Jak to bylo Kdysi

středa 28. září 2016

V knize s názvem Kdysi líčí spisovatel Morris Gleitzman z pohledu devítiletého Felixe rok 1942 v okupovaném Polsku. Kdysi je přirovnáváno k Chlapci v pruhovaném pyžamu a Zlodějce knih, je to první díl čtyřdílné série.

Felix žil tři roky v chudém sirotčinci, na rozdíl od ostatních dětí měl ale kliku - jeho tatínek a maminka byli pořád naživu, museli jen zavřít své knihkupectví. Až válka skončí, tak se pro Felixe vrátí a všechno bude v pořádku, stačí jen, když Felix nikomu neprozradí, že je Žid. Jenomže pak se v sirotčinci objeví zvláštní muži, kteří si říkají nacisté a pálí zdejší knihy. Felix se rozhodne srdnatě ochránit knihy v knihkupectví svých rodičů a uteče ze sirotčince, aby se se svou rodinou opět setkal. Na své pouti se nestačí divit - svět už tak, jak ho znal, dávno neexistuje.

Felixovi se podaří zachránit z hořícího domu malou holčičku Zeldu a společně se seznamují s Barneym, záhadným mužem, který je a další děti ukrývá ve sklepě jednoho židovského ghetta. Gleitzman se při psaní inspiroval skutečným příběhem Janusze Korczaka, polského lékaře, který vedl židovský sirotčinec ve Varšavě, později se se všemi dětmi přesunul do židovského ghetta a když úřady nařídily transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, Korczak se rozhodl je doprovázet, i když nemusel. Všichni zahynuli v plynových komorách.

Chlapce v pruhovaném pyžamu jsem nečetla, pouze viděla, takže nemůžu soudit, ale přirovnávání ke Zlodějce knih tomu spíš škodí, pořád si říkám, že by k bestsellerům další knihy být přirovnávány neměly, ačkoliv chápu, proč to svádí. Je to něco úplně jiného. Je to zpověď devítiletého kluka, který popisuje své okolí občas až příliš naivně a nevinně, tak, že mu to úplně nežerete, ale pořád ještě to nepřekračuje tu tenkou hranici, takže vás to neustále hrozně moc dojímá. Je to čtivé a silné, i když zejména díky tomu, že víte, že něco zhruba podobného se kdysi odehrávalo i ve skutečnosti.

Slyšela a četla jsem názory, že knih o druhé světové bylo dost, ale když jsem teď přečetla Kdysi a hned na to Sůl moře od Ruty Sepetysové, je mi jasné, že to není pravda. Protože o hrdinství obyčejných lidí potřebujete slyšet neustále, protože je důležité na nikoho, kdo udělal něco pro druhého člověka, nikdy nezapomenout. Takže jsem za tenhle příběh vděčná, zvlášť proto, že přibližuje válku zase trochu jinak, očima dítěte a je určený zejména pro oči mladších čtenářů. I když rozdělení na vícero knih je podle mě zbytečné a mrzelo mě, že si Felixův příběh nemůžu dočíst v jednom svazku, končí v tu nejnapínavější možnou chvíli a já se bojím, že až si přečtu druhý díl a nebudu mít v paměti Felixova předchozí dobrodružství, ten příběh ztratí trochu ze svého lesku. Ale třeba ne, uvidíme.

6 komentářů

  1. Páni, zajímavá kniha a moc pěkně jsi článek napsala :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jani,

    děkuji moc za tenhle objev. Holokaustová literatura je jedna z mých nejmilejších (což zní značně morbidně), proto se Kdysi zařadí na můj seznámek hodně vysoko.
    Zcela s tebou souhlasím, že by se o takových zvěrstvech mělo stále psát, abychom nezapomněli.
    A stejně jako ty si říkám, že to hloupé nálepkování vyvolává zbytečná očekávání. Jako třeba u Řek Londýna - připodobnění k Harrymu :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to podobně - trochu morbidní, ano :D A Řeky Londýna jsou toho úplně typickým příkladem, přesně a taky je to tuším Argo.

      Vymazat
  3. Nevypadá to na můj šálek čaje, i když příběhy za války mě vždycky bavily.
    Tvé fotky vypadají vždycky k nakousnutí. Zní to trochu úchylně, ale fakt. Nemusí na tom být ani jídlo a musím je obdivovat.

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.