Foť a neřeš nic

neděle 27. března 2016


Víc než stylizované fotky mám ráda tohle - jít s kamarádkou na kafe a cestou udělat pár nenucených fotek, jen tak mimochodem. Henri Cartier-Bressson prý řekl, že prvních 10 000 fotografií je nejhorších - moc se těším na chvíli, kdy se mi podaří vyfotit 10 001 fotku :) Hrozně mě baví, že za objektivem jste na chviličku vládci toho malého vesmíru, který je mezi vámi a tím, co fotíte. Je to na vás, jak bude fotka vypadat a i když ve skutečnosti vlastně o nic nejde, v tu danou chvíli na tom strašně záleží. I když já mám pořád pocit, že to všichni ostatní fotografové, které znám, hrozně řeší. Můj spolubydlící si nedávno koupil foťák a objektivy a stativ a neustále klepe na můj pokoj a ptá se, jak přesně nastavit clonu, jestli je polední světlo opravdu špatné a jestli je sépiový filtr už vážně z módy. Šmankote. Nikdy v životě mě nenapadlo řešit clonu a složitě nastavovat foťák tak, aby měl můj vyfocený západ slunce ty nejlepší barvy. Jasně, taky nejsem profesionál, žejo. Chci tím ale hlavně říct, že z focení by člověk měl mít hlavně radost. Jděte s kámoškou na kafe, probírejte všechny novinky a drby z vašeho okolí, občas se zastavte na cigaretu a jen tak mimochodem ji vycvakněte. Moje fotky sice nikdy nebudou technicky tak dokonalé, ale myslím, že v sobě mají určité kouzlo. Tu vzpomínku. Koneckonců to dělám "jen" pro radost.




Když ti někdo něco dává, tak si to sakra vezmi

středa 23. března 2016

Samozřejmě, že jsem věděla, kdo je Amanda Palmer. Ta ženská, co se jí nějak podařilo klofnout jednoho z nejvíc sexy spisovatelů všech dob. Bylo mi jasné, že když si ji vzal za ženu Neil Gaiman, bude to někdo setsakramentsky výjimečný. A taky že jo.

Tuhle knížku jsem si půjčila od kamarádky s tím, že se do ní pravděpodobně podívám, možná si z ní přečtu i pár vět, ale nejspíš mě to nebude bavit a tak ji zase poklidně nedočtenou vrátím. The Art of Asking navíc v češtině ještě nevyšlo a na čtení v angličtině, přiznejme si, jsem prostě líná. Jenomže to jsem ještě nevěděla, jak moc je Amanda Palmer boží. Zatraceně moc, i přesto, že ta knížka má podtitul How I Learned to Stop Worrying and Let People Help, což zní jako nějaká laciná selfhelpovka.

Všechno to začalo její dechberoucí řečí na TEDu (která mě dojímá i po třetím shlédnutí) o tom, že požádat o něco a přijmout něčí pomoc je naprosto normální a není to nic špatného. Abyste rozuměli, Amanda Palmer je totiž průkopnicí na Kickstarteru, kam jí lidé poslali jednu z největších částek v jeho historii, aby mohla nahrát album. Protože se prostě nebála zeptat. Samozřejmě se našli tací, kteří ji za to odsuzovali a i když by dneska podobný způsob získávání peněz na nejrůznější projekty by měl být naprosto normální, pořád se najdou tací, kteří se do vás budou trefovat s tím, že je to tak trochu vyděračství. Není. Ani dalších milion věcí, které přijímáte od svých blízkých i od úplně cizích lidí a Amanda Palmer vám to umí perfektně dokázat.

Zcela bez cenzury hovoří o všech svých zaměstnáních (od baristky přes živou sochu až po rockerku na plný úvazek), o svém manželství se slavným (a bohatým) spisovatelem, o svých přátelích, o tom, co všechno jí v životě potkalo zásadního. A všechno to k sobě dohromady poutá vysvětlení, jak je důležité po své cestě sbírat, spojovat a hlavně sdílet vše s ostatními. No a samozřejmě také to "umění zeptat se". Umění nahlas se ozvat, stát si za svým a naučit se přijímat pomoc od jiných. Možná by se na první pohled mohlo zdát, že to je samozřejmost; že by se spíš mělo psát víc knížek o tom, jak pomoc dávat. To samozřejmě nepopírám. Nevím jak vy, ale když se zamyslím, napadá mě hned několik lidí v mém okolí, kteří si o pomoc říct nedokáží - a já většinou patřím mezi ně. A i když mi častokrát někdo pomoc nabízí, odmítám ji. Abych neotravovala, nerušila, neztrácela něčí čas. Přitom je to úplně nesmyslné. Navzdory tomu, že máte pocit, že to nemá smysl, zkuste se aspoň zeptat - je dost pravděpodobné, že právě na tohle lidé ve vašem okolí čekají.

Amanda Palmer je ve své knize naprosto otevřená, vtipná, ironická, trefná a trefující se do lecčeho. Pro ty, co jsou na tom stejně jako já a v angličtině se jim nečte pohodlně - nemáte se vůbec čeho bát! Je to až překvapivě jednoduše napsané. Opět se potvrzuje, že pro velké pravdy nejsou potřeba komplikovaná slova. Knížku jsem přelouskala bez jediného použití slovníku během několika večerů a odnesla si z ní spoustu moudrých myšlenek, nad kterými budu hloubat ještě dlouho. Našla jsem v ní pár hluchých míst, která bych klidně vypustila, stejně tak i texty Amandiných písniček, které mi připadaly zbytečné, ale když bych ji měla shrnout jako celek, s radostí jí to odpustím.

Dokonce si dokážu představit, že je to jedna z těch knížek, která může někomu změnit život. Moje knihomolské srdéčko zůstává v tomto směru stále věrné spíše beletriím, ale pokud chcete kvalitní oči-otvírající-knihu, bez váhání byste měli sáhnout právě po The Art of Asking

The Art of Asking / Amanda Palmer / 2014

Pé Esko

středa 16. března 2016

Moje recenze na knihu P.S. od Ani Geislerové bude krátká.


Přečtěte si to.

Ale ne, dělám si legraci. Tedy, s tím, co jsem napsala ne, to myslím zcela vážně. Ale přece jen se trochu víc rozepíšu, Péesko za to určitě stojí. Nikdy jsem nečetla Aniny články v Elle, takže jsem moc nevěděla, co od toho mám čekat, věděla jsem jen to, že je ta knížka krásná a že je všude beznadějně vyprodaná, takže na ní asi fakt něco bude. Jenomže když je v Čechách knížka beznadějně vyprodaná, tak to ještě nezaručuje kvalitu, protože žijeme v zemi, kde se stojí fronty na Fifty shades, žejo.

Aňa Geislerová mě díkybohu vůbec nezklamala. Naopak. Její deníkové / fejetonové zápisky jsou něco, co budu s chutí otvírat stále dokola, pokaždé, když si budu chtít zlepšit náladu. Píše o svém životě, o své rodině, o svých vášních, o životě. A možná to je především jedna z nejznámějších českých hereček, hvězda stříbrného plátna, ale pořád je to taky docela obyčejná zrzka, která má stejné problémy a starosti jako všichni ostatní a její pocity a strachy a trable a radosti vám budou tak blízké, až vás to jistojistě překvapí. Univerzálně. Tuhle knížku mi okamžitě po dočtení sebraly mamka a babička a teta a sestřenice, všechny si jí přečetly a všechny z ní byly nadšené a dojaté stejně jako já. Ok, je to univerzálně ženská kniha. Pro kluky zase doporučím někdy něco příště.

To jediné, co dokážu Aně vytknout je to, že ke konci už se přece jen jednotlivá témata tak trochu opakují a nakonec mě ani nemrzelo, že skončila. Když si to ovšem teď tak zpětně promýšlím, jsem z ní supernadšená.. Jsou to krátké, několikastránkové myšlenky, vždycky nakonec pozitivní, ačkoliv ne vždy v nich hovoří o čistě pozitivních věcech. Ale je to přesně ta kniha, ze které čerpáte dobrou náladu. Četla jsem si ji vždycky ráno při snídani (a kolikrát jsem litovala, že mi chybí meruňková marmeláda!) a vždycky jsem díky ní měla o trošku hezčí den, dřív, než ještě pořádně vůbec začal. A odcházela jsem do světa s úsměvem na rtech.

Nehledě na to, že díky ilustracím Lely Geislerové je ta knížka fakticky hrozně krásná. Ale to už je jen třešnička na dortu.


P.S. / Aňa Geislerová / 2015
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Přečteno v posledních týdnech

neděle 13. března 2016

Opět se mi nahromadilo pár přečtených knih, o nichž se mi nechtělo psát nikam samostatné články, ale podělit o názor na ně už se pro mě stalo tradicí, takže jsem si připravila článek se čtyřmi minirecenzemi. Uvařte si čaj, zakousněte něco dobrého a začtěte se.

Petr Pan od J. M. Barrieho
Kdo by neznal tuhle kouzelnou pohádku, že :) Poprvé jsem ji viděla jako film a hrozně jsem se tehdy do toho filmového Petra zamilovala... a stejně jako Zvoněnka jsem cítila pořádnou zášť k Wendy. Pořád jsem si slibovala, že si tuhle knížku musím přečíst a pořád jsem nebyla schopná jí nikde sehnat. Až před Vánoci mi docvaklo, že je to něco, co skutečně nutně potřebuju a objednala jsem si nádherné anglické vydání z Collector's Library, které je rozkošně maličkaté, najdete v něm spoustu krásných ilustrací a navíc má pozlacené stránky. Kdo by nebyl nadšený! Náhodou jsem pak fotila i nejnovější české vydání od Slovartu, takže jsem měla možnost je porovnat a nutno říct, že to české taky stojí za to; je naopak veliké jako správná pohádková knížka, s podobně poutavými ilustracemi. 

Co kdyby? od Randalla Munroa
Velmi zábavná kniha! Teoretické otázky na absurdní hypotetické otázky. Co by se stalo, kdyby se všichni lidé přesunuli na jedno místo a naráz vyskočili a zase dopadli zpátky? Bude na facebooku jednou víc mrtvých než živých lidí? Jakou silou by se musel vystřelit puk, aby dokázal zatlačit brankáře do sítě? A dalších milion bláznivých otázek. I když, být větší nerd, asi bych si je pokládala taky. Každopádně mě velmi zajímaly všechny odpovědi, se kterými si spisovatel Randall Munroe dal velkou práci, aby je vždy alespoň jakžtakž vědecky dokázal. Chcete-li potěšit někoho ze svého okolí, kdo stále nad něčím hloubá, ideálnější dárek podle mě neseženete.
Já jsem Malála od Malály Yousafzai a Patricie McCormick

Na tuhle knihu jsem napsala samostatný článek jako recenzi. Jelikož jsem však velmi inteligentní, omylem jsem jej smazala, přečtete si jej nyní pouze v této krátké verzi. Příběh o holce, která měla jako jedna z mála holek v Pákistánu, štěstí na otce, který podporoval její vzdělání, samostatnost a chtěl jí umožnit, aby mohla dělat cokoliv se jí zamane. Příběh holky, která opravdu toužila po studiu, ráda chodila do školy a chodila tam i přesto, že to Tálibán zakázal. Příběh holky, která byla postřelena za to, že nahlas říkala, co si myslí. Malála se s rodinou kvůli léčbě přestěhovala do Británie za velmi dramatických situací a krásně popisuje, jak nesvoboda v ženském světě nevládne pouze v Pákistánu; to, že můžou ženy nosit na ulicích veřejně minisukně ještě neznamená, že feminismus je k ničemu. Malála je nejmladší laureátkou Nobelovy ceny za mír; její statečnost přeletěla hranice Pákistánu ještě dřív, než Malála přesně věděla, kde se nacházejí. Psala blog pro BBC, založila nadaci, která pomáhá dětem bez vzdělání... no a sama pořád ještě studuje. Je to dětská knížka, takže tak trochu černobílá, ráda bych si ještě vyzjistila, zda se veškeré situace odehrávaly tak, jak to Malála svýma očima popisuje. Adorování otce za něco, co by mělo být samozřejmé, jakože jí umožnil přístup ke vzdělání, je podle mě zbytečné, ale vzhledem k tomu, odkud Malála pochází, asi nezbytné. Za mě velmi zajímavá kniha, zvlášť když si uvědomíte, kolikrát jste ráno předstírali teplotu, abyste nemuseli do školy... a přitom jsou na světě puberťáci, kteří do školy hrdě chodí, i když je pro to mohou na ulici zastřelit.


Úsměv od Rainy Telgemeierové
Puberťačka Raina si nešťastnou náhodou ulomí dva přední zuby. Následují velmi nepříjemné dentistické zákroky, rovnátka, náhrady, operace... Mezitím se snaží ustát všechny další pubertální změny ve svém životě a je to fakt sranda. Úsměv je komiks, který vás bude bavit od začátku do konce, i když třeba na tenhle styl knih nejste zvyklí. Ano, slyšíte správně, Úsměv je docela obvyklá kniha s tvrdou vazbou, nikoliv s měkkými deskami, jako je to u komiksů běžnější. Když už čtu komiks, upřednostňuju originální malbu (jako například v Moje kniha Vinnetou) nebo jedinečný humor (jako například v komiksu Rudo). Úsměv je vizuálně samozřejmě pěkný, samozřejmě je vtipný, ale co mě na něm bavilo nejvíc - je strašně milý a ze života. Na chvilku se úplně dokážete vcítit do všech problémů téhle puberťačky, i když už je to třeba pěkná řádka let, co jste něco podobného zažívali vy. Přečteno asi za dvě hodiny a s neustálým úsměvem na rtech. Jestli moje dítě bude někdy potřebovat rovnátka, nejdřív mu dám přečíst tohle, aby se s tím jaksepatří psychicky vyrovnalo :D

Neobyčejné obyčejné životy

sobota 5. března 2016


Kdo mě zná, ví, v kavárnách jsem jako ryba ve vodě a když si nedám aspoň jedno cappuccino denně, k dokonalosti tomu dni prostě něco chybí. Přitom jsem dřív kafe nesnášela; vonělo mi, ale nechápala jsem, jak může někdo pít něco tak hořkého. Na kávu mě naučila karamelová latéčka z Costa Coffee a teď už mě občas přepadne chuť na americano či espresso; cappuccino s bohatou mléčnou pěnou, takovou, která připomíná peřinu, když do ní zaboříte rty, je ovšem pořád můj favorit.

Tenhle článek píšu ve své nejoblíbenější kavárně v Sušici, v Thecoffeehouse. Mám ji jednoznačně nejradši, protože se tu baristé vždycky usmívají, protože vás tu nechají hodiny a hodiny válet se na pohodlných gaučích, protože tu mají interiér, který velmi lahodí mému hipsterskému srdéčku. Dostanu se sem poslední dobou jen o víkendu, ale skoro nikdy si návštěvu Thecoffeehouse neodpustím. Naprosto ideální je začít víkend tím, že si v sobotu ráno přivstanu, abych mohla zabrat ten nejlepší malý červený stolek vzadu u okna, objednám si své milované cappuccino (už mě tu znají a vědí, že bez latté art by to pro mě prostě nebylo ono) a k tomu si dám croissant s čokoládou, které nakupují v pekařství odnaproti. Můžu tu číst - dnes kupříkladu Houellebecqův román Podvolení -, v klidu dopisovat články, pracovat, vymýšlet články na blog, fotit, cokoliv mě napadne. Občas mi připadá, že tu strávím celý den a postupně se tu střídají moji kamarádi, kteří za mnou zaskočí na půl hodinky, na hodinku, popovídáme si a pak zas přijde někdo jiný. Taková moje malá kavárenská kancelář / obývací pokoj v jednom :)

A proč tohle celé vlastně píšu? Protože vám chci připomenout, jak je důležité rozmazlovat se a trávit dny tam, kde to máte opravdu rádi a dělat, co máte rádi - a ještě lépe, dělat to, co milujete, co vás činí šťastnými tak, že máte pocit, jako byste se pořád vznášeli pár centimetrů nad zemí. Možná to zní dost euforicky a občas máme všichni pocit, že je všechno kolem nás úplně na houby a k ničemu, ale pokud se každé ráno do práce těšíte a víte, že děláte něco, co dělá svět hezčím - i kdybyste měli v továrně vyrábět kartáčky na zuby - můžete si pogratulovat. Můžete sedět v továrně, vyrábět kartáčky a představovat si, co všechno s nimi každé ráno lidi prožívají; co všechno při rutinním čištění zubů řeší a čeho všeho budou vaše kartáčky svědkem. To je jedno. Mám pocit, že je kolem mě čím dál tím víc lidí, kteří chodí do práce jen z povinnosti, dělají mraky věcí jen proto, že se to od nich očekává, zůstávají na místech, která vlastně nemají rádi, a to jen kvůli lenosti, pohodlnosti, nebo protože mají dojem, že jinak by to nešlo. Vždycky to jde udělat jinak, líp a v té snaze najít to, co je pro vás nejlepší, byste neměli polevovat ani na vteřinku.

Dělejte si drobné radůstky, choďte do práce, kterou byste nejradši dělali i ve vašem volném čase, buďte s lidmi, které máte opravdu rádi. Je to strašně jednoduché, ale většině lidem to připadá hrozně složité. Proč? Žádná překážka by neměla být tak velká, aby vám zabránila dělat, nebo vidět to, co milujete.

Úplně hrozně perfektně to vystihl Tim z filmu About time (jenž je mimochodem mým úplně nejvíc nejoblíbenějším filmem).

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.