Když holky pilotují letadla

středa 28. října 2015

Sešly se mi teď doma dvě knihy, které se shodou okolností obě dvě týkají druhé světové války. Tou první, o které vám dneska budu povídat, je Krycí jméno Verity. 

Tou druhou jsou Světla, která nevidíme a i když umím být ke knihám z tohoto období pěkně skeptická (co si budeme povídat, pořád si myslím, že ty nejlepší romány o druhé světové už byly napsány), oba dva na mě výrazně zapůsobily. Ovšem kdy si tu zase budete moct přečíst nějakou další recenzi vám jen tak nepovím, je mi to líto, ale momentálně se mi toho děje tolik, že mám kolikrát radost, když se mi podaří se pořádně vyspat a na psaní ani nemám náladu. Samozřejmě mě to ale mrzí, zvlášť když se mi teď u jedné instagramové fotky objevil komentář, jestli bych už mohla na blog zase něco napsat; tomu se prostě nedalo říct ne! :)


A teď už o Krycím jménu Verity. Rok 1943, místo Francie. Nedaleko Paříže se zřítí letadlo, v němž sedí dvě holky - nejlepší přítelkyně. Jedna svůj boj o život prohraje, druhá padne do rukou nacistům. Ti ji nezabijí, ale udělají něco možná ještě horšího. Díky důmyslnému mučení se Verity rozhodne, že jim poví pravdu o své misi. Bude to ale pravda, kterou upraví podle svého uvážení. Na stránkách knihy se tak rozvíjí poutavý a velmi netradiční románový příběh psaný v krátkých úsecích podle toho, kolik má Verity zrovna času (a papíru) na psaní. Verity vypráví o tom, jak se seznámila s pilotkou Maddie, jak se z nich staly kamarádky na život a na smrt, o válce, o tom, jak poznamenala je i lidi kolem nich. 

V první řadě musím říct, že pro mě tahle kniha z nakladatelství CooBoo byla podobným překvapením asi jako V šedých tónech. Nic moc jsem od ní nečekala a nakonec mě totálně dostala. Trvalo to tedy na můj vkus docela dlouho, prvních zhruba třicet stran jsem se do příběhu pořád nedokázala začíst. Bylo to hlavně tím, že hlavní hrdinka vypráví ich formou jak to, co se jí aktuálně děje v nacistickém vězení, tak zároveň na papíře překládá svému vězniteli a čtenářům své životní osudy, ve kterých o sobě mluví zase naopak ve třetí osobě. Není těžké se v tom zorientovat, spíš mi vadilo, že je to takové útržkovité a nesouvislé vyprávění, že nemáte šanci se něčeho chytit a vytvořit si k postavám hlubší emoce. Kromě toho se v první části knihy hodně mluví o letectví, o létání a o spoustě, spoustě různých druhů letadel, což mi připadalo krapet únavné, podle mě by se takové technické věci (když už teda o nich musí autorka mluvit) daly do příběhu zakomponovat méně násilně.

Zejména druhá část knihy je ovšem sakra dobrá, postupně jsem si začala uvědomovat, jak je tahleta Verity vlastně geniální a dřív nebo později vás dostane to neuvěřitelně silné přátelství dvou docela obyčejných holek, z nichž jedna prostě náhodou zatoužila stát se pilotkou a přišla jí do toho druhá světová válka. Líbí se mi, že je to neuvěřitelně emancipovaný román; když se Maddie rozhodne, že se ve čtyřicátých letech minulého století chce naučit létat, tak se toho drží zuby nehty a nenajde se snad nikdo, kdo by jí v tom nějak extra podkopával nohy, naopak, spíš se jí snaží pomáhat. Kromě toho je v knize víceméně úplná absence romantiky. Není to milostný román, je to román o válce a o přátelství. Fakt fakt fakt jsem ráda, že Elizabeth Weinová pochopila, že když má za hlavní hrdinku holku, nemusí se to všechno točit jen kolem kluků. Drtivá většina spisovatelů tohle nechápe.

O stylu psaní už jsem psala, co tedy ještě postavy? Verity je boží, samozřejmě, zbožňovala jsem její jízlivý humor, kterým suše komentovala každou situaci. Zbytek mi tak nějak splývá, což je vážně škoda, protože tam byla spousta náznaků na kvalitní a nezapomenutelné literární hrdiny. Připadá mi ale, že práci si autorka dala právě jen s Verity, možná ještě s Maddie, která mi ale nebyla nijak zvlášť sympatická. Možná je to mnou, nevím, třeba jsem až moc náročná, ale zkrátka se mi zdá, že tohle by mohlo být ještě o kousek lepší.

Celkem vzato jsem ale z téhle knížky poměrně dost nadšená. Sice mi to spojení historického románu a young adult literatury ze začátku moc nesedělo, ale nutno říct, že s tímhle se Weinová poprala dobře. Stejně jako kniha V šedých tónech má kniha potenciál oslovit spíš mladší čtenáře, ale jelikož to není jen nějaká romantická oddechovka, na kterou už si po přečtení ani nevzpomenete, tak doufám, že spoustě čtenářů z těch mladších ročníků právě díky knížce Krycí jméno Verity začne druhá světová válka připadat jako velmi, velmi zajímavé téma a třeba se pak díky tomu dostanou i k opravdovým literárním perlám.

Krycí jméno Verity (Code Name Verity) / Elizabeth Weinová / Petr Eliáš / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství CooBoo.

Mark Watney na Marsu neztrácí humor a naději

úterý 13. října 2015

Úplně poprvé jsem se o téhle knížce dozvěděla od kamaráda. Pak jsem se vrátila do práce v kině a uviděla trailer na film. Bylo jasný, že si to musím přečíst, protože už jen anotace a trailer na film mě dokázaly navnadit.

Spisovatel Andy Weir nejprve zveřejňoval příběh postupně na svém blogu a až na naléhání svých fanoušků jej vydal nejprve v digitalizované a později i papírové verzi. Mark Watney je botanik a strojní inženýr, který se s dalšími pěti členy posádky vypraví na misi na Mars. Jenže se to tak trochu pokazí, posádka si myslí, že je Mark mrtvý a odletí z Marsu zpátky směrem Země. Jenže Mark není mrtvý ani trochu a s minimálním počtem přístrojů, jídla a dalších zásob uvízne na rudé planetě. Stráví na ní celkem rok a půl a během toho roku a půl se semkne nejen celá NASA, ale i celý svět, aby pomohl astronautovi, který se pokouší přežít nepřežitelné. Jejich snaha by byla ovšem celkem k ničemu, kdyby Mark nebyl víceméně geniální, zručný a neodolatelně vtipný. Jenže to vypadá, že ani tohle všechno nebude k jeho záchraně stačit.

Nikdy bych neřekla, že takový příběh může být tak uvěřitelný. Kdybych teď zadala do Googlu "Mark Watney", vůbec bych se nedivila, kdyby mi na Wikipedii vyjel dojemný životopis astronauta, který na Marsu strávil víc času, než všichni ostatní dohromady. Je to zvláštní kniha, psaná velice stroze a úsporně, vedená částečně jako lodní deník a částečně ukazující dění na Zemi (především v NASA). Je to plné matematických výpočtů (jejichž opravdovost nehodlám zpochybňovat), biologických a chemických úvah a vůbec, prostě něco, o čem bych dřív tvrdila, že mě asi tak docela bavit nebude. Ovšem když se za chemickými vzorečky skrývá úporná touha po přežití člověka, který je sám na celé planetě, zkrátka všechny ty vodíky a kyslíky nějak přežijete, protože chcete vědět, jak to s ním dopadne.

Až do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli to Mark přežije, ale držela jsem mu palce ze všech sil celou dobu. Přiroste vám k srdci za chviličku, a to k tomu ani nepotřebuje nějaké srdceryvnou story. Bála jsem se, že to tam bude plné malých dětí plakajících po tatínkovi, nebo přítelkyň se zlomeným srdcem, ale Andymu Weirovi se nějak zázračně podařilo celému tomuhle tyjátru vyvarovat. Mark je trochu geek, kterému ženské asi zrovna k nohám nepadají, ale je tak bystrý a báječně vtipný, že já bych mu možná k nohám i padla. Úžasně vtipný! Ten jeho suchý humor je k sežrání. Kromě toho mě bavila i posádka Hermésu, jsou to všechno takoví divní lidi, že vám jsou nakonec i sympatičtí. NASA mi ovšem splývá v řádku cizích jmen, které jsem si ani pořádně nezapamatovala. Všichni byli takoví nemastní, neslaní, ale je fakt, že ve finále to knize víceméně nijak neublížilo.

První čtvrtka knihy je psaná jen formou Markova deníku a když jsem se užuž začínala bát, že to bude pořád na jedno brdo, vstoupila do příběhu NASA a bylo to ok. Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, bylo to velmi působivé. A bylo to velmi reálné, což hodně oceňuju, aby beletrie z vesmíru působila reálně, to už chce fakt mistra spisovatele, který není líný udělat si pořádné rešerše. I když je fakt, že tak devadesáti procent těch technických záležitostí s rovery a solárními panely jsem fakt nerozuměla, neměla jsem pocit, že by si to autor jen tak vycucal z prstu. 

Je to krásný příběh o houževnatosti člověka a o tom, že lidi by si prostě vždycky měli mezi sebou pomáhat, dokonce i když jsou nějakých těch pár světelných minut od naší planety. Na první pohled to není dojemné, spíš hodně sarkastické a fakt dost stručné, ale Andy Weir vás donutí zamyslet se i nad tím, co třeba Mark do svého deníku nenapsal, čeho čtenáře ušetřil. A ve velmi krátkých okamžicích se tu pak, když čtete pozorně, objevují i ty dojemné chvilky a jsou mnohem působivější, než kdyby to bylo jedno velké slzavé údolí na první pohled. Přiznávám, na závěr jsem taky slzu zamáčkla a nejsem si jistá, jestli to bylo z toho, jak kniha dopadla a nebo proto, že už končí.

Jo a ještě ten film! Trávím teď v práci opravdu hodně času a Marťana se mi podařilo vidět už nejméně desetkrát, takže vám můžu podat fakt podrobné srovnání. Omezím se jen na to, že je klasicky lepší knížka, ale film rozhodně patří k těm kvalitnějším adaptacím, nebudete se nudit a vlastně se vám to bude líbit, i když už si dopředu přečtete knížku a budete vědět, jak to celé dopadne. Kromě toho je tam Matt Damon a boží disco soundtrack. S kolegy v práci jsme při I will survive nikdy nedokázali vydržet v klidu a nejsem si jistá, jestli zákazníky víc bavil Mark Watney nebo my.

Marťan (The Martian) / Andy Weir / Michal Prokop / 2015

Pro lidi, kterým bije srdce pro knihy

čtvrtek 8. října 2015

To si tak prostě všimnete středně tlusté knížky s neutrální obálkou, kde je jablíčkový kabel, kafe, tužka a knížky a se stejně nicneříkajícím názvem - Okamžik všeho. A vůbec netušíte, že se do té knížky úplně poblázníte a budete svým spolubydlícím nadšeně vykládat příběh Maggie, Rajhita, Huga, Dizzyho a antikvariátu Vážka.

Tyjo, jak už je to dlouho, co jsem nenapsala článek na blog? Dva týdny? Pamatuju doby, kdy jsem netrpělivě čekala, až uplyne čtyřiadvacet hodin, abych přidala nový článek. Jenomže posledních pár dní bylo tak šílených, že mé online sdílení muselo jít trochu stranou. Abych byla upřímná, když teď mám chvilku volného času, radši si prostě jen tak čtu, než abych o tom i psala. O knize Okamžik všeho vám ale něco povědět musím.

Tahle kniha musí nutně potěšit každého booklovera, má k tomu veškeré předpoklady - věci od Applu, děj zasazený do Sillicon Valley, zaprášené knížky, Facebook a Twitter, milostný příběh, sympatického Inda, divnou smolařku, která vystudovala knihovnictví. Ta se jmenuje Maggie a místo, aby si hledala práci, tráví celé dny v antikvariátu Vážka. Shodou okolností tu objeví velký milostný příběh vepsaný mezi stránky Milence lady Chatterleyové. Přeruší konverzaci mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy nepotkali a svůj osud díky tomu nasměruje úplně jiným směrem, než byly jakékoliv původní plány. 


Je to velmi milá, vtipná a místy dojemná knížka. Upřímně, není to knížka pro čtenáře, kteří opovrhují brakovou literaturou a oddělení červené knihovny obcházejí obloukem. Připadá mi, že autorka knihy, Shelly Kingová, chtěla ukázat, že nezáleží na tom, co čtete, důležité je to, že vůbec čtete. Že milovat knihy lze stejně dobře díky westernovým románkům jako díky Virginii Woolfové. Že nezáleží na tom, kdo tu knížku napsal, ale jestli ve vás zanechala nějaké emoce, jestli jste si z ní něco odnesli a jestli pokládáte čas věnovaný čtení jako dobře strávený. Víc než kterákoliv jiná kniha o knihách ve mě tahle zanechala dojem, že její autorka knihy skutečně zbožňuje. Jo a mimochodem, nikde jinde není vůně starých knih tak věrně popsaná jako právě v Okamžiku všeho.


Maggie se hledá a trvá jí to na můj vkus až moc dlouho, ale díkybohu se jí nakonec v hlavě rozbřeskne. Všichni hlavní účinkující v příběhu jsou milí, lehce praštění, divní a milují knížky a kombinaci tohohle všeho si prostě nejde nezamilovat, vy prostě chcete, aby se Maggie, Hugo, Rahjit, Dizzy, Jason, Miko, Avi a samozřejmě i kocour Grendel stali vašimi nejlepšími přáteli. Mě trochu mrzelo, že žádný z nich neměl nějaký pořádný škraloup, něco, co by z téhle knížky udělalo něco hlubšího než jen oddechové čtivo. Bohužel, postavy jsou na můj vkus až příliš povrchní.


Děj jako takový je ovšem zajímavý a proces záchrany antikvariátu jsem sledovala s velkým napětím. Upozorňuju, že pokud nevíte, co je to LinkedIn a že jablíčko není jen ovoce, budete mít s knížkou občas trochu potíže. Svým způsobem to připomíná třeba Nonstop knihkupectví pana Penumbry, prostě moderní technika smíchaná se starými, ohmatanými knihami. Kvalit pana Penumbry ovšem Okamžik všeho nedosahuje. Není to špatné, ale co si budeme povídat, Penumbra je prostě už trochu jiná liga.


Okamžik všeho je tak jako tak knížka hodná vaší pozornosti. Je to příběh pro lidi, kterým bije srdce pro knihy a nové technologie, pro lidi, kteří vědí, jaké je to blaho, když si uděláte hrnek horkého čaje, usalašíte se v novém křesle a a zaboříte nos do dobré knížky. A předtím to všechno vyfotíte na Instagram.


Okamžik všeho (The Moment of Everything) / Shelly Kingová / Martina Šímová / 2015

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.