Skvělý společník ke sklence vína

Recenzi na Mortdecaiův případ s knírem jsem napsala už asi před měsícem, ale pořád jsem nebyla s to ji zveřejnit. Konečně, tady to je.

S Charliem Mortdecaiem jsem se poprvé seznámila v kině kde pracuju. Původně jsem na tenhle film chtěla jít (protože Johnny Depp), ale viděla jsem z filmu asi dvacet minut, a to mi stačilo. Na mě moc akční a nijak zvlášť vtipné mi to nepřipadalo, spíš jakože se o ten vtip hodně snaží. Jenže pak jsem zjistila, že je to natočené na motivy knížky a že ten Kyril Bonfiglioli, co to napsal, je fakt dobrý spisovatel a že to asi nebude úplně marná knížka.Takže nakonec se přihodilo, že film se mi sice nezdál, ale i tak jsem si přečetla původní příběh. A jsem ráda, že jsem to udělala, jinak bych se totiž ochudila o pravého Charlieho Mortdecaie!

O co tam jde? Je to veskrze taková hodně uvolněná detektivka, Charlie je žoviální obchodník s uměním, jehož aktuálně nejvíc zajímá jeho nový knír, zbožňuje svou manželku Johannu (která nenávidí jeho knír) a bude vyšetřovat jednu takovou vykonstruovanou vraždu profesorky. Je to vtipné, je to docela čtivé a rozhodně se u toho nebudete nudit, protože Charlie Mortdecai je pravděpodobně muž, kterého byste za kámoše fakt nechtěli, ale jste nesmírně zvědaví, co se mu zase vyrojí v hlavě. A vůbec, všechny postavy jsou perfektně vypracované a oblíbila jsem si jak Johannu, kterou jsem si v duchu nemohla nepředstavovat jako Gwyneth Paltrow, i Mortdecaiova sluhu Jocka.

Je to kreativní, je to excentrické, je to zvláštní, ale mně se to prostě líbilo. Kromě toho, že tleskám spisovateli, musím tentokrát složit poklonu i překladatelům, báječná práce. V knize na vás čeká britský humor ve své nejsušší podobě, takže před zakoupením doporučuji promyslet si, zda vás zrovna takový humor baví a nebo ještě lépe, přečíst si třeba v knihkupectví pár stránek, abyste věděli, do čeho jdete. Rozhodně to podle mě není kniha, kterou by ocenily masy, Mortdecaiův humor a přístup k životu jsou vskutku velmi svérázné.

Na druhou stranu, pokud vás tohle bude bavit, tak je tu velká pravděpodobnost, že si čtení fakt užijete. Já jsem se párkrát musela smát nahlas; na rozdíl od filmu se mi nezdálo, že by byl některý vtípek příliš prvoplánový nebo snaživý. Kyril Bonfiglioli vtipem přímo hýří a prokládá příběh notnou dávkou akce, napětí a drama, ale skoro nikdy to nejde brát úplně vážně. To je to jediné mínus, co mě napadá; že je to taková jednohubka, i když má velký potenciál, že ji přečtete, zasmějete se u ní, ale pak ji odložíte a už si na ni nevzpomenete. Dávám přednost knihám, které ve mě aspoň chvíli rezonují, ale na druhou stranu, nedovedu si představit lepšího společníka na posezení se sklenkou vína, než je právě Charlie Mortdecai.

Mortdecaiův záhadný případ s knírem (The Great Mortdecai Moustache Mystery) / Kyril Bonfiglioli / Martin Pokorný, Michala Marková / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

#ReadNordic



Ve čtvrtek jsem se nastěhovala zpátky do Prahy (tři přepravky s knížkama, dvě patra a moje chabý svaly nejsou dobrá kombinace) a hned jsem se šla večer mrknout na akci #ReadNordic do vily Štvanice. Čtete severskou literaturu? Tahle kampaň, kterou organizuje Skandinávský dům, teď plánuje spoustu akcí, které vyvrcholí Světem knihy 2016, jehož hlavním hostem budou právě Seveřané. Po včerejšku jsem z kampaně docela nadšená a plánuju se zúčastnit co nejvíc akcí, protože, co si budeme povídat, severská literatura za to stojí. Poslední knížka ze Skandinávie, kterou jsem přečetla, byl finský Literární spolek Laury Sněžné a s tou knížkou jsem prožila něco jako lásku na první pohled a rozhodně to byla jedna z těch nejlepších, které jsem četla v létě. Na #ReadNordic jsme si včera poslechli, co rádi čtou severští velvyslanci, koukli jsme se na fakt vtipné divadlo Severská literatura v 10 minutách od Ema mele a pak jsme prostě jen tak klábosili, fotili se, koukali na severské filmy a popíjeli cool drinky s názvy jako Harry Hole a Read me!


Jaké jsou vaše oblíbené severské knížky? Podělte se o ně se mnou v komentářích ;).



Pravda je podivnější než fikce

Neměnnost leopardích skvrn. Tuhle knížku jsem četla na doporučení Růžové pandy a upřímně, nejsem si jistá, o čem to vlastně přesně bylo, nebo jestli jsem tu knihu skutečně pochopila. Jediné, čím jsi sem upřímně jistá, je to, že se mi to navzdory tomu, jaký je to galimatyáš, vlastně docela dost líbilo.

Tuhle knížku jsem četla ještě během těch velkých veder u bazénu, proto má opět mírně zvlněné stránky od vody (jako většina mých letních knih), ale musím říct, že mnohem lépe se mi četla až když se ochladilo a já si k ní mohla dát cappuccino a cigaretu. O co tam jde? Neměnnost leopardích skvrn je příběh o spisovatelích. O tom, jaké to je napsat knihu, o tom, jaké to je ji nikdy nenapsat. Jak frustrující, kouzelné, šílené a nádherné je poskládat příběh do slov na papír.

Zápletka je dost divná, ale svým způsobem vlastně geniální. V knize se odehrává hned několik příběhů, ale velmi brzy vám začne docházet, že to je jedno a totéž, pokaždé však zasazeno do jiných kulis s trochu jinými herci. Vždycky se tam ale vyskytuje jeden nesmírně talentovaný a úspěšný spisovatel, jeho kumpán, který se knihu snaží napsat, ale marně, a pak je tu taky žena, samozřejmě, vždycky je tu nějaká. Tahle femme fatale se přátelí s úspěšným spisovatelem a s tím druhým si spíš jen tak zahrává.

Zpočátku to vypadalo na poklidný příběh z hodin tvůrčího psaní, ale nakonec se tam příběhy nabalují na sebe úplně bláznivým tempem a čtenář už za chvíli neví, kde je realita a kde fikce, i když je jasné, že celé je to vlastně fikce. Strašně ráda bych poznala, kde si vypravěč začíná vymýšlet a kde ještě zachytává střípky ze svého skutečného života, ale to bylo nad moje síly. Ovšem navzdory tomu, jak nespolehlivý vypravěč je, jsem si to čtení víceméně fakt užívala. Je to něco úplně jiného, než na co jsem z knih zvyklá. Autor knihy, Kristopher Jansma, v ní boří vše, co jsem o dobrých příbězích měla dosud zažité a podle mě víc než kde jinde ukazuje, že jako jasně, psaní je fakt dřina (a hodiny a hodiny mlácení do psacího stroje, i když všichni kolem vás mají laptopy, jak se zdá), ale taky je to skutečně o talentu. I když vám budou lidé tvrdit, že psát se můžete naučit, pokud nebudete mít ten správný nápad, tak jste stejně docela v háji.

Ani si nejsem jistá, jestli vám vůbec můžu knížku doporučit. Jakože líbila se mi, ale abych z ní byla stoprocentně nadšená, to se rozhodně říct nedá. Drtivou většinu času jsem z ní byla natolik zmatená, že až zpětně jsem si uvědomovala, že je to geniální dílo, které je napsané fakt výborně, kombinuje spoustu stylů a vůbec, má zkrátka něco do sebe. Ale číst to znovu? Ne, díky, v nejbližší době to tedy neplánuju.

Neměnnost leopardích skvrn (The Unchangeable Spots of Leopards) / Kristopher Jansma / Veronika Volhejnová / 2014

Víte, jak funguje Google?

To bylo teda na těch internetech zase pozdvižení, když si Google změnil fasádu svého loga. Mně to původní přišlo mnohem elegantnější, ale tohle je zas takové hravé, takže ani nevím, co se mi vlastně líbí víc. Každopádně, říkala jsem si, že když už ta změna proběhla, mohla bych taky konečně zveřejnit svou recenzi na knížku, která je právě o tomhle vyhledávači. Jmenuje se Jak funguje Google a napsali ji Eric Schmidt a Jonathan Rosenberg.

Poprvé jsem ji uviděla někde v knihkupectví a z krátkého prolistování mi připadala hrozně motivující a zajímavá, tak jsem si řekla, že to zkusím. Jenže než mi pak přišla poštou, dostaly se mi do tlapek zase jiné knihy, po kterých jsem toužila ještě o ždibec víc, pak jsem na to nějak neměla náladu, potom jsem si tedy kousek přečetla, ale po deseti stránkách jsem knížku bůhvíproč odložila, zkrátka a dobře, trvalo mi, než jsem se do ní skutečně začetla. Ale pak už to šlo jako po másle. Poctivě jsem ji přelouskala v rámci Dne nepřečtených knih (ok, nebylo to přesně ten den, trvalo to o něco déle, ale důležité je, že jsem si na ni konečně našla čas).

Upřímně, nezdá se mi, že by to bylo o Googlu jako takovém. Nejvíc jsem se těšila, že se dozvím nějaké tajné know-how, že se podívám do zákulisí, že se dozvím nějaké šťavnaté drby na všechny ty oslnivé brand managery... fajn, dělám si srandu, ale víte, co myslím. Když už si dá někdo práci s knihou o Googlu, čekala bych, že se dozvím něco, co jsem předtím ještě nevěděla. Myslím jako o tom zákulisí společnosti. Pár takových maličkostí by se našlo, ale nebylo to nic zásadního. Mnohem zajímavější info jsem vyzjistila z Nonstop knihkupectví pana Penumbry, ale bojím se teda, že tam asi všechno nebyla tak docela pravda.

Každopádně Jak funguje Google je víc než cokoliv jiného manažerská příručka. Nesmírně motivující a nakopávající, to jistě, ale "pouze" manažerská příručka. Nic víc v tom nehledejte. Pokud hodláte vést lidi X pracovat v týmu a vynikat při tom ve svém oboru, věřím, že vám knížka má co nabídnout. Každý si z ní asi odnese něco jiného, je z čeho vybírat. Na mnoha praktických příkladech ze života lidí v Google ukazují autoři spoustu různých principů, které se mohou osvědčit i vám ve vaší práci, nebo klidně i ve vašem studiu. Vlastně se dá říct, že je to svým způsobem i self-help literatura a takové já mám ráda. Takové, které jen planě nežvaní, ale v praxi umí dokázat, že když se chce, tak jde vážně snad úplně všechno.

Chválím čtivý styl (vůbec nechápu, proč jsem tu knížku tenkrát poprvé odložila, protože napodruhé jsem se pak ke konci nemohla od čtení odtrhnout) a jemný vtip a ironii, zvlášť tu, která byla trefně použitá v mnohých poznámkách pod čarou. Ty mi díky tomu ani moc nevadily. Věřím, že si kniha Jak funguje Google najde své čtenáře a i když bych si ji asi znovu nepřečetla, protože jednou zkrátka stačilo, neváhám ji doporučit dál.

Jak funguje Google (How Google Works) / Eric Schmidt, Jonathan Rosenberg / Martin Bednarski / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Satan na farmě

Ostré předměty byly fajn a Zmizelá dokonce skvělá, takže jsem neviděla jediný důvod, proč si nepřečíst i Temné kouty. Chvíli trvalo, než jsem dostala chuť na psychologický thriller, trvalo to přesně tak dlouho, než vyšla paperbacková verze s Charlize Theron na obálce, s tou Charlize Theron, která byla v Mad Maxovi šíleně skvělá a předpokládám, že je taková i ve filmových Temných koutech.

Ty jsem neviděla a upřímně, teď po dočtení si ani nejsem jistá, jestli bych to chtěla vidět. Ona je ta knížka fakt drsná a moje představivost mě při čtení dost děsila a asi nepotřebuju vidět tolik krve a nechutností na vlastní oči na velkém plátně. To byla takhle jednou jedna farma kdesi v Missouri, kde se jedné noci udála strašná vražda - kdosi tam brokovnicí zabil matku, sekerou jednu dceru a uškrcením druhou dceru. Nejmladší z nich, Libby, se podařilo utéct a schovat se. Z vražd byl obviněn teprve patnáctiletý syn zavražděné, údajně to mělo být obětování satanovi. Sedmiletá Libby tehdy svědčila proti svému bratrovi. V současnosti je Libby jedenatřicet, je to kleptomanka a moc se o sebe nedokáže starat. Když jí jakýsi podivný klub fanoušků jejího bratra, který už je pěkných pár let ve vězení na doživotí, nabídne, aby s nimi spolupracovala, souhlasí jen proto, že z nich může vytřískat nějaký ten dolar. A tak se rozbíhá amatérské vyšetřování, kdo že to tehdy vlastně v noci způsobil to nepředstavitelné neštěstí.


Já vím, že Gillian Flynnová není značka vysoké a hodnotné literatury a znám pár lidí, kteří nad ní vyloženě ohrnují nos, ale já prostě umím ocenit autora, který dokáže stvořit knihu, od které se nemůžete odtrhnout, ani kdybyste chtěli. Flynnová umí slušně načrtnout charaktery postav, zápletku, jednotlivé situace a dialogy jsou uvěřitelné a realistické. Co jí jde ale nejlépe - vybudování dramatické atmosféry. Jak se kniha blížila do finále, atmoška postupně zhoustla na maximum a já úplně cítila, jak mi srdce tepe čím dál tím rychleji, protože jsem věděla, že teď, za malou chviličku, to musí přijít, už se ta vražda odehraje, už zjistím, kdo to udělal. Závěr knihy jsem četla v noci, někdy kolem půlnoci a byla jsem z toho setsakramentsky vyděšená. Na jednu stranu se docela ráda bojím, ale když jste doma sami, je asi lepší dočíst toho Márqueze, než se děsit s Gillian Flynnovou.


Co se mi tentokrát nelíbilo, to bylo přehršle postav, jenž byly více či méně nevýrazné. Rodinka Dayových byla v pohodě, stejně tak mě bavila i Benova sebedestruktivní přítelkyně Diondra a Libby vlastně taky, ale jinak... takové nemastné neslané, polovinu bych ubrala. Taky mě hrozně moc zklamal závěr, jako fajn, v thrillerech se možná očekává jasný a definitivní uzavřený konec, ale od těch vražd jsem si tedy slibovala o dost víc. Že bude vrah někdo, o kom jsem vůbec neuvažovala, ale kdo byl celou dobu někde poblíž. A ne že to autorka prostě nějak narychlo splácá, abych to dávalo jakýs takýs smysl.

Za mě jsou Temné kouty ze všech tří knih od Flynnové ta nejslabší, ale pořád vysoko nad průměrem svého žánru. Pokud vám nevadí  permanentní mráz po zádech a nějaká ta krev, jděte do toho. Je to čtivé až běda, navzdory tomu, že kvalit Zmizelé to rozhodně nedosahuje, Flynnová je pořád přece jen zárukou, že se u toho nudit nebudete.

Temné kouty (Dark Places) / Gillian Flynnová / Pavel Medek / 2015