Vydejte se na cestu napříč časem

"Opravdová literatura musí čtenářem pohnout, zasáhnout ho, změnit jeho pohled na věci, shodit ho dobře mířeným šťouchnutím ze srázu jasnozřivosti." Tuhle větu najdete v samém závěru Palmovy Mapy času a musím říct, že přesně taková tahle kniha je. Pohne s vámi, zasáhne vás, změní vám pohled na věci a shodí vás dobře mířeným šťouchnutím ze srázu jasnozřivosti.

Španělský spisovatel Félix J. Palma vzal velmi slibné literární přísady - H. G. Wellse a jeho román Stroj času, Jacka Rozparovače a jeho kruté vraždy prostitutek ve Whitechappelu a konečně viktoriánský Londýn a jeho pobláznění vším nadpřirozeným, což zahrnovalo i najít způsob, jak cestovat v čase. Přidal k tomu kapku napětí, celou hrst překvapení a čtivosti a Mapa času byla na světě. Naprosto nepředvídatelný román, který si zahrává nejen s časem, ale i se svými čtenáři.

Záměrně jsem si nečetla žádné recenze, jen oficiální anotaci. Doporučení na ni jsem měla už od několika známých a bylo mi řečeno, že některé neuvážené recenze by mi mohly zkazit dojem překvapení. Knížku jsem dostala jako vánoční dárek od nakladatelství Host a musím říct, že lépe jsem si vybrat snad ani nemohla. Obvykle teď mám sice spíš v oblibě kratší knížky, které můžu strčit do kabelky a můžu je nosit všude s sebou, ale jako správného knihomola mě stejně budou vždycky víc přitahovat tlusté bichle s krásnými obálkami a'la Mapa času.

V knize se čtenář nejdřív ze všeho seznamuje s vypravěčem, který ho bude celým dílem provázet. Občas se sice trochu vytrácí, ale pořád vám je jasné, že tam někde je a tahá za nitky celého příběhu. Kniha je rozdělena na 3 části; v té první se potkáváme s Andrewem a jeho nešťastnou láskou k prostitutce Mary Kelley, poslední obětí Jacka Rozparovače. Andrew se rozhodne využít nejnovější londýnské senzace, aby své lásce znovu vrátil život - firmy Murrayho cesty časem. Ta sice zatím nabízí "jen" cestu do roku 2000, ale její majitel Gilliam Murray tuší, že spisovatel H. G. Wells, který napsal báječný příběh Stroj času, by skutečně mohl vlastnit přístroj, který vás zanese do kterékoli doby si zamanete.

V druhé části se podíváme do roku 2000 právě prostřednictvím Murrayho cest časem a seznámíme se s Claire Haggertyovou, která se na výpravě bezhlavě zamiluje do muže z budoucnosti. To odstartuje celou řadu událostí, které nás mimo jiné zavedou zpátky k H. G. Wellsovi. A konečně ve třetí části příběhu dostane čtenář naservírováno vysvětlení, co ksakru měla ta předchozí literární (a úžasná) změť vlastně znamenat. Nebo ne?

Věřte, že bych se teď s vámi nejradši podělila o všechny podrobnosti, které jsem v knize přečetla a donekonečna o nich s vámi debatovala, ale to bych vás ochudila o všechna překvapení. Postačí, když řeknu, že nic z toho, co se v příběhu dozvíte, není ve skutečnosti tak, jak se na první pohled zdá. Je to čtivé, vtipné, ironické dílo plné tajemství, překvapení a lehkého nadpřirozena, což je kombinace, jenž mě vždycky nadchne. Sice je to román dost spletitý, ale pokud budete dávat jaksepatří pozor, jistě vám nic neunikne.

Cestování časem je téma velice přitažlivé, ale taky dost zrádné. Čím víc jsem si Mapu času zamilovávala, tím víc jsem se bála časových nesrovnalostí a nedomyšlených činů, které by mě zase postavily zpátky na pevnou zem. No, všechna čest spisovateli, nic takového se mi objevit nepodařilo. Pravdou je, že jsem se v příběhu moc nešťourala (jsem takový ten typ čtenáře, který se rád nechá ošálit a zatáhnout do každého literárního dobrodružství, aniž by dalekosáhle zkoumal, co všechno v příběhu nesedí), ale nenarazila jsem na nic, co by mi připadalo podivné. Tedy až na samotný fakt, že by se nějakým způsobem dalo skutečně cestovat časem.

Co se záporů týče, napadá mě jen jeden, a to nedotáhnuté charaktery některých postav. Andrew, Mary, Claire, Jane... jejich osudy by se mě mnohem víc dotkly, kdyby si s nimi autor víc vyhrál, kdyby je vyšperkoval k dokonalosti. Na druhou stranu to vyvažují takové postavy jako H. G. Wells, jehož Palma svým čtenářům vykreslil skutečně mistrně.

Ráda se nechávám ošálit, překvapit, nadchnout - a všechno tohle mi Félix J. Palma ve svém románu umožnil. Nehledě na otevřený závěr knihy, který pro mě byl takovou pomyslnou třešničkou na dortu. Musím říct, že je to zatraceně dobrá kniha a že byste udělali zatraceně velkou chybu, kdybyste se na ni aspoň nepodívali. Rok 2015 je zatím ve znamení skoro samých skvělých knih, doufám, že to tak bude i nadále! :)


Jaké další romány o cestování časem znáte?


Mapa času (El mapa del tiempo) / Félix J. Palma / Iveta Gonzálezová / 2008
Za knihu děkuji nakladatelství Host.

Knihomolský Instagram

Na nápad sepsat článek o tom, jaké jsou mé oblíbené instagramové knihomolské účty, mě přivedla Bára Votavová z Book Journalu. Co si budeme povídat, Instagram je jedna z nejbáječnějších aplikací a nikdy mě neomrzí sledovat všechny ty úžasné fotky od úžasných lidí. Jasně, že je to samé kafe a knížky, no ale co? To jsou přece úžasné věci. Pojďme se mrknout, kdo mě aktuálně na Instagramu nesmírně baví.

1) @martinus_cz
A začneme pěkně od mého oblíbeného knihkupectví! :) V případě, že jim dáte follow, připravte se na to, že vás Martinusáci budou každodenně zásobovat fotkami s lákavými knížkami, lákavým jídlem a lákavými záběry z jejich kanceláře. Rozhodně je to něco, co by si žádný knihomol neměl nechat ujít.

2) @theabyssix
Od bookoholičky Anety můžete očekávat (mimo jiné) spoustu fotek spousty krásných knih, o kterých se budete domnívat, že je naprosto nutně potřebujete.

3) @barboravotavova
Vždycky Báře závidím, že při focení jejích fotek nejsem na jejím místě, protože tam, kde je ona, je vždycky plno knih, jídla a dobré kávy. Když už budete na jejím Instagramu, nezapomeňte navštívit její blog, oboje je parádní podívaná.

4) @literaturebitch
"People that like to read are always a little fucked up," tvrdí na svém účtu Literature Bitch, jejíž blog patří mezi mé oblíbené. A stejně tak její instáč, však se na to podívejte. Sbírá fotky knihoven a knižních koutků, zkrátka je čím se kochat.

5) @michelle_lskt
Kdo by neznal Růžovou pandu! Na Míšiných fotkách vždycky objevíte nějakou tu knižní inspiraci, na kterou s klidem můžete dát, protože čte samé super knihy.

6) @kvenez
Kristýniny fotky mají styl a když se na nich ještě navíc objevují knihy, tak pak jsou úplně dokonalé. Věřím, že v nich taky najdete zalíbení.

7) @hostbrno
Jeden z mých nakladatelských favoritů přidává fotky pravidelně a navíc jsou samozřejmě plné knih! Ty jejich mě dost baví, takže si žádnou fotku nenechám ujít. Plus se tu třeba semtam objeví něco z redakce, z knižního skladu... co vám budu povídat, to chcete vidět, žejo.

8) @nofreeusernames
Má další oblíbená knihomolka je Olga, která navíc podle svého bia na Instagramu oplývá bookappealem. Takže je vám jasné, že její fotky budou stát za to.

9) @brabikate
Katčiny fotky jsou krásné a velmi často knižní. Je to booklover jaksepatří a minout její Instagram by byl fakticky hřích.

10 @_dzejny
Je libo minimalistické fotky knihy + jídlo? V tom případě se mrkněte k Janě, která má skvělý vkus na knihy a je mi sympatická, protože u jídla očividně často čte, a to já tedy taky! :)

Když už jsme u toho jídla a knih, pokud taky často mlsáte právě při čtení, ukažte to světu na Instagramu pod hashtagem #jimesknihou. Vymyslely jsme ho s Katkou už poměrně dávno a myslím, že se v tom našem malém knihoblogerském instagramovém rybníčku docela hezky ujal. Kromě toho je tu taky hojně používané #copravectu, protože sdílet své čtenářské okamžiky s ostatními je přece boží. No a pokud zdoláte nějakou tu literární lahůdku, vyfoťte ji a přidejte hashtag #docteno.

Co se mého Instagramu týče, tak ten je samozřejmě taky skrz na skrz knihomolský. Všechny fotky z článku najdete i na účtu @janebenesova, kde si své knižní chvilky dokumentuju :).


Jaké další super instagramové knihomoly znáte? Napište mi své tipy! :)

Jaký je Oceán na konci uličky

Když mi tuhle knížku spolužačka půjčila, měla jsem ohromnou radost, protože po novém Gaimanovi jsem toužila už od doby, co jsem zjistila, že se tahle parádní knížka objevila i v Čechách. Zatím jsem přelouskala Nikdykde (jeden z nejlepších fantasy románů vůbec!), Kouř a zrcadla (ty nejskvělejší divné povídky) a párkrát viděla Hvězdný prach (jedna z nejhezčích pohádek).

Od Oceánu na konci uličky jsem tedy měla nemalá očekávání. Naštěstí se ukázalo, že je to příběh, který jako by mi byl ušitý přímo na míru. Však jste si jistě všimli, že takové ty zvláštní, "divné", za vlasy přitažené, pohádkové a možná i lehce fantasy příběhy teď čtu se zvláštním nadšením. Oceán na konci uličky je přesně takový.

Na začátku se setkáváme s mužem beze jména, který jede z pohřbu a mimoděk zabloudí k domu, kde strávil své dětství. A právě tady se odehrál příběh, na který už dávno zapomněl, ale setkání s jistou stařenkou v něm obnoví všechny vzpomínky. Na dobu, kdy mu bylo pouhých sedm let, kdy nebe bylo oranžovočervené, kdy společně s dívenkou Lettií usměrňovali stvoření z jiných světů, kdy existovali zlé čarodějné chůvy, kdy se přes vílí kruh nedostala žádná odporná havěť, kdy jste v sobě museli najít odvahu spasit celý svět... a kdy ovesná kaše se smetanou a pláství medu bylo to jediné, co vás dokázalo přesvědčit, že jste skutečně v bezpečí.

Sice to má tentokrát pomalejší rozjezd, prvních dvacet stran se mi trochu zbytečně vleklo, ale pak je to taková jízda, že když s knihou skončíte, jste úplně bez dechu. A ani trochu se vám nechce vracet zpátky do nudné, všední reality. Ten příběh má v sobě neskutečný náboj, vsadím se, že jakmile se jednou do knihy začtete, nebudete ji moci odložit. Já jsem k ní byla ty dva dny přilepená neustále a zatímco jsem ji držela v jedné ruce a utíkala s malým chlapcem v noci po poli zlé chůvě, druhou rukou jsem v kolejní kuchyňce míchala večeři na pánvičce. Dokonce ani jídlo mě nedonutilo přestat číst, a to už je sakra co říct, to mi věřte.

Co se mi na tom líbilo nejvíc? Možná to, že Neil Gaiman neplýtvá slovy. Neustále jsem se podivovala nad tím, že jich použije vždycky tolik, kolik je právě potřeba a vždycky jsou maximálně výstižná. Rozhodně to není něco samozřejmého, protože až příliš často se v knihách setkávám s tím, že autor zbytečně okecává něco, co se dá říct jedním slovem, na tři odstavce. Gaiman píše jednoduše, stručně, čtivě. Tahle kombinace nikdy nezklame. Prostě jakoby jen popisoval to, co se děje v jeho hlavě, kam bych, mimochodem, nejradši odjela každý rok na prázdniny, protože je to pravděpodobně místo, kde se dějí ty nejdobrodružnější věci na světě.

A nejde tu jen o to dobrodružství, jedinečnou atmosféru, nebo čtivost. Oceán na konci uličky se mi líbil taky proto, že je to kniha plná metafor, jemných nuancí a postřehů, které třeba objevíte až při druhém nebo třetím přečtení. Je to knížka, o které musíte přemýšlet. Spoustu věcí si možná vyložíte po svém, třeba ten otevřený závěr kupříkladu, kterým se mi Gaiman taky trefil do vkusu. Oceán na konci uličky je zkrátka opravdu velmi působivá kniha.


Už jste se setkali s knihami Neila Gaimana? :)

Oceán na konci uličky (The Ocean at the End of the Lane) / Neil Gaiman / Petr Caha / 2013

What Jane Read

Už víc jak rok mám pocit, že název mého blogu není zrovna nejvhodnější. Když jsem kdysi s blogováním začínala, chtěla jsem psát čistě anonymně; to jsem ještě netušila, co všechno mi blogování přinese a že se stane mým největším koníčkem, kterým se budu ráda chlubit. Proto jsem si vymyslela název blogu úplně nový - ode dneška vás tedy oficiálně vítám na blogu s názvem What Jane Read.

Byla to dlouhá a poměrně komplikovaná změna. Nejdřív tu bylo samotné vymýšlení názvu blogu, potom zaregistrování domény a přesměrování mého blogu na Bloggeru na doménu tak, abych tu stále normálně fungovala. Nejsem v těchto technických záležitostech vůbec zdatná, takže díkybohu za technickou podporu na domena.cz, kde se mnou měli svatou trpělivost a v podstatě všechno udělali za mě.


To, čeho jsem se obávala nejvíc ze všeho, byl ovšem Facebook. Pěkně mi to zkomplikoval tím, že změnu názvu stránek povoluje pouze v případě, že má stránka méně než 200 fanoušků. Fanpage blogu U Margarety jich ale nasbírala už víc jak čtyři sta, čehož jsem si hrozně cenila a bála se, že jakmile si založím fanpage novou, spoustu fanoušků se při tom všem stěhování někam vytratí. Právě kvůli Facebooku jsem s tou změnou tak dlouho otálela a přesvědčovala se, že to s tou Margaretou nějak skousnu. Ale nakonec jsem se odhodlala, vytvořila novou fanpage a tu starou se chystám na konci ledna smazat. Doufám, že budete chtít mít na svých faceboocích i nadále mé příspěvky a přehled o nových článcích na blogu a podpoříte mou novou fanpage! :)


Jinak je to ovšem skvělý pocit, začínat vlastně s čistým štítem a mít toho přitom tolik za sebou! S touhle změnou mám zase ještě větší chuť do blogování a spoustu nápadů, které, doufám, se mi přes rok podaří zrealizovat. Kromě nového názvu jsem teď ještě značně omezila spolupráce a pravidelně od nového roku spolupracuji jen s jedním knihkupectvím a s několika nakladatelstvími, která považuji za ta nejkvalitnější u nás. Ale nutno říct, že si nesmírně cením všech příležitostí, které se mi díky blogu naskytly. Jen nechci mít pocit, že cokoliv na blog dělat musím, chci, aby všechno, co tu vytvořím, bylo vyrobeno z čistého, neředěného nadšení.


Všechny ty změny jdou tak nějak ruku v ruce s tím, že si v posledních týdnech připadám daleko dospělejší, vyrovnanější a flegmatičtější než kdy dřív. Zvolna opouštím lidi, se kterými si nepřipadám šťastně, potkávám nové, kteří mě šťastnou dělají, mávám rukou nad drtivou většinou všech těch malých každodenních stresů, které by mě dřív dovedly vytočit k nepříčetnosti. A tahle velká blogová změna krásně souzní se všemi těmi ostatními změnami, co se v mém životě teď odehrávají. Tak doufám, že s novým názvem budete souznit taky! :)



Takže, ještě jednou - vítejte na What Jane Read! :)

Seznamte se s Medou Mládkovou

Knížku o Medě Mládkové jsem si přála přečíst už od té chvíle, co jsem se dozvěděla o jejím vydání, a to i když jsem o této dámě skoro nic nevěděla. Měla jsem jen takové matné povědomí o tom, že ta žena má něco společného s muzeem Kampa a spojovala jsem si ji s českým výtvarným uměním, ale to bylo tak všechno. Ta knížka mě lákala hlavně proto, že ji vydala má oblíbená Academia, má sympatickou obálku, sepsal ji známý český novinář a hlavně si už delší dobu chci přečíst něco životopisného.

Pravda, bylo by hezké mít ušlechtilejší důvody k přečtení knihy o tak zajímavém člověku, třeba že se chci vzdělat v české kultuře, naučit se něco o českém výtvarnictví, poučit se z tak poutavého a naplněného života. Tohle všechno se totiž stalo, tohle vám ta kniha dá, ale to i když si ji na první pohled trochu povrchně oblíbíte jen kvůli obálce.


Meda Mládková má za sebou dětství s despotickým otcem, studium v Praze, profesionální tanec na celé řadě míst v Evropě, univerzitu ve Švýcarsku, odchod z Čech po únorovém převratu, zahraniční hnutí, objevení Františka Kupky a dalších umělců... její životní osudy rozhodně patří k těm, které si zaslouží být zaznamenány na papíře. Ujal se toho Ondřej Kundra, který vede politickou rubriku časopisu Respekt. Přiznávám, že jsem se obávala, že to bude příliš strohé a investigativní a vůbec, že se to zkrátka bude spíš podobat článku v týdeníku, než klasickému životopisnému vyprávění.


Obvyklé životopisné vyprávění to tedy rozhodně není. Kniha je vedena jako rozhovor s Medou Mládkovou, jíž Kundra pokládá otázky a ona na ně odpovídá. Do toho jsou vměstnána Kundrova krátká povídání, vysvětlivky, sem tam i dokumenty, dopisy a spoustu fotografií. Ačkoliv takové knížky normálně nevyhledávám, tady mi to nevadilo a kniha se mi četla víc než dobře. Nejen díky tomu, jak citlivé a zároveň trefné otázky Kundra Mládkové pokládal, ale i proto, že bylo více než zajímavé číst si její odpovědi, tedy ne přepracovaný pohled na její život někoho jiného, ale přímo to, co si Meda Mládková myslí. 


Z mého pohledu jsou to odpovědi velice upřímné. V knize se neřeší jen ty pozitivní věci, ale i ty negativní, Medin osobní život, její názory na ostatní lidi, nepříjemnosti, se kterými se setkala. Čím víc Medu Mládkovou poznáváte, tím víc si ji ale podle mě musíte zamilovat. Je to vážně obdivuhodná osobnost; vážně mě nepřestane udivovat, že člověk, který dokázal vytvořit největší soukromou sbírku výtvarných děl umělců z Československa, který jí věnoval spoustu let života, spoustu úsilí, času a samozřejmě i peněz, se rozhodne, že ji celou věnuje Praze. 


Tahle kniha je vhodná jak pro ty, kteří Medu Mládkovou znají jen trochu, nebo klidně i vůbec neznají, tak i pro ty, kteří si o ní chtějí jen rozšířit znalosti, protože Kundrův výtvor je obsahuje všechno, co Meda Mládková chce, aby o ní svět věděl - však se taky s Kundrou scházeli víc než rok, když připravovali příběh Můj úžasný život. A věřte, že to úžasné vážně je.



Láká vás úžasný život Medy Mládkové? :)

Meda Mládková - Můj úžasný život / Ondřej Kundra / 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.
Za fotopodlahu použitou na fotkách děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.

Mapu Anny je radost číst

Na začátku roku jsem se pustila do prozkoumávání novinek na poli české literatury a seznámila se díky tomu s Markem Šindelkou a jeho nejnovějším počinem. Bylo to něco úplně jiného, než jsem četla v poslední době, a tak jsem po Mapě Anny okamžitě zatoužila.

V pěti krátkých povídkách Marek Šindelka rozehrává příběhy, jenž ve vás budou silně rezonovat ještě dlouho po přečtení. Varuji předem, není to odpočinková četba, kterou smlsnete jako jednohubku, přestože je to knížka tenoučká. Jednotlivá slova, slovní spojení, smysl Šindelkových řádků jsem si převalovala v hlavě ještě dlouho po přečtení, znovu se k příběhům vracela, podtrhávala věty, přemýšlela nad nimi, udivovalo mě, jak nesmírně jsou pravdivé. To je to nejlepší na Mapě Anny, zanechá ve vás spoustu dojmů a pocitů, které nevymizí ještě dlouho po tom, co knihu zavřete a uložíte do knihovny.


V knize si Šindelka všímá především lidských vztahů a nevztahů. Mapa Anny je plná lásky, zloby, radosti, neštěstí, těžkosti i lehkosti bytí. Z těch pěti osobitých příběhů mě nejvíce zaujaly dva - Ulita, v níž nechává autor čtenáře nahlížet do vztahu dvou lidí, jenž jsou přesvědčeni, že se absolutně znají, i když to tak vůbec není. Druhou povídkou, která ve mě zanechala hluboký dojem, je Kopie, zčásti proto, že je to tak trochu povídka i z mého osobního života a zčásti proto, že má skvělý závěr. Nicméně všechny povídky jsou výborně vypointované, čtivé a zajímavé, nenašla se ani jedna, která by mě vyloženě nebavila.


Co mi na Šindelkově psaní trochu nesedí, je to hrabalovské nabalování slov, takové to "pábitelství". Sice není tak výrazné jako u spisovatele, pro nějž je nejtypičtější, ale i tak. Dávám přednost krátkým a jednoduchým větám, protože při takovémhle způsobu vyprávění mám občas pocit, jako by mi při čtení docházel dech, i když nečtu nahlas. Zkrátka to úplně není můj šálek kávy, ale věřím, že někomu to naopak může připadat jako výrazné plus.


Suma sumárum, Mapu Anny vám rozhodně můžu doporučit. Je to nejen kniha plná poutavých příběhů, ale především kniha plná mistrné práce s jazykem a přirovnáními, taková kniha, kterou je radost číst už jen proto, jak je napsaná a že z ní na první pohled čiší všechny krásy českého jazyka. Marek Šindelka si umí hrát se slovy a díky němu je česká literatura obohacená o výjimečnou knihu. Neměli byste ji nechat bez povšimnutí.



Která další česká kniha vám v poslední době utkvěla v paměti? :)

Mapa Anny / Marek Šindelka / 2014
Za knihu děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Nepodceňujte introverty

O téhle knížce jsem dozvěděla díky recenzi od Brabikate a slíbila si, že se k ní jednoho krásného dne určitě dostanu, protože rozdíly mezi extroverty a introverty, které tato kniha slibuje dopodrobna řešit, mě zajímaly už na střední při psychologii. No a ten krásný den nastal letos před Vánoci, když mi ji Martinus.cz poslal pod stromeček.

Na první pohled ovšem kniha Susan Cainové, kterou u nás vydal Jan Melvil Publishing (zaměřující se na self-help literaturu), působí spíš jako pořádně strašidelný thriller, aspoň podle té obálky. Každopádně vás upoutá. Až když si přečtete podtitul: "Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit", dojde vám, že vás asi nečeká dramatický temný příběh. Ale napínavé je to i tak, slibuji.


Myslím, že u nás tahle kniha neměla takový ohlas, jaký by si zasloužila. To ve světovém měřítku si na tom stojí lépe - byla přeložena do 30 jazyků a je jednou z nejpopulárnějších knih svého druhu. Aby taky ne; Susan Cainová studovala rozdíly mezi extroverty a introverty opravdu podrobně a neušla jí snad sebemenší zmínka o téhle části psychologie člověka. Zkoumala všechno, co s tím aspoň trochu souvisí a pak to přehledně a čtivě zpracovala do Ticha, tak, že i člověk, který se o psychologii nikdy ani trochu nezajímal, se od toho chvílemi nebude moci odtrhnout.


To nejdůležitější poselství, jaké kniha přináší, je jasné. Náš svět je založený na myšlence, že být extrovertem je důležité. Že je to lepší. Že je to výhodnější. Pokud máte v životopisu uvedeno, že jste komunikativní, rádi pracujete v týmu a setkáváte se se spoustou lidí, tak je to vždycky plus. Většina lidí se domnívá, že k tomu, abyste v životě skutečně dokázali velké věci, musíte mít v sobě notnou dávku extroverze. Proto se taky často stává, že kdo ve skutečnosti extrovertem není, často si na něj alespoň hraje.


Co ale introverti? Opravdu jsou to jen zapšklí, samotářští knihomolové, co nemají lidi v lásce? Cainová ve své knize vyvrací tuto obecnou představu o introvertech a předkládá úplně jiný obraz: introverti jsou podle ní lidé, kteří jsou ve srovnání s extroverty mnohem více přemýšliví, citliví, empatičtí, vnímaví. Ze samoty, které se extrovert vyhýbá, introvert čerpá nápady a energii. Neznamená tedy, že být introvertem je horší. Jen díky tomu, že jsou introverti mnohem méně průbojní, extroverze si vydobyla mnohem lepší pověst.


Nemyslete si ovšem, že by Cainová v Tichu extroverzi kritizovala. Ani jedno nepokládá za horší, nebo lepší, jen se víc soustředí na introverzi a na to, jak se s ní víc prosadit. Mám dojem, že tahle kniha je výhodná pro oba typy lidí, věřím, že i extroverti si z ní odnesou mnoho zajímavých informací. A pro introverty je to zejména impuls k tomu, aby se nesnažili předělat svou osobnost, jen proto, že to společnost vyžaduje. Introverti jsou často pochybovační a díky Tichu možná pochybovat přestanou a budou sebejistější.


Sama jsem vždycky váhala, do jaké škatulky se zařadit. Mezi lidmi, které znám - dobrými přáteli, rodinou - jsem vždycky ukecaná až běda, vyhledávám společnost těchto lidí, vrhám se s nimi po hlavě do každé akce. Ale jakmile jsem s někým, koho skoro nebo vůbec neznám, jsem zamlklá, nejradši bych se vypařila a v duchu si říkám, jak by mi bylo mnohem líp někde s hrnkem čaje a dobrou knížkou. Pravdou ovšem je, že většina z toho, jak Cainová popisuje introverty, na mě sedí. Spíš než týmový hráč jsem individualista, co si rád dělá věci po svém a samota mě neděsí, naopak, někdy ji vyhledávám. 


Ticho je kniha, ve které se dozvíte kvantum zajímavých informací čtivou formou. A co je důležitější - dozvíte se kvantum informací především sami o sobě. Možná vám to úplně nezmění život, ale donutí vás opravdu se zamyslet nad tím, kdo skutečně jste a jestli náhodou před ostatními něco nepředstíráte. Já jsem z té knížky byla nadšená a věřím, že vy budete taky.



Tak co, charakterizujete se spíš jako introvert nebo extrovert? :)


Ticho (Quiet) / Susan Cainová / Petr Miklica / 2012
Za knihu děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Bajky z kouzelnického světa

Mezi nejlepší vánoční dárky jednoznačně patřily Bajky barda Beedleho. A to se všichni vymlouvali, že prý se mi knížky kupují hrozně těžko, protože nikdo neví, jestli už jsem to náhodou nepřečetla (a na blogu nezkritizovala) a jaké jsou mé momentální literární chutě. No, ale jak je vidět, vyplatí se zariskovat. Po bajkách od Beedleho jsem toužila už od té doby, co jsem se o nich dozvěděla o jejich vydání, ale bůhvíproč jsem je nikdy nepřečetla. Takže mi vánoční dárek udělal velikánskou radost!

Knihu Bajky barda Beedleho dostala v 7. dílu Hermiona od profesora Brumbála. Právě z této knihy pochází příběh o třech bratřích, díky kterému naše známá bradavická trojka zjišťuje, co jsou to vlastně relikvie smrti. Už nějakou chvíli si pohrávám s nápadem, že si symbol relikvií smrti nechám vytetovat a to, že se v mé knihovně právě teď objevila právě tahle kniha, mě v tom ještě víc utvrdilo.


Rowlingová do téhle knihy přispěla nejen 5 bajkami pro děti od 9 let, ale taky vlastními ilustracemi, které jsou... no... ujdou. Ale žádný zázrak to tedy není. Každopádně ráda jsem se nechala Rowlingovou ukecat na to, že bajky fakt napsal bard Beedle, že knihu z run přeložila Hermiona Grangerová, že poznámky do knihy skutečně vepsal Albus Brumbál a že sama autorka tak má na svědomí jen drobné popisky pod čarou. Co vám budu povídat, jsem milovník všech jejích knih už od dětství, na Harrym Potterovi jsem vyrostla a jeden čas jsem byla ochotná číst své oblíbené pasáže pořád dokolečka. Teď už si ty knihy vytáhnu jen jednou za pár měsíců, prolistuju je, pousměju se nad některými větami, ale doopravdy jsem je četla asi před rokem a půl. A momentálně čas na nějaký re-reading prostě není, no.


Co se týče bajek, pro jistotu jsem se připravovala, že to nebude žádný zázrak, nechtěla jsem být až příliš nadšená a potom zklamaná. Ale nemusela jsem se vůbec bát! Znovu se mi potvrdilo, že Rowlingová je výjimečná spisovatelka. Nejenže všechny bajky mají hlavu a patu, ale skvěle zapadají do toho božího kouzelnického světa. Nemluvě o vtipných a bystrých a lehce namyšlených postřezích Albuse Brumbála. Ani jsem si neuvědomila, jak mi tahle postava chyběla, dokud jsem se neponořila do jeho poznámek. Chápete, jak je ta spisovatelka geniální, když dokázala stvořit postavu, po které se některým lidem skutečně stýská? 


Čaroděj a skákající hrnec, Fontána příznivé sudby a Mágovo chlupaté srdce jsou příběhy chytré a čtivé a zajímavé. Nejvíc mě však zaujaly poslední dva. Králice Alice a chechtavý pařez je bajka skutečně poučná a Příběh tří bratří je hlavně jímavý, protože je to něco, co už jste vlastně jednou četli (a viděli) v příběhu Harryho Pottera. A vůbec, dozvíte se tu i pár věcí, které jste z Harryho nevyčetli, třeba to, proč se v Bradavicích nikdy nehrálo divadlo. :)


Stydím se, že jsem se do bajek nepustila už dřív, ale na druhou stranu to bylo strašně hezké právě proto, že už je to tolik let, co jsem přečetla prvního Pottera. A nejlepší na tom je, že mě ten svět kouzel baví stejně jako tehdy. Na pohádky a kouzla očividně nikdy nebudeme příliš staří.



Znáte bajky barda Beedleho? Která se vám zamlouvá nejvíce? :)


Bajky barda Beedleho (The Tales of Beedle The Bard) / J. K. Rowlingová / 2008

Když se Bertík chová jako fracek

Pořád bloumám tou moderní českou literaturou a zkouším najít nějakou knihu, která by mi opravdu sedla. Zatím se mi to moc nedařilo. Mám za sebou dětskou knížku Bertík a čmuchadlo, dočítám Mapu Anny od Šindelky a v plánu mám ještě Kundrovo Medu Mládkovou.

Teď si ale povíme něco o Bertíkovi a čmuchadle. Knihu napsala Petra Soukupová, která se vedle Tučkové a Denemarkové řadí k nejvýraznějším současným českým spisovatelkám. Tohle je její první počin na poli dětské literatury a já byla moc zvědavá, jaké to bude. Knihu určenou primárně dětem jsem už nečetla ani nepamatuju, naposledy snad Nepolepšitelné děti ze sídla Ashton. Nutno říct, že knížky pro děti mám obvykle v oblibě, takže jsem se na Bertíka a čmuchadlo hrozně těšila.


Devítiletý Bertík je celý naštvaný a protivný, protože se jeho rodiče rozvedli a maminka začala žít s Richardem alias Rypoušem, který je teda asi fajn, ale Bertík se rozhodl ho preventivně nesnášet. A všichni tři jedou na chalupu, kde se Bertík chová jako totální fracek, takže bych mu okamžitě vlepila pár facek. No a kromě toho potká jakési čmuchadlo, které mu řekne ta samá moudra, jaká mají obvykle po kapsách schovaná rodiče, ale Bertíkovi tím (překvapivě) změní pohled na svět.


Z toho plyne, že je ta knížka vlastně o ničem, což mě dost naštvalo. Je totiž napsaná a udělaná fakt krásně. Soukupová píše skvěle, čtivě a tak nějak hrozně upřímně, prostě si na nic nehraje a mám pocit, že jakékoliv dítě podobné věku Bertíka by se do té knížky určitě úplně vžilo. Zkrátka je vidět, že autorka rozumí dětské duši a píše z jejího pohledu opravdu věrohodně. Nakladatelství Host navíc na knize odvedlo pořádný kus práce. Má jednoduchou a krásnou obálku s vyraženým, lehce blýskavým písmem. Je pěkná i na omak a nemůžu si pomoct, svým vzhledem mi přišla trochu retro, připomínala mi pohádkové knížky mého dětství. Ani ilustrace od Petra Korunky nejsou k zahození.


Jen kdyby ten příběh měl, krucipísek, nějakou pořádnou zápletku. Nejenže působí děsně mravokárně, ale navíc jsou tu všichni suproví, báječní a zábavní, žádný záporák, nic, co by stálo za to, aby vás to u knihy drželo jako přikované. Prostě jedna z milionu dětských knih, které se vám z mysli vytratí jako pára nad hrncem už za chviličku. Což je vzhledem k tomu, jak ta kniha vypadá a kým byla napsaná, vážně velká škoda.



Jaká dětská kniha v poslední době zaujala vás?

Bertík a čmuchadlo / Petra Soukupová / 2014
Za knihu děkuji knihkupectví Martinus.cz.

Nový rok se Zmizelou

Myslím, že je u mě už celkem zvykem, že nebývám v té první vlně nadšených knižních recenzentů, když jde o nějakou horkou novinku. I s tou Zmizelou jsem si dala pěkně načas. To víte, thrillery já ráda, ale musím na to zkrátka mít tu správnou náladu. A na tuhle knihu mě nakonec nalákal až film, z nějž jsem v kině zahlédla prvních a posledních pár minut, a usoudila jsem, že zřejmě i kniha by mohla stát za přečtení. Zvlášť když o ní všichni už nějakou dobu básní.

Krásná a blonďatá Amy Dunnová zmizí v den pátého výročí svatby. Podezřelým se automaticky stává její manžel Nick Dunne, jelikož v devadesáti devíti procentech případů je za zmizením manželky právě manžel. Zvlášť když je to manžel vznětlivý, lživý, podvádivý a k tomu všemu se ještě směle usmívá a mává fotografům, ačkoliv se jeho žena právě pohřešuje. Kdo by ho nepodezíral, že?


Kniha je psaná z pohledu obou dvou hlavních aktérů, Nicka a Amy. Čtenáři sledují to, co Nick prožívá ode dne, kdy Amy zmizela a zároveň s tím čtou, co si hlavní hrdinka psala do deníku od doby, kdy se s Nickem seznámili. Tak nějak od začátku máte jasno v tom, co si o těch dvou asi myslet, ale najednou, zničehonic, uprostřed knihy následuje totální zlom a převrat, který vás donutí (minimálně) nevěřícně zakroutit hlavou. Všechno, o čem jste se dosud domnívali, že víte, je totiž úplně jinak.


Klobouk dolů před Gillian Flynnovou! Od téhle autorky jsem zatím četla jen Ostré předměty (které byly, pokud si dobře vzpomínám, úplně první recenzní výtisk od Martinus.cz) a ty se mi líbily, ale že bych z nich byla extra paf, to se říct nedá. Za to Zmizelá mě úplně nadchla! Nejde jen o ten zlom uprostřed příběhu, ale hlavně o to, jak skvělé a nevypočitatelné postavy dokázala Flynnová vytvořit. Jsou to padouši, které si snad i proti své vůli musíte zamilovat.


Kromě Nicka a Amy jsem v knize obdivovala, jak se autorka dokázala vypořádat s rozlišením mužské a ženské verze příběhu. Nejenže je tu krásně vidět, jak má každá mince (historka) dvě strany, ale taky je tu perfektně znázorněno, jak na stejné věci různě pohlížejí muži a ženy. Hrozně mě bavilo, jak reálný a skutečně pravděpodobný tenhle příběh je, navzdory tomu, že to, co se v něm odehrávalo, je dost šílené.


Nutno říct, že ačkoliv mám k bestsellerům obvykle již dopředu nedůvěru, Zmizelá se mi fakt dostala pod kůži. Pár týdnů po dočtení knížky jsem se vypravila i na film, abych ho konečně viděla celý. Po knize to bylo vcelku zklamání, ale na Bena Afflecka se mi hezky kouká, takže úplně smutná jsem z toho nebyla. Nicméně kniha je boží, rozhodně byste ji v knihkupectví neměli minout, zvlášť pokud vás těší napínavé psychologické thrillery


Už jsem vás se svým názorem na Zmizelou chtěla seznámit daleko dřív, ale rozhodla jsem se, že si ho nechám až na dnešek, protože Nový rok jsem chtěla uvítat nějakou opravdu kladnou recenzí. Takže mi jen ještě dovolte malé přání, aby nás všechny (knihomoly) během letošního roku potkávaly samé skvělé, báječné, napínavé a čtivé knihy, díky nimž nás čeká spoustu probdělých nocí a plno krásných dobrodružství! :)



Zmizelá (Gone Girl) / Gillian Flynnová / 2013