Otázky, které nechci slyšet


Hele, a to jako kolik přečteš knížek za měsíc? Ty pracuješ v knihkupectví, tím se ještě dá dneska uživit? Jak rychle přečteš jednu knihu? To si jako budeš celý večer číst, to s námi fakt nikam nepůjdeš? Já bych četl rád, ale nemám na to čas. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka? Nemůžu ti k Vánocům koupit knížku, ty už jsi určitě přečetla úplně všechny. Ty už jsi toho přečetla tolik, kdy už taky něco napíšeš? A bylo to taky tak dobrý v knížce jako ve filmu? Knihkupectví, nakladatelství, vydavatelství, to je to samý, ne? Já jsem přečetl jen Kocoura Mikeše, ani k maturitě jsem nic nečetl. A Padesát odstínů jsi četla?

Dřív jsem se před takovými otázkami schovávala. Padaly pořád a neustále vám dávaly najevo, že nejste tak docela normální. Že tak trochu vybočujete z řady. Jste nesprávný dílek puzzle, který se snaží zapadnout do celkového obrázku. Když řeknete, že jste knihomol či knihomolka ve společnosti lidí, kteří nečtou, je to jako přes kopírák, vždycky stejné: rádoby chápavý výraz, aha, takže takhle to s tebou je, a začnou se sypat otázky, které by člověk, co rád čte, druhému takovému člověku nikdy nepoložil. A občas mi to připadá v pohodě. Někdy dokonce legrační, zvlášť když takovými otázkami začínají konverzaci kluci na Tinderu, protože viděli můj Instagram a mají za to, že když se zeptají na můj názor ohledně nejnovějšího Harryho Pottera, padnu jim okamžitě do náruče. Někdy je to ale smutné, protože když mi někdo položí takovou otázku, někdo, o kom jsem si myslela, že mě dobře zná, zjišťuju, že toho zatím o mě příliš neví. A někdy ztrácím chuť pokračovat ve vzájemném poznávání.

Stereotypy jsou zlo. Na knihomolku jsi celkem v pohodě. Ty čteš a nemáš brýle? Já bych nikdy nevydržel sedět celý večer doma s knížkou. Ale stereotypy nevznikají náhodou. Knihomolové doopravdy jsou aspoň trošičku, v koutku duše samotáři, většina z nich doopravdy nosí brýle a vědí, že když budou mít nablízku knížku, tak doma sami doopravdy nikdy nebudou. Takže pak sedím na baru, piju gin s tonikem a vysvětluju cizímu klukovi vedle sebe úžasnou rozmanitost literárních světů a bájím o nekonečné fantazii Neila Gaimana, Borise Viana a Raye Bradburyho. A on se usmívá, přikyvuje, ale je mi jasné, že doopravdy mě neposlouchá, že je to takový ten shovívavý úsměv, kterým vám toleruje tuhletu vaši knihomolskou výstřednost. A já si zase připadám jako ten dílek puzzle, který nikam nepasuje.

Před otázkami, které mě unavují a před shovívavými úsměvy občas zbaběle utíkám. Občas je odrážím ironickými komentáři, které trošku zabolí obě strany. Nejčastěji se je ale snažím zodpovídat tak, aby bylo jasné, že čtení je super. Čtení je sexy. Čtení je vážně cool a mohl bys to taky zkusit. Vždycky jde jen o to, najít tu správnou knihu, od které se pak odrazíš k milionu dalších knih. A jak si tak povídáme, jen výjimečně, čas od času s překvapením zjišťuju, že ten, s kým si sděluju myšlenky, taky tak docela nezapadá do skládačky. A přesně takové lidi chci kolem sebe mít - i když třeba tolik nečtou.

Mávám z oflajnu a posílám tipy (nejen) na knihy


Ráda bych řekla, že mě moje ignorování online světa v posledních dnech mrzí, ale vlastně nemrzí. Potřebovala jsem to. Víc než kdy dřív jsem si ověřila, že sociální sítě jsou bezvadné, když máte co dobrého ke sdílení (a pořád jsem toho názoru, že co se týče soukromého života a pokud se to netýká nějaké agitky, pořád je lepší svým followerům sdílet roztomilá koťátka, než příspěvky utápějící se v sebelítosti a depce), ale když se nic dobrého kolem vás neděje, víc než cokoliv oceníte společnost lidí, kteří vás mají prohlédnuté skrze všechny instagramové filtry až na dřeň. Ale tak nějak se snažím zase vplout do své klasické rutiny a vidět spíš to dobrý než to špatný. Snad to nějak půjde. Ta roztomilá koťátka, co zas vídám na Facebooku, trochu pomáhají.

V tomhle článku vás chci zlákat na dvě akce, na které se v blízké době chystám a samozřejmě taky na pár knih. Začnu těmi akcemi, jo? Hned první pozvánka bude trochu narcistická, ale tak co. 21. listopadu budu na 8. Malostranském literárním večeru číst ze svého blogu, haha, já, která k tomu lanaří ostatní, ale vítejak, aspoň si vyzkouším, jaké to je být v kůži těch, co četli na Blogerech offline. Třiadvacátého začínají Dny severu a na ty se děsně těším, protože nejenže přijede Katarina Bivaldová, autorka pochybné knihy Čtenáři z Broken Wheel, ale hlavně přijede Lars Saabye Christensen, který napsal Beatles, což je strašně dobrý román, na který jsem napsala recenzi už před lety. Chystám se na projekci filmové adaptace v kině Evald i na debatu s autory následující večer. Všechny akce v rámci Dní severu najdete tady a vsadím se, že si mezi nimi taky nějakou suprčupr vyberete.

Knihy, které jsem v poslední době přečetla? Moje recenzní kapacita se aktuálně omezila pouze martinusácký blog, kde najdete novou recenzi ode mě každý čtvrtek s takovou přesností, že mě samotnou to velmi udivuje. Vybírám si knihy, které se mi svými (pomyslnými) nehty zaryjí do srdce a nechají mi na něm obří šrám, jenž se nikdy úplně nezhojí. Teda, to zní asi dost hrozně, ale myslím to v dobrém, potřebuju teď takové čtení, které mě opravdu hluboce zasáhne. Proto jsem si hrozně užívala čtení Knihy zvláštních nových věcí, proto mě bavil Mischling a Johnny Cash a Norská čítanka, která - byť vypadá velmi nevinně a roztomile - je tak syrová a drsná, jak se na severské čtení sluší a patří. A protože minulý týden Neil Gaiman oslavil narozeniny, vytáhla jsem jeho Předběžné varování a... no, je to přesně tak dobré, jak jsem si myslela.

Zas a znova se mi potvrzuje, že jestli vás něco opravdu dokáže vytrhnout z reality - a to jsem teď vážně potřebovala - jsou to dobré knihy. Zatímco píšu tohle, vedle mě v úhledném komínku čekají na přečtení Persepolis od Marjane Satrapi, Adibas od Zazy Burchuladze, Druhá osoba singuláru od Sajiida Kašuy a půvabně tlustá bichle Co jste neměli vědět o komiksovém zázraku Marvel, díky které se snad dozvím, proč má můj kamarád v obýváku na zdi obrázek Batmana a proč mu to připadá tak super. A možná se to daří i dobrým filmům, protože včera jsem viděla Fantastická zvířata a kde je najít a mám pro vás odvážné prohlášení, že jsem z toho byla nadšená víc než z Harryho Pottera a Prokletého dítěte. Ne že by mi na Prokletém dítěti něco zásadně vadilo, to vůbec ne, ale šmankote, tohle byla čirá vizuální krása spojená s typicky potterovským laskavým humorem, komplet novým kouzelnickým světem vycházejícím z toho, co známe, s perfektními charaktery postav, co si zamilujete a milionem odkazů pro potterovské fajnšmekry. Takovéhle pohlazení po duši potřebuje každý, kdo si oblíbil kouzelnický svět a já si asi k Vánocům nejvíc ze všeho přeju rande s Eddiem Redmaynem.

Ráda se něčím a někým nechávám ovlivňovat. Takže teď v knížkách ponejvíc horlivě hledám moudré věty, které si pak píšu do poznámek v telefonu, abych na ně za pár týdnů narazila, až mi zase bude iphone hlásit, že mám plnou paměť. A ty citáty mi pak změní celý svět a posunou mě dopředu a všechno bude zase dobrý. Takže jsem svítila mobilem v kině, když Mlok Scamander pronesl tu větu (nepamatuju si jak přesně) o tom, že když se něčeho bojíte ještě předtím, než se to stane, tak vlastně máte strach dvojnásobný a je to všechno ještě horší. Ale nejvíc mě potěšil Neil Gaiman, když do své povídkové sbírky Předběžné varování napsal, že svět není takový, jaký je, ale jací jsme my, protože tohle podle mě vystihuje všechny globální problémy a pokud nejste roboti, musí to ve vás probudit aspoň špetku empatie. I když mi teď ten kamarád, co má v obýváku na zdi pověšený obrázek Batmana, pustil film, co se jmenuje Ona a možná jsem příliš přísná a jednou i roboti budou mít city. Nakonec všechno, co ke štěstí potřebujeme, je možná jen ta jedna správná, dokonalá aplikace. Ale doufám, že ne.


Fotíme knihy


Víte, jak moc mě baví fotit knihy. Když navíc můžu rozlišovat mezi pracovním focením knih a focením knih pro své vlastní účely (rozuměj, na Instagram a sem na blog) rozhodně si nemám na co stěžovat. Je to parádní i proto, že takováhle focení obvykle obsahují i kafe a něco dobrého na zub, a to všechno v nějakém líbezném fotogenickém prostředí. Je to paráda, když nepočítám ten nepatrný detail, že většina kolemsedících v kavárnách má potřebu sledovat mé nadšené poskakování kolem knih, jejich stavění do pyramidek a všemožných dalších útvarů, nekonečné urovnávání záložek, otáčení na tu správnou stránku a míření objektivu ze všech úhlů, a co víc, nejenže mají potřebu to sledovat, ale čas od času to taky mají potřebu komentovat, nebo se tomu smát, nebo na mě prostě jen zírat jako na nějaké exotické zvířátko. Jak říkala má kolegyně Bára, člověk má občas chuť na ně zařvat "víte, tohle je moje práce, za tohle já jsem placená". Časem jsem si zvykla, je to prostě něco neobvyklého a když si v Kavárně, co hledá jméno, venku stoupnu na školní židličku a kroutím se ve snaze vystihnout ten nejlepší záběr kávovo-knižní koláže pode mnou, obvykle to už ani nevnímám. Ale stejně je mi pořád milejší dát se do kupy s podobnými knihomoly a vyrazit fotit ve větší tlupě, která sice přitáhne ještě víc pozornosti, ale taky jí dovede lépe odrážet. Nedávno jsme se takhle usadili právě v Kavárně, co hledá jméno, objednali jsme si spoustu kávy, Bankrot spořádal pár kaštanů a my si vyrobili milion krásných fotografií, nehledě na pobavené pohledy ostatních. Ovšem i když žádného spřízněného knihomola po ruce nemáte (ani já je vždycky nemám, to mi věřte), nenechejte se odradit tím, že na vás bude někdo někde divně koukat - pořád si přitom opakuju, přes všechnu introvertnost, která v tu chvíli prudce bije na poplach, že si nedělám hloupé selfíčko ani nepózuju v kjůtečkovém outfitu, snažím se, aby si lidé všimli něčeho, co má skutečnou hodnotu.

Čirá esence hipsterství

Znáte to, jsou to takové malé zázraky, když se před vámi objeví knihy úplnou náhodou s příběhem, který teď zrovna nejvíc potřebujete jako pohlazení na duši. Právě tohle pro mě byl Vlčí ostrov. Správná kniha ve správnou dobu. To správné pohlazení na duši.

Lajla Rolstadová je norská spisovatelka a tohle je autobiografický příběh části jejího života. Stejně jako tomu bylo u knihy Můj boj: Smrt v rodině, ani tady jsem zatím neměla s autorkou tu čest dříve a tohle bylo moje poprvé. Tak nějak jsou mi teď asi souzeny knihy o spisovatelích, o nichž vlastně vůbec nic nevím - to ale neznamená, že vás vyprávění o jejich vlastních osudech nemůže zaujmout. Lajla Rolstadová napsala norský román Nekromant. Celý život bojovala s depresemi a maniodepresivními stavy, vyzkoušela leccos - od prášků až po meditace a šamany - ale nakonec se rozhodla prášky vyhodit do koše a odjet dělat správcovou chatového komplexu na opuštěný kanadský ostrov. Svérázné a rozhodně poutavé řešení problému.

Ke svým čtenářům je prý stoprocentně upřímná a seznamuje je otevřeně se všemi svými myšlenkami, odhaluje jim své předchozí vztahy, syrově líčí svůj pobyt v divočině. Po několikaměsíčním správcování se Lajla rozhodne vrátit zpět do Norska, ale stále ji to táhne zpět - slíbí tedy nakladateli, že napíše knihu o svém cestování, koupí si v Kanadě auto a projede ji skrz na skrz, aby se pak vrátila do domu svých přátel, opět v pustině, a hlídala jim ho, zatímco jsou na cestách oni. Ačkoliv se nesnaží o poetičnost a lyriku, ta se do jejího vyprávění přesto zcela přirozeně vkrádá, snad díky té úchvatné přírodě, kterou Lajla čtenáři líčí. Ne barvitě, vždy jen několika slovy načrtne, kde se právě nachází, co zrovna dělá, jak prožila den, koho potkala a co jí ten dotyčný pověděl. A všechno to dohromady působí velmi intenzivně, alespoň na mě ano, daleko víc, než kdyby se snažila o nějaký velkolepý umělecký styl psaní, nebo se svá každodenní malá dobrodružství snažila zveličovat.

Přiznávám, že občas mi byl krapet proti srsti její duchovní spiritualismus, její meditování a schůzka se šamanem v samotném závěru mi připadala velmi přitažená za vlasy. Musela jsem se smiřovat s tím, že Rolstadová je tak duchovně založená a s mým cynickým realismem to dohromady chvílemi dřelo, ale na druhou stranu proč si nepřečíst něco z úplně jiného soudku, než obvykle čtu, žejo. Věřím, že se najdou tací, kteří budou o téhle knize zarytě tvrdit, že jim změnila pohled na svět a že jim pomohla z jejich nesnází (a kdyby to byla populárnější spisovatelka, možná by se taky sebrali a utekli do divočiny meditovat, aby tak vyřešili své problémy), ale já jsem na to příliš velká realistka (i když na pohádky pořád věřím). Každopádně jsem se hlídala, abych v tom příliš nehledala logiku a myslím, že stejně jako třeba u Divočiny od Cheryl Strayed je sice nezvyklé, ale uvěřitelné takto radikálně řešit své trable, nebo možná i hledat smysl svého života - zkuste být při čtení co možná nejvíc otevření a užijete si to.

Už jsem to všude psala mockrát, ale neodpustím si to ještě jednou - nutně si potřebuju koupit auto, vzít spacák, vařič a lapač snů a projet tak všechny ty dechberoucí kanadské ostrovy. Ale doopravdy vím, že bych to určitě nedala. Svým způsobem je tahle knížka čirá esence hipsterství - však to znáte, live authentic a be adventurous, ale jen když máte superhyperznačkové botičky, dokonalou khaki parku a iphone neustále v pohotovosti. Taky tu ovesnou kaši se spoustou ovoce mám ráda, ale když si to ovoce máte nasbírat kolem divokých rosomáků a vlastnoručně vykřesat oheň z dříví, které jste si museli v mínus dvaceti stupních nasbírat, už to zní až příliš "adventurously", žejo? Prostě tím chci říct, že se mi líbilo, že Rolstadová v tom hipsterství šla zkrátka až na dřeň. Na přebalu knihy se píše, že to má hodně společného s Kerouacem - to je podle mě blbost - a s Jackem Londonem, s čímž souhlasím spíše, Vlčí ostrov a Tulák po hvězdách toho mají hodně společného a jsou to teď takové moje nejmilejší náhledy do lidského nitra.

Vlčí ostrov (Ulveoya) / Layla Rolstad / Daniela Mrázová / 2016