20 maličkostí o mně

Možná si říkáte, že je to divné, když po letech recenzí a semtam nějaké té fotky najednou přidávám články úplně mimo. Vysvětlení čtěte tady, ale můžu vám taky prozradit, že kritizování (i chválení!) knížek mi chybí víc, než jsem čekala, už je to skoro jako reflex, prostě přečtu knihu a chci vám dát vědět, jak se mi to líbilo. Takže pěkně od prvního září tu zase bude jedna recenze za druhou. Teď se ale posadíme a přečteme si, co je ta Jane vlastně zač. A abych poznala i já vás, tak mi každý, kdo přečte článek až do konce, napíše asponň jednu věc o sobě. Dík! :)


1. Když jsem byla malá, fakt jsem nesnášela svoje jméno. Jana. Nuda. Dost často jsem svoje okolí nutila, aby mi říkalo jinak - třeba Alexandro, Rosalindo, nebo Jasmíno - podle toho, jakou knihu jsem měla zrovna rozečtenou. Svoje jméno jsem si oblíbila až ve chvíli, kdy se mi poprvé dostala do tlapek Jana Eyrová. Kdo by se nechtěl ztotožnit s někým tak senzačním, jako je hrdinka od Charlotte Brontëové? Od té doby mám své jméno ráda, kromě chvil, kdy mi někdo, kdo mě nezná, řekne "Jano". Taky vám to zní tak divně tvrdě? Chápu, že mi cizí lidé nemůžou říkat Janičko, ale stejně vždycky zatnu zuby, když mě osloví Jano.


2. Dvakrát jsem se nedostala na svou vysněnou vejšku. Poprvé asi o deset, podruhé jen o pět bodů. Kdybych zakroužkovala á místo bé, mohla jsem mít příští rok titul z bohemistiky. Připadala jsem si dvakrát pěkně trapně, že mě nevzali, ale teď to beru vcelku pozitivně. První rok po gymplu jsem strávila na oboru Sociální práce a i když to nebyl úplně můj šálek kávy, hodně jsem se toho naučila (minimálně vím, na jaké sociální dávky mám v budoucnu nárok a jak si je zajistím) a docela dost mě (v dobrém) poznamenaly exkurze do domovů pro seniory, Domu světla a do míst, kde si feťáci vyměňují jehly. Teď studuju informační management se zaměřením na knihovnictví a ty kamarády a zážitky, co díky tomuhle rozhodnutí mám, bych neměnila za nic na světě.

3. Nejsem schopná udržovat kolem sebe pořádek. Jsem schopná uklidit, vlastně docela dost dobře, když na to mám zrovna chuť. Ale nikdy mi to moc dlouho nevydrží a kolem mě se vyskytuje konstantní, nepřetržitý chaos. Já se v něm vyznám. Všechny hromady knížek na psacím stole mám v takovém prazvláštním bordelu, který mi dává smysl. Všechno oblečení ve skříni je v jedné nepřehledné změti, ze které vždycky dokážu vytáhnout správný kousek. Ale žít se mnou, zvlášť pokud jste tvor, který si libuje v minimalismu a dokonalém pořádku, je docela o nervy.


4. Až do svých dvaceti let jsem nepila kávu. Chuťově byla odporná. Voněla mi, to jistě, ale jinak mi kofein nic neříkal a nechápala jsem, proč s tím probůh všichni tolik nadělají. Pak jsem se skamarádila se spolužačkou, která mě začala vodit do kaváren a mě připadalo hloupé si tam pořád objednávat jen fresh a čaj, když je to KAVÁRNA, žejo. Fakt nevím, co se to ve mně zlomilo, ale najednou jsem si začala vychutnávat karamelové latté z Costa Coffee. Pak jsem přešla na obyčejné latté. Teď už si dávám jen cappuccino nebo maximálně macchiato a nedivila bych se, kdybych si za chvíli užívala šálek espressa. Kafe ovšem piju na chuť, nevím jak vás, ale mě to nikdy nijak zvlášť nevzpružilo.


5. Až do svých jednadvaceti let jsem nekouřila. Vlastně mi to přišlo dost divné, začínat s tím teď, frajer jste byli s cigaretou na základce, ale kdybych chtěla být in, měla bych spíš začít s paleo dietou, veganstvím, běháním a kdovíčím příšerným ještě.


6. Ještě nikdy mě nepíchla včela ani vosa.


7. Trpím peristerofobií. Tyjo, to zní docela vznešeně, co? Ale já se fakt hrozně bojím holubů. Hlavně těch vypasených pražských, kterým se musíte vyhýbat vy, protože milostpáni zkrátka za žádnou cenu z cesty neuhnou. Vzhledem k tomu, že je živí odhozená Kinder Buena a benzínové výpary, jsou to nejspíš fakt nebezpeční tvorové a měli bychom se před nimi mít na pozoru. Je tak pro sichr.


8. Neumím chodit pozdě. I když bych chtěla! Ale nejde to, žiju totiž s lidmi, kteří chodí pozdě permanentně. Moje máma jako by fungovala v časovém pásmu, kde se všechno děje až o patnáct minut později, většina mých kamarádek nerozlišuje rozdíl mezi půl a celou. Když jsem chtěla jednou jedinkrát přijít na rande později než můj expřítel a se sebezapřením jsem se dostavila na smluvené místo o čtvrt hodiny déle, on měl zrovna náhodou dvacet minut zpoždění. Očividně je mi souzeno pořád někde na někoho čekat.


9. Nevydržím sama se sebou moc dlouho. To znamená, že jakmile mám před sebou dvouapůlhodinovou cestu do Prahy, je nutností přibalit s sebou i kamaráda, knížku, nebo sluchátka, v nejlepším případě všechno najednou. Nechci riskovat, že zůstanu jen s vlastními myšlenkami.


10. Bojím se řídit auto. Uměla jsem to v osmnácti, teď už ne. V autoškole mě měl na starost jeden velmi hodný postarší pán, který měl se mnou svatou trpělivost a i když se mě párkrát zeptal, jestli radši nechci zůstat u ježdění na kole, nakonec mě zdárně dovedl až ke zkouškám. Čeho že se to přesně bojím? Jsem výjimka z ženského pravidla a nedokážu, prostě fakt nedokážu dělat víc věcí najednou. Dělá mi problém i umývat nádobí a při tom si s někým povídat, natož řídit, mačkat pedály, blikat, sledovat provoz, značky, rychle reagovat... ne, to prostě nedávám. Takže si zvesela hýčkám svůj průkaz řidiče v peněžence, ale už si ani pořádně nepamatuju, jak nastartovat. Ale nebojte, kdybych se přece jen jednou odhodlala vrátit se za volant, nejdřív se pokorně vrátím k hodinám jízd v autoškole.


11. Když už jsme u toho ježdění... neumím jezdit na kole. Dá se říct, že jsem poměrně dopravně omezená. Rodiče mě to dlouho a trpělivě učili a myslím, že jsem to chvíli bez těch přídavných koleček i zvládala, ale nějak teď nedokážu udržet rovnováhu a vůbec, je to v podstatě to samé jako ježdění autem, prostě moc věcí najednou. Takový to "je to jako jízda na kole, to se nezapomíná" jsou jen kecy.


12. Mám dvě tetování. První jsem si nechala udělat v šestnácti a ne, nebyla to žádná rebelie, vlastně jsem ho dostala od rodičů k Vánocům. Chápu, že to někomu může připadat jako slušné téma k hovoru, ale fakt nemám ráda, když se mě lidé vyptávají, proč jsem si nechala vytetovat zrovna tohle, co to znamená a jestli se nebojím, jak v tom budu vypadat, až mi bude šedesát. Prostě lidem jejich tetování chvalte a nevyptávejte se, když budou chtít, tak o tom začnou mluvit sami.


13. Miluju Vánoce. Jakože fakt hodně. Dokážu hodiny a hodiny zírat na osvětýlkované domy, zastavuju se u každé ozdobené výlohy a dojímá mě plápolající plamínek všech čajových svíček. Z mobilu vysypu všechny písničky a nechám tam jen svou vánoční složku, kterou poslouchám až do 31. prosince. Nepotřebuju kupu dárků pod stromečkem, nebere mě velký vánoční úklid a koneckonců ani toho kapra nejím úplně nadšeně, ale celková vánoční atmosféra je zatraceně fajn a kdo říká, že teď už jsou Vánoce celé takové komerční a americké, tak je pěkně hloupý, protože Vánoce jsou krásné vždycky a je mi vcelku jedno, jestli k nim hraje vánoční song od Coldplay nebo od Jana Jakuba Ryby.


14. Neumím vařit. Respektive, většinou jsem líná vařit. Mívám takové chvíle, kdy se ve mně probudí hospodyňka, která proletí kuchyní jako uragán a zanechá za sebou šílený nepořádek a pár připálených čokoládových muffinů. Ale fakt je, že mi vaření většinou připadá jako hrozná ztráta času, který by se dal využít mnohem lépe. Nakonec to vypadá tak, že stejně nic nestíhám, protože jsem mistr prokrastinace a ještě k tomu mizerně jím.

15. Doma si o mě myslí, že jsem namyšlená Pražačka a v Praze si o mě říkají, že jsem vesnický balík. Když přijedu domů, každou chvíli od někoho slyším "no to víš, to ty v Praze řešit nemusíš" a "nojó, Praha, tam je to určitě jinak" a ještě "to si vy v Praze ani neumíte představit". Moji pražští kamarádi si zase myslí, že když jedu domů na Šumavu, můj den probíhá asi tak, že si ráno na louce uviju věnec z kopretin, pak podojím kozu / krávu, uhnětu domácí buchty a jitrnice a večer se se štamgasty v hospodě zpiju domácí slivovicí. Není to tak. Vtipné je, že nejlepší a nejstylovější kavárnu jsem našla tady na Šumavě a ta nejlepší venkovní místa na čtení mám zase vytipovaná v Praze. 

16. Nejradši ze všech mám ráda neplánované, spontánní akce.

17. Moje nejoblíbenější hudební skupina je Of Monsters and Men. Měla jsem je ráda už od té doby, co jsem v rádiu slyšela jejich první song, ale když už o někom řeknu, že je to můj oblíbený interpret, musí se mi zamlouvat aspoň devadesát procent toho, co od něj uslyším. Můžu hrdě říct, že od Of Monsters and Men jsem slyšela všechny jejich ofiko písničky a fakticky není ani jedna, která by se mi úplně nelíbila.

18. Ráda si představuju, co by mohlo být. V tomhle směru moje fantazie nezná mezí. Obvykle si pustím písničky do sluchátek a podle aktuálního songu si představuju buď veselé, nebo smutné věci. Většinou je to dost morbidní (protože mi nedělá problém představit si vlastní pohřeb), nebo neuspokojivé (protože si imaginárně zkrášluju něco, co se už stalo a nepotěšilo mě), nebo si představuju něco, co se teprve stát má, a to je vůbec nejhorší, protože pak žiju se spoustou velkých očekávání a není v silách většiny lidí je splnit tak, aby to do puntíku odpovídalo mým představám. Takže jsem pak dost často zklamaná.

19. Nemám ráda děti. Myslím takové ty úplně maličkaté, které můžete nedopatřením zmáčknout nebo upustit, na které byste se měli usmívat, ve kterých byste měli hledat podobu s jejich rodiči (jenž tam ve skutečnosti nikdy, nikdy, nikdy není) a které jsou prý neskonale roztomilé. Jsem v pohodě s dětmi, se kterými si můžu popovídat, ale ty mrňavé mě obvykle trochu děsí.

20. Můj dreamjob je propagace knih a čtení. Záměrně to říkám tak obecně a nekonkrétně, protože kdoví, kam se po škole vrtnu, ale momentálně mě nenapadá nic krásnějšího, než celý život ponoukat lidi k tomu, aby víc četli. Chtěla jsem být spoustu věcí, od učitelky přes forenzní psycholožku až po profesionální scenáristku a recenzentku knih. Ale momentálně mi pracovat v knižním marketingu připadá o dost víc "cool" než dělat třeba krotitele tygrů.

Share this:

, , , , ,

KONVERZACE

34 x byl okomentován tento příspěvek:

  1. Nazdar Rosalindo ;) Přesně takové články mám ráda, proto mě těší, že jsem se o tobě mohla něco zajímavého dozvědět. Naprosto tě chápu, co se nelásky ke křestnímu jménu týče. Procházím obdobným "vývojem" ... svátek mám 12.12. (takové krásné datum) a své jméno jsem schopna napsat jen tam, kde by zdrobnělina vypadala fakt nevhodně. Takže zhruba od 13 až do 24 jsem si říkala Mona. Pro babičku a mamku jsem pořád "Monýsek" a někteří kamarádi mi stále říkají "Moni", i když je zajímavé, že ti nejbližší z nejbližších na tuhle variantu nikdy nepřešli a vybrali si jednu ze zdrobnělin mého skutečného jména. Když jsem pak odjela na erasmus do Británie a začala se představovat jako Mona, moc se mi nelíbilo, že to skoro všichni vyslovovali "Mouna", no tak jsem přešla na francouzsky znějící Simone, do čehož Britové sice taky strčili to své "ou", ale už to znělo mnohem víc cool. Takže, k úplnému smíření stále nedošlo, ale už jde jen a jen o poslední písmenko :D Proto tě, Jasmíno, dokonale chápu ;)
    K výšce bych bych chtěla dodat jednu věc. Myslím si, že by vůbec neuškodilo, kdyby si absolventi sš dali na rok či dva pauzu, aby měli dost času uvědomit si, co vlastně chtějí dělat. Někteří k tomu sice nedojdou ani ve třiceti, ale věřím, že spousta lidem by to ohromně pomohlo. Nejlepší by bylo, kdyby si člověk mohl zkusit práci, o které si myslí, že je ta jeho vysněná. Já šla na vš třeba s tím, že budu překládat knihy. Dokonalý job, že? No a dneska u překladů návodů a všelijakých technických textů umírám nudou, protože to není takové, jaké jsem si to vysnila. Místo toho učím (a své poslání z celého srdce zbožňuju), což jsem NIKDY dělat nechtěla. A teď by se mi fakt hodilo, kdybych měla vystudované pedagog.minimum. Jenže, co nadělám ... Takže, z toho co píšeš a z toho, cos o sobě na blogu prozradila, si myslím, že to knihovnictví se k tobě hodí daleko víc. Bohemistiku jsem si vyzkoušela a po semestru s tím sekla. On je to super obor, pokud člověk miluje každičký kousek napsaný česky, jenže když se v prváku začíná s Národním obrozením, tak to jde fakt dost blbě. No a na rovinu, studovat něco s knihovnictvím v dnešní době knižních blogů je děsně cool! :D
    K bodu 10, nechci ti upírat tvou výjimečnost, ale mohlo by tě potěšit, že žen, které nezvládají dvě věci najednou, je víc. Osobně jsem tenhle stereotyp nikdy nepochopila. A teď o prázdninách v Holandsku nechápavě koukala na ženu na kole bez brzd!!, jak si veze dvě děti a u toho ještě telefonuje.
    A jedna trochu nechutná věc, na kterou se radši nedívej, pokud si nechceš zkazit život. Na FB se ve skupině Knižních blogerů kdysi objevil fakt odporný obrázek, na který jsem klikla, protože jsem chtěla vědět, jestli to fakt existuje. No a zjistila jsem, že patřím k lidem, co trpí trypophobií. Je to fakt na vlastní nebezpečí!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář, ani nevím, na co reagovat dřív :). Asi tak: Simone mi zní nesmírně elegantně a feministicky a hrozně se mi to líbí! Děkuju za oslovování mými nejoblíbenějšími dětskými jmény. Vyzkoušet si své budoucí povolání - nebo se aspoň jeden den dívat na někoho, kdo ho provádí - by bylo ideální. A jeden z důvodů, proč jsem ráda, že jsem nešla na bohemistiku, je to, že sice českou literaturu celkem ráda mám, ale gramatické rozbory už tolik ne. Knihovnictví je v tomhle tisíckrát lepší, takové dravější, víc rozmanité a má větší přesah i do jiných oborů, tak mám možnost studovat i cizí jazyky, společenské vědy a informatiku. A to je fajn :).

      (A jasně, že jsem se podívala, sakra! :D)

      Vymazat
  2. Ahoj, dobrý výčet, v některých bodech jsem se našla. Až na tu kávu, tu prostu miluji, i když si ji klidně můžu dát před spaním. Jinak já nechápu věci jako rotoped, stepper, nebo běžící pás. Teda hlavně nechápu lidi, kteří na tom vydrží déle jak dvě minuty a co je na tom baví. Respektive, co je na těch strojích udrží, když se nepohnou v té místnosti ani o píď. Kdyby mě chtěl někdo mučit, stačilo by pořídit tenhle stroj :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na druhou stranu mi přijde fajn sportovat a přitom si třeba číst :).

      Vymazat
  3. Vím, že spoustu lidí říká, že pijí kafe třeba od dvaceti nebo třiceti, ale já jej stále piju už asi od šesnácti a nejvíc mě bere právě espresso kvůli tomu, že je to čistá chuť kafe a žádnej kýbl našlehanýho mlíka. Několik dalších věcí mám stejně, některých jinak, ale klidně bych si dala dalších dvacet, fakt jsem se bavila))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, třeba zas někdy udělám něco podobného :).

      Vymazat
  4. Teda! Není možné v kolika bodech se poznávám! A to jsem si myslela, že jsem fakt docela divná :D Naprosto ti rozumím a k s mrti nesnáším, když mi někdo řekne Terezo, dá se to sice pochopit, ale stejně si to vykládám jako jasný projev nepřátelství....Řidičák si hýčkám, ale nevim, kde je kterej pedál :D Mimina, fuj...ale mám tříletého syna a ten je úžasňák, ale to je něco jiného asi. Článek pobavil a potěšil. https://procjehavranjakopsacistul.wordpress.com/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D Já se právě bojím, že jednou skončím u nesnášení cizích mimin a adorování toho svého. Jinak jsem moc ráda, že nejsem divná (aspoň ne tak moc) a že se tu najdou spřízněný duše! :)

      Vymazat
  5. Článok na jednotku. Máme dosť veľa vecí spoločných. Hlavne tie Vianoce, neobmedzenú fantáziu a fóbiu zo šoférovania a egoistických holubov :D :) Nech už prechádzaš akýmkoľvek obdobím, rob hlavne to čo ťa baví. A ako si sama povedala, už teraz ti kritizovanie a chválenie kníh chýba. Nasilu robiť niečo nemá zmysel a duša knihomoľa Ťa nikdy neopustí, aj keď by si sa k písaniu recenzií mala vrátiť trebárs aj o pól roka. Pre mňa osobne, je Tvoj blog, jeden z tých čo ma vždy inšpirujú. Nádherne fotíš a každý Tvoj príspevok, nech už je o knihách, alebo aj nie, čítam s potešením, a tento dokonca so smiechom, napísala si to veľmi vtipne :) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za krásný komentář <3. Potřebovala jsem si ujasnit pár věcí, trochu jsem změnila koncept recenzí, snad to teď od září bude ono :).

      Vymazat
  6. Skvělý článek! :) Jsem ráda, že jsem se o tobě zase dozvěděla něco nového :)

    OdpovědětVymazat
  7. Tak tenhle článek jsem s chutí zblajzla od začátku až do konce! V kuchyni a částečně v dětech se shodujeme, ale v ostatním jsi můj totální opak :) Ale poznávat jiné povahy mě takhle strašně baví. Alexandra jsem se taky strašně chtěla jmenovat a alespoň jsem tak pojmenovala všechny hlavní hrdinky mých pubertálních románů :) Tvůj blog sleduju snad od začátku a předtím jsi na mě působila hrozně chladně a tyhle články Tě strašně zpřístupňují (nebo jak to lépe vyjádřit). Překvapuje mě, že jsi se zrovna Ty nedostala na bohemistiku... Pamatuju si, že jsi psala i články o české gramatice (ale teď jsem projela celý archiv blogu a nenašla je, tak nevím, jestli jsi je odstranila, nebo si to s někým pletu) a takhle jsem to já zdaleka neměla najeté, i když už jsem to měla vystudované.
    A abych odpověděla na Tvou otázku: moje divnost spočívá v totální zbrklosti a splašenosti, dokážu jíst i 5x týdně obyčejné rizoto a snad nikdy mi nepřestane chutnat a můj neoblibenější seriál byl odjakživa Ošklivka Betty a to je mé nejtěžší přiznání ever :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alexandra je tak krásné jméno! :D Je fakt, že ze začátku jsem chtěla být co nejvíc anonymní, ale do blogu vkládám pořádný kus času a částečně se s tím i prezentuju, tak bych se vám teď chtěla otevřít co nejvíc to půjde a stejně tak bych chtěla poznávat i své čtenáře :). Jojo, ty články o gramatice už jsem smazala, protože mi připadalo, že teď už se na blog moc nehodí, dělala jsem to víceméně právě jen proto, že jsem hrozný grafoman a a tímhle jsem se vlastně učila na přijímačky :).

      Vymazat
  8. Moc milý článek! :) Ale osobně naopak nemám ráda, když mi lidé mimo rodinu řeknou "Leničko" nebo jinak zdrobňují moje jméno. Nevím proč, ale fakt ne.

    OdpovědětVymazat
  9. Se jménem a představivostí, teda 1. a 18., jsem úplně stejná :) A v několika dalších bodech se taky poznávám :D Jinak, když bych měla říct něco vyloženě o mě, tak jsem introvert a miluju čaj, zelený :D Ale klidně jakýkoliv :) Proto miluju podzim, zimu až tolik ne, a jaro,, kdy ještě není tak vedro a pořád si můžu zalézt pod deku s knížkou a dobrým čajem :)

    The Lazytude

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jooo, podzim je taky moje nejoblíbenější roční období :).

      Vymazat
  10. Takové články normálně nevyhledávám, ale tento mě moc bavil a jsem ráda, že o tobě vím něco nového :). Všechny ostatní články tak působí osobněji. V 18. bodě se shodneme, mě osobně to docela dost štve... Asi proto, že všichni pořád hlásají "Žijte v přítomnosti" a já jsem často zasněná a přemýšlím třeba právě nad tím, jak by vypadal můj pohřeb, a taky si hodně věcí představuji a pak jsem zklamaná... Ale alespoň vím, že v tom nejsem sama :).
    A prťavé děti taky nesnáším, i když si říkám, že se to asi jednou změní. Přeci jen, komu by se zamlouvaly děti v patnácti? :D
    A jedna věc o mně? Jsem naprostý blázen do běhání :).

    OdpovědětVymazat
  11. Pekny clanek:-)) libilo se mi, ze jsi prozradila takove naprosto rozdilne veci. Ikdyz toho moc spolecneho nemame, bavi me takove napady z ruznych obladti.
    ja jsem na sve jmeno, byla vzdycky strasne pysna. Po svatbe jsem se vzdala ova, ktere mi vadilo a ted jsem uplne spokojena.
    Cestinu jsem na vysoke vystudovala a zacala jsem to hlavne kvuli cteni, po skole jsem si musela dat na dva tri roky pokoj od cteni a ted se k tomu zase s laskou vracim. Takze se da v globalu rict, ze me studium proste od knih odradilo.
    Ja varim strasne rada, kazdy den, taky pecy furt. Vadi mi spousta jidel v obchodech, manzel je alergicky na lepek, takze ja porad zkousim a hledam..
    Moji treti vasni je ted behani. Jak je krasne a venkunzapada slunce nebo mezi destem, ja ted beham cele leto furt. Pomaha mi to uvolnit stres, srovnat si myslenky, uvolnit se. Hudba me pritom znervoznuje, takze je to takovy cas pro me.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě právě jeden kamarád říkal, že to, co miluješ, bys neměla studovat, protože si to úplně znechutíš :D. Tak jsem teď takhle dost spokojená. A tvoje běhání teda obdivuju, já se prostě letos v létě nepřinutila vůbec hýbat :/.

      Vymazat
  12. Tohle je skvělý článek :) Sdílím s tebou neobvyklou fóbii - já se sice nebojím holubů, ale za to mám hrůzu z letadel. Nevadí mi ani tak létání jako takové, bojím se přímo letadlo a i když je to absurdní, jakmile kolem mě nějaké prolétá moc nízko, mám strach, že do mě vrazí nebo že vybuchne a padající kus mě zabije. Návštěva leteckého dne by pro mě byl asi nejspolehlivější způsob mučení :D

    OdpovědětVymazat
  13. Tak teď už chápu, proč se mi tenhle blog tak dobře čte:) Ve spoustě bodů se úplně poznávám. Za sebe přidám třeba to, že se ráda dívám na filmy pro pamětníky:)

    OdpovědětVymazat
  14. Také jsem se v mnoha bodech našla :) Tvoje stránky jsem objevila nedávno, nevěřícně zírala, že ony existují i blogy o knížkách :) Jani, díky za sdílnost a spoustu zajímavých informací a recenzí! Eva

    OdpovědětVymazat
  15. Of Monsters and Men jsou úžasný! ta první jejich skladba mě hrozně chytla, a i ty další jsou super, často mi hrajou když jdu běhat (ale jinak vůbec nejsem kůl). Bez kávy dokážu rozhodně žít, voní mi a nějaké ochucené latté i vypiju, ale účinek tohle asi opravdu nemá :-) A prozradíš tu kavárnu na Šumavě? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mi to začalo s Little Talks :) a kavárna se jmenuje The Coffeehouse a je v ulici T. G. Masaryka :).

      Vymazat
  16. Of Monsters and Men jsou taky moji velcí favoriti! A představování co by kdyby... jéje, to mě jednou beztak přivede do hrobu :)
    Moc prima článek!

    OdpovědětVymazat
  17. Řídím ráda, ale nenávidím provoz. Především bezohlednost ostatních řidičů, díky nimž se může i naprosto běžná jízda stát dobrodružstvím. Vaření mě baví taky, ale je fakt, že někdy mám problém se k němu dokopat. Na druhou stranu jsem zjistila, že je to přesně ta věc, která mě nejvíc uklidní, když jsem fakt hodně vystresovaná, nebo přetažená ze školy.
    A jen tak mimochodem, mě na moji vysněnou vysokou vzali až na potřetí, mezitím jsem si aspoň stihla udělat bakaláře na oboru, kterej mám ráda a baví mě, ale srdcovka to prostě není. Ale zase jsem tam potkala super lidi, takže se řídím heslem, že všechno zlé je pro něco dobré. :)

    OdpovědětVymazat
  18. Našla jsem se v tolika bodech, že jsem se skoro lekla, že vedu dvojí život :-)!
    Jsem ráda, že jsem narazila na tvůj blog :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Reaguju na trochu starší článek, ale byla jsem měsíc na dovolené a teď teprve poctivě dočítám tvé příspěvky. Moc ráda tady trávím svůj volný čas, když jsem tě objevila, pročetla jsem se až k samým začátkům a hodně knížek zařadila na svůj seznam. Po přečtení tohoto článku jsem byla překvapená, kolik bodů sedí i na mě. Ne, že bych považovala informace o mně za nějak zajímavé, ale připadám si malinko „úchylně“, když s tebou trávím tolik času, poznávám tvoje názory a sama ničím nepřispěju a nepochválím 
    1. Tohle mi mluví naprosto z duše až na to, že se jmenuju Alexandra a cca do 16 jsem nebyla ochotná se někde veřejně představovat. A úplně nejhorší je oslovení Sašo…
    2. Dvakrát jsem se nedostala na preferovanou vejšku, vystudovala jinou a pracuju úplně v jiném oboru a nakonec jsem moc ráda. Plánování je skvělý, ale to že se nakonec změní je ještě lepší.
    3. Tohle by podepsala spíš moje matka, když příjde na návštěvu, ale pro mě je důležitejší čistota a ta s pořádkem nemá nic společného.
    4. Je mi 27 a pořád jsem kafe nezlomila. Zbožňuju kavárny, jejich vůni, atmosféru a ubíhání času v nich, ale kafe nemůžu. Navíc to není vůbec praktické, protože vypít kafe se dá celkem rychle, ale s čajem například je to na dost dlouho.
    13. Miluju procházky vánočním městem, vůbec mě nestresují vystresovaný lidi okolo. Chvíli se zastavit a dívat je hrozně krásný.
    15. Prožívám úplně stejnou situaci, ale Praha - Brno.
    18. Když jsem byla úplně malá, tak jsem trávila obrovský množství času zíráním na obrazy a obrázky v knížkách a představovala si, jak se hýbou a odehrávají příběhy. Tím jak ubývá čas a zažívám víc věcí, tak si například cestování vyplňuju taky představami co by mohlo být. Jak bych v těch situacích mohla reagovat,… Někdy se stávám paranoidní a jsem uražená za to jak ostatní reagují v mých představách, ale to už je asi na jiného odborníka :-D
    19. Přesně, dětí jsou tak děsivý!!! V rámci mé chorobné představivosti mě napadá, jak to asi vypadá, když člověku vypadnou z ruky apod. A ta jejich velká hlava, kterou neudrží….

    Moc se těším na další články a zajímavé knížky!

    OdpovědětVymazat
  20. Jani, tenhle článek, jako by mi mluvil z duše.. Sice umím dělat víc věcí najednou (pít kafe, přitom ještě číst a odpovídat na otázky dotěrného spolucestujícího ve vlaku), ale jsem na tom v podstatě stejně jako Ty. Máme toho hromadu společnýho a ráda Tvůj blog čtu (hlavně ve škole, při hodinách, taky jsem studentka Sociálních prací a taky jsem se nedostala na svou vysněnou vejšku). Takže piš dál, hrozně mě to baví číst! :)

    OdpovědětVymazat