To nejlepší z mého letního čtení

Co si pamatuju nejvíc z letošního léta? Vedro! Hodiny a hodiny v bazénu, litry ledové kávy, varhánky na prstech, západy slunce s lahví vína v ruce, vesnické zábavy, nějaké ty letní lásky, ranní procházky a nekonečné lehárko s knížkou v ruce. Letní čtení je - stejně jako čtení v jiných ročních obdobích - úplně jiné, něčím specifické. Patří k němu (aspoň pro mě) rybízové koláče, deka, čerstvé maliny a ostružiny, ledové kafe nebo ledová limonáda (co si budeme povídat, všechno ledové bylo letos fajn), nanuky a zmrzlina. V létě jsou stránky knížek zvlněné od chlorované vody a upatlané od krému s vysokým faktorem.

Za dva měsíce se mi jich podařilo přečíst relativně hodně; rozhodně víc, než jsem očekávala. Přivezla jsem si domů z Prahy jednu "várku", o které jsem předpokládala, že bude mým letním základem na celé dva měsíce, ale už po dvou týdnech jsem neměla co číst. Letos v létě jsem zase po dlouhé době podnikla průzkumný výlet do místní městské knihovny, pár knížek jsem vydyndala na svých známých a vůbec, už od začátku jsem neodhadla svoje možnosti. Teď na konci už si dokonce znovu připomínám své nejmilejší knížky - Tuláka po hvězdách a Lolitu, jak jste si určitě všimli na mém Instagramu a na facebookové stránce blogu.


Během července i srpna se mi podařilo narazit na spoustu, spoustu krásných knih. Jednou z nich byl rozhodně Jeden den, na který se tu ještě objeví recenze. Stejnojmenný film s mou oblíbenou Anne Hathaway už jsem viděla dávno a jo, líbil se mi, ale zatraceně, té knížce se ani zdaleka nevyrovná! Proč mi někdo neřekl, jak moc jen to skvělé? Jestli se vám ten film líbil, tak se z knihy zblázníte radostí, protože mi přišlo, že každý dialog ve filmu je asi tak špetka toho skutečně skvělého a podnětného rozhovoru v knize. Víc vám povím až v té recenzi, ale rozhodně, rozhodně, rozhodně tu knihu budu hodně chválit.


Dalším úžasným zážitkem, jemuž předcházel film, byl Nekonečný příběh. Znám to už odmalička, ale stejně, jak já brečela, když musel Átrej nechat Artexe v bažinách! Ani nevím, jak to popsat, aby vám bylo jasné, co pro mě ta kniha znamenala. Pokusila jsem se o to tak nějak v recenzi, ale je to jedna z těch, o nichž slovy tak docela dobře nejde vyjádřit, co při jejich čtení vlastně cítíte. (Ok, to zní trochu melodramaticky, ale je to pravda. Vy mi určitě rozumíte.) Oproti tomu Literární spolek Laury Sněžné byl víc než cokoliv jiného velké překvapení. Tenhle finský paperback s tou svou něžnou zasněženou obálkou tváří jako milá a nevinná pohádka, ale je to dost naturalistické a plné magického realismu. Recenze toho poví víc.


Nebyla jsem si jistá, jestli mám vám víc doporučit Backmanovo Babička pozdravuje a omlouvá se, nebo Gaimanovu Koralinu. Obě knihy jsou skvělé, ale Koralina má možná přece jen o trochu navrch, protože je to prostě Neil Gaiman, moje velká literární láska, přes to vlak zkrátka nejede. Taktéž se tu na ni brzy objeví recenze a můžu vám říct, že číst tuhle knihu v noci sama doma není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Po dočtení jsem měla dvě tři noční můry, ve kterých figurovaly lidé s knoflíkovýma očima. Je to typicky gaimanovsky jednoduše psané, ale mezi řádky se skrývá tolik moudra a napětí, že byste mu za tak skvělou knížku nejradši vlepili pusu. Vskutku.


Letos v létě jsem sáhla i po několika knihách z klasické literatury a nemohla jsem udělat lépe, než když jsem si ke čtení vybrala Hardyho román Daleko od hlučícího davu. Během školního roku bych na všechny ty popisy anglických vřesovišť neměla trpělivost, ale teď jsem si je doslova vychutnávala (labužník, víteco) a jsem vážně ráda, že někoho napadlo natočit podle téhle knížky film, protože jinak bych o ní nejspíš ani nezavadila pohledem. Kniha Daleko od hlučícího davu už má na blogu taky svůj vlastní článek a může se honosit tím, že je úplně první knihou, kterou na recenzi fotil můj nový fotoaparát, k němuž jsem si za srpen vybudovala velmi silnou citovou vazbu.


Poslední knížka, kterou tady zmíním, je česká - aspoň jedna! Povídková sbírka Spoušť je nejvíc vymazlená a pochází z grafické dílny Martina T. Peciny, což je člověk, o kterém jsem si toho v létě zjistila poměrně dost, protože, světe div se, prošlo pod jeho rukama spoustu knížek, které jsem četla. Spouť je krásná nejen navenek, ale hlavně uvnitř, samozřejmě. Po dlouhé době mě bavily povídky, o které jinak zrovna dvakrát moc nestojím, takže klobouk dolů před jejich autorkou Sárou Vybíralovou. V recenzi si o ní můžete počíst do detailu.



A teď je řada na vás - povězte mi o tom, co jste v létě četli, proč jste to četli, kde jste četli nejradši a jaké je vaše letní knižní best of! :)

20 maličkostí o mně

Možná si říkáte, že je to divné, když po letech recenzí a semtam nějaké té fotky najednou přidávám články úplně mimo. Vysvětlení čtěte tady, ale můžu vám taky prozradit, že kritizování (i chválení!) knížek mi chybí víc, než jsem čekala, už je to skoro jako reflex, prostě přečtu knihu a chci vám dát vědět, jak se mi to líbilo. Takže pěkně od prvního září tu zase bude jedna recenze za druhou. Teď se ale posadíme a přečteme si, co je ta Jane vlastně zač. A abych poznala i já vás, tak mi každý, kdo přečte článek až do konce, napíše asponň jednu věc o sobě. Dík! :)

1. Když jsem byla malá, fakt jsem nesnášela svoje jméno. Jana. Nuda. Dost často jsem svoje okolí nutila, aby mi říkalo jinak - třeba Alexandro, Rosalindo, nebo Jasmíno - podle toho, jakou knihu jsem měla zrovna rozečtenou. Svoje jméno jsem si oblíbila až ve chvíli, kdy se mi poprvé dostala do tlapek Jana Eyrová. Kdo by se nechtěl ztotožnit s někým tak senzačním, jako je hrdinka od Charlotte Brontëové? Od té doby mám své jméno ráda, kromě chvil, kdy mi někdo, kdo mě nezná, řekne "Jano". Taky vám to zní tak divně tvrdě? Chápu, že mi cizí lidé nemůžou říkat Janičko, ale stejně vždycky zatnu zuby, když mě osloví Jano.


2. Dvakrát jsem se nedostala na svou vysněnou vejšku. Poprvé asi o deset, podruhé jen o pět bodů. Kdybych zakroužkovala á místo bé, mohla jsem mít příští rok titul z bohemistiky. Připadala jsem si dvakrát pěkně trapně, že mě nevzali, ale teď to beru vcelku pozitivně. První rok po gymplu jsem strávila na oboru Sociální práce a i když to nebyl úplně můj šálek kávy, hodně jsem se toho naučila (minimálně vím, na jaké sociální dávky mám v budoucnu nárok a jak si je zajistím) a docela dost mě (v dobrém) poznamenaly exkurze do domovů pro seniory, Domu světla a do míst, kde si feťáci vyměňují jehly. Teď studuju informační management se zaměřením na knihovnictví a ty kamarády a zážitky, co díky tomuhle rozhodnutí mám, bych neměnila za nic na světě.

3. Nejsem schopná udržovat kolem sebe pořádek. Jsem schopná uklidit, vlastně docela dost dobře, když na to mám zrovna chuť. Ale nikdy mi to moc dlouho nevydrží a kolem mě se vyskytuje konstantní, nepřetržitý chaos. Já se v něm vyznám. Všechny hromady knížek na psacím stole mám v takovém prazvláštním bordelu, který mi dává smysl. Všechno oblečení ve skříni je v jedné nepřehledné změti, ze které vždycky dokážu vytáhnout správný kousek. Ale žít se mnou, zvlášť pokud jste tvor, který si libuje v minimalismu a dokonalém pořádku, je docela o nervy.


4. Až do svých dvaceti let jsem nepila kávu. Chuťově byla odporná. Voněla mi, to jistě, ale jinak mi kofein nic neříkal a nechápala jsem, proč s tím probůh všichni tolik nadělají. Pak jsem se skamarádila se spolužačkou, která mě začala vodit do kaváren a mě připadalo hloupé si tam pořád objednávat jen fresh a čaj, když je to KAVÁRNA, žejo. Fakt nevím, co se to ve mně zlomilo, ale najednou jsem si začala vychutnávat karamelové latté z Costa Coffee. Pak jsem přešla na obyčejné latté. Teď už si dávám jen cappuccino nebo maximálně macchiato a nedivila bych se, kdybych si za chvíli užívala šálek espressa. Kafe ovšem piju na chuť, nevím jak vás, ale mě to nikdy nijak zvlášť nevzpružilo.


5. Až do svých jednadvaceti let jsem nekouřila. Vlastně mi to přišlo dost divné, začínat s tím teď, frajer jste byli s cigaretou na základce, ale kdybych chtěla být in, měla bych spíš začít s paleo dietou, veganstvím, běháním a kdovíčím příšerným ještě.


6. Ještě nikdy mě nepíchla včela ani vosa.


7. Trpím peristerofobií. Tyjo, to zní docela vznešeně, co? Ale já se fakt hrozně bojím holubů. Hlavně těch vypasených pražských, kterým se musíte vyhýbat vy, protože milostpáni zkrátka za žádnou cenu z cesty neuhnou. Vzhledem k tomu, že je živí odhozená Kinder Buena a benzínové výpary, jsou to nejspíš fakt nebezpeční tvorové a měli bychom se před nimi mít na pozoru. Je tak pro sichr.


8. Neumím chodit pozdě. I když bych chtěla! Ale nejde to, žiju totiž s lidmi, kteří chodí pozdě permanentně. Moje máma jako by fungovala v časovém pásmu, kde se všechno děje až o patnáct minut později, většina mých kamarádek nerozlišuje rozdíl mezi půl a celou. Když jsem chtěla jednou jedinkrát přijít na rande později než můj expřítel a se sebezapřením jsem se dostavila na smluvené místo o čtvrt hodiny déle, on měl zrovna náhodou dvacet minut zpoždění. Očividně je mi souzeno pořád někde na někoho čekat.


9. Nevydržím sama se sebou moc dlouho. To znamená, že jakmile mám před sebou dvouapůlhodinovou cestu do Prahy, je nutností přibalit s sebou i kamaráda, knížku, nebo sluchátka, v nejlepším případě všechno najednou. Nechci riskovat, že zůstanu jen s vlastními myšlenkami.


10. Bojím se řídit auto. Uměla jsem to v osmnácti, teď už ne. V autoškole mě měl na starost jeden velmi hodný postarší pán, který měl se mnou svatou trpělivost a i když se mě párkrát zeptal, jestli radši nechci zůstat u ježdění na kole, nakonec mě zdárně dovedl až ke zkouškám. Čeho že se to přesně bojím? Jsem výjimka z ženského pravidla a nedokážu, prostě fakt nedokážu dělat víc věcí najednou. Dělá mi problém i umývat nádobí a při tom si s někým povídat, natož řídit, mačkat pedály, blikat, sledovat provoz, značky, rychle reagovat... ne, to prostě nedávám. Takže si zvesela hýčkám svůj průkaz řidiče v peněžence, ale už si ani pořádně nepamatuju, jak nastartovat. Ale nebojte, kdybych se přece jen jednou odhodlala vrátit se za volant, nejdřív se pokorně vrátím k hodinám jízd v autoškole.


11. Když už jsme u toho ježdění... neumím jezdit na kole. Dá se říct, že jsem poměrně dopravně omezená. Rodiče mě to dlouho a trpělivě učili a myslím, že jsem to chvíli bez těch přídavných koleček i zvládala, ale nějak teď nedokážu udržet rovnováhu a vůbec, je to v podstatě to samé jako ježdění autem, prostě moc věcí najednou. Takový to "je to jako jízda na kole, to se nezapomíná" jsou jen kecy.


12. Mám dvě tetování. První jsem si nechala udělat v šestnácti a ne, nebyla to žádná rebelie, vlastně jsem ho dostala od rodičů k Vánocům. Chápu, že to někomu může připadat jako slušné téma k hovoru, ale fakt nemám ráda, když se mě lidé vyptávají, proč jsem si nechala vytetovat zrovna tohle, co to znamená a jestli se nebojím, jak v tom budu vypadat, až mi bude šedesát. Prostě lidem jejich tetování chvalte a nevyptávejte se, když budou chtít, tak o tom začnou mluvit sami.


13. Miluju Vánoce. Jakože fakt hodně. Dokážu hodiny a hodiny zírat na osvětýlkované domy, zastavuju se u každé ozdobené výlohy a dojímá mě plápolající plamínek všech čajových svíček. Z mobilu vysypu všechny písničky a nechám tam jen svou vánoční složku, kterou poslouchám až do 31. prosince. Nepotřebuju kupu dárků pod stromečkem, nebere mě velký vánoční úklid a koneckonců ani toho kapra nejím úplně nadšeně, ale celková vánoční atmosféra je zatraceně fajn a kdo říká, že teď už jsou Vánoce celé takové komerční a americké, tak je pěkně hloupý, protože Vánoce jsou krásné vždycky a je mi vcelku jedno, jestli k nim hraje vánoční song od Coldplay nebo od Jana Jakuba Ryby.


14. Neumím vařit. Respektive, většinou jsem líná vařit. Mívám takové chvíle, kdy se ve mně probudí hospodyňka, která proletí kuchyní jako uragán a zanechá za sebou šílený nepořádek a pár připálených čokoládových muffinů. Ale fakt je, že mi vaření většinou připadá jako hrozná ztráta času, který by se dal využít mnohem lépe. Nakonec to vypadá tak, že stejně nic nestíhám, protože jsem mistr prokrastinace a ještě k tomu mizerně jím.

15. Doma si o mě myslí, že jsem namyšlená Pražačka a v Praze si o mě říkají, že jsem vesnický balík. Když přijedu domů, každou chvíli od někoho slyším "no to víš, to ty v Praze řešit nemusíš" a "nojó, Praha, tam je to určitě jinak" a ještě "to si vy v Praze ani neumíte představit". Moji pražští kamarádi si zase myslí, že když jedu domů na Šumavu, můj den probíhá asi tak, že si ráno na louce uviju věnec z kopretin, pak podojím kozu / krávu, uhnětu domácí buchty a jitrnice a večer se se štamgasty v hospodě zpiju domácí slivovicí. Není to tak. Vtipné je, že nejlepší a nejstylovější kavárnu jsem našla tady na Šumavě a ta nejlepší venkovní místa na čtení mám zase vytipovaná v Praze. 

16. Nejradši ze všech mám ráda neplánované, spontánní akce.

17. Moje nejoblíbenější hudební skupina je Of Monsters and Men. Měla jsem je ráda už od té doby, co jsem v rádiu slyšela jejich první song, ale když už o někom řeknu, že je to můj oblíbený interpret, musí se mi zamlouvat aspoň devadesát procent toho, co od něj uslyším. Můžu hrdě říct, že od Of Monsters and Men jsem slyšela všechny jejich ofiko písničky a fakticky není ani jedna, která by se mi úplně nelíbila.

18. Ráda si představuju, co by mohlo být. V tomhle směru moje fantazie nezná mezí. Obvykle si pustím písničky do sluchátek a podle aktuálního songu si představuju buď veselé, nebo smutné věci. Většinou je to dost morbidní (protože mi nedělá problém představit si vlastní pohřeb), nebo neuspokojivé (protože si imaginárně zkrášluju něco, co se už stalo a nepotěšilo mě), nebo si představuju něco, co se teprve stát má, a to je vůbec nejhorší, protože pak žiju se spoustou velkých očekávání a není v silách většiny lidí je splnit tak, aby to do puntíku odpovídalo mým představám. Takže jsem pak dost často zklamaná.

19. Nemám ráda děti. Myslím takové ty úplně maličkaté, které můžete nedopatřením zmáčknout nebo upustit, na které byste se měli usmívat, ve kterých byste měli hledat podobu s jejich rodiči (jenž tam ve skutečnosti nikdy, nikdy, nikdy není) a které jsou prý neskonale roztomilé. Jsem v pohodě s dětmi, se kterými si můžu popovídat, ale ty mrňavé mě obvykle trochu děsí.

20. Můj dreamjob je propagace knih a čtení. Záměrně to říkám tak obecně a nekonkrétně, protože kdoví, kam se po škole vrtnu, ale momentálně mě nenapadá nic krásnějšího, než celý život ponoukat lidi k tomu, aby víc četli. Chtěla jsem být spoustu věcí, od učitelky přes forenzní psycholožku až po profesionální scenáristku a recenzentku knih. Ale momentálně mi pracovat v knižním marketingu připadá o dost víc "cool" než dělat třeba krotitele tygrů.

Den nepřečtených knih 2015

Rok se s rokem sešel a Den nepřečtených knih už je zase tady! Teda, ne přímo ještě dneska, vlastně až za šest dní, ale já vám ho připomínám radši už pár dní dopředu, abyste si ještě stihli vzít volno z práce, vykašlat se na přípravy na první den do školy, odřekli všechny schůzky, odvolali grilování, zkrátka a dobře, abyste měli čas jen a jen na čtení :).

Tahle akce mě fakt hodně baví a 31. srpna je pro mě takový malý knižní svátek. Hrozně se mi líbí sledovat na sociálních sítích, jak jsou všichni knihomolové takoví soudržní a navzájem sdílejí, jak čtou, co čtou, proč to čtou... Na letošek si plánuju dočíst knížku Jak funguje Google, kterou mám rozečtenou asi půlku léta a ještě jsem nebyla schopná se k ní dokopat a fakt se do ní ponořit, protože se kolem mě pořád objevuje spoustu novějších a lákavějších knih, na které mám zkrátka větší chuť. Ale příští pondělí budu téhle chudince věnovat maximální pozornost. Když zrovna nebudu lajkovat vaše fotky na instagramu.


Tahle akce má samozřejmě i svůj web, kde si můžete udělat krátký testík, který vám prozradí, jak získáte víc času na čtení a kolik stránek měsíčně byste mohli přečíst. Moje skóre je 2 417 stránek, to je docela dost, co říkáte? Pochlubte se, jak jste dopadli vy. A dejte taky vědět, jakou knížku plánujete v pondělí vytáhnout z knihovny a kde se snažíte uškudlit #ViceCasuNaCteni ;).

V lesích


Nechápu, co se to se mnou v poslední době dělo, ale vůbec jsem neměla náladu fotit. Jakože lidi. Jediné, co mě fakt bavilo, tak bylo Za knihami - a to hlavně proto, že si dost často fakt hezky popovídám s úplně cizími lidmi o knížkách. Jinak jsem jen vycvakla semtam nějakou tu knížku, kvůli recenzi a upřímně, když se kouknu na blog cca 3-4 měsíce zpátky, tak z toho moc nadšená nejsem. Teď v létě jsem si ale pořídila nový foťák a úplně mi to vrátilo chuť k focení. K takovému tomu focení jen tak, pro radost, pro zážitek, pro tu fotovzpomínku. Nutno dodat, že jsem se toho kompaktu s vyměnitelným objektivem nejdřív trochu bála, protože jsem měla pod kůží zažráno, že zrcadlovce se kvalitou nic nevyrovná, ale... no, posuďte sami. Já jsem po dlouhé době spokojená a není to jen foťákem, je to hlavně mou kamarádkou Katkou, která se umí zatvářit a postavit přesně tak, jak si přeju, aniž bych jí to musela nahlas říkat. Mimochodem, tohle jsou skorošumavské lesy, kde jsem strávila tak polovinu svého dětství a vůbec, chodit po lesích mi teď taky dělá velkou radost. Nejlíp s foťákem pověšeným na krku.

"You don't make a photograph just with a camera. You bring to the act of photography all the pictures you have seen, the books you have read, the music you have heard, the people you have loved." - Ansel Adams





Láska počká i padesát jedna let

Kromě moderní beletrie mě pořád zajímá i klasická literatura, hlavně teď v létě, kdy mám na čtení dostatek času. Jen tak naslepo jsem sáhla po Márquezovi, když jsem si vybírala knihu, která bude obsahovat nějaký fakt dobrý a srdcervoucí romantický příběh. Milostný trojúhelník trvající přes padesát let se zdá být jako dobrá volba, žejo?

Když se unylý a neskonale romantický Florentino Ariza zamiloval do Ferminy Dazové, tak nějak jsem si říkala, že mi to k sobě pořád nesedí. Fermina Dazová se mi daleko víc hodila k doktoru Juvenalu Urbinovi, za něhož se provdá, když si uvědomí, že víc než do Florentina byla zamilovaná do pouhé iluze, do toho, koho si místo skutečného Florentina vysnila. Jenže Florentino Ariza je tvrdohlavý až hrůza a rozhodne se, že na Ferminu Dazovou bude čekat tak dlouho, dokud Juvenalus Urbino nezemře. Přesněji řečeno padesát jedna let, devět měsíců a čtyři dny. V den jeho smrti se objeví u Ferminy doma, postupně si získává její náklonnost a nakonec se dva sedmdesátníci rozhodnou, že společně poplují po řece Magdaleně, aby dohnali ztracené roky.


Kolumbie, přelom 19. a 20. století, tři lidé, padesát jedna let. Během nějakých tři sta padesáti stran se dozvíte o jejich životech úplně všechno, od zásadních událostí po všechny jejich oblíbené drobnosti, slabůstky a tajemství. Gabriel García Márquez při tom předvádí úplný literární koncert, bylo to zatraceně skvělé čtení. Není to čtivé tím způsobem, že potřebujete hltat stránku za stránkou, není to napínavé, už na začátku vám dojde, jak to asi skončí. To ale nevadí, protože je to kniha, u které si budete vychutnávat každou řádku, kniha, která vás obohatí tak, že vám z toho budou oči přecházet. Je plná krásy, smutku, lásky, laskavosti a umírání.

Nalijme si ovšem čistého vína, Florentina Arizo je pěkný blbeček. Je to ten typ, co se u něj projevují příznaky podobné choleře, když mu neodepíše dívka jeho snů; nevím, nemám zkrátka ráda, když někdo něco prožívá tak trpitelsky. On vůbec všechno moc hrotí a přitom je jinak takový nemastný neslaný a závěr knihy mi díky tomu nedával moc smysl. Na druhou stranu jsem si úplně zamilovala Ferminu Dazovou, tu její umíněnost, drobné naschvály manželovi, lehkou povýšenost i střízlivost. Je to neobyčejně zajímavá postava s inteligentními názory, jejíž život po celou dobu její existence řídili - jak jinak - muži. Nakonec ovšem vezme otěže do svých rukou. I když teda jinak, než by se mně osobně zamlouvalo.


Juvenalus Urbino neurazí ani nenadchne, svou roli ovšem hraje poměrně spolehlivě. Příběh začíná těsně před smrtí Juvenala Urbina, ale pak se vrací zpátky do minulosti a střídavě popisuje život Ferminy i Florentina a okamžiky, ve kterých se střetávali. Juvenalus mi byl ze začátku dost nesympatický, proto asi moje lehká averze k němu, ale jako mladík byl celkem prima a strávit s ním ještě chvíli, možná bych si ho i byla oblíbila. Jenomže když chytáte papouška ve větvích mangovníku, může to prostě dopadnout špatně.


Zaujalo mě, že cholera, která je i v názvu knihy, je tam jen jaksi okrajově. Očekávala jsem, že jí onemocní některý z hlavních hrdinů, že se jejich životů osobně dotkne, ale připadá mi spíš jen jako taková pohrůžka kdesi číhající, která semtam vystrčí drápky a někoho postraší. Jinak mi to přišlo jako velice realistické dílo, čekala jsem, že prvků magického realismu tam bude víc. Zvlášť silně na mě zapůsobil jen jedna taková zvláštní, nadpřirozená situace - když Florentino a Fermina cestují lodí po řece Magdaleně, potkají loď, na jejíž přídi stojí zvláštní bílá postava. Kdosi to okomentoval tak, že je to duch, který láká cestující k sobě a připadalo mi, jako by se s tím všichni úplně v pohodě smířili, oukej, tamhle je duch, jedeme dál. Jo a mimochodem, já klidně říkám "Fermina" a "Florentino", ale Márquez jim v díle neřekne nikdy jinak, než Fermina Dazová a Florentino Ariza. A Juvenalus Urbino, samozřejmě. Prostě postavy oslovuje vždy celým jménem. Takové neosobní, ale zvykla jsem si na to rychle.


Tady jsem četla, že kvůli absenci kapitol a velkého množství "nedůležitých" událostí, je děj roztříštěný a nesourodý. Mně to tak vůbec nepřipadalo, orientovala jsem se v něm skvěle. Je to fakt dobrá knížka a je to fakt s podivem vzhledem k tomu, jak mi vlastně ta úplně nejdůležitější postava občas lezla na nervy. Márquezův styl psaní, Kolumbie v devatenáctém století a ta myšlenka, že láska přetrvá klidně i jednapadesát let, devět měsíců a čtyři dny - to všechno je velmi působivé.



___

A ještě na závěr, pro ty, co mé články čtou až do konce - musím se vám přiznat, že dneska poprvé, snad vážně vůbec poprvé za tu dobu, co mám blog, se mi nechtělo psát recenzi. Zveřejňovat ji. Ze svého psaní teď mám prostě špatný pocit, poslední dny nebyly úplně ok. Někdo o tom ví, někdo třeba ne, to je mi jedno. Zjistila jsem, že někdy omluvy prostě nic nevyřeší a že vás častokrát do zad bodnou lidi, od kterých byste čekali podporu. Ne že bych objevila Ameriku, samozřejmě, ale takovéhle věci mě pokaždé, zas a znovu, zaskočí. Každopádně, víc než kdy jindy mi teď dochází, že moje recenze nejsou dokonalé a budu pracovat na jejich zlepšení, a to hned jak na to zase bude chuť. Zatím na blogu přibudou fotky. A tak. Uvidíme.

Láska za časů cholery (El amor en los tiempos del cólera) / Gabriel García Márquez / Blanka Stárková / 2011

Nekonečně krásný Nekonečný příběh

Jako mrňous jsem filmový Nekonečný příběh nadevšecko zbožňovala. Dokonce jsem si hrávala na to, že mám vlastního Falca a občas jsem se v nějakém zrcadle snažila zahlédnout skutečný odraz sebe sama. Když jsem četla nějakou fakt dobrou knížku, doufala jsem, že se na jejím konci propadnu do příběhu a každému svému náhrdelníku jsem hrdě přezdívala auryn.

Nakonec jsem z toho samozřejmě vyrostla (částečně i proto, že ty další filmy byly daleko ubožejší než jednička), ale když jsem občas zahlédla Nekonečný příběh v televizi, vždycky jsem u ní zůstala jako přikovaná. Teď tak docela nechápu, proč jsem nikdy nepátrala po knižní předloze, když jsem věděla, jak je ten film senzační. Asi jsem si prostě nechtěla zkazit všechny ty vzpomínky z dětství tím, že zjistím, že ten film není tak super a že toho v něm třeba spoustu chybí. Teď mě však něco přimělo, abych si knihu, původní Nekonečný příběh od Michaela Endeho, v knihovně vypátrala.

Michael Ende napsal Nekonečný příběh v roce 1979 a k filmové adaptaci měl prý tolik výhrad, že jeho jméno není uvedeno v úvodních titulcích, jen v těch na konci filmu. A není divu. Hned od prvních stránek mi bylo jasné, že to bude o hodně jiné, než je film; hned se mi smáznul obrázek filmového roztomilouše Bastiána i sladce pohádkové říše Fantazie, všechno je to daleko divočejší, dramatičtější, temnější, ale setsakra lepší, fakticky, byla jsem z té knížky úplně vedle. Základní linka příběhu se neliší - malý kluk Bastián ukradne v antikvariátu knihu s názvem Nekonečný příběh, která vypráví o říši jménem Fantazie, které vládne Dětská císařovna a žijí tu všechny možné kreatury, které vznikají v lidské říši díky lidské fantazii. Jenže císařovna je nemocná a udatný Átrej je povolán, aby se vydal na cestu a našel pro ni lék. Bastiánovi postupně dochází, že to nebude jen pouhopouhá knížka, ale možná třeba brána do skutečné říše Fantazie. A tím to všechno teprv začíná.

Vy, co jste stejně jako já viděli nejdřív film, budete asi nejvíc zaskočeni tím, že filmová jednička končí zhruba v polovině knihy. Na ni pak už jen velmi, velmi volně navazuje dvojka, ale ta už, stejně jako třetí díl, nestojí za řeč. Já jsem každopádně nejdřív vůbec netušila, že obojí najdu v jedné knížce; nejdřív mi to přišlo trochu divné, jakpak by taky ne, když už to mám takhle zažité, ale nakonec musím uznat, že dává mnohem větší smysl provázat všechno do jednoho celku. A ani se tomu Endemu nedivím, že byl s filmem tak nespokojený. Na druhou stranu našťouchat tolik materiálu do nějakých stodvaceti minut je taky úkol nevděčný.

Miluju tuhle knížku! Je krásná, pohádková, moudrá, divná a čtivá. Přečetla jsem ji za jeden den a byla z toho úplně paf, navzdory tomu, že už jsem věděla, jak to celé dopadne a o čem to vlastně bude. Jenže v knížce je vždycky všechno ještě daleko intenzivnější než ve filmu. Navíc když před sebou máte knihu se znamením auryna, vůbec vám nedělá problém představit si, že jste schovaní na školní půdě a každou chvíli na vás může zavolat Dětská císařovna, že potřebuje vaši pomoc. Nebo že na vaší zahradě čeká šťastný drak Falco, se kterým se můžete jen tak prohánět v oblacích. S Nekonečným příběhem je prostě najednou úplně všechno možné.

Výraznější byly hlavně ty smutné a strašidelné části. Jasně, že to bylo taky občas vtipné, ale Endemu jdou spíš než vtípky ty tklivé chvilky. Když musel Átrej nechat svého věrného oře Artexe v bažinách, přiznávám, že jsem zase slzu uronila, protože je to prostě neuvěřitelně smutný moment, ve kterém máte pocit, že už nikdy nemůže být líp. Nebo když se Átrej poprvé setká s Gmorkem, úplně vás poleje hrůza. Je to hrozně věrohodné. V českém vydání z roku 2001 jsou části z Fantazie psány klasicky černým písmem, a to, co se odehrává v lidském světě, je psáno červeně. Jsem ohledně všech experimentů se stylem písma v knize dost konzervativní, podle mě by bylo pěknější, kdyby se třeba změnil font místo barvy, ale nakonec jsem si na to vcelku zvykla a ta odlišnost aspoň působí jako pěst na oko.

Udělejte mi radost a přečtěte si tu knížku taky. Zdá se mi vlastně úplně geniální. Můžete ji buď vnímat dětskýma očima a jen se radovat s Falkem a číhat, co vyvede Xayída, nebo to můžete číst po dospělácku a za jednoduchými řádky vnímat moudrost, metafory a spoustu odkazů na problémy dnešní doby. Ale fakt si to přečtěte.

Nekonečný příběh (Die unendliche Geschichte) / Michael Ende / Eva Pátková / 2001

Čtivá a nápaditá babička, co pozdravuje a omlouvá se

Skandinávská literatura zkrátka a dobře stojí za to. Připomenul mi to nedávno Literární spolek Laury Sněžné a Fredrik Backman to teď svým románem Babička pozdravuje a omlouvá se jen potvrzuje. 

Přesně před rokem, taky v létě, jsem četla Backmanova Muže jménem Ove a ta knížka mě úplně fascinovala. Tehdy jsem od toho nic moc nečekala a byla příjemně zaskočená krásným příběhem. Od babičky jsem tedy čekala to samé. Ačkoliv to kniha už od samého začátku u mě neměla lehké, protože poměřovat něco s Ovem, to je docela drsné i na mě, tak z toho nakonec vůbec nevyšla špatně.


Elsa je skoro osmiletá holčička, která má babičku, jakou by si přál každý. Babička by pro Elsu vypustila duši, bila se s každým netvorem v jejich vymyšlené říši Miamas a vůbec, nedá na ni zkrátka dopustit. Babička je sice dost praštěná, divná a "normální" dospělí jí absolutně nechápou, ale co na tom, když je jinak tolik skvělá. Jenže babička hned na začátku příběhu umírá a Elsa, která má jinak problémů až nad hlavu, se s tím musí nějak vyrovnat. Je totiž jiná; a jiné děti mimo jiné musí třeba umět sakra rychle běhat, aby je ty obyčejné děti nedohonily, když je chtějí zmlátit. Babička navíc Else zanechá spoustu dopisů porůznu schovaných, které se musí dostat ke svým adresátům. Jejich obsah je různý, ale ve všech babička pozdravuje a za něco se omlouvá.

Zatímco v Ovem je smrt jakési vyústění příběhu, tady je to teprve začátek. Od babiččiny smrti se odvíjí celý příběh. Postupně se seznamujete se všemi nájemníky v domě, kde Elsa s rodinou žije, kousek po kousku slepujete dohromady jejich příběhy, které vždycky nějak souvisejí s babičkou. Zjišťujete, že většina z nich má za sebou fakt smutné osudy a všichni se je Else snaží sdělit tak, aby to nebyla moc velká rána pro sedmiletou (skoro osmiletou) holčičku. Je docela zajímavé číst, jak se jedna sousedka snaží Else popsat, jak její syn bil svou manželku, tak, aby to pro malou holku bylo únosné. Vůbec sledovat celý příběh očima dítěte je dost super. V místech, kde jsem věděla, jak je ta situace asi bolavá a neřešitelná, měla Elsa v rukávu okamžitě jednoduché černobílé řešení nebo odsouzení.


Elsa je jediný problém celé knížky. Nemůžu si pomoct, ale občas jsem tu holku prostě nemohla vystát. Dřív jsem si myslela, že budu souznit s každým, kdo hrdě nosí nebelvírskou šálu, ale opak je pravdou. Elsa byla přechytralá, trochu trapná a nijak zvlášť sympatická. Na druhou stranu jsem v několika recenzích četla, že je nebavilo cestovat s babičkou a Elsou do vymyšlené říše Miamas a prožívat tam dobrodružství na mrakoních. Že ty části prostě přeskakovali. To je podle mě ohromná chyba, jelikož v drtivé většině z nich jsem viděla podobenství ke skutečným situacím z babiččina života. A předpokládám, že když tu část nečetli, tak jim pak postupná závěrečná rozuzlení vůbec nepřipadala tak dojemná a strhující. Mně to teda přišlo celkem fajn a jinak velice realistický příběh to okořenilo špetkou tajemna a magie.


Dále bych, prosímpěkně, chtěla vyzdvihnout dokonale vypiplané charaktery postav. Dokonce i ta Elsa, jakkoliv je protivná, je naprosto uvěřitelná. Velmi sympatická mi byla Elsina máma a je to jedna z mála čistě kladných postav, se kterou jsem tolik souznila. Babička je samozřejmě dokonalá a stejně tak i její ústřední protivnice Britt-Marie. Na začátku jsem se bála, že příběh bude až příliš zdlouhavý, zdálo se mi, že vcelku tuším, jak to celé dopadne a poměrně tlustá kniha mě krapet děsila. Teda, tlusté knížky samozřejmě miluju, ale byla jsem lehce nedůvěřivá k tomu, co na tolika stránkách chce Backman rozebírat. Nakonec jsem ovšem maximálně spokojená. Každá epizoda každé postavy je sice uzavřená, ale vzhledem k tomu, že příběh se pořád točí okolo malého dítěte (i když v er-formě), vždycky je všechno řečeno tak nějak uhlazeněji a nepřímo, jinak, než by to řekli dospělí. Proto si semtam něco můžete vyložit i po svém.


Čtivý, inteligentní, nápaditý román, to je Babička pozdravuje a omlouvá se. Stejně jako Muž jménem Ove trochu hraje na citlivou strunu a i když mě nedojal tolik, jako Backmanova předchozí knížka, stejně jsem z ní byla trošku naměkko. Jak jsem říkala, severská literatura prostě stojí za to.


Babička pozdravuje a omlouvá se (Min mormor hälsar och säger förlåt / Fredrik Backman / Jitka Herčíková / 2015
Za knihu děkuji nakladatelství Host.

Už jste poslali do světa svá #moudrazknih?


Jak pokračuje vaše rozdávání mouder z knížek? Říkala jsem si, že vám připravím maličkou ukázku toho, kde jsem papírky nechávala já. Pokud někdo nevíte, o co jde, tady naleznete veškeré info o projektu a s ním spojené soutěži. Mimochodem, rozhodli jsme se s Bárou, že o exkurzi teď můžete soutěžit nejen na Twitteru, ale i na svých blozích. Stačí, když postnete nějaký článek o vašich #moudrazknih; ať už to budou fotky, nebo klidně i povídání o tom, kam jste je dávali. Žádné meze se nekladou, originalita především. Odkazy na své výtvory můžete posílat na janebenesova@gmail.com.

Musím říct, že mě hrozně mile překvapilo, kolik lidí náš nápad nadchnul. Bála jsem se, že to budete považovat za zbytečnost a úplně hrozně moc mě potěšilo, jak jsou milovníci knih super, že do toho jdete s námi. Minulý týden jsem byla s kamarádkami v kině a jedna z nich najednou řekla, že pro mě má malé překvápko a z kabelky vytáhla celou hromadu malých papírků s citáty. Strašně mě to potěšilo. I všechny ty krásné fotky na instagramu. Jen tak dál! ;) Já se teď o tom sice tolik nezmiňuju online, ale #moudrazknih rozhazuju v podstatě každý den. Hrozně mě baví dávat je za stěrače auta, protože si představuju, že když je pak řidiči sbírají, čekají tak akorát "sorry, že jsem ti škrábnul zadní dveře", ale citát z knížky fakt ne. Nebo je nechávám u prázdných šálků v kavárnách. A na lavičkách, kolem kterých denně chodím, nebo v kafeautomatu, to si pak toho papírku všimnete jedině tehdy, pokud si zašátráte pro kelímek s kávou. Nejhezčí pak je, když jdu kolem místa, kam jsem šoupla #moudrazknih a zjistím, že tam ty papírky už nejsou. Že z toho měl třeba někdo radost. Že to třeba někoho inspiruje. Že to třeba někoho donutí se zamyslet. A tak.