Biografie, jakou jste ještě nečetli

pondělí 29. srpna 2016

Jsem ráda, když na mě příběh nějak působí. A nemusí to být vždycky v dobrém slova smyslu. Při čtení románu Noc nic nezadrží jsem nenáviděla celý svět a prožila totálně asociální víkend se spoustou kafe a cigaret na balkoně, protože když na sebe necháte tuhletu knížku působit, úplně vás rozhodí. Pokud jste tuhle knížku ještě nečetli, pak jste nečetli žádnou podobnou biografii této. Nejemotivnější záležitost letošního léta.

Ve své nejnovější knize Podle skutečného příběhu francouzská autorka Delphine de Vigan právě svůj předchozí román Noc nic nezadrží, ač ho přímo nejmenuje, častokrát zmiňuje. Proto jsem samozřejmě byla zvědavá, jaké to bude. Blíže ale spolu tyhle dvě knihy nijak nesouvisí, je tedy úplně jedno, kterou přečtete dřív - jsem ale ráda, že jsem je četla právě takhle na přeskáčku, řekla bych, že těch milion pocitů, které z knížek budete mít, jsou tak ještě výraznější.

V knize Noc nic nezadrží mapuje de Vigan životní osudy své matky Lucille a vůbec i celé své rozvětvené rodiny. Kousek po kousku dává dohromady obraz člověka, kterého nikdy doopravdy do hloubky nepoznala, snaží se složit její osobnost ze všech dílků, na které si dokáže vzpomenout a které jí v hojné míře dodávají příbuzní a přátelé. Už v Podle skutečného příběhu jsem poznala, že ne všechno, co de Vigan svému čtenáři předkládá, je pravda - že si s ním hraje tak, že nikdy doopravdy nepoznáte, co je realita a co je vymyšlené. Lucille v Noc nic nezadrží potkají všechny možné hrůzy - sebevraždy, incesty, nevěry, nemoci, ale nikdy si nemůžete být jistí tím, že všechno je to pravda. Vlastně si tím nemůže být jistá ani samotná Delphine, jak přiznává v prostřizích, ve kterých se s ní vracíme do současnosti, nikdy ten matčin obraz nedokáže poskládat úplně celý, vždycky v něm budou nějaká prázdná místa. Nikdy si taky ale nemůžete být jistí tím, že to všechno není pravda. O to víc je ta kniha intenzivní.

Lucille je ve své podstatě dost nezajímavá postava, člověk, který se v životě jen tak plácal a nevěděl, co sám se sebou, nikdy nedokázala využít svůj potenciál ani postavit se na vlastní nohy, být někomu oporou nebo se aspoň nahlas ozvat a zastat se sama sebe nebo jiných. Společně s Delphine postupně zjišťujeme, že její laxní jednání možná má příčinu v minulosti - nebo možná taky ne, kdo ví, co je pravda? Pro mě jako pro čtenáře byla každopádně daleko zajímavější sama autorka, která postupně převezme příběh do vlastních rukou a místo odtažitější er formy ho po svém narození v příběhu začne vyprávět v ich formě a vy tak možná díky tomu pochopíte i její leckdy zvláštní jednání z knihy Podle skutečného příběhu.

Vlastně nevím, proč na mě zrovna tahle kniha tak silně zapůsobila. Nebylo to tím, že vypráví o takových věcech, jako je incest, drogová závislost nebo opakující se sebevraždy - spíš tím, jak to Delphine de Vigan umí podat. Je to šokující o to víc, že o tom píše takřka bez emocí, bere to jako normální součást své nenormální rodiny. Snaží se o objektivní a citově nezaujatý postoj ve chvílích, které jsou nejemotivnější. Chce napsat věrohodnou biografii své matky, ale jako dcera k ní chová tolik protichůdných pocitů. Při čtení úplně cítíte, jak do sebe naráží tvrdá, nepřístupná a chladná objektivita se subjektivními a vášnivými emocemi.

Delphine de Vigan mě zajímá víc a víc a rozhodně si potřebuju přečíst i další její knihy. Tahle francouzská spisovatelka mě se svými kontroverzními tématy, neuvěřitelnou čtivostí a úvahami o literární pravdě úplně dostala. Podle skutečného příběhu mě, pravda, bavilo asi víc a pořád je to u mě číslo jedna, ale tak drásavý, niterný a neskutečně smutný příběh, jako je Noc nic nezadrží, ve mě bude doznívat ještě dlouho.

Noc nic nezadrží (Rien ne s'oppose a la nuit) / Delphine de Vigan / Alexandra Pflimpflová / 2012

10 komentářů

  1. Znie to fajn, ale v spojitosti s jesennou "depresiou", ktorá za chvíľu príde by to asi nebolo dobré kombo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To záleží, jestli se ti chce plácat v depkách, no. Mně by to třeba asi bavilo :D

      Vymazat
  2. Výborně! Další kousek na můj knižní wishlist! :) Poslední dobou mám totiž slabost pro knihy, které mě emociálně vyčerpávají.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě je tohle ideální volba ;)

      Vymazat
  3. Přesně. Četla jsem ji před lety, a po jejím zavření jsem se cítila naprosto vysátá a zdecimovaná, jako bych to prožila vše sama. Sjížděla jsem k ní stále dokola CD Anny Aaron - Dogs in spirit, a myslím, že k sobě naprosto padnou (kniha a CD), neb hudba ještě zintenzivňovala prožitek. Doporučuji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík za tip, zkusím i s hudbou :)

      Vymazat
  4. Ještě jednou a bez překlepů :-): Hezky napsaná recenze, také jsem to shodou okolností nedávno četla a taky mi to přišlo strašně moc emočně kruté. Jen bych nesouhlasila, že Lucille je nezajímavá postava, mně přišla zajímavá docela hodně a ač se to zdá s podivem, svým způsobem místy i docela inspirativní. Jako hlavní jsem si z toho odnesla, že v každé rodině je něco, a ať už je to cokoliv a jakkoliv neúnosné nebo nenormální, prostě s tím nějak musíme žít dál, nic jiného stejně nezbývá. Obdivuju autorku, že dokázala jít takhle s kůží na trh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. To, co píšeš o té rodině je určitě pravda, moc pěkně řečeno. Nápodobně, taky ji za to obdivuju.

      Vymazat
  5. Biografie ve své knihovničce moc nemám, ale tahle knížka a zároveň i autorka vypadají rozhodně poutavě. Snad mě to tak emočně neoddělá, ale i kdyby... za kvalitní četbu to přeci stojí. :) Děkuji za tip.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně, podle mě by tě právě kvalitní četba emočně oddělat měla :D

      Vymazat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.