Odpusťte Leonardovi poznámky pod čarou

Upřímně, dobrovolně bych si asi tuhletu knížku nevybrala, protože už jsem od Matthewa Quicka četla Terapii láskou a nenadchlo mě to tak, abych si od tohohle spisovatele ještě někdy chtěla něco přečíst. Ale to by byla velká chyba! Takže díkybohu za to, že se Odpusťte mi, váš Leonard objevila u mě doma.

Je to vlastně dost bizarní kniha. Osmnáctiletý Leonard má dnes narozeniny a na programu jsou dvě důležité věci. Za prvé - rozdat dárky lidem, které má rád a kteří byli v jeho životě velmi důležití. Za druhé - vzít si nacistickou osmatřicítku (dědictví po dědečkovi) a zabít s ní nejprve Ashera Beala a potom i sám sebe.

V tak trochu divných knihách si vyloženě libuji, proto mě tohle téma přitáhlo jako magnet. Dopředu jsem se ale snažila nebýt moc natěšená, protože v Terapii láskou mě Quick zrovna dvakrát neoslnil. Jenže tentokrát se spisovatel opravdu vytáhl. Dokonce mám nutkání přirovnat jeho styl psaní k Johnu Greenovi, což je u mě mimořádná pochvala. Je to podobně stylizovaný příběh, plný nenápadných moudrých vět hodných zapamatování, zamyšlení, která vás dokáží vytrhnout z všedních dní, citátů, které stojí za to si někam poznamenat. Jasně, že to není až tak superskvělé, ale pokud máte rádi Greenovy knížky, myslím, že by vám mohl Leonard padnout do oka.

Ale řekněme si narovinu, že je to pořádně vyšinutý blázen. Na Leonardovi není normálního snad vůbec nic, ale v té jeho nenormálnosti ho budete naprosto chápat, milovat a nakonec samozřejmě fakt nechcete, aby spáchal tu sebevraždu. Je to nesmírně zajímavá postava a i když si myslím, že obvykle dokážu docela dobře předvídat chování literárních hrdinů, tentokrát jsem byla fakt napnutá a neměla zdání, jak to teda nakonec dopadne. Kromě Leonarda jsem si ještě oblíbila naivní a hloupoučkou křesťanku Lauren, Leonardova výjimečného učitele Silvermanna a dokonce i toho starouška, se kterým se Leonard koukal na boggartovské filmy. Jako jasně, jsou to víceméně šablonovité postavy, od kterých můžete očekávat, co udělají a nikam se nevyvíjejí, ale tady to nějak nevadí. Však to taky není komplikovaný klasický román, ale relativně pohodová oddechovka.

Děj příběhu, který je jinak příjemně stručný, jasný a rázný, ještě autor trochu ozvláštnil. Kladně hodnotím dopisy z post-apokalyptické budoucnosti, které jsou ze začátku docela matoucí, ale jejich přítomnost pro mě nakonec byla úplně nezbytná a mě prostě takovéhle dystopické vize docela baví. (A mimochodem, mám dojem, že by z té Leonardovy vize mohl být super film!) Tou druhou nečekanou záležitostí jsou poznámky pod čarou. Už jsem v předchozích článcích psala, že tyhlety poznámky dost nesnáším, ale v odborné literatuře je toleruji. No, tak tady mi to přišlo fakt otravné a dost mi to zkazilo výsledný dojem z knihy. V poznámkách pod čarou není nic, co by nemohlo být v normálním odstavci a navíc je tam těch poznámek jakože fakt hodně a přišlo mi celkem obtěžující otáčet kvůli tomu stránku a pak se zase vracet zpátky.

Takže, suma sumárum, jedná se o překvapivě čtivou a zajímavou a dobrou knížku, která je plná zamyšlení hodných myšlenek a citátů a protikladů a příkladů toho, jak svět ani trošičku není černobílý. Rozhodně vás nenechá chladné a už jen proto si to stojí za to přečíst. Navzdory těm otravným poznámkám pod čarou.


Odpusťte mi, váš Leonard (Forgive Me, Leonard Peacock) / Matthew Quick / David Petrů / 2015

Shledání s Annou ze Zeleného domu

Knížek, které bych mohla číst pořád dokola, není příliš. Vlastně jich je jen velmi, velmi málo. Obvykle, i když jsem z nějaké knihy nadšená, nedělá mi problém někomu ji darovat či prodat, protože vím, že už se k tomu příběhu vracet nechci. Prostě to bylo skvělé, ale stačilo mi to. Těch knih, kterými si listuji, pročítám své oblíbené pasáže a mám dokonce i vzpomínky na to, v jakých životních obdobích jsem je čítávala, je fakticky málo.

Patří sem všichni Harry Potterové, samozřejmě. Svá otrhaná, pomačkaná a v jednom případě i politá první vydání si střežím jako poklad a bylo by to pravděpodobně to první, co bych vynesla z hořícího domu. Mám dojem, že k žádným jiným knihám jsem si nikdy nedokázala vybudovat takový vztah, jako k téhle kouzelnické sérii. Kromě toho jsem se vracela snad už jen k několika pohádkám a encyklopediím a pak tu taky byla Anna ze Zeleného domu.


Už jste měli s Annou Shirleyovou tu čest? Já se s ní seznámila někdy kolem 12 let, když jsem ji objevila v knihovně. České vydání z roku 1982 jsem následující 3 roky tahala všude s sebou. Anna je sirotek, kterého si (omylem) adoptují Matěj a Marie Cuthbertovi z Avonlea, které leží na kanadském Ostrově Prince Edwarda. Je zrzavá, báječně potrhlá, neuvěřitelně plná fantazie. Čtenář ji sleduje od doby, kdy začne chodit do školy, až po čas, kdy končí akademii a rozhoduje se o své budoucnosti. A prožívá s ní všechny šťastné chvíle i smutky a trápení, lásky a přátelství a vůbec všechno, co může potkat holku v Kanadě na konci 19. století.


Asi to bylo tím, že jsem se Annou v lecčems ztotožnila, naprosto jsem chápala její nebetyčnou drzost a obdivovala nekonečnou fantazii. A pro jejího "osudového muže", uličníka a drzouna Gilberta, jsem taky měla vždycky slabost. Jasně, že nakonec jsem ale z Aninných dobrodružství vyrostla. Tu knížku jsem dostala od mamky, která ji četla v mém věku a já ji v knihovně uschovala pro nějakou pokračovatelku ženské linie naší rodiny :). Nedávno jsem se ale probírala knížkami a třídila a srovnávala a když jsem narazila na Annu ze Zeleného domu, nedalo mi to, abych si ji znovu nezatoužila přečíst.


Rozhodla jsem se ale, že si to trochu ozvláštním a pořídila jsem si Annu úplně novou, v anglickém originále a paperbacku s líbeznou obálkou. Nedávno jsem se do knížky pustila při snídani v kavárně a úplně jsem tam ztratila pojem o čase. Anna si mě i po tolika letech dokáže získat. Ne proto, že by to byl tak fantastický a nepřekonatelný příběh, ale prostě už k němu mám nějaký vztah. Vím, jak mi bylo, když jsem četla tuhle kapitolu ve třinácti a pamatuju si, jak jsem Anně držela palce, aby dostala stipendium na vysokou školu. A jak jsem jí záviděla, že dokázala snít i s otevřenýma očima.

Které knihy byste vy mohli číst pořád dokola? A máte taky rádi Annu ze Zeleného domu? :)

Cormoran boduje i podruhé

Když jsem napjatě očekávala český překlad nové detektivky od Rowlingové, tak trochu bezděky jsem si připomněla, že v podstatě úplně stejné pocity jsem měla, když jsem očekávala další díl Harryho Pottera. Taky jsem se nesmírně těšila, taky jsem byla hrozně zvědavá, taky jsem ho zhltla za méně než 24 hodin.

No fakticky, těch pět set stran mi zabralo skoro na minutu přesně jeden den; a to jsem mezitím dělala ještě spoustu dalších věcí. Ok, školu jsem mimořádně vynechala, ale napadlo mě, že na knihovnickém oboru by mi mohli absenci kvůli rozečtení dobré knihy tolerovat (netolerovali). Čtivost, dámy a pánové, čtivost nesmí chybět dobré knize. A Hedvábník ji tedy má na rozdávání. Znovu se setkáváme se soukromým očkem Cormoranem Strikem a jeho asistentkou Robin, kteří jsou díky odhalení vraha Luly Landryové (z minulého dílu) teď v Londýně jaksepatří v kurzu. Ačkoli vyřešit případ náhlého zmizení průměrného spisovatele Owena Quina se nezdá být Cormoranovi příliš lukrativní, nakonec se do toho pustí po hlavě. A už to jede - zvrácení nakladatelé, protřelí literární agenti, směšně nabubřelí spisovatelé a opravdu, opravdu nechutná vražda... Stejně se zarazím pokaždé, když Cormoran vystřelí nějaké přisprostlé slovo a napadne mě, jak tohle mohl napsat někdo, kdo vymyslel trpaslenky.

A teď už to na vás můžu vychrlit: je to skvělé, báječné, výborné a boží! Jako jasně, Rowlingovou zbožňuju, ale tohle je dobré bez ohledu na to, jak moc si myslím, že je geniální. Je to dobré v každém ohledu - postavy, zápletka, děj, popisy, zkrátka všechno. V prvním díle jsme se s Cormoranem a Robin sotva seznámili, takže jsem k nim chovala jen takové přátelské sympatie. Teď jsem si je teprve pořádně oblíbila a jsem přesvědčená, že se mi po nich už za chviličku začne stýskat... takže bych ten další díl prosila co nejdřív. Cormoranova schopnost dedukce a Robinina půvabná inteligence jsou zkrátka neodolatelné.

Stejně jako v minulém díle mě bavily pestré a propracované charaktery postav, vtipné a řízné dialogy a detailní popisy všemožných londýnských zákoutí (hospůdek především!). Tak nějak neustále jsem měla chuť na pintu piva a fish and chips, Rowlingová vás prostě svým líčením kupodivu dokáže navnadit i na něco takového, jako je typická britská kuchyně. Pro tentokrát jsem se i relativně snadno smířila se závěrem, v němž se všechno vysvětlí, zrekapituluje a uzavře; v takové staré dobré detektivce se vším všudy mě prostě žádné pochyby na závěr nečekají.

Tahle kniha má pro nás knihomoly ještě drobné pozlátko navíc - podíváte se totiž do zákulisí nakladatelské redakce, zjistíte, co se děje ve chvíli, kdy autor odevzdá rukopis svému literárnímu agentovi (nebo spíš to, co by se dít nemělo) a jak může vypadat život po spisovatelově boku. A že žít mezi knížkami taky nemusí být žádný med. A pro mě osobně pak ještě tím úplně největším rozkošnictvím bylo, že jsem si četla Hedvábníka v paperbacku. Prostě boží.


Taky jste se zamilovali do detektivek od Rowlingové? :)


Hedvábník (The Silkworm / Robert Galbraith / Ladislav Šenkyřík / 2015

Mountain sound


Dnes jen rychle pár fotek, které jsme s Kamilou vyrobily v sobotu dopoledne. Už dlouho jsem nefotila jen tak, čistě z rozmaru a bylo to moc fajn. Na něco takového je potřeba ta správná osoba, ta správná nálada, to správné počasí. A v sobotu se to všechno sešlo dohromady. Ten den byl vůbec plný takových malých milých setkání; viděla jsem se taky s Basterou, která se přistěhovala do Sušice a já jsem ráda, že se tam objevil někdo, kdo rozumí mé blogerské dušičce, i s dalšími lidmi, které jsem už neviděla nějakou tu dobu a mám zas o důvod víc vracet se na Šumavu častěji. Co říkáte na fotky? :) 



Dojemné a reálné příběhy Deseti žen

Deset žen. Deset příběhů. Deset povídek. Deset unikátních ženských pohledů na svět. Jedna kniha. 



Přiznávám dopředu a kajícně, že mě tahle knížka od Marcely Serranové nijak zvlášť nelákala a sama od sebe bych si ji nepořídila. Všimla jsem si ji ale na paletě mezi ostatními knihami v knižním skladu nakladatelství Host a vzala si ji z čistého rozmaru, protože recenze na ni jsou veskrze kladné a že si jí třeba někdy přečtu. A nebo jí potěším babičku, které se takovéhle rádoby psychologické knížky líbí.

Jo, jasně, koukala jsem na ni skrz prsty, hlavně kvůli té růžové a květinové obálce, která se mi, upřímně, moc nelíbí. Doma jsem si pak ze zvědavosti přečetla úvodní stránku. A pak ještě jednu. A další. Než jsem se nadála, seznámila jsem se s Franciscou a nutně potřebovala poznat i ostatních osm žen, pacientek psycholožky Nataši, které si pozvala na hromadné sezení. Neuvěřitelné, jak se mi ty jejich příběhy zničehonic dostaly pod kůži. I tak jsem knížku četla relativně dlouho; přece jen jsem si potřebovala po každém příběhu trochu odpočinout a zamyslet se nad ním a až pak jsem mohla pokračovat dál.

Při čtení jsem si říkala, že jsem od toho přece jen očekávala víc, že jsem si myslela, že všechny ženy si ponesou nějaké strastiplné životní osudy, nic normálního. Pár takových drsných se tu skutečně vyskytuje, ale převahují "obyčejné" lidské příběhy, jakých kolem sebe máme statisíce. Jenže když jsem knížku dočetla a konečně ji uviděla jako celek, došlo mi, že právě v tom je její největší síla. Že si ty příběhy na sebe může vztáhnout skoro kdokoliv, a to ačkoliv se víceméně odehrávají daleko v Chile. Ta jejich reálnost má v sobě mnohem víc syrovosti, drsnosti a hlubokého smutku, než kdyby autorka sáhla po nějakých opravdu vykonstruovaných historkách. Tohle je skutečnost a stojí za přečtení.

Všechny ženy jsem si víceméně oblíbila a ať už šlo o dámy v letech jako Mané a Luisa, nebo o mladičkou Guadalupe, ve všech jsem se viděla, v každé jsem našla něco ze sebe. Asi proto si myslím, že muži knížku tak docela neocení, ale jak se zdá, ženy se v sobě navzájem dokonale zrcadlí. Až mě překvapilo, jak se v těch 10 ženách, které Serranová stvořila, absolutně poznávám. Navíc, mimochodem, mám takové podezření, že autorka musela své povídky tvořit na základě skutečných osob a jejich životů; jsou to zkrátka postavy z masa a kostí a nemám nejmenší pochyb o tom, že kdybych teď vyrazila do Santiaga, narazím tam někde na Juanu a v chilské televizi uvidím Andreu.

Tvrdá realita, skutečné ženy a jednoduchý, čtivý styl psaní - to všechno je kniha Deset žen, která vám chtě nechtě padne do noty, i navzdory té růžové květinové obálce (kterou ale stejně většina lidí pravděpodobně považuje za pěknou :D).


Deset žen (Diez mujeres) / Marcela Serranová / Jana Lišková / 2014
Za knihu děkuji nakladatelství Host.