Co z nás dělá lidi

pondělí 19. září 2016

S hrůzou jsem nedávno zjistila, že jsem ještě nečetla nic od jednoho z nejslavnějších sci-fi spisovatelů, Raye Bradburyho. Rozhodla jsem se to napravit jeho nejznámější knihou 451 stupňů Fahrenheita, čekala jsem od toho nula nula nic a byla doslova a do písmene nadšená.


Je to vlastně docela vtipné, podobně jsem to měla třeba s Lolitou nebo Tulákem po hvězdách. Je to ten druh knih, o kterých všichni říkají, jak jsou dobré a kvalitní a fakticky mají pravdu, je to dobré a kvalitní a vám jako čtenáři něco dají. Nechci tu knihu přímo recenzovat, to už se přece jen u klasiky z padesátých let nehodí, spíš se tak nějak vypsat ze svých pocitů, protože těch jsem měla po dočtení mračna. Smutek. Naděje. Prázdno. Odhodlání. Taková ta vnitřní rozervanost, kdy máte radost z dobrého příběhu a zároveň je vám líto, že už je za vámi, že i když si ho přečtete znovu, už to nikdy nebude takové jako napoprvé a budete závidět těm, co ho mají ještě před sebou.

Ne, vážně, Bradbury mě dostal, už chápu, proč o něm má oblíbená Rachel nazpívala písničku :) Dystopická utopie, v níž se svět zvrhne tak, že jedinou možnou zábavu přináší televize, rychlá jízda a rádia v uších je vskutku hrozivý. Je to svět, v němž si nikdo nepřipouští žádné chmury, svět, který naoko působí bezstarostně a pohodově, svět, ve kterém nikdo neumírá ani neonemocní, svět, ve kterém se sebevraždy a následné zachraňování páchají v noční tmě, aby nikoho nemohly pohoršit. A co je nejhorší - je to místo, v němž díky ohnivzdorným domům požárníci ztratili své původní poslání a začali pálit knihy, protože jsou zdroji nebezpečných myšlenek (stejně jako zahrádky před domy, kupříkladu). Pokud se u někoho najde kniha, bude bez milosti zlikvidován.

Je to strašně inspirativní a mrazivý příběh o lidské touze být něčím víc než jen poslušnou součástí stáda, jde tu o snahu povýšit svou existenci nad prosté základní potřeby. Protože ať si kdo chce co chce říká, literatura, filozofie a vědění, procítění smutku, láska, to všechno jsou jedny z věcí, které z nás dělají lidi víc než to, že si umíme zavázat tkaničky. Samozřejmě je toho v kontextu příběhu obsaženo daleko víc, tohle je vlastně jen zlomek, najdete tu milion odkazů na nesmyslnost válčení, alternativní způsob života, kritiku přetechnizované společnosti a mezilidských vztahů, jasně jasně, to všechno už asi víte, nebo vám to dojde už jen z toho, že si přečtete anotaci. Ale ta touha člověka povýšit sama sebe na víc než jen na přežívající biologický materiál se mě dotkla úplně nejvíc.

Je to hrozně strašidelné, pro mě možná ještě víc než třeba 1984. Na tenhle dystopický román jsem při čtení hodně myslela. Naposledy jsem ho četla před maturitou a říkala jsem si, že dnes bych na něj zas mohla mít novější pohled, tak jsem si ho objednala, ale myslím, že Fahrenheita nepředčí. Ty knížky jsou tématem velmi podobné, ale zpracováním úplně jiné. Bradbury je v lecčems poetičtější, záhadnější a jeho svět není ani zdaleka tak prokreslený jako ten Orwellův; přesto mě zaujal víc. A myslím, že kdyby si tuhle knihu přečetlo (a pochopilo) víc lidí, byl by svět možná mnohem hezčím místem.

451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451) / Ray Bradbury / Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký / 2015

12 komentářů

  1. Skvělý článek/recenze Jani. Knížku mám doma už neskutečně dlouho a stále se tak trochu stydím, že jsem se k ní ještě nedostala, rozhodně jsi mě popostrčila :)
    Jo a mimochodem - ta fotka je úžasná (stejně jako všechny tvé fotky)
    Měj se parádně :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, děkuju, děkuju :) Taky se měj krásně a dej vědět, jestli se ti taky Fahrenheit líbí!

      Vymazat
  2. Mně se sice u Bradburyho líbí obsah a příběh, ale nedokázala jsem se srovnat s jeho vypravěčským stylem, nějak mi nesedl. Takže jednoznačně preferuju toho Orwella :)
    A kdysi jsem od Bradburyho četla Marťanskou kroniku, soubor povídek. Jestli budeš mít chuť na sci-fi, doporučuju :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík, třeba někdy zkusím, i když já na sci-fi moc nejsem. To je ale jinak přesně ono, prostě každému to sedne víc jinak. Těším se, až si teď znovu přečtu Orwella, jaký z toho budu mít pocit :)

      Vymazat
  3. Bradbury je od puberty jedním z mých favoritů. Vůbec není třeba litovat, že její přečtení podruhé už nebude takové jako bylo to první. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že přečteno po mnoha letech, je to stejně úžasné jako poprvé, i když úplně jiné: http://mischkabeads.blogspot.cz/2016/05/kdyz-tlaci-bota-hori-knizky.html

    OdpovědětVymazat
  4. Přesně tohle vydání mám doma a už děsně dlouho se na to chystám a chci si to přečíst. :D :)

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně! Mám podobný zážitek! Já se ke čtení odhodlala po skvělé výstavě v DOXu (Brave New World) a byla jsem nadšená, i když jsem se Fahrenheita nejprve bála. Hodně to mnou zacloumalo, najednou mi ještě více začali vadit lidé upnutí k obrazovkám, prostě jsem v tom viděla ten Bradburyho svět. A tak souhlasím s tvým závěrem... "Kdyby si tuhle knihu přečetlo a pochopilo víc lidí...." Díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, na tu výstavu jsem chtěla jít a nedokopala se k tomu a hrozně mě to štve. Muselo to být skvělé. A já děkuju :)

      Vymazat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.