dalekohled a to knihu, plus nějakého šikovného průvodce.
    A jestliže tedy narážíš na lidi, kteří žijí na druhém břehu, neznamená to, že neumíte plavat a nemůžete se denně navštěvovat. Nebo, že oni nehledají průvodce po druhém břehu. Je mi jasné, že žena touží po tom suchozemském Barbarovi, co něžně vyšplhá po Tvém břehu a začne jej brát útokem, sám objevovat jeho tajemství, ale funguje to jinak, i když se v dnešní době někdo do těch míst vydá, potřebuje možná Průvodce, kterým máš být Ty, potřebuje mapu a nějaké nápovědy. Život je přece jedna velká hra. Nevím, píše se to v knihách.

    Pavel

    OdpovědětVymazat
  4. To znám, ale to se nalezne se vším a když to završíš stylem: knihomol/milovník severu/posluchač metalu/milovník fantasy a sci-fi, to už je hardcore, při kterém se ti nechce vycházet ven, protože vždycky přijde někdo, kdo se tě zeptá, kdo je Sjón nebo co je to vlastně psychedelický black metal a že teda jistě posloucháš Nightwish, protože to je prostě jediná finská metalová skupina, kterou lidé znají. Vždycky si říkej, že proti některým vyhraněním je obecná láska ke knihám a Neil Gaiman nulový problém, protože ty, když řekneš tohle jméno, tak polovina mladých aspoň řekne: Hm, o tom jsem něco slyšela... Ale já když je vyvedu z omylu a řeknu, že z finského metalu mám nejradši Oranssi Pazuzu, tak dotyčný jen zírá a v 99% případů konverzace končí - i proto, že jsem elitářská mrcha, samozřejmě. A může to dopadnout jen tak, že si člověk najde stejného magora nebo skončí sám. Tohle je prostě vrchol, na který dosáhne málokdo a je to zoufalé, když jsi divná i na místech, kde by sis měla přijít doma... To už člověk před otázkami neutíká, protože většinou prostě nepřichází... :D :D :D

    OdpovědětVymazat
  5. Ale stejně bych nechtěla být někým, kdo zapadá. Nebo dokonce být někým, kdo si vybírá, co dělat, co číst, co sledovat nebo poslouchat právě kvůli tomu, abych zapadla. 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný článek, souhlasím, že čtení je super. Jak se říká - kdo nečte, jako by nežil. Mám ráda lidi, kteří čtou, s nimi je konverzace aspoň o něčem. A nekončí to u takových těch vět typu "Máš kluka? ... Jo? Spala jsi s ním? ... Nemáš? A to žádného nechceš?" Někdy se dost bavím nad jejich rozumem, ale pak si uvědomím o co přicházejí a je mi jich vlastně líto, jak primitivní jsou.
    Jsem ráda za to, že jsem "vybočující" dílek puzzle.

    OdpovědětVymazat
  7. Já mám pověst knihomola hlavně u nás ve třídě. Ta nálepka je trochu nepohodlná, ale na druhou stranu, já si prostě fakt radši občas čtu než komunikuji s lidmi, s nimiž si nemám co říct. Prázdná slova mě nenaplňují. Na druhou stranu, když jsem se správnými lidmi, dokážu se bavit a na čtení úplně zapomenout. Pravda, hodinové konverzace o možnostech a nemožnostech světa Harryho Pottera jsou trochu výstřední, ale proč ne. :)

    My knihomolové tvoříme úplně jinou skládačku a pasujeme jeden k druhému. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Já teda neznám moc lidí, kteří by vůbec nečetli. Spíš to mám obráceně, než ty. Když mi někdo řekně, že nečte, tak se na něj dívám divně a nechápu ho, nejde mi to do hlavy :D A i když miluju knížky, vůbec si nepřipadám jako introvertní samotář :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat