Studio 55

úterý 26. dubna 2016


Minulý týden jsme s Katkou a našimi milovanými PENy vyrazily na fotografický kurz Olympusu. Původně jsem o tom psát vůbec nechtěla, ale mám z toho dne spoustu zážitků a hlavně samozřejmě spoustu fotek. Většina se odehrávala v holešovickém Studiu 55, takže jsem měla možnost poprvé se podívat do velikého fotografického studia se vším všudy, vyzkoušet si všechny olympusácké objektivy, celý den si nechat radit od profesionálů a všechno si hned prakticky vyzkoušet na modelce, která nám celou dobu trpělivě pózovala. A pak jsem ještě dostala pizzu. Samo o sobě bylo všechno skvělé, ale každá akce je vždycky ještě o kousíček lepší, když je na ní pizza, žejo? :)

Většinou fotím na automat, protože si prostě nechci rozházet nastavení a obvykle taky nemám trpělivost na to donekonečna zkoušet, kdy mám nastavenou ideální clonu a čas. Můj postoj k fotografování už známe, že. Tentokrát jsem ale bedlivě naslouchala a vyzkoušela si úplně všechno, o čem fotograf a produktový manažer Olympusu hovořili a i když modelka ani pozadí vůbec nebyly podle mého gusta, bylo prima si vše zkusit pod vedením zkušenějších. Ale abych pravdu řekla, úplně nejvíc mě bavilo tak trochu stalkovat ostatní a fotit je, jak fotí. Protože proč bych fotila to, co jsme fotit měli, žejo :D Bylo to každopádně skvělé a doufám, že budu mít ještě někdy příležitost se do Studia 55 podívat.



Slibný příběh plný klišé a zklamání

sobota 23. dubna 2016

Už někdy někdo použil hashtag #povrchniknihomol? Protože to jsem přesně já. Knížku si klidně vyberu jen podle toho, jak vypadá její obálka, jen tak zběžně kouknu na anotaci a už se těším až budu mít knihu u sebe na fotky. Drazí čtenáři, seznamte se s románem Všichni jsme hleděli vzhůru.

Fotogenickou obálku to sice má, ale krucipísek, kdy už CooBoo konečně přestane posílat do čtenářského světa knihy s lesklými obálkami? Nezlobte se, ale musela jsem si ufňuknout. Zajímalo by mě, komu to připadá pěkné a ne laciné. Knize Všichni jsme hleděli vzhůru od Tommyho Wallacha to každopádně trochu kazí šmrnc hned na první pohled, ale i tak jsem jí neodolala, protože obrázek na obálce je krásný a tak nějak vás vyzývá, abyste zjistili, jaký příběh se za ním ukrývá. A taky chcete vědět, kdo a proč koukal vzhůru, žejo.

Vzhůru hledí několik teenagerů v Seattlu. K zemi míří asteroid nazvaný Ardor, který už za dva měsíce na 66% zničí celou planetu. Na 34% ji mine a nic se nestane. Peter, Eliza, Andy, Anita a jejich kamarádi mají tedy nějakých šedesát dní na to, aby se vyloupli ze skořápky, která jim byla daná hned první den na střední škole - oblíbený hoch, fotbalista, spořádaný přítel, divoška, coura, ledová královna, flákač, trapák, šprtka... Mají poslední možnost, aby se svět dozvěděl, co jsou skutečně zač. Co dokáží. Chtějí, aby po nich něco zůstalo - třebaže nehmotného, protože asteroid zničí všechno.

Jak já dlouho hledala knížku, která se odehrává v Seattlu! Zbožňuju tohle město a je mým tajným snem se do něj jednou podívat. A pak se tu náhodou objeví tenhle román, ve kterém Seattle hraje sice nepodstatnou, ale aspoň nějakou roli. Tím mi okamžitě byla kniha sympatičtější. Téma konce světa už tu bylo sice nespočetněkrát a jestli mě je nějaký takový schopný ještě rozbrečet, tak je to maximálně ten, ve kterém se Bruce Willis loučí s Liv Tyler (vždycky!), ale nijak zvlášť mi to nevadilo, předpokládala jsem, že je autor schopný pravděpodobný zánik světa pojmout nějak nově a dramaticky a nepředvídatelně.

Smůla. Stejně jako v knize Bez šance, kterou jsem četla předtím, se ve vyprávění střídají hlavní postavy a ke čtenáři hovoří v er-formě. Občas se v ději vrací zpět, aby jej zachytily i ze svého pohledu. Nic extra, ale nic, co by vadilo. Horší je to, že je to prostě partička víceméně nudných týpků, kteří se plácají od ničeho k ničemu, nic moc je nezajímá, nic extrémního dokázat nechtějí, ačkoliv o tom pořád klábosí a šedesátišestiprocentní šanci, že asteroid dopadne na Zemi, berou jako hotovou věc. To vlastně úplně všichni - rabování, stanné právo, generátory a nedostatek benzínu je naprostou samozřejmostí. Stejně tak mi hrozně vadilo, že ačkoliv se většina tak vyžívala v rozbíjení výloh a zapalování domů, v určitých věcech byla strašně netečná. Dokonalí milující rodiče se nenamáhají zachránit unesenou dceru. Dcera nezjišťuje, co se stalo s jejím otcem, který byl v na troud shořelém domu, ačkoliv ho prý bezmezně miluje. Když holce zemře její přítel, uroní nad tím ze slušnosti pár slz a pak jde s kámoši na párty ke konci světa. Vždyť bude konec světa! Na šedesát šest procent! Tak proč se proboha zabývat takovými maličkostmi.

Jediná postava, která mě více oslovila, byla fotografka (a supercoura) Eliza. Její nespoutanost byla poměrně osvěžující a ve chvílích, kdy fotila, nebo postovala na svůj blog, jsem se s ní alespoň dokázala ztotožnit. Plus je také jednoduchý a svižný styl psaní, čtivost a překvapivě dobře vystavěné dialogy, zvlášť ty, ve kterých se mezi sebou dvojice špičkují. Samozřejmě je to taky o lásce. Ráda bych řekla, že to má taky nějaké hlubší poselství, ale autor se bohužel nezmohl na víc, než na otřepaná klišé typu "carpe diem". Nijak zvlášť se tam nerozebírá ani náboženství, strach, smrt, naděje... všechno jde jen po povrchu. Plytkost, to ano. 

Posledním zabijákem dobrého příběhu jsou chyby v knize. Nejsem puntičkářka a jsem ochotná tolerovat jeden dva drobné překlepy, jsme přece jenom lidi. Ale že bude na každé páté stránce překlep, chybějící písmeno, špatně napsané jméno hrdiny (Eliza a Elisa je fakt rozdíl, vážení), na to tedy opravdu zvyklá nejsem. Knihu jsem dočetla, protože jsem prostě neuvěřitelně zvědavá a potřebovala jsem vědět, jak to dopadne. Nad očekávání dobře - díkybohu se Wallach nejspíš na poslední chvíli vzpamatoval, hodil sice do posledních stránek další nepostradatelné klišoidní výlevy, ale uzavřel příběh velmi důstojně, otevřený konec přesně podle mého gusta.

Všichni jsme hleděli vzhůru je kniha, která mě především uvedla do rozpaků. Slibný začátek, slibný konec, ale všechno mezi tím byla naprosto nevyrovnaná jízda na horské dráze, kterou nebudu chtít absolvovat znovu.

Velká spousta promarněných příležitostí

sobota 16. dubna 2016

Existuje jedna velmi jednoduchá matematická rovnice. Čím divnější kniha = tím šťastnější Jane. Proto jsem neodolala dystopickému románu s názvem Bez šance od Neila Shustermana.

Blíže nespecifikovaná budoucnost. Tím nejhorším a nejlepším, co lidstvo potkalo, je rozpojování. Jelikož darovat orgány posmrtně bylo ochotno čím dál méně pozůstalých, pohled na potraty se maximálně vyhrotil a medicína velmi pokročila kupředu, stanovilo se, že jakmile bylo dítě počato, je nedotknutelné. A to až do svých třináctých narozenin. Mezi jeho třinácti až osmnácti se jeho rodiče či opatrovníci mohou beztrestně rozhodnout, že jej pošlou na rozpojení - v podstatě na darování všech orgánů, které má, podle zákona se musí využít všechno. Za rozpojováním teenagerů, které se veřejnosti předkládá jako bohulibá činnost k záchraně mnoha lidí, ovšem vzkvétá špinavý obchod s orgány, bují tajné organizace a v neposlední řadě umírají lidé - ačkoliv je jim namlouváno, že budou žít dál; jen ne pohromadě, ale v tělech jiných lidí.

Bez okolků nutno říct, že je to po čertech dobrý a originální nápad. K tomu vzal autor tři puberťáky: šestnáctiletého problematického Connora, jenž se vždycky pohyboval na hranici zločinu a tušil, že je pro své rodiče spíš přítěží; patnáctiletou Risu, svěřenku z dětského domova, jejíž talent pro hru na klavír není společnosti nijak přínosný; a třináctiletého desátka Leva, jenž byl ve slepé víře vychováván, aby se dobrovolně obětoval. Tahle trojka náhodou zkříží své cesty a společně prchají a stávají se vyděděnci.

Vždycky mě obzvlášť zabolí, když má spisovatel skvělý nápad a úplně ho promarní. To je přesně případ téhle knihy. Čekala jsem filozofické úvahy o životě a smrti, o potratech a právu žen na ně, vědecké důkazy, biologické změny, všechno to tam mělo být. Jenže tenhle příběh si vystačí se spoustou akce a dialogů o ničem, co by jen mohlo vzdáleně připomínat sofistikovaný rozhovor. Celou dobu jsem tápala aspoň po troše diskutabilních témat, ale... smůla. Několikrát už jsem zadoufala v jasné světlo na konci tunelu - pověst o Humpfreym Dumphym byla ovšem jedinou linkou příběhu, jenž dostála mým očekáváním a aspoň trochu mě donutila příběhu uvěřit a dočíst jej do konce

Tři hlavní hrdinové jsou jen nudné a prázdné figurky na papíře a i když s nimi strávíte spoustu času a dokonce chvílemi sledujete příběh z jejich pohledu (a taky z pohledu několika dalších bezvýznamnějších postav, vše v er-formě), nemáte o ně ani na vteřinku strach, necítíte k nim náklonnost, nejsou pro vás důležití. No tak třeba někdo umře, no a co. A někdo třeba ne. Ale vám je to jedno, protože autor prostě nedokázal vystavět takový ten most, který vede z knihy přímo ke čtenářovi. Vždycky si představuju, že když je kniha dobrá a spisovatel opravdický frajer, tak hrdina ze svých stránek vystoupí a někde v půlce cesty se na tom mostu potkáme. V knize Bez šance tomu tak určitě není.

Poslední záležitost - budoucnost. Mám dystopie ráda, protože mě vždycky zajímalo, jak bude svět v budoucnosti vypadat, ale Bez šance je tak strašně nereálná kniha! Nemám problém uvěřit něčemu, co je ve skutečnosti nemožné, při čtení Nekonečného příběhu jsem měla pocit, jako bych stránkami knihy propadla přímo do světa Fantázie, ale do knihy Bez šance jsem se nedokázala vžít ani na chviličku. Všechno je to strašně nedomyšlené. Neuvěřitelné. Odbyté. Autor se vás vůbec nenamáhá provést tím novým světem, nedokáže vám zprostředkovat jeho kruté fungování, neumí vás pomocí drobných maličkostí přimět, abyste v něj uvěřili. Jediné, na co se zmůže, je prohlášení, že iphony jsou prastarým výmyslem světa pradědečků hlavních hrdinů. Áno, to nás strašně šokuje a překvapí, Neale. Achjo, absolutně netuším, o čem chce spisovatel psát ve dvou dalších pokračováních a rozhodně se toho nehodlám účastnit.

Zkrátka velká spousta promarněných příležitostí, to vám tedy povím. Pokud máte rádi akční knihy, kde se pořád něco děje, nejsou tu komplikovaní hrdinové či komplikované dialogy a dystopické příběhy hltáte, Neal Shusterman se vám pravděpodobně zavděčí. Zda však jako já očekáváte silné drama, které vás bude drásat ještě dlouho po přečtení, sáhněte radši po něčem jiném. Velmi kvalitně zpracované téma blízké budoucnosti nabízí kupříkladu Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení; lidi se tu ovšem na kusy netrhají. Alespoň tedy po fyzické stránce ne.


Bez šance (Unwind) / Neal Shusterman / Petr Kotrle / 2016

Neodolatelná dvacátá léta s gangsterkou Pod rouškou noci

sobota 9. dubna 2016

Když jsem tuhle knížku zbystřila poprvé mezi novinkami, ani mě nenapadlo si ji přečíst. Jedna kamarádka v práci ale o ní začala básnit a druhá mi sdělila, že její autor, Dennis Lehane, napsal knižní předlohu k filmu Prokletý ostrov, o němž mám velmi vysoké mínění. Byla jsem přesvědčená, že to bude zážitek.

Stejně jsem k ní měla nedůvěru. Je to gangsterka, proboha. Klučičí knížka. Kriminální noir. Ale stejně jsem tu líbivě tlustou čtyřsetstránkovou knihu začala číst. Hlavní hrdina Joe je sice v jádru dobrák od kosti, navenek ovšem vůdčí osobnost mafiánského impéria a drsný gangster. Jeho životní osudy, špinavou práci, zlodějny, přestřelky i fatálně nesprávnou lásku k milence bohatého magnáta sledujeme na pozadí Bostonu dvacátých let minulého století. Ku-klux-klan, prohibice, elegantní cigaretové špičky... všechno to tam je.

Ze začátku jsem s tou knížkou měla problém. Příběh mi připadal nevyvážený, nijak zvlášť zajímavý, neorientovala jsem se ve spoustě postav a dialogy mezi gangstery, ve kterých si mezi sebou hrají jako kočka s myší ve mě žádné pocity nezanechávaly. Knížku jsem odložila s tím, že se k ní vrátím, až na ni budu mít náladu. Teď ne. O pár týdnů později jsem byla na proslulé sušické Gentleman's Night - noci dvacátých a třicátých let, ve kterých se do místního klubu pouští lidé pouze v dobovém oblečení, hraje se blackjack a ruleta, pije se whisky a tančí se na jazz a swing. Druhý den mi bylo hrozně smutno z toho, že normálně se prostě nehodí nosit péřové boa a krajkové rukavičky. A pak jsem si všimla knihy Pod rouškou noci, která na mě trpělivě čekala na psacím stole. No jasně!

Přečetla jsem to skoro na jeden zátah. Na tohle prostě očividně musíte mít tu správnou náladu. A mně se tak stýskalo po dvacátých letech a Dennis Lehane mi je dokázal naprosto přesvědčivě zprostředkovat. Přiznávám, že příběh hlavního hrdiny mě tak jako tak neoslnil; je to napínavé, akční, dramatické, ale mě se to nijak nedotýkalo. Pod rouškou noci jsem hltala především kvůli té jedinečné atmosféře, podložené skutečnými historickými reáliemi, ve které bych si fakt ráda zkusila pár let žít. I když jste, stejně jako Joe, netušili, kde můžete skončit další den ráno a zamilovat se do té nesprávné osoby vás klidně mohlo stát vlastní krk.

Sečteno a podtrženo, byl to zážitek. Pod rouškou noci je dobrá kniha a nebojím se jí doporučit dál. Věřím, že milovníci Kmotra a vůbec mafiánského / gangsterského žánru z ní budou nadšení. Je to čtivé, dobře napsané a napínavé. Trochu se ale bojím, že kdybych zrovna neměla takové toužení po péřových boa a jazzových tónech, asi bych jí nepodlehla. A pořád mi zůstává bližší Velký Gatsby, i když Dennis Lehane umí zprostředkovat atmošku dvacátých let úplně jinak, reálněji, drsněji, syrověji - a mnohem víc uvěřitelněji, než to dělá Fitzgerald ve své nablýskané zelenkavé pohádce. 

Pod rouškou noci (Live by Night) / Dennis Lehane / David Petrů / 2016
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

Úterý

středa 6. dubna 2016


Vůbec to nebyl nějaký speciální nebo výjimečný den, který by se nemohl opakovat. Píšu to sem ale hlavně proto, že nepotřebujete čekat na nějaký speciální a výjimečný den proto, abyste o něm mohli napsat článek, nebo abyste se z něj mohli speciálně a výjimečně radovat. Měla jsem radost z toho, že v mém muffinu byl vážně obří kus hořké čokolády, že knížka, kterou jsem si vybrala náhodou, je hrozně skvělá, že lidé byli díky báječnému počasí vstřícnější a usměvavější, že jsme poslouchali Franka Turnera na lodi a že jsme našli tu nejlepší příchuť lambrusca. I tohle stojí za to, fakticky. 

Co v poslední době udělalo největší malou radost vám? :)




Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.