Velká spousta promarněných příležitostí

sobota 16. dubna 2016

Existuje jedna velmi jednoduchá matematická rovnice. Čím divnější kniha = tím šťastnější Jane. Proto jsem neodolala dystopickému románu s názvem Bez šance od Neila Shustermana.

Blíže nespecifikovaná budoucnost. Tím nejhorším a nejlepším, co lidstvo potkalo, je rozpojování. Jelikož darovat orgány posmrtně bylo ochotno čím dál méně pozůstalých, pohled na potraty se maximálně vyhrotil a medicína velmi pokročila kupředu, stanovilo se, že jakmile bylo dítě počato, je nedotknutelné. A to až do svých třináctých narozenin. Mezi jeho třinácti až osmnácti se jeho rodiče či opatrovníci mohou beztrestně rozhodnout, že jej pošlou na rozpojení - v podstatě na darování všech orgánů, které má, podle zákona se musí využít všechno. Za rozpojováním teenagerů, které se veřejnosti předkládá jako bohulibá činnost k záchraně mnoha lidí, ovšem vzkvétá špinavý obchod s orgány, bují tajné organizace a v neposlední řadě umírají lidé - ačkoliv je jim namlouváno, že budou žít dál; jen ne pohromadě, ale v tělech jiných lidí.

Bez okolků nutno říct, že je to po čertech dobrý a originální nápad. K tomu vzal autor tři puberťáky: šestnáctiletého problematického Connora, jenž se vždycky pohyboval na hranici zločinu a tušil, že je pro své rodiče spíš přítěží; patnáctiletou Risu, svěřenku z dětského domova, jejíž talent pro hru na klavír není společnosti nijak přínosný; a třináctiletého desátka Leva, jenž byl ve slepé víře vychováván, aby se dobrovolně obětoval. Tahle trojka náhodou zkříží své cesty a společně prchají a stávají se vyděděnci.

Vždycky mě obzvlášť zabolí, když má spisovatel skvělý nápad a úplně ho promarní. To je přesně případ téhle knihy. Čekala jsem filozofické úvahy o životě a smrti, o potratech a právu žen na ně, vědecké důkazy, biologické změny, všechno to tam mělo být. Jenže tenhle příběh si vystačí se spoustou akce a dialogů o ničem, co by jen mohlo vzdáleně připomínat sofistikovaný rozhovor. Celou dobu jsem tápala aspoň po troše diskutabilních témat, ale... smůla. Několikrát už jsem zadoufala v jasné světlo na konci tunelu - pověst o Humpfreym Dumphym byla ovšem jedinou linkou příběhu, jenž dostála mým očekáváním a aspoň trochu mě donutila příběhu uvěřit a dočíst jej do konce

Tři hlavní hrdinové jsou jen nudné a prázdné figurky na papíře a i když s nimi strávíte spoustu času a dokonce chvílemi sledujete příběh z jejich pohledu (a taky z pohledu několika dalších bezvýznamnějších postav, vše v er-formě), nemáte o ně ani na vteřinku strach, necítíte k nim náklonnost, nejsou pro vás důležití. No tak třeba někdo umře, no a co. A někdo třeba ne. Ale vám je to jedno, protože autor prostě nedokázal vystavět takový ten most, který vede z knihy přímo ke čtenářovi. Vždycky si představuju, že když je kniha dobrá a spisovatel opravdický frajer, tak hrdina ze svých stránek vystoupí a někde v půlce cesty se na tom mostu potkáme. V knize Bez šance tomu tak určitě není.

Poslední záležitost - budoucnost. Mám dystopie ráda, protože mě vždycky zajímalo, jak bude svět v budoucnosti vypadat, ale Bez šance je tak strašně nereálná kniha! Nemám problém uvěřit něčemu, co je ve skutečnosti nemožné, při čtení Nekonečného příběhu jsem měla pocit, jako bych stránkami knihy propadla přímo do světa Fantázie, ale do knihy Bez šance jsem se nedokázala vžít ani na chviličku. Všechno je to strašně nedomyšlené. Neuvěřitelné. Odbyté. Autor se vás vůbec nenamáhá provést tím novým světem, nedokáže vám zprostředkovat jeho kruté fungování, neumí vás pomocí drobných maličkostí přimět, abyste v něj uvěřili. Jediné, na co se zmůže, je prohlášení, že iphony jsou prastarým výmyslem světa pradědečků hlavních hrdinů. Áno, to nás strašně šokuje a překvapí, Neale. Achjo, absolutně netuším, o čem chce spisovatel psát ve dvou dalších pokračováních a rozhodně se toho nehodlám účastnit.

Zkrátka velká spousta promarněných příležitostí, to vám tedy povím. Pokud máte rádi akční knihy, kde se pořád něco děje, nejsou tu komplikovaní hrdinové či komplikované dialogy a dystopické příběhy hltáte, Neal Shusterman se vám pravděpodobně zavděčí. Zda však jako já očekáváte silné drama, které vás bude drásat ještě dlouho po přečtení, sáhněte radši po něčem jiném. Velmi kvalitně zpracované téma blízké budoucnosti nabízí kupříkladu Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení; lidi se tu ovšem na kusy netrhají. Alespoň tedy po fyzické stránce ne.


Bez šance (Unwind) / Neal Shusterman / Petr Kotrle / 2016

12 komentářů

  1. Tak to je zklamání, že tenhle nápad promarnil! Pokukovala jsem po knize v knihkupectví a skoro jsem přemýšlela, že se kvůli ní vrátím k dystopiím, od kterých si dávám pauzu. No, díky za varování :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo :D Ale pokud máš ráda dystopie, třeba tě to zaujme :)

      Vymazat
  2. Taky mě naštve, když zajímavé téma není dobře zpracováno. Nebo když nezajímavé téma je zpracováno tak dobře, že se musíš rozhodovat, jestli se ti to teda líbí nebo ne. :D Knížce Bez šance asi šanci nedám. :D

    OdpovědětVymazat
  3. A jéje, přitom to tak dobře začínalo, že jsem až zvažovala ji pořídit (1984 miluju), ale asi půjdu do klasiky - 451°Fahrenheita :-)

    Kráska dne

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomhle případě je klasika určitě lepší volba... tyjo, tak bych si mohla po dlooooouhé době přečíst 1984 :)

      Vymazat
  4. Já jsem byla ohledně téhle knihy hodně na vážkách. Spousta pozitivních recenzí mě prakticky přesvědčila ke koupi, jenže na druhou stranu je fakt, že mi "moderní" dystopie v naprosté většině případů nesednou. A to hlavně proto, že ten dystopický svět je tam často spíš jako kulisa pro příběh o vztazích hlavních hrdinů než jako hlavní námět.

    Jinak pokud tě zaujala myšlenka knihy, a chtěla bys dát podobnému románu ještě šanci, doporučuji knihu Neopouštěj mě.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to mě opravdu mrzí. A já doufala, že to bude dobré, protože to téma fakticky má potenciál, zajímaly by mě ty sociální rozpory a tak obecně. Ale fakticky díky, že jsi napsala takhle férovou recenzi, moc se ti povedla! :)

    OdpovědětVymazat
  6. Já nevím, nemám ráda, když jsou hlavní hrdinové teenageři, většinou se tím pro mě kniha stává nečitelnou. Výsledek mi většinou přijde nezajímavý a štve mě tam každá drobnost. Po Bez šance jsem pokukovala, když jsem na ní prvně narazila, tematicky mi připomněla mou oblíbenou Genetickou operu, ale myslím, že nakonec si knihou nebudu kazit chuť.

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.