Čtivá a nápaditá babička, co pozdravuje a omlouvá se

Skandinávská literatura zkrátka a dobře stojí za to. Připomenul mi to nedávno Literární spolek Laury Sněžné a Fredrik Backman to teď svým románem Babička pozdravuje a omlouvá se jen potvrzuje. 


Přesně před rokem, taky v létě, jsem četla Backmanova Muže jménem Ove a ta knížka mě úplně fascinovala. Tehdy jsem od toho nic moc nečekala a byla příjemně zaskočená krásným příběhem. Od babičky jsem tedy čekala to samé. Ačkoliv to kniha už od samého začátku u mě neměla lehké, protože poměřovat něco s Ovem, to je docela drsné i na mě, tak z toho nakonec vůbec nevyšla špatně.


Elsa je skoro osmiletá holčička, která má babičku, jakou by si přál každý. Babička by pro Elsu vypustila duši, bila se s každým netvorem v jejich vymyšlené říši Miamas a vůbec, nedá na ni zkrátka dopustit. Babička je sice dost praštěná, divná a "normální" dospělí jí absolutně nechápou, ale co na tom, když je jinak tolik skvělá. Jenže babička hned na začátku příběhu umírá a Elsa, která má jinak problémů až nad hlavu, se s tím musí nějak vyrovnat. Je totiž jiná; a jiné děti mimo jiné musí třeba umět sakra rychle běhat, aby je ty obyčejné děti nedohonily, když je chtějí zmlátit. Babička navíc Else zanechá spoustu dopisů porůznu schovaných, které se musí dostat ke svým adresátům. Jejich obsah je různý, ale ve všech babička pozdravuje a za něco se omlouvá.

Zatímco v Ovem je smrt jakési vyústění příběhu, tady je to teprve začátek. Od babiččiny smrti se odvíjí celý příběh. Postupně se seznamujete se všemi nájemníky v domě, kde Elsa s rodinou žije, kousek po kousku slepujete dohromady jejich příběhy, které vždycky nějak souvisejí s babičkou. Zjišťujete, že většina z nich má za sebou fakt smutné osudy a všichni se je Else snaží sdělit tak, aby to nebyla moc velká rána pro sedmiletou (skoro osmiletou) holčičku. Je docela zajímavé číst, jak se jedna sousedka snaží Else popsat, jak její syn bil svou manželku, tak, aby to pro malou holku bylo únosné. Vůbec sledovat celý příběh očima dítěte je dost super. V místech, kde jsem věděla, jak je ta situace asi bolavá a neřešitelná, měla Elsa v rukávu okamžitě jednoduché černobílé řešení nebo odsouzení.


Elsa je jediný problém celé knížky. Nemůžu si pomoct, ale občas jsem tu holku prostě nemohla vystát. Dřív jsem si myslela, že budu souznit s každým, kdo hrdě nosí nebelvírskou šálu, ale opak je pravdou. Elsa byla přechytralá, trochu trapná a nijak zvlášť sympatická. Na druhou stranu jsem v několika recenzích četla, že je nebavilo cestovat s babičkou a Elsou do vymyšlené říše Miamas a prožívat tam dobrodružství na mrakoních. Že ty části prostě přeskakovali. To je podle mě ohromná chyba, jelikož v drtivé většině z nich jsem viděla podobenství ke skutečným situacím z babiččina života. A předpokládám, že když tu část nečetli, tak jim pak postupná závěrečná rozuzlení vůbec nepřipadala tak dojemná a strhující. Mně to teda přišlo celkem fajn a jinak velice realistický příběh to okořenilo špetkou tajemna a magie.


Dále bych, prosímpěkně, chtěla vyzdvihnout dokonale vypiplané charaktery postav. Dokonce i ta Elsa, jakkoliv je protivná, je naprosto uvěřitelná. Velmi sympatická mi byla Elsina máma a je to jedna z mála čistě kladných postav, se kterou jsem tolik souznila. Babička je samozřejmě dokonalá a stejně tak i její ústřední protivnice Britt-Marie. Na začátku jsem se bála, že příběh bude až příliš zdlouhavý, zdálo se mi, že vcelku tuším, jak to celé dopadne a poměrně tlustá kniha mě krapet děsila. Teda, tlusté knížky samozřejmě miluju, ale byla jsem lehce nedůvěřivá k tomu, co na tolika stránkách chce Backman rozebírat. Nakonec jsem ovšem maximálně spokojená. Každá epizoda každé postavy je sice uzavřená, ale vzhledem k tomu, že příběh se pořád točí okolo malého dítěte (i když v er-formě), vždycky je všechno řečeno tak nějak uhlazeněji a nepřímo, jinak, než by to řekli dospělí. Proto si semtam něco můžete vyložit i po svém.


Čtivý, inteligentní, nápaditý román, to je Babička pozdravuje a omlouvá se. Stejně jako Muž jménem Ove trochu hraje na citlivou strunu a i když mě nedojal tolik, jako Backmanova předchozí knížka, stejně jsem z ní byla trošku naměkko. Jak jsem říkala, severská literatura prostě stojí za to.


Babička pozdravuje a omlouvá se (Min mormor hälsar och säger förlåt / Fredrik Backman / Jitka Herčíková / 2015
Za knihu děkuji nakladatelství Host.

Share this:

, , , ,

KONVERZACE

8 x byl okomentován tento příspěvek:

  1. Skvělá recenze. Už mám doma Oveho (konečně!) a za chvíli mu asi pořídím ségru :D Fotky jsou opravdu úžasné! Čím fotíš? Já bych si tipla nějakou starší zrcadlovku.. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju! teď mám nově kompakt Olympus PEN e-pl7 s portrétovým objektivem :).

      Vymazat
  2. No, četla jsem už dost recenzí na tuhle knížku, všichni to poměřují s Ovem a já bych to asi taky tak udělala, tomu se nedá zabránit. :) Asi musí být setsakramentský rozdíl mezi šedesátiletým cynikem a osmiletou holčičkou, na vyprávění se to jistě podepíše. :)
    Pěkná recenze! ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Sú knihy, ktoré nemám chuť prečítať si, hoci aj vidím samé dobré recenzie. A toto je jedna z nich. Možno ma to nezaujalo po prečítaní anotácie, alebo už to nemôžem ani vidieť, lebo to číta každý :D Ale asi skôr ten prvý prípad...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. chápu, taky mě to občas nechytne z těchhle důvodů, nebo se k ní dostanu třeba až někdy později :).

      Vymazat
  4. Ano, ty vypiplané charaktery jsou asi nejsilnější stránka Backmanových knih :) A Babička se mi taky moc líbila, i když jsem si, stejně jako ty, chvíli zvykala na hlavní hrdinku. Já si nemůžu pomoct, občas jsem prostě měla chuť jí jednu natáhnout :D

    Pěkná recenze! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. upřímně, já taky :D. díky :).

      Vymazat