Co jsem se dozvěděla od Sajjida Kašuy

O Druhé osobě singuláru přede mnou nejednou básnila má kolegyně a jsem moc ráda, že jsem si tu knihu nakonec přečetla. Trvalo mi skoro měsíc, než jsem o ní napsala, částečně proto, že jsem si potřebovala ujasnit, co vám o ní vlastně budu chtít povědět a částečně proto, že na svůj blog poslední dobou docela kašlu a o knihách teď píšu každý čtvrtek sem.

Sajjid Kašua je spisovatel pocházející z Jeruzaléma, který je ve světě známý spíš psaním scénářů pro sitcom a sloupků pro noviny. Je kladně hodnocený zejména za své trefné postřehy z každodenního života izraelských Arabů, což je jeden z mnoha důvodů, proč obdivuji jeho knihu Druhá osoba singuláru. V ní se střetávají dva hlavní hrdinové - ambiciózní, úspěšný právník se stabilním finančním i rodinným zázemím a chudý sociální pracovník, kterému se v životě nedaří vůbec nic. Jejich naprosto odlišné životy protne vzkaz, jenž právník najde v jedné staré knize z antikvariátu a čtenář postupně zjišťuje, že i tak moc odlišné osoby přece jen mohou mít něco (nebo někoho) společného.

Vzhledem k tomu, že knihu vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, že ji napsal kontroverzní palestinský spisovatel, že je ve všech recenzích do nebe vynášená za své dokonalé zprostředkování světa, ve kterém se kříží kultury jsem se trochu bála, že jí nebudu tak docela rozumět, že čtení bude příliš komplikované, že to bude nějaké rádoby intelektuální dílko, do kterého se mi nepodaří se začíst. Omyl, pochopitelně. Jak ráda já mám takovéhle omyly!

Román s perfektně prokreslenou psychologií všech postav mě rozhodně nenechal na pochybách, že tohle je jedna z nejlepších knih, s jakou jsem měla tu čest. Autor se nenamáhal se zbytečně komplikovanou dějovou linkou, ale dokázal v ní toho obsáhnout tolik: vnitřní boje hlavních hrdinů o smyslu jejich existence, milostný příběh, palčivé otázky ohledně financí, pomoci cizímu člověku, vlastní nemohoucnosti. Pokud hledáte knihu, nad kterou můžete po dočtení přemýšlet, neváhám vám doporučit právě Druhou osobu singuláru.

Sajjid Kašua si pro své čtenáře připravil i příjemné lehké překvapení, které vám nebudu prozrazovat, abych zbytečně nekazila výsledný dojem. Samozřejmě tu narazíte i na jeho všude vychvalované hledání identity v Jeruzalémě, městě, kde se setkává hned několik národností a náboženství najednou. Jak důležité je identifikovat se s tím, zda jste Arab nebo Žid, jaké kulturní rozdíly vás tu čekají, na jaké drobné nuance narážíte pokud se pohybujete v prostředí, které je pro vaši rasu, národnost či náboženství obvyklé? Kde končí popichování a rýpání a začíná šikana za něco, za co nemůžete? Nezáleží na tom, kolik toho víte o Jeruzalémě, o Trojúhelníku, o palestinsko izraelském konfliktu, nicméně tahle kniha vás může pobídnout k chuti dozvědět se o tom všem něco víc a hlavně vybudovat si na věc vlastní názor.

Přičtěte si k tomu neuvěřitelnou čtivost, která mě donutila knihu zhltnout za několik prosincových večerů a máte vyhráno, objevili jste perfektní knihu.

Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid) / Sajjid Kašua / Šárka Doležalová / 2014

Dopis Ježíškovi


S první zapálenou adventní svíčkou, s prvním světýlkem ve výloze obchodu, s prvním sněžením se ve mně začíná rozdmýchávat každoroční vánoční nadšení, které vrcholí v okamžiku, kdy se rozsvěcují vánoční stromy, v každé televizní reklamě projíždí vánoční kamion, doma voní maminčiny perníčky a spolubydlící v Praze vaří pro všechny punč, který pijeme u Lásky nebeské. V té době ladím svůj vánoční playlist plný amerických rolničkových cajdáků a pro své kamarády hledám po obchodech ty největší kuriozity, které by si sami nikdy nekoupili, protože jsou to vlastně zbytečnosti, ale to neznamená, že jim neudělají radost.

Už jsem velká holka a když to vezmu kolem a kolem, doopravdy pod stromečkem nepotřebuju nic jiného než svoje lidi, pěkně pohromadě. Můj dopis pro Ježíška teď zahrnuje daleko abstraktnější věci; už si nepřeju počůrávající se panenku bejbyborn víc než zdraví pro celou rodinu, nebo volkmena se sluchátky víc než štěstí pro všechny své přátele. Stejně ho ale pořád mám. Ten dopis pro Ježíška. A řekla jsem si, že letos ho s vámi budu sdílet. Protože doufám, že se mezi mými čtenáři najdou podobně dětské, knihomolské, naivní duše, které se mnou budou souznit. Dejte mi vědět, pokud souzníte.

Milý Ježíšku, k letošním Vánocům bych si moc přála:
pejska Větvíka, takového, jako má Hilda od Luka Pearsona, aby vypadal trošku jako lištička s parůžky,
pianocktail, takový, jako měl Colin v Pěně dní,
Orina z Nekonečného příběhu, ten nejlepší šperk vůbec,
neviditelný plášť,
lístky na koncert Celestýny Warbeckové
a samozřejmě celý svůj aktuální knižní wishlist.


Otázky, které nechci slyšet


Hele, a to jako kolik přečteš knížek za měsíc? Ty pracuješ v knihkupectví, tím se ještě dá dneska uživit? Jak rychle přečteš jednu knihu? To si jako budeš celý večer číst, to s námi fakt nikam nepůjdeš? Já bych četl rád, ale nemám na to čas. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka? Nemůžu ti k Vánocům koupit knížku, ty už jsi určitě přečetla úplně všechny. Ty už jsi toho přečetla tolik, kdy už taky něco napíšeš? A bylo to taky tak dobrý v knížce jako ve filmu? Knihkupectví, nakladatelství, vydavatelství, to je to samý, ne? Já jsem přečetl jen Kocoura Mikeše, ani k maturitě jsem nic nečetl. A Padesát odstínů jsi četla?

Dřív jsem se před takovými otázkami schovávala. Padaly pořád a neustále vám dávaly najevo, že nejste tak docela normální. Že tak trochu vybočujete z řady. Jste nesprávný dílek puzzle, který se snaží zapadnout do celkového obrázku. Když řeknete, že jste knihomol či knihomolka ve společnosti lidí, kteří nečtou, je to jako přes kopírák, vždycky stejné: rádoby chápavý výraz, aha, takže takhle to s tebou je, a začnou se sypat otázky, které by člověk, co rád čte, druhému takovému člověku nikdy nepoložil. A občas mi to připadá v pohodě. Někdy dokonce legrační, zvlášť když takovými otázkami začínají konverzaci kluci na Tinderu, protože viděli můj Instagram a mají za to, že když se zeptají na můj názor ohledně nejnovějšího Harryho Pottera, padnu jim okamžitě do náruče. Někdy je to ale smutné, protože když mi někdo položí takovou otázku, někdo, o kom jsem si myslela, že mě dobře zná, zjišťuju, že toho zatím o mě příliš neví. A někdy ztrácím chuť pokračovat ve vzájemném poznávání.

Stereotypy jsou zlo. Na knihomolku jsi celkem v pohodě. Ty čteš a nemáš brýle? Já bych nikdy nevydržel sedět celý večer doma s knížkou. Ale stereotypy nevznikají náhodou. Knihomolové doopravdy jsou aspoň trošičku, v koutku duše samotáři, většina z nich doopravdy nosí brýle a vědí, že když budou mít nablízku knížku, tak doma sami doopravdy nikdy nebudou. Takže pak sedím na baru, piju gin s tonikem a vysvětluju cizímu klukovi vedle sebe úžasnou rozmanitost literárních světů a bájím o nekonečné fantazii Neila Gaimana, Borise Viana a Raye Bradburyho. A on se usmívá, přikyvuje, ale je mi jasné, že doopravdy mě neposlouchá, že je to takový ten shovívavý úsměv, kterým vám toleruje tuhletu vaši knihomolskou výstřednost. A já si zase připadám jako ten dílek puzzle, který nikam nepasuje.

Před otázkami, které mě unavují a před shovívavými úsměvy občas zbaběle utíkám. Občas je odrážím ironickými komentáři, které trošku zabolí obě strany. Nejčastěji se je ale snažím zodpovídat tak, aby bylo jasné, že čtení je super. Čtení je sexy. Čtení je vážně cool a mohl bys to taky zkusit. Vždycky jde jen o to, najít tu správnou knihu, od které se pak odrazíš k milionu dalších knih. A jak si tak povídáme, jen výjimečně, čas od času s překvapením zjišťuju, že ten, s kým si sděluju myšlenky, taky tak docela nezapadá do skládačky. A přesně takové lidi chci kolem sebe mít - i když třeba tolik nečtou.

Mávám z oflajnu a posílám tipy (nejen) na knihy


Ráda bych řekla, že mě moje ignorování online světa v posledních dnech mrzí, ale vlastně nemrzí. Potřebovala jsem to. Víc než kdy dřív jsem si ověřila, že sociální sítě jsou bezvadné, když máte co dobrého ke sdílení (a pořád jsem toho názoru, že co se týče soukromého života a pokud se to netýká nějaké agitky, pořád je lepší svým followerům sdílet roztomilá koťátka, než příspěvky utápějící se v sebelítosti a depce), ale když se nic dobrého kolem vás neděje, víc než cokoliv oceníte společnost lidí, kteří vás mají prohlédnuté skrze všechny instagramové filtry až na dřeň. Ale tak nějak se snažím zase vplout do své klasické rutiny a vidět spíš to dobrý než to špatný. Snad to nějak půjde. Ta roztomilá koťátka, co zas vídám na Facebooku, trochu pomáhají.

V tomhle článku vás chci zlákat na dvě akce, na které se v blízké době chystám a samozřejmě taky na pár knih. Začnu těmi akcemi, jo? Hned první pozvánka bude trochu narcistická, ale tak co. 21. listopadu budu na 8. Malostranském literárním večeru číst ze svého blogu, haha, já, která k tomu lanaří ostatní, ale vítejak, aspoň si vyzkouším, jaké to je být v kůži těch, co četli na Blogerech offline. Třiadvacátého začínají Dny severu a na ty se děsně těším, protože nejenže přijede Katarina Bivaldová, autorka pochybné knihy Čtenáři z Broken Wheel, ale hlavně přijede Lars Saabye Christensen, který napsal Beatles, což je strašně dobrý román, na který jsem napsala recenzi už před lety. Chystám se na projekci filmové adaptace v kině Evald i na debatu s autory následující večer. Všechny akce v rámci Dní severu najdete tady a vsadím se, že si mezi nimi taky nějakou suprčupr vyberete.

Knihy, které jsem v poslední době přečetla? Moje recenzní kapacita se aktuálně omezila pouze martinusácký blog, kde najdete novou recenzi ode mě každý čtvrtek s takovou přesností, že mě samotnou to velmi udivuje. Vybírám si knihy, které se mi svými (pomyslnými) nehty zaryjí do srdce a nechají mi na něm obří šrám, jenž se nikdy úplně nezhojí. Teda, to zní asi dost hrozně, ale myslím to v dobrém, potřebuju teď takové čtení, které mě opravdu hluboce zasáhne. Proto jsem si hrozně užívala čtení Knihy zvláštních nových věcí, proto mě bavil Mischling a Johnny Cash a Norská čítanka, která - byť vypadá velmi nevinně a roztomile - je tak syrová a drsná, jak se na severské čtení sluší a patří. A protože minulý týden Neil Gaiman oslavil narozeniny, vytáhla jsem jeho Předběžné varování a... no, je to přesně tak dobré, jak jsem si myslela.

Zas a znova se mi potvrzuje, že jestli vás něco opravdu dokáže vytrhnout z reality - a to jsem teď vážně potřebovala - jsou to dobré knihy. Zatímco píšu tohle, vedle mě v úhledném komínku čekají na přečtení Persepolis od Marjane Satrapi, Adibas od Zazy Burchuladze, Druhá osoba singuláru od Sajiida Kašuy a půvabně tlustá bichle Co jste neměli vědět o komiksovém zázraku Marvel, díky které se snad dozvím, proč má můj kamarád v obýváku na zdi obrázek Batmana a proč mu to připadá tak super. A možná se to daří i dobrým filmům, protože včera jsem viděla Fantastická zvířata a kde je najít a mám pro vás odvážné prohlášení, že jsem z toho byla nadšená víc než z Harryho Pottera a Prokletého dítěte. Ne že by mi na Prokletém dítěti něco zásadně vadilo, to vůbec ne, ale šmankote, tohle byla čirá vizuální krása spojená s typicky potterovským laskavým humorem, komplet novým kouzelnickým světem vycházejícím z toho, co známe, s perfektními charaktery postav, co si zamilujete a milionem odkazů pro potterovské fajnšmekry. Takovéhle pohlazení po duši potřebuje každý, kdo si oblíbil kouzelnický svět a já si asi k Vánocům nejvíc ze všeho přeju rande s Eddiem Redmaynem.

Ráda se něčím a někým nechávám ovlivňovat. Takže teď v knížkách ponejvíc horlivě hledám moudré věty, které si pak píšu do poznámek v telefonu, abych na ně za pár týdnů narazila, až mi zase bude iphone hlásit, že mám plnou paměť. A ty citáty mi pak změní celý svět a posunou mě dopředu a všechno bude zase dobrý. Takže jsem svítila mobilem v kině, když Mlok Scamander pronesl tu větu (nepamatuju si jak přesně) o tom, že když se něčeho bojíte ještě předtím, než se to stane, tak vlastně máte strach dvojnásobný a je to všechno ještě horší. Ale nejvíc mě potěšil Neil Gaiman, když do své povídkové sbírky Předběžné varování napsal, že svět není takový, jaký je, ale jací jsme my, protože tohle podle mě vystihuje všechny globální problémy a pokud nejste roboti, musí to ve vás probudit aspoň špetku empatie. I když mi teď ten kamarád, co má v obýváku na zdi pověšený obrázek Batmana, pustil film, co se jmenuje Ona a možná jsem příliš přísná a jednou i roboti budou mít city. Nakonec všechno, co ke štěstí potřebujeme, je možná jen ta jedna správná, dokonalá aplikace. Ale doufám, že ne.


Fotíme knihy


Víte, jak moc mě baví fotit knihy. Když navíc můžu rozlišovat mezi pracovním focením knih a focením knih pro své vlastní účely (rozuměj, na Instagram a sem na blog) rozhodně si nemám na co stěžovat. Je to parádní i proto, že takováhle focení obvykle obsahují i kafe a něco dobrého na zub, a to všechno v nějakém líbezném fotogenickém prostředí. Je to paráda, když nepočítám ten nepatrný detail, že většina kolemsedících v kavárnách má potřebu sledovat mé nadšené poskakování kolem knih, jejich stavění do pyramidek a všemožných dalších útvarů, nekonečné urovnávání záložek, otáčení na tu správnou stránku a míření objektivu ze všech úhlů, a co víc, nejenže mají potřebu to sledovat, ale čas od času to taky mají potřebu komentovat, nebo se tomu smát, nebo na mě prostě jen zírat jako na nějaké exotické zvířátko. Jak říkala má kolegyně Bára, člověk má občas chuť na ně zařvat "víte, tohle je moje práce, za tohle já jsem placená". Časem jsem si zvykla, je to prostě něco neobvyklého a když si v Kavárně, co hledá jméno, venku stoupnu na školní židličku a kroutím se ve snaze vystihnout ten nejlepší záběr kávovo-knižní koláže pode mnou, obvykle to už ani nevnímám. Ale stejně je mi pořád milejší dát se do kupy s podobnými knihomoly a vyrazit fotit ve větší tlupě, která sice přitáhne ještě víc pozornosti, ale taky jí dovede lépe odrážet. Nedávno jsme se takhle usadili právě v Kavárně, co hledá jméno, objednali jsme si spoustu kávy, Bankrot spořádal pár kaštanů a my si vyrobili milion krásných fotografií, nehledě na pobavené pohledy ostatních. Ovšem i když žádného spřízněného knihomola po ruce nemáte (ani já je vždycky nemám, to mi věřte), nenechejte se odradit tím, že na vás bude někdo někde divně koukat - pořád si přitom opakuju, přes všechnu introvertnost, která v tu chvíli prudce bije na poplach, že si nedělám hloupé selfíčko ani nepózuju v kjůtečkovém outfitu, snažím se, aby si lidé všimli něčeho, co má skutečnou hodnotu.

Čirá esence hipsterství

Znáte to, jsou to takové malé zázraky, když se před vámi objeví knihy úplnou náhodou s příběhem, který teď zrovna nejvíc potřebujete jako pohlazení na duši. Právě tohle pro mě byl Vlčí ostrov. Správná kniha ve správnou dobu. To správné pohlazení na duši.

Lajla Rolstadová je norská spisovatelka a tohle je autobiografický příběh části jejího života. Stejně jako tomu bylo u knihy Můj boj: Smrt v rodině, ani tady jsem zatím neměla s autorkou tu čest dříve a tohle bylo moje poprvé. Tak nějak jsou mi teď asi souzeny knihy o spisovatelích, o nichž vlastně vůbec nic nevím - to ale neznamená, že vás vyprávění o jejich vlastních osudech nemůže zaujmout. Lajla Rolstadová napsala norský román Nekromant. Celý život bojovala s depresemi a maniodepresivními stavy, vyzkoušela leccos - od prášků až po meditace a šamany - ale nakonec se rozhodla prášky vyhodit do koše a odjet dělat správcovou chatového komplexu na opuštěný kanadský ostrov. Svérázné a rozhodně poutavé řešení problému.

Ke svým čtenářům je prý stoprocentně upřímná a seznamuje je otevřeně se všemi svými myšlenkami, odhaluje jim své předchozí vztahy, syrově líčí svůj pobyt v divočině. Po několikaměsíčním správcování se Lajla rozhodne vrátit zpět do Norska, ale stále ji to táhne zpět - slíbí tedy nakladateli, že napíše knihu o svém cestování, koupí si v Kanadě auto a projede ji skrz na skrz, aby se pak vrátila do domu svých přátel, opět v pustině, a hlídala jim ho, zatímco jsou na cestách oni. Ačkoliv se nesnaží o poetičnost a lyriku, ta se do jejího vyprávění přesto zcela přirozeně vkrádá, snad díky té úchvatné přírodě, kterou Lajla čtenáři líčí. Ne barvitě, vždy jen několika slovy načrtne, kde se právě nachází, co zrovna dělá, jak prožila den, koho potkala a co jí ten dotyčný pověděl. A všechno to dohromady působí velmi intenzivně, alespoň na mě ano, daleko víc, než kdyby se snažila o nějaký velkolepý umělecký styl psaní, nebo se svá každodenní malá dobrodružství snažila zveličovat.

Přiznávám, že občas mi byl krapet proti srsti její duchovní spiritualismus, její meditování a schůzka se šamanem v samotném závěru mi připadala velmi přitažená za vlasy. Musela jsem se smiřovat s tím, že Rolstadová je tak duchovně založená a s mým cynickým realismem to dohromady chvílemi dřelo, ale na druhou stranu proč si nepřečíst něco z úplně jiného soudku, než obvykle čtu, žejo. Věřím, že se najdou tací, kteří budou o téhle knize zarytě tvrdit, že jim změnila pohled na svět a že jim pomohla z jejich nesnází (a kdyby to byla populárnější spisovatelka, možná by se taky sebrali a utekli do divočiny meditovat, aby tak vyřešili své problémy), ale já jsem na to příliš velká realistka (i když na pohádky pořád věřím). Každopádně jsem se hlídala, abych v tom příliš nehledala logiku a myslím, že stejně jako třeba u Divočiny od Cheryl Strayed je sice nezvyklé, ale uvěřitelné takto radikálně řešit své trable, nebo možná i hledat smysl svého života - zkuste být při čtení co možná nejvíc otevření a užijete si to.

Už jsem to všude psala mockrát, ale neodpustím si to ještě jednou - nutně si potřebuju koupit auto, vzít spacák, vařič a lapač snů a projet tak všechny ty dechberoucí kanadské ostrovy. Ale doopravdy vím, že bych to určitě nedala. Svým způsobem je tahle knížka čirá esence hipsterství - však to znáte, live authentic a be adventurous, ale jen když máte superhyperznačkové botičky, dokonalou khaki parku a iphone neustále v pohotovosti. Taky tu ovesnou kaši se spoustou ovoce mám ráda, ale když si to ovoce máte nasbírat kolem divokých rosomáků a vlastnoručně vykřesat oheň z dříví, které jste si museli v mínus dvaceti stupních nasbírat, už to zní až příliš "adventurously", žejo? Prostě tím chci říct, že se mi líbilo, že Rolstadová v tom hipsterství šla zkrátka až na dřeň. Na přebalu knihy se píše, že to má hodně společného s Kerouacem - to je podle mě blbost - a s Jackem Londonem, s čímž souhlasím spíše, Vlčí ostrov a Tulák po hvězdách toho mají hodně společného a jsou to teď takové moje nejmilejší náhledy do lidského nitra.

Vlčí ostrov (Ulveoya) / Layla Rolstad / Daniela Mrázová / 2016

Lom

Tyhlety víceméně spontánní akce s kamarády mě hrozně baví. V sobotu dopoledne jsme vzali auto, nacpali do něj spoustu věcí od stativu až po termosku s čajem a vyrazili jsme do jednoho vápencového lomu poblíž Sušice. Je tam sice zakázaný vstup, protože skály nad ním se neustále odlamují, i tak to tam ale lidi pořád táhne, protože je tam prostě nádherně. Katie si dodala odvahy, oblékla si bílé princeznovské šaty a skočila do ledové vody, ve které mně a Tereze pózovala tak dlouho, dokud nepřestala cítit nohy. Taky jsme lezli po skalách, aranžovali naší zrzce listí do vlasů a kochali se těmi božskými výhledy na barevnou Šumavu. Víc takových dní, prosím.


Výjimka, co potvrzuje pravidlo

Brooklyn jsem viděla nejprve v kině a hrozně se mi ten film líbil. A ne, nebylo to jen proto, že tam hrál Domhnall Gleeson, ale protože jsem se s tím příběhem dokázala ztotožnit. Tedy, samozřejmě jen přibližně, protože já nikdy nebyla od domova vzdálená přes oceán, ale chápu, jaké to je, když máte začít na novém neznámém místě, kde nemáte žádného "svého" člověka a musíte si všechno vybudovat. A chápu, jak to někdy člověka táhne zpátky domů, jak lákavé to může být.

Eilis se na popud své milované starší sestry, která pro ni chce lepší život, než by ji čekal v irském Enniscorthy, rozhodne přestěhovat do Brooklynu. V knize je popisovaná její strastiplná cesta do velkoměsta, smutné a stýskavé začátky v podnájmu a v práci ve velkém obchodním domě. Postupně si Eilis na život ve městě zvykne a když potká italského instalatéra Tonyho, New York jako by zkrásněl. Jenže pak ji jedna tragická zpráva donutí vrátit se na čas do rodného městečka, kde se nic nezměnilo, zato Eilis se změnila velice a všichni si tam toho všímají, a to včetně pohledného Jima. Jak říkal Tony, domov je domov - který domov je ale opravdovější?

Kniha Brooklyn od Colma Tóibína je výjimka potvrzující pravidlo. Knižní předloha byla stokrát horší než film, který - jak jsme se shodly s kamarádkou, která na něm byla se mnou - obsahoval všechno, co by nemělo ve správném filmu chybět: napětí, dobrodružství, romantiku, humor, smutek, dojemnost. Byť byl vyprávěn samozřejmě stručněji než knižní příběh, dokázal mi předat daleko víc emocí a z kina jsem tehdy odcházela skoro rozčarovaná z toho, jak moc na mě zapůsobil. Colm Tóibín je zkušený spisovatel a jeho kniha je dobře vystavěná, dialogy smysluplné, charaktery postav propracované, příběh je vyšperkovaný do nejmenších detailů, které vám do sebe na konci zapadnou jako skládačka. Je to čtivé až běda. Tady žádný problém není. Ale šmankote, nechalo mě to úplně chladnou.

Kdybych si nejdřív přečetla knihu, ani náhodou bych na film nešla. Knižní Eilis je naprostá kráva, nad jejímiž myšlenkovými pochody kroutíte hlavou a za to, co mi ve filmu připadalo roztomile naivní, bych jí v knize dala pár facek. Do podrobností zabíhat nechci, abych vám nevyzradila nějaký spoiler, ale věřte mi, že pokud se napřed podíváte na film, kde je několika jednoduchými záběry dokonale znázorněno Eilisiných milion protichůdných pocitů, budete z té knížky taky trochu mrzutí. Ale abych jí jen nekřivdila, musím uznat, že padesátá léta minulého století a problematiku irských přistěhovalců jako takovou přiblížila parádně a jsem ráda, že jsem se o tom mohla dočíst něco víc. A taky jsem díky Brooklynu zatoužila podívat se do Irska, strašně moc.

Brooklyn (Brooklyn) / Colm Tóibín / Daniela Furthnerová / 2016

Knausgårdův boj

V Norsku je to literární senzace a bestseller, u nás se nad tou dramaticky výhružnou obálkou asi moc lidí nepozastaví. Já se pozastavila, protože ji vydal Odeon, což je v posledních měsících tak nějak to jediné, co potřebuju o knize vědět, pokud chci zjistit, zda je kvalitní. Odeonu věřím a tak jsem se pustila do Knausgårdova sálodlouhého opusu.

Člověk by řekl, že nemá smysl číst autobiografii někoho, koho vůbec neznáte, ale právě tohle mě na tom lákalo. O Karlu Ovem Knausgårdovi jsem nikdy neslyšela, ale v Norsku je to poměrně úspěšný spisovatel, který se rozhodl sepsat všechny své myšlenky, pocity a vzpomínky do jedné knihy. Nakonec z toho vzniklo šest svazků a tohle je první díl s podnázvem Smrt v rodině. Máme tu zralého Karla Oveho spisovatele, který se zabývá úvahami v podstatě o všem - o životě, literatuře, politice, filozofii, náboženství, popkultuře. Máme tu také Karla Oveho puberťáka, který vyrůstá v sedmdesátých letech na maloměstě a velmi autenticky, bezprostředně líčí čtenáři své zážitky.

Tuhle knihu jsem si vzala s sebou do Berlína a budu ji mít navždycky spojenou se snídaněmi ve Wallyardu, s vaflemi a müsli a černým čajem a s rozvrzanou palandou v našem pokoji, kde jsem si ji taky občas četla před spaním. Je to - na férovku - kniha o ničem. Není v ní obsažen žádný zázračný, motivační, dechberoucí či jinak fascinující osudový příběh, ale velmi působivě a syrově je v ní zaznamenán jeden život, jeden mozek a jedno srdce, jež obojí se Knausgårdovi podařilo vtisknout do stránek knihy. Je to strašně dobře napsané, tím stylem, který vás nutí pokračovat dál a dál, hltavě obracíte stránku za stránku a čím dál tím víc se noříte do Knausgårdovy osobnosti. Nemusíte s ním souhlasit - mě vlastně občas docela dost vytáčel - ale i přesto jsem si čtení této knihy vychutnávala.

Byl to požitek. O to větší, že jsem věděla, že tahle kniha nebude nikoho příliš zajímat, není to ten typ bestsellerové novinky, o které bych toužila všem referovat, naopak, je to kniha, kterou jsem si užívala čistě jen sama pro sebe a věděla jsem, že můžu klidně v polovině přestat a bude mi to jedno. Nakonec jsem se o ní přece jen rozhodla napsat, protože mi to teď, když o té knize ještě týden po dočtení přemýšlím, připadá jako ohromná škoda, že by ji měl někdo minout bez povšimnutí, na to je až příliš dobrá. Není dobrá v rozvíjení zápletky (nejsem si jistá, jestli tam vůbec něco jako zápletka je) a nijak zvlášť ani ve výstavbě dialogů či propracovanosti jednotlivých postav. Její kouzlo tkví zejména v maličkostech, které máte s Knausgårdem podobné. Občas jsem zažívala až déja vu z toho, jak dokonale uměl Knausgård popsat hloupé cesty autobusem. Nebo z toho, jak několika slovy dokáže rozčísnout situaci houstnoucí složitými pocity. Nebo jak něco popíše jen několika větami, zatímco pitomé klučičí pašování alkoholu na párty rozebírá snad minutu po minutě na mnoha stranách.

Jsem ráda, že se mi tohle připletlo do tlapek, i když nevím, jestli se pustím do dalších dílů. Na tohle jsem prostě zrovna měla tu správnou náladu, to je pro mě při čtení strašně důležité pro to, abych si tu danou knihu opravdu užila. Ale kdoví, třeba se mi to poštěstí i s těmi dalšími, žejo. Byla bych za to docela ráda, protože Karl Ove Knausgård, to je vám tedy doopravdy výjimečná osobnost.

Můj boj 1: Smrt v rodině (Min Kamp. Foerste bok) / Karl Ove Knausgard / Klára Winklerová / 2016

Podzimní rezonance


Podzim je moje období. Hektolitry zázvorového čaje, první nachlazení, tlusté ponožky, vůně popcornu (protože jsem zase začala chodit pravidelně do kina), babiččiny pletené svetry, skořicoví šneci, barevné křupavé listí, líné propršené dny v posteli. Čtení, takové to nefalšované zažrání se do knížky, při kterém hodiny ubíhají stejně rychle jako vteřiny. Pokusy o psaní končící nejčastěji v digitálním koši počítače. Mívám melancholické nálady, při kterých mám chuť změnit někomu celý svět, takže v omamných ciderových opojeních při sobotní noci v antikvárním baru píšu do svých knih osudové vzkazy a schovávám je do polic mezi ostatní zaprášené knihy. Doufám, že je tam někdo najde, že si je někdo přečte, že mu uvíznou v paměti, že si je aplikuje do svého života a ten se pak změní. Přitom nejvíc chci, aby se nějak zásadně změnil ten můj, všechno to listí u okna mého pokoje, co zlátne, hnědne a rudne mi jen připomíná, že jsem pořád stejná. Všechny podzimní smutky, deprese a lítosti ale ukonejší nedělní kafe v Mezi srnky, kde se baristky rozněžňují nad mými srnčími šaty z blešáku a procházka po Stromovce korunovaná horkou čokoládou. Podzim je tajuplný a plný krásných příslibů, které se třeba nikdy nevyplní.