Biografie, jakou jste ještě nečetli

pondělí 29. srpna 2016

Jsem ráda, když na mě příběh nějak působí. A nemusí to být vždycky v dobrém slova smyslu. Při čtení románu Noc nic nezadrží jsem nenáviděla celý svět a prožila totálně asociální víkend se spoustou kafe a cigaret na balkoně, protože když na sebe necháte tuhletu knížku působit, úplně vás rozhodí. Pokud jste tuhle knížku ještě nečetli, pak jste nečetli žádnou podobnou biografii této. Nejemotivnější záležitost letošního léta.

Ve své nejnovější knize Podle skutečného příběhu francouzská autorka Delphine de Vigan právě svůj předchozí román Noc nic nezadrží, ač ho přímo nejmenuje, častokrát zmiňuje. Proto jsem samozřejmě byla zvědavá, jaké to bude. Blíže ale spolu tyhle dvě knihy nijak nesouvisí, je tedy úplně jedno, kterou přečtete dřív - jsem ale ráda, že jsem je četla právě takhle na přeskáčku, řekla bych, že těch milion pocitů, které z knížek budete mít, jsou tak ještě výraznější.

V knize Noc nic nezadrží mapuje de Vigan životní osudy své matky Lucille a vůbec i celé své rozvětvené rodiny. Kousek po kousku dává dohromady obraz člověka, kterého nikdy doopravdy do hloubky nepoznala, snaží se složit její osobnost ze všech dílků, na které si dokáže vzpomenout a které jí v hojné míře dodávají příbuzní a přátelé. Už v Podle skutečného příběhu jsem poznala, že ne všechno, co de Vigan svému čtenáři předkládá, je pravda - že si s ním hraje tak, že nikdy doopravdy nepoznáte, co je realita a co je vymyšlené. Lucille v Noc nic nezadrží potkají všechny možné hrůzy - sebevraždy, incesty, nevěry, nemoci, ale nikdy si nemůžete být jistí tím, že všechno je to pravda. Vlastně si tím nemůže být jistá ani samotná Delphine, jak přiznává v prostřizích, ve kterých se s ní vracíme do současnosti, nikdy ten matčin obraz nedokáže poskládat úplně celý, vždycky v něm budou nějaká prázdná místa. Nikdy si taky ale nemůžete být jistí tím, že to všechno není pravda. O to víc je ta kniha intenzivní.

Lucille je ve své podstatě dost nezajímavá postava, člověk, který se v životě jen tak plácal a nevěděl, co sám se sebou, nikdy nedokázala využít svůj potenciál ani postavit se na vlastní nohy, být někomu oporou nebo se aspoň nahlas ozvat a zastat se sama sebe nebo jiných. Společně s Delphine postupně zjišťujeme, že její laxní jednání možná má příčinu v minulosti - nebo možná taky ne, kdo ví, co je pravda? Pro mě jako pro čtenáře byla každopádně daleko zajímavější sama autorka, která postupně převezme příběh do vlastních rukou a místo odtažitější er formy ho po svém narození v příběhu začne vyprávět v ich formě a vy tak možná díky tomu pochopíte i její leckdy zvláštní jednání z knihy Podle skutečného příběhu.

Vlastně nevím, proč na mě zrovna tahle kniha tak silně zapůsobila. Nebylo to tím, že vypráví o takových věcech, jako je incest, drogová závislost nebo opakující se sebevraždy - spíš tím, jak to Delphine de Vigan umí podat. Je to šokující o to víc, že o tom píše takřka bez emocí, bere to jako normální součást své nenormální rodiny. Snaží se o objektivní a citově nezaujatý postoj ve chvílích, které jsou nejemotivnější. Chce napsat věrohodnou biografii své matky, ale jako dcera k ní chová tolik protichůdných pocitů. Při čtení úplně cítíte, jak do sebe naráží tvrdá, nepřístupná a chladná objektivita se subjektivními a vášnivými emocemi.

Delphine de Vigan mě zajímá víc a víc a rozhodně si potřebuju přečíst i další její knihy. Tahle francouzská spisovatelka mě se svými kontroverzními tématy, neuvěřitelnou čtivostí a úvahami o literární pravdě úplně dostala. Podle skutečného příběhu mě, pravda, bavilo asi víc a pořád je to u mě číslo jedna, ale tak drásavý, niterný a neskutečně smutný příběh, jako je Noc nic nezadrží, ve mě bude doznívat ještě dlouho.

Noc nic nezadrží (Rien ne s'oppose a la nuit) / Delphine de Vigan / Alexandra Pflimpflová / 2012

Tisíc a jedna noc se Salmanem Rushdiem

čtvrtek 25. srpna 2016

Magický realismus & východní filozofie? Per to do mě, kámo. Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí jsem si schovávala na jeden poklidný letní víkend - až přijde ten správný, tak to prostě poznám. Satanské verše od Salmana Rushdieho jsem měla dlouho na wishlistu a schovávala si je na doby, kdy si budu chtít připadat intelektuálně a zatím ke mně přišel jeho nejnovější román.

New Yorkem prosviští ohromná bouře a převrátí všechno vzhůru nohama. Začnou se objevovat zvláštní, nepatřičné jevy, probouzí se nadpřirozené síly a prastaré stvůry vylézají ze svých skrýší. Hlavní hrdinka, princezna džinů Dunjá se svým rozvětveným rodem potomků byla povolána do boje, aby zachránila obyčejné lidské životy před zákeřnou temnotou.

Celý víkend jsem se prakticky nezvedla z postele, na babiččině proužkovaném povlečení jsem se cpala ostružinami ze zahrádky a četla Rushdieho (a taky Delphine de Vigan, ale o té až příště), z otevřeného okna bylo slyšet štěkání psů a kvokání slepic. Podle mě dokonale příhodná scenerie ke čtení téhle knihy. Je to epický a mnohovrstevnatý příběh, který připomíná orientální pohádky (však si to taky spočítejte - dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí je totiž přesně tisíc a jedna noc) a oslňuje vás nekonečnou imaginací svého tvůrce.

Kniha je rozdělena na několik částí, v níž se vždy setkáváme s potomky princeznina rodu i se samotnou Dunjá a jejím milencem, dvorním lékařem Ibn Rušdem, který byl otcem většiny Dunjániných dětí. Co se kompozice týče, je to poměrně roztříštěný příběh, jehož hlavní linii i nitky táhnoucí se směrem od ní musíte pozorně sledovat, aby vám nic neuteklo. Je to komplikované, divné a hrozně krásné. Po dlouhé době jsem si opravdu užívala nádherného literárního jazyka. Tohle není jedna z těch hltacích záležitostí, které máte za pár hodin z krku a můžete se hned pustit do další; tohle čtení si užíváte, každé druhé slovní spojení slastně poválíte na jazyku a vychutnáváte si tu preciznost a oduševnělost jednotlivých vět.

Občas mi to připadalo zbytečně zdlouhavé, nudné a o ničem. Mám ale pocit, že jsem prostě jen barbar, co nedokáže Rushdieho plně docenit. Už od začátku jsem si připomínala, že mě nic nenutí k tomu, abych tu knihu dočetla, že ji prostě dočíst můžu a nemusím a když se mi nebude líbit, prostě ji odložím. Ale nedalo mi to, byla jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat, jak se pan Geronimo vypořádá s tím, že se vznáší kousek nad zemí a jestlipak bude osudová džinka Dunjá vládnout svým mužům navěky. Realita a fantazie jsou tady tak moc provázané, že mi občas dělalo potíže porozumět nastalým situacím a rozuzlením, ale to mi nebránilo si rozkošnicky užívat čtení. Až se s knížkou rozloučíte, budete trochu rádi, že už je to za vámi, ale zároveň vám bude smutno, protože na nic podobného už asi nenarazíte.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (Two Years Eight Months and Twenty-Eight Nights) / Salman Rushdie / Barbora Punge Puchalská / 2016

Knihy, které nenapíšu

neděle 21. srpna 2016

Potkala jsem nedávno holku, která byla mou nejvíc nejkou, když mi bylo asi tak třináct. Ptala jsem se jí, co dělá a ona se nezeptala, co dělám já, prostě jen mávla rukou a oznámila mi: "Ty jsi toho už musela přečíst tolik, že z tebe každou chvilku taky bude spisovatelka!" A já si pak připomněla, proč jsem se s ní přestala kamarádit.

Když hodně čtete, neznamená to, že taky něco napíšete. Ne všichni knihomolové si do šuplíku schovávají své povídky, kterými jednou plánují oslnit literární svět. Ne všichni čtenáři nutně potřebují vidět za výlohou knihkupectví svou knihu. Někdo prostě jen fakt rád čte. Zvlášť když ví, že jeho psaní není tak dobré a že nemá takovou vytrvalost, aby něco tak rozsáhlého, jako je třeba román, dokončil. Můj případ. Mám báječné nápady na zásadní díla, která by dozajista hnula základy české literatury, (haha), ale vím, že nemám trpělivost, vytrvalost a píli k tomu, abych to skutečně dokázala napsat. Proto pak dražím na Twitteru své nápady za tabulku oříškové čokolády.

Ale líbí se mi, že každý má v hlavě nějaké takové neurčité literární "něco", z čeho by mohla vzniknout skutečná kniha. Moje literární embryo je křehké, smutné, odráží život na maloměstě v jednadvacátém století a zároveň je šmrncnuté magickým realismem. Můj spolubydlící sní o tom, že napíše fantasy z daleké budoucnosti, ve které uplatní všechny své znalosti fyziky. Moje babička prý vždycky chtěla napsat "něco jako Casablancu, ale ne tak dramatický". Kamarádka chce vytvořit břitký román plný suchého humoru, ve kterém bude mít hlavní roli velký červený krab a celé to bude jakože bajka a plné kritiky současné společnosti.

A třeba to jednou fakt napíšou. A třeba ne.
Ti, co o tom jenom mluví, když vypijí víc než jednu sklenku vína (jako já) se k tomu podle mě nikdy doopravdy nedostanou, protože když chceš něco napsat, tak sklapneš, posadíš se na zadek, píšeš a nekecáš. Ale líbí se mi představa těchhle literárních embryí, těch vyfantazírovaných příběhů, které žijí jen v nás a nikdo kromě nás doopravdy neví, jak moc jsou dobré.

Jak vypadá vaše literární embryo?


A jo, taky jsem se chtěla nenápadně pochlubit fotkama, které vytvořila kamarádka Janka. Tak.

Jestli chcete, nechte se vtáhnout do dánského lesa

pátek 19. srpna 2016

O dánské spisovatelce Helle Helle se tak dlouho mluvilo, až jsem jí podlehla i já. Jestli chceš je přesně ten typ knihy, kterou dočtete, a pak vám to nedá a musíte jí začít číst znovu od začátku. Abyste jí doopravdy a beze zbytku pochopili.

Muž a žena, Roar a Vejmandová, se setkají večer v lese při běhání. Ztratili se. Ze začátku je to trochu komická a pro nespolečenské lidi poněkud nekomfortní situace, ze které se stane hluboký prožitek plný neočekávaného dramatu a překvapivých zážitků. Ve studeném, podzimním dánském lese ze sebe žena takřka vyzvrací zásadní okamžiky svého dospělého života (nejen je) a kniha se tak na jednu stranu stává zaznamenáním jejích událostí a na druhou stranu příběhem o základních lidských potřebách, které si neuvědomujeme - a možná ani Roar s Vejmandovou si neuvědomují nebezpečí a nástrahy jejich nechtěného dobrodružství.

Kniha je psána z mužova pohledu a při ženině návratů do minulosti sklouzává ke třetí osobě, nečekaný a chytrý tah, jak si neustále držet čtenářovu pozornost. Během celého příběhu se nestane nic zásadního, žádné velké wow na vás nečeká a přesto jsem se z neznámého důvodu odvracela od knihy jen stěží. Jako by Helle Helle měla dar přimknout vás ke knize, jako by se kolem vás při čtení rozprostřel ten nepředvídatelný noční les. Není to strašidelné, ale spisovatelka si umí velmi dobře pohrávat se čtenářovou psychikou a stejně jako Roar si ani vy nemůžete být jistí, že zahoukání sovy nezastřelo ženský výkřik v dálce, nebo že svítící oči v křoví patří jen neškodnému lesnímu zvířátku.

Je to zvláštní. Strašně zvláštní. Vypravěč Roar má v příběhu úplně druhotnou roli, ani se nesnaží přerušit tok ženina vyprávění a pozorně mu po celou dobu naslouchá. Ona je ta, která jejich "výpravu" vede, řídí, rozhoduje, co budou dělat a kudy se vydají. Ačkoliv nám celou tuhle story Roar překládá, nedozvíme se o něm absolutně nic podstatného. Jen krátké útržky. I přesto máte pocit, že ho svým způsobem z nějakého prazvláštního důvodu znáte, je vám blízký. Jako nějaký spolužák ze střední, jehož existenci jste sotva vnímali, měli jste o něm ponětí, ale doopravdy jste ho neznali. Roar i Vejmandová jsou obyčejní, všední až nezajímaví, ale své role na výsluní tohoto příběhu se chopili opravdu zdatně.

Kniha je plná podobenství, situace v lese se vyvíjí poměrně netradičním způsobem a osídlení prazvláštního domku na závěr mi jen potvrdilo, že tahle kniha je prostě divná. Dobře divná. Čtivá a neobyčejná a svá. Udržuje vás v napětí a nedokážu si představit, že ji nepřečtete celou najednou. A pak ještě jednou a potom možná pro jistotku ještě do třetice. Není to takový ta má oblíbená typická "divnost", která je obvykle šmrncnutá magičnem, půvabem a jistou pohádkovostí, ne, tohle je jiná "divnost", naturalistická a úsečná a strohá. Nikoliv mainstream, ale jestli chcete, stojí za to nechat se vtáhnout do toho prapodivného dánského lesa. Podle hodnocení, která jsem četla, hodně nalákala lidi, kteří rádi běhají, ale tohleto, prosímvás, vůbec není o běhání, tak abyste nebyli zklamaní. Pokud jste si ale oblíbili některé z knih, které jsem vám dříve doporučovala, je dost pravděpodobné, že tohle vás zaujme taky.

Jestli chceš (Hvis det er) / Helle Helle / Helena Březinová / 2016

Lahůdkový psychologický thriller

úterý 16. srpna 2016

Nejsem zrovna milovnice thrillerů, ale jednou za čas si ráda nějaký dopřeju. A třebas ty od Gillian Flynnové mám skutečně v oblibě. Když jsem teď v práci hledala nějakou "hltací" oddechovou četbu na víkend, padla mi do oka Farma od Toma Roba Smithe a řeknu vám, tohle byl fakt zážitek.

Stejně jako anglické detektivky jsou i anglické thrillery krapet rozvláčnější, ale to mi nevadilo. Ve Farmě se navíc zajímavým způsobem kombinuje to, co je typické pro Anglii - dlouhé vyprávění zabíhající do všech detailů s grandiózním vyvrcholením - i pro sever - drama, napětí, zvrhlost a násilí. Příběh sleduje očima Daniela, jehož rodiče se přestěhovali na farmu do Švédska, kde chtějí v klidu zestárnout a užívat si důchodu a jeho matky, která za ním nečekaně přicestuje poté, co Danielovi zavolá jeho otec, aby mu oznámil, že jeho dokonale vyrovnaná matka trpí neurčitou psychickou chorobou. Danielovi matka ovšem řekne, že všechno, co slyšel od otce je lež a donutí ho, aby si vyslechl celý příběh o hrůzném tajemství, které na odlehlém švédském venkově odhalila. Komu má Daniel věřit?

Psychologické romány, to je moje. Když se k tomu navíc přidá čtivost a poutavý příběh, nedokážu odolat. To je přesně případ Farmy. Zčásti se odehrává v Londýně, zčásti na dokonalém, lyrickém švédském venkově, který je ale očima Danielovy matky nebezpečný a zlověstný. Ačkoliv má kniha pomalejší nástup a musíte mít trochu trpělivosti, abyste se nechali vtáhnout do děje, slibuju vám, že jí budete hltat a nedokážete se jí nabažit, dokud nebudete vědět, jak to tedy doopravdy je. Zpočátku jsem se bála, že Smith použije už stokrát omletou, neoriginální story o tom, jak se zločinci pokusí zdiskreditovat jediného svědka svých činů tím, že budou veřejnosti tvrdit, že je blázen, ale ono je to všechno mnohem zamotanější a komplikovanější a moc mě potěšilo, že Smith připravil svým čtenářům naprosto neočekávaný závěr a vynikající rozuzlení.

Na druhou stranu jsem měla dojem, že by si Daniel, jakožto taková sekundující druhá hlavní postava, zasloužil propracovanější charakter. Jeho jediným problémem je fakt, že svým rodičům neřekl, že je gay, nic jiného se o něm v podstatě čtenář nedozví, protože jeho scény a výstupy jsou nudné a nezáživné. Vždy, když začne Danielova matka Tilde vyprávět, změní se font písma a já Danielovy party jen přelétla očima, aby mi náhodou neutekl nějaký důležitý moment, abych se užuž mohla nechat unášet líčením připravovaného spiknutí. Ty dva fonty mě taky docela štvaly, podle mě naprosto zbytečná záležitost, kterou si teď zvyklo dělat nějak příliš nakladatelů (o těch šílenostech s červeným písmem u Hausfrau a barevných bláznivinách s příběhy inspirovanými Alenkou v říši divů u CooBoo ani nemluvě).

Na druhou stranu Tilde byla senzační, bláznivá a věrohodná a labilní, všechno tohle dohromady. Je to radost, když autor dokáže vytvořit postavu, které fandíte a zároveň jí vůbec nedůvěřujete, která vám přijde jako skvělá ženská a občas na vás působí jako psychotická stvůra. #tildejebozi Tenhle thriller je zkrátka lahůdka a i když to není žádný literární skvost, kdo potřebuje nějaké skvosty, když má před sebou čtivou a napínavou knížku? To je přece daleko víc.

Farma (The Farm) / Tom Rob Smith / Drahomíra Michnová / 2016

Příběh z Neapole

pátek 12. srpna 2016

Slovenská Martinusačka a má oblíbená Instagramerka Džejna tenhle italský román doporučovala, že prý je výborný. V češtině ale bohužel ještě nevyšel a já dlouho rozvažovala, jestli si jej přečíst ve slovenštině. Na čtení těžších románů v angličtině necítím (bojím se, aby mi neutekl nějaký vtípek nebo dvojsmysl) a tak mi zbývala jen slovenština. A bylo to v pohodě.

Geniálna priatelka od Eleny Ferrante je kniha o přátelství mezi dvěma naprosto odlišnými dívkami. Příběh je vyprávěn očima Eleny, krásné, světlovlasé, chytré a oblíbené dívky. Lila je oproti ní tmavovlasá, zahořklá už od dětství, ale oplývá přímo neuvěřitelnou genialitou. Počátek jejich přátelství je víceméně náhodný, ale ovlivní zásadním způsobem jejich životy, které by jinak nemusely mít nic společného. Geniálna priatelka je první díl Neapolské ságy, které by měla ve slovenštině celá postupně vyjít do roku 2018.

Myslela jsem si, že nejvýraznějším zážitkem z téhle knihy pro mě bude to, že je napsaná ve slovenštině. Překvapivě je pro mě slovenština docela pohodlná; je mi jasné, že to je individuální, ale tím, že něco slovenského čtu v práci denodenně a pak do vlastního psaného slova chytám slovenské výrazy (takže z toho pak vznikají takové prazvláštní československé paskvily), nemusela jsem si na slovenský text nijak zvlášť dlouho zvykat, šlo to nějak samo. Četla jsem pravda mnohem pomaleji než normálně a občas něco přečetla dvakrát, abych pochopila význam té či oné věty. Na druhou stranu to ale bylo osvěžující a příjemné v tom, že jsem se v posledních měsících naučila knihy "hltat" už jen proto, abych se šupem mohla vrhnout na další a nepozastavovala jsem se nad zajímavými momenty, slovními spojeními, myšlenkami, zkrátka jsem na sebe příběh nenechávala nijak "působit". Geniál'nu priatelku jsem oproti tomu nehltala v tramvaji nebo při snídani, nechala jsem si ji na dlouhé letní večery na balkoně, listovala klidně i o několik stran nazpět, užívala jsem si ji, tím, že jsem musela číst pomaleji, jsem si ji víc vychutnala.

Víc než slovenština mi v uších zněla italština. Když tu knížku otevřete, je to, jako byste se přenesli do italského černobílého filmu. Padesátá léta minulého století, ušmudlané školní lavice, děvčata v zástěrkách, muži co si myslí, že jsou hlavou rodiny, i když je to ve skutečnosti jejich manželka. Hlavní hrdinka Elena chronologicky líčí vyrůstání v Neapoli a na krátkých historkách a líčeních z běžných dnů dvou malých holek do detailu poznáte sociální a společenské normy tamní doby. Nečekejte dramatické zápletky, napínavá rozuzlení ani dechberoucí okamžiky - příběh plyne skoro líně, ale je tak bohatý na hloubavé myšlenky, krásná slova a tak dokonale vám zprostředkuje atmosféru, ve které dívky vyrůstají, že vás to ani trochu nebude mrzet. Jen se asi těm, kteří upřednostňují akční knihy, bude zdát místy nudný.

Po přečtení Podle skutečného příběhu jsem dlouho přemýšlela o spisovatelské fikci a tady se objevuje znovu. Jak moc autobiografická kniha to je? Nakolik se dotýká skutečného spisovatelčina života? Jak moc skutečná je Elena a Lila? A to je jen špetka otázek, která autorka němě pokládá svému čtenáři prostřednictvím vyprávění o osudech těchto děvčat.

Mám sice v plánu v srpnu ještě pár pěkných titulů, ale muselo by to být setsakra velké wow, aby překonaly Geniálnu priatelku. Zatím moje letní top, zejména protože Itálie, protože čtivost, protože perfektně propracovaná psychologie postav, protože jedinečná atmoška a protože něco takového jsem ještě nikdy předtím nečetla. A taky mi připadá zajímavé, že Elenu Ferrante ve skutečnosti skoro nikdo nezná, protože tohle jméno je pseudonym a literární ceny za své romány si zásadně nevyzvedává. Rozhovory ale - bez fotografií - dává a jsou vždycky brilantní, stejně jako její kniha. Nejsem si ale jistá, jestli si přečtu i další díly... nechci si zkazit dobrý dojem z priatelky, máte to tak občas taky s některými knížkami? :)

Geniálna priatelka (My Brilliant Friend) / Elena Ferrante / Ivana Dobrakovová / 2015

Něco

středa 3. srpna 2016


Co je u vás nového? U mě nic, stagnuju. Fotím pořád dokolečka to samé, co jsem fotila před rokem a před dvěma, ale pořád mě to baví a dělám to jen pro radost, takže to může být úplně jedno. Na jednu stranu bych hrozně ráda vymýšlela nějaké projekty, něco vytvářela, podnikala, byla kreativní, na druhou stranu jsem nejspokojenější, když můžu hodiny klábosit s kamarádkama v Neustadtu a provokovat baristy, nebo ležet v posteli a číst si. Čtu Geniál'nu priatelku od Eleny Ferrante, která ještě nebyla přeložená do češtiny. Čítanie ve slovenčině je dobré, když potřebujete zpomalit a na text se chcete maximálně soustředit - a jde to. Podle tohoto článku hledá Elena Ferrante literární pravdu, ale já si hlavně užívám to italské prostředí. Kvůli Emmě Watson a jejímu rozhovoru s Marjane Satrapi ve Vogue si taky budu muset přečíst Persepolis. Je to strašně chytré a zvlášť se mi líbí tohle: Also, you know I think that we blame lots of things on men and how nasty they are, but there is also the role of women. Who are the ones that raise the children? It's the women. It's they who say: "You know, oh my girl, you have to be pretty. My son, you have all the rights," et cetera. I have seen extremely masculine women and feminist men, so I don't think it's a question of gender. It's a question of intelligence. Protože jsem feministka a protože nic není černobílé. Asi začnu víc sledovat ten Emmin Our Shared Shelf Book Club. Kvůli tomuhle článku si musím přečíst Stepního vlka, protože Amanda Palmer je strašně boží. Jo a taky mě hrozně dojímá všechno, co se děje kolem Harryho Pottera. Kvůli tweetu Jacka Bennetta si to pak nejspíš budu číst nahlas (prý je ten zážitek pak nesrovnatelně lepší), ale až v češtině, abych si to užila i se všemi dvojsmysly a vtípky a narážkami, které bych třeba v angličtině nepochopila.

Tak. Kochejte se Katkou.



Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.