Viewegh je prý Zpátky ve hře

Někdy v prváku na střední jsem ho zbožňovala, Výchovu dívek v Čechách jsem přečetla asi pětkrát, Anděly všedního dne aspoň desetkrát a připadalo mi to dokonalé. Když se mi pak do ruky dostaly jeho deníky, začala jsem nad ním ofrňovat nos. Jasně ale, že tak jako tak je pro mě Michal Viewegh pořád Pan Spisovatel.


Můj život po životě se mi zdál zbytečně ufňukaný, ale jakožto grafoman umím velmi dobře pochopit potřebu vypsat se ze svých osobních zážitků. A vzhledem k tomu, co se spisovateli stalo, bylo vcelku nasnadě, že to asi nebude veselá humoristická knížka. Od té další, Zpátky ve hře, jsem ale čekala víc. Hlavně proto, že anotace nadšeně hlásá, že nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře. To pak od té povídkové sbírky čekáte úplnou bombu, žejo.

No, byla jsem dost zklamaná. Všechny povídky v drobné knize prostupuje postavička Oskara, kterým Viewegh tak trochu navazuje na Povídky o manželství a sexu. Samozřejmě je maximálně autobiografická, což u Viewegha nepřekvapuje. Prvních pár povídek se mi zdálo fakt slibných, ale postupně se to zvrhává a vyprávění je čím dál tím sebelítostivé a depresivní. Jediná povídka, která mě fakt bavila, je ta ve které se hlavní hrdina začne postupně zmenšovat, tak dlouho, dokud není velký jako špendlíková hlavička. Ze začátku mi to trošku připomínalo Kafku a byla to sice smutná, ale nápaditá a řízná povídka. Semtam už ten původní Viewegh probleskuje zpátky... akorát že mám pocit, že by zrovna tuhle povídku dřív rozhodně nezakončil tak dojemně smutně a rozhodně by tam bylo něco o tom, jak se trpaslík snaží mít sex se svou normálně velkou manželkou.

Po té "technické" stránce se povídkám rozhodně nedá nic vyčíst; Viewegh je vypsaný autor a rozhodně ví, jak seznámit čtenáře se svou postavou, jak vystavět zápletku a rozuzlit ji v pádné pointě. Ale stačí to? Mně ne. Chci, aby se mě příběh nějak dotýkal, aby ve mě zanechal emoce, aby to bylo čtivé a napínavé. Možná jsem tuhle knížku neměla číst hned po Spoušti od Sáry Vybíralové, která sice třeba neměla tak dokonale svižné a perfektně vystavěné povídky, ale jinak jsem se od nich nedokázala odtrhnout.

Jakože není to nějak katastrofální čtení, však je to Viewegh, to je značka, víte, že se to dá přečíst a víceméně toho nebudete litovat. Někde jsem četla, že se spisovatel těmi povídkami trénuje na svůj další román... a na ten se těším a určitě si ho přečtu, ačkoliv Zpátky ve hře podle mě Viewegh ještě tak docela není.

Zpátky ve hře / Michal Viewegh / 2015

Share this:

, , , , ,

KONVERZACE

3 x byl okomentován tento příspěvek:

  1. Pro mě je Viewegh moc veliký cynik na to, abych ho měla jako autora ráda. Jednu dobu jsem ho celkem četla, protože mi stačilo to dobře odvedené řemeslo a asi jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že jsem taky cynik, ale moc dlouho mi to nevydrželo. A Andělé se mi tehdy líbili a taky Lekce tvůrčího psaní. Teď už bych se do nich asi znovu nepustila.
    Co jsem ale chtěla říct hlavně - přijde mi, že je to jedna z nejlepších recenzí, co jsem od tebe zatím četla. Je stručná, úderná a fakt mi o knize dokázala vytvořit barvitou představu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Lekce tvůrčího psaní byly taky fajn! :) A hrozně, hrozně moc děkuju, taková chvála mě moc těší. <3

      Vymazat
  2. Přiznám se, že Viewegh se mi zalíbil jen Báječnými léty, jinak mi jeho knihy moc nesedí. Snad jen u účastníků zájezdu jsem se fakt bavila, jinak to ale není spisovatel tak úplně pro mě. Považuju ale za obdivuhodné, jak se dokázal poprat s nemocí - přála bych mu, aby se zase dostal do té spisovatelské formy, co měl před tím.

    OdpovědětVymazat