Anglický venkov podle Thomase Hardyho

pátek 31. července 2015

Daleko od hlučícího davu je takový ten typ bichle, které bych se normálně během školního roku vyhnula, protože by se mi nevešla do kabelky a vůbec je dost těžká na to, abych ji s sebou všude tahala, jak jsem u knih zvyklá. Navíc to není vyloženě napínavé a čtivé tak, že byste se od toho nemohli odtrhnout.

O tomhle díle jsem se dozvěděla jen díky tomu, že nedávno do kin přišel stejnojmenný film; trošku ostuda, ale na střední jsme viktoriánské období dost přelétli a já tak četla pouze Austenovou. Každopádně letní prázdniny mi připadají jako skvělé období na to dohnat mezery a přečíst si knihy, na které vám normálně nezbývá čas. Ona se i ta Anna Karenina bude na nafukovací matračce v bazénu číst docela pěkně.


Teď ale k Hardyho románu. I po nějakých sto padesáti letech od prvního vydání je to až překvapivě moderní dílo. Mladičká Bathsheba, rázná a svéhlavá dívka s pevnými zásadami, zdědí po svém strýci velký statek. Rozhodne se, že si tam bude sama šafářovat, což je docela divné a taky jí to čeleď dává ze začátku jaksepatří najevo, ale nakonec to zvládá vcelku v pohodě. O Bathshebu se ucházejí 3 muži - prostý, ale inteligentní Gabriel, se kterým se poznala ještě předtím, než se z ní stala bohatá statkářka; zámožný postarší Boldwood, samotář, který k ní zahoří láskou nečekanou a dramatickou; a nakonec voják Troy, hezounek, lotr a nestálý sukničkář.

Je vám jasný, do koho se Bathsheba poblázní, že. Navzdory tomu, že je tak úžasně soběstačná a zásadová a nejdřív žádného chlapa ani nechce, protože "by tam s ní byl pořád, celou dobu", nakonec jednomu z nich propadne a jak špatné to bylo rozhodnutí, to se ukáže velmi brzy. To se mi na románu líbilo snad nejvíc; navzdory tomu, že by se postavy daly velmi snadno charakterizovat jednoduše, černobíle, Hardy si s každou vyhrál a Bathsheba i její nápadníci mají jak své stinné, tak i kladné stránky, všechno v dokonalém souladu. Trošku karikaturizovaní mi pak přišli sloužící, komorná a všechna čeleď na statku, hlavně tím, jak neustále papouškovali názory svých pánů.

Kromě toho je v knize fakt nádherně vykreslený anglický venkov. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se to Hardymu daří lépe než právě Austenové. Asi to není tak romantické, ale přesto, kdyby se mě teď hned někdo zeptal, kam bych se v čase chtěla přenést, nejspíš by to byly vřesoviště kolem Bathu v 18. století. S tím se ovšem pojí jedno varování ode mě - pokud nemáte rádi dlouhé a barvité popisy přírody a jejího okolí, ruce pryč od téhle knížky, to byste z toho byli náramně nešťastní. I když, na první pohled jsou to třeba jen "obyčejné" charakteristiky toho, co se tak běžně děje ve všední den na statku, ale přitom se odehrávají drobné scénky, které jsou pak pro hlavní dějovou linku důležité.

Ačkoliv v knize hlavní dvojice neoplývá romantickými slůvky a upřímně, někdy v půlce jsem ani už nečekala, že by se fakt mohli dát dohromady, musím říct, že je to jeden z nejsilnějších milostných příběhů vůbec. Ten cit je tam vykreslen tak nějak pod povrchem slov, není to třeba úplně napřímo zmíněno, ale když s těmi hrdiny žijete nějakých čtyři sta stran, úplně dobře si dokážete představit, co za bouře se odehrává v jejich srdcích. Jako fakt. Kromě toho se tam ke konci stane ještě něco fakt nečekaného a dramatického a i když jsem měla spoustu teorií, jak by Hardy mohl z toho milostného čtyřúhelníku vybruslit, tohle mě teda fakt nenapadlo.

Na tuhle knížku je potřeba udělat si čas, vychutnávat si každé slůvko, prostě si to užít. Třeba na té matračce v bazénu jako já, i když se Hardy určitě musel v hrobě obracet, když mi knížka spadla trochu do vody. Ale podle mě ty lehce zvlněné stránky od chloru dodávají tomuhle krásnému novému paperbackovému vydání s filmovou obálkou ještě větší šmrnc. 

Daleko od hlučícího davu (Far from the Madding Crowd) / Thomas Hardy / Jarmila Rosíková / 2015

#moudrazknih

neděle 26. července 2015


Možná to nevíte, ale já a Bára z blogu Knihy nekoušou obě pendlujeme mezi Prahou a městečkem na Šumavě. V Sušici se občas scházíme a jelikož teď v létě je přece jen o něco volněji, napadlo nás, že by bylo fajn vymyslet nějaký společný blogový projekt. Dumaly jsme nad tím jenom chviličku. Chtěly jsme vymyslet něco, co bude všudemožně rozsévat lásku ke knihám, připomínat, jak jsou knihy moudré a bezva a kolik v sobě mají hlubokých myšlenek. No a vznikl z toho projekt Moudra z knih.

Moje seznámení s Harper Lee

pátek 24. července 2015

Zatímco se svět může zbláznit z nové knížky Harper Lee, já jsem si přečetla její první - a donedávna jedinou - Jako zabít ptáčka.

To šílenství kolem její druhé knížky je samozřejmě opodstatněné, protože Jako zabít ptáčka je naprostá americká klasika, povinná četba na všech školách a v jednu dobu byla prý dokonce oblíbenější než Bible. Já jsem se o ní poprvé dozvěděla právě z nějaké knížky, nepamatuju si teda už z jaké, možná z (Ne)obyčejného kluka nebo z Ponorky nebo z Ten, kdo stojí v koutě. Anebo to mohlo být ze spin-offu Private Practice :D. Autorka téhle knížky, Harper Lee, má ovšem celý šoubyznys dost na háku, nedala rozhovor ani Oprah Winfrey a dost se spekulovalo o tom, že Jako zabít ptáčka vlastně napsal její mnohem slavnější kámoš Truman Capote. Pro mě je to ovšem největší frajerka už jen proto, že se jí jako jediné právě v dnešních dnech podařilo sesadit Fifty shades z první příčky všech literárních nákupních žebříčků.


Ale teď už k Jako zabít ptáčka. Třicátá léta, Alabama, předsudky vůči černochům, trable dospívání, nepochopení mezi dětmi a dospělými, znásilnění a nespravedlivý soud. To je v kusých informacích Jako zabít ptáčka. Příběh je vyprávěný očima Čipery, která brzo půjde do první třídy. Má bráchu Jema a tátu Attika, advokáta, který se u soudu rozhodne obhajovat černocha, neprávem obviněného ze znásilnění mladé dívky. To ovšem v tehdejší společnosti vůbec není samozřejmé a normální.


Já jsem od toho pochopitelně čekala něco, co mě dostane do kolen, když je teď kolem Harper Lee takové haló a vůbec, je to prostě klasika. No, nijak zvlášť boží mi to ale, upřímně, nepřipadalo. Jakože je mi jasné, proč je to tak uctívané, je to dobře a poctivě napsané, autorka velice věrohodně popsala příběh očima malé holky, která postupně dospívá (asi dřív než by měla) a na způsobu jejího vyjadřování je to docela znát. Dokázala vytvořit kvalitní příběh s údernou pointou. Jenomže... prostě se mi to nezdálo až TAK MOC dobrý.


Tak třeba ten Atticus. Podle mě hrozně nevěrohodná postava. Všechny jsou víceméně zajímavě vykreslené, ale tohle je klaďas každým coulem a nic s ním nehne. A to mě nebaví. Vtipné je, že když je někdo totální záporák, tak mi obvykle nedělá problém tomu věřit, ale jakmile v sobě někdo nemá ani zrnko nějaké špatné vlastnosti, zdá se mi, že to nefunguje. Taky mě trochu mrzelo, že do půlky knížky se o Attikově právním případu jen tak občas někdo letmo zmíní a pak se na dalších deseti stránkách řeší dopodrobna každá větička. Jako jasný, dává to smysl, ale prostě by se mi zamlouvalo, kdyby ten případ knihou víc prostupoval, podle mě by pak čtenáře závěr daleko víc chytil za srdce. Jakkoliv to bylo děsné a srdcervoucí, tak se mnou to ani nehnulo, a to obvykle knižní příběhy dost prožívám.


Takže jako jsem vcelku ráda, že jsem si tu knížku přečetla, bylo to čtivé a zajímavé, a to jižanské prostředí mě hrozně bavilo (však víte, Forrest Gump a tak). Fajn knížka k zamyšlení a vystačíte s ní na dvě příjemná odpoledne u vody a navíc můžete mít dobrý pocit z toho, že nečtete nějaký hloupý románek, ale knihu, která je v Americe pokládána za jednu z nejlepších vůbec. Na druhou stranu, znovu už se jí číst nechystám.


Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird) / Harper Lee / Marcela Mašková, Igor Hájek / 2015

Viewegh je prý Zpátky ve hře

úterý 21. července 2015

Někdy v prváku na střední jsem ho zbožňovala, Výchovu dívek v Čechách jsem přečetla asi pětkrát, Anděly všedního dne aspoň desetkrát a připadalo mi to dokonalé. Když se mi pak do ruky dostaly jeho deníky, začala jsem nad ním ofrňovat nos. Jasně ale, že tak jako tak je pro mě Michal Viewegh pořád Pan Spisovatel.

Můj život po životě se mi zdál zbytečně ufňukaný, ale jakožto grafoman umím velmi dobře pochopit potřebu vypsat se ze svých osobních zážitků. A vzhledem k tomu, co se spisovateli stalo, bylo vcelku nasnadě, že to asi nebude veselá humoristická knížka. Od té další, Zpátky ve hře, jsem ale čekala víc. Hlavně proto, že anotace nadšeně hlásá, že nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře. To pak od té povídkové sbírky čekáte úplnou bombu, žejo.

No, byla jsem dost zklamaná. Všechny povídky v drobné knize prostupuje postavička Oskara, kterým Viewegh tak trochu navazuje na Povídky o manželství a sexu. Samozřejmě je maximálně autobiografická, což u Viewegha nepřekvapuje. Prvních pár povídek se mi zdálo fakt slibných, ale postupně se to zvrhává a vyprávění je čím dál tím sebelítostivé a depresivní. Jediná povídka, která mě fakt bavila, je ta ve které se hlavní hrdina začne postupně zmenšovat, tak dlouho, dokud není velký jako špendlíková hlavička. Ze začátku mi to trošku připomínalo Kafku a byla to sice smutná, ale nápaditá a řízná povídka. Semtam už ten původní Viewegh probleskuje zpátky... akorát že mám pocit, že by zrovna tuhle povídku dřív rozhodně nezakončil tak dojemně smutně a rozhodně by tam bylo něco o tom, jak se trpaslík snaží mít sex se svou normálně velkou manželkou.

Po té "technické" stránce se povídkám rozhodně nedá nic vyčíst; Viewegh je vypsaný autor a rozhodně ví, jak seznámit čtenáře se svou postavou, jak vystavět zápletku a rozuzlit ji v pádné pointě. Ale stačí to? Mně ne. Chci, aby se mě příběh nějak dotýkal, aby ve mě zanechal emoce, aby to bylo čtivé a napínavé. Možná jsem tuhle knížku neměla číst hned po Spoušti od Sáry Vybíralové, která sice třeba neměla tak dokonale svižné a perfektně vystavěné povídky, ale jinak jsem se od nich nedokázala odtrhnout.

Jakože není to nějak katastrofální čtení, však je to Viewegh, to je značka, víte, že se to dá přečíst a víceméně toho nebudete litovat. Někde jsem četla, že se spisovatel těmi povídkami trénuje na svůj další román... a na ten se těším a určitě si ho přečtu, ačkoliv Zpátky ve hře podle mě Viewegh ještě tak docela není.

Zpátky ve hře / Michal Viewegh / 2015

Dita je prostě nejvíc

pátek 17. července 2015

To, že bych jednou začala skutečně vařit, je jeden z mých snů, u kterých není moc pravděpodobné, že se jednou splní. Představuju si, jak v puntíkaté zástěře stojím u slibně vonícího hrnce, v jedné ruce vařečku a v druhé recept od babičky, ochutnávám svíčkovou / rajskou / jinou záležitost, kterou ve skutečnosti nebudu nikdy schopná uvařit a usmívám se, protože vím, že to dělám s láskou a jak mým strávníkům bude chutnat.



V reálném světě si udělám míchaná vajíčka a sednu si s nimi ke stolu, kde láskyplně obracím stránky nového Deníku Dity P. a kochám se všemi těmi líbeznými fotkami. Dita Pecháčková šla vždycky mimo mě, což je mi teď dost líto, ale můj kuchařský antitalent mě vcelku omlouvá. Ovšem slyšela jsem na ni pět chválu ze všech světových stran, takže jsem neodolala, abych si její deník číslo dvě nepořídila. A u téhle knížky je docela jedno, že jste si třeba stejně jako já nepřečetli jedničku.

Kuchařka a blogerka a spisovatelka Jana Florentýna Zatloukalová mi řekla, že v dnešní době, kdy si recept na cokoliv můžete najít zdarma na internetu, musí mít každá kuchařka vydaná knižně něco navíc. Něco extra. Zaručené recepty už teda nikoho neohromí, vlastně ani superlahodné fotografie, protože ty najdete u každé druhé foodblogerky. Co má Dita Pecháčková navíc? Vypravěčský talent a prořízlou pusu. To její povídání je skoro stejná mňamka jako její recepty.

Dozvíte se víc o Ditině dětství, o čekání na miminko, o fotbale, o stanování, o normálním a prima životě, který je, viděný očima Dity Pecháčkové, vlastně docela dost kouzelný. Podle mě je to ideální letní kuchařka; nevím, jestli je to tím, že jsem se v ní kochala hlavně v červenci, ale připadá mi, že teď je na většinu receptů to správné období. I to vyprávění k létu pořád tak nějak směřuje. Přidejte si k tomu kvalitní papír, velkorysý formát a měkkou vazbu a máte kuchařku, kterou prostě potřebujete mít doma, i kdybyste z ní měli udělat tak maximálně domácí ledový čaj, nebo okurkovou limonádu. Jako třeba já.

Ne, že by ty recepty byly nějak komplikované - vlastně jsou dost jednoduché a většinu z nich dělá moje mamka denodenně, od pečeného kuřete po francouzské brambory. I když věřím, že to jídlo bude božské a vyšperkované k dokonalosti, sama za sebe oceňuju hlavně Ditin šarm a schopnost vyprávět všední zážitky nesmírně mile a čtivě. Místy to fakt působí jako deník a jeho autorka je vám už po chvíli čtení strašně blízká. Zvlášť, když se dozvím, že se narodila v Klatovech, které mám prakticky za humny.

Slovy Dity Pecháčkové: je to prostě nejvíc a já vám tu kuchařku můžu zvesela doporučit, protože je to krásná a milá a čtivá knížka a takové prostě chcete. Žejo?

Deník Dity P. II / Dita Pecháčková / 2015

Kde berou spisovatelé své nápady?

úterý 14. července 2015

To se, prosím pěkně, dozvíte právě v Literárním spolku Laury Sněžné. Zahlédla jsem ji u několika knihomolů na Instagramu a vcelku mě oslovila, ale očekávala jsem jen takové hezké finské povídání, nejvíc pohádkové, možná trošku štrejchnuté magickým realismem, ale fakt jen trošku. Ale ty bláho, tohle je docela drsná a taky dost skvělá knížka.

Ale co si budeme povídat, v severských zemích se to skvělou literaturou úplně hemží. O Pasim Ilmarim Jääskeläinenovi jsem v životě neslyšela, ale ve finských literárních kruzích je to poměrně známá osobnost. Literární spolek Laury Sněžné je každopádně zatím jeho poslední dílo. To prostě takhle jednou jedna suplující učitelka literatury - Ella Milanová - zjistí, že knížky z knihovny v městečku Zaječín trpí podivnou chorobou; záhadně se v nich přeskupují písmena, postavy a události. A pak to dopadá tak, že Raskolnikov ze Zločinu a trestu neskončí na Sibiři, ale zastřelí ho Soňa. Atakdále.

S Ellou postupně pronikáme do záhady nazvané Literární spolek. Je to uskupení devíti slavných spisovatelů, které si pod svá křídla už jako malé děti vzala slavná autorka dětských knih Laura Sněžná, aby z nich vychovala nesmrtelné autory. Jenže Laura Sněžná zničehonic zmizí a nikdo neví, kam se poděla. Ella zjišťuje, že to, co na první pohled působí jako neškodný, kulturní a vůbec po všech stránkách krásný počin, je vlastně krapítek zvrácená malá sekta dost narušených lidí, kteří se po letech straní jeden druhému. Navíc úzkostlivě mlčí o jednom velkém tajemství a Elle postupně dochází, že Laura Sněžná možná nebyla tak dokonalá, jak se na první pohled zdálo.

Boží, boží knížka! Chvílemi se tváří jako vážný psychologický román, pak zase jako líbezná pohádka, potom jako morbidní magicko-realistický počin... Zkrátka je to mišmaš toho všeho a já si užívala každou minutu čtení. V první řadě bych ovšem chtěla poznamenat, že z toho všeho nemusejí být všichni tak šťastní jako já, protože ne všichni mají v lásce takovéhle divné knížky. Přirovnala bych ji k Pěně dní, k Zvláštnímu smutku citronového koláče, k Nočnímu cirkusu. Při čtení zkrátka musíte mít mysl otevřenou a nesnažit se rozlišovat hranice mezi snem a skutečností a fantazií malých dětí. Někdy prostě všechny tyhle věci splývají.

Nejvíc mě na příběhu bavila Hra. Tyhle sadomasochistické hrátky jsem si fakt užívala, i když bych ani náhodou nechtěla, aby to někdo zkoušel na mně. Jsem sice vcelku otevřený člověk, ale když se nad tím zamyslím, tak je to jen v situacích, kdy já sama chci a povím jen tolik, kolik sama považuju za vhodné. Takže skutečnost, že vám někdo zaváže oči a třeba i násilím vás donutí vypovědět mu pravdu na jakoukoliv otázku si vzpomene, je pro mě docela hrozivá.

Kromě toho se mi moc líbilo, jak Jääskeläinen vypodobnil slavné finské spisovatele. Kdepak národní hrdinové, osvěta veřejnosti, milá a přítulná zlatíčka... Jsou to bestie s tím nejhorším charakterem, kteří své okolí používají jen jako surový základ, jako materiál pro své příběhy. Ella všechny členy spolku postupně poznává a musím říct, že s jednotlivými postavami to teda autor knihy umí parádně. S Ellou to byla láska na první pohled, samozřejmě, je to taková ta slečinka s dobrými mravy, u které zní každé zaklení hrozně nepatřičně, ale nakonec vás překvapí tím, že je docela drsná a jako každý má i ona své zkažené a hříšné já. Hrozně mě ovšem bavil i Martin Zimota nebo Aura Potůčková, a taková Ingrid Kočičková taky nebyla k zahození.

V Literárním spolku Laury Sněžné je všechno super, od á do zet. Je to čtivé a napínavé, má to v sobě přesně tolik ironie a fantazie a šíleností, aby to pro mě bylo tak akorát a ještě ke všemu to má docela vtipný a nečekaný závěr. Spoustu věcí si tu musíte domýšlet sami, skoro nic není úplně do detailu vysvětleno, ale to mě taky bavilo. Za mě skvělý, zkuste to taky.

Literární spolek Laury Sněžné (Lumikko ja yhdeksän muuta) / Pasi Ilmari Jääskeläinen / Vladimír Piskoř / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

Typografická kráska

pátek 10. července 2015

Tak je to tu. Konečně. Ten průlom. Začala jsem důvěřovat české literatuře. Po tom, co jsem dočetla nejdřív Do tmy od Anny Bolavé a teď Spoušť od Sáry Vybíralové, věřím, že česká literatura stojí za to. Nebudu už se jí vyhýbat; čeká na mě ještě nový Viewegh a Pecháčková a tím ještě letos v létě rozhodně nekončím.

K té Spoušti jsem se dostala díky tomuhle článku na blogu Martina Peciny. Dost mě to pobavilo a taky jsem se dozvěděla pár zajímavých věcí o práci grafika. Od té doby, co se tak nějak poflakuju kolem všech těch nakladatelství, tak je mi jasné, že práce na knize nekončí v okamžiku, kdy spisovatel udělá poslední tečku; že tím všechna práce na knize teprve začíná. Ale grafickou stránku věci jsem doposud trochu přehlížela, maximálně jsem se pozastavila nad vzhledem obálky a typem písma (to asi nevíte - i když tak můžete usuzovat z častých změn na mém blogu - miluju nejrůznější typy fontů!), ale to bylo všechno. Takže mi přišlo neuvěřitelné, jaké debaty vyvolala podoba povídkové sbírky Spoušť, prvotina doktorandky na FF UK Sáry Vybíralové.


Díky Pecinově článku vzniklo spoustu dalších, kteří ho buď hejtují, nebo naopak adorují, oboje mi přijde dost za vlasy přitažené. Mně se každopádně ta obálka líbí, přijde mi poměrně vystihující a hlavně - ten design celé knihy je strašně vymazlený! Od originálního písma, přes anotaci napsanou na obálce vodorovně místo svisle až po elegantní záložku. Víte, že nejsem žádný bibliofil, ale tahle knížka je vážně svůdně pěkná, klobouk dolů před Pecinou i před nakladatelstvím Host.


Teď ale to nejdůležitější, obsah. Povídková sbírka obsahuje dvanáct příběhů, ve kterých se hrdinové buď setkají s nějakým spouštěčem, něčím, díky čemuž změní svůj dosavadní život, nebo naopak zjišťují, jaká spoušť v jejich životech zbyla. Všechny povídky jsou promyšlené, horkokrevné, dramatické, perfektně gradující a napínavé. Jasně, některé se mi líbily víc, některé míň, ale v konečném důsledku, po přečtení všech, z toho mám setsakra dobrý pocit.


Kdybyste mi dali na výběr, asi bych si vybrala spíš román, než povídky, protože jsem vždycky měla pocit, že si k postavám nedokážu vytvořit patřičný vztah jen za pouhých pár stránek, aby mě jejich osud začal víc zajímat, aby se mě dotkl natolik, že ve mě čtení zanechá nějaké hlubší emoce. Sára Vybíralová to ovšem dokázala i na několika stránkách. Po každé povídce jsem si musela dát pauzičku, abych to jaksepatří vstřebala. Každá z nich je svým způsobem skvělá, první a poslední si pamatuju nejvíc.


Jsem ráda, že se česká literatura vyvíjí tak dobře. Přiznávám se, že jsem ale v poslední době české novinky nijak zvlášť nesledovala, můžete mi tedy prosím napsat tituly, které bych rozhodně neměla minout, abych to hledání měla snazší? :)




Spoušť / Sára Vybíralová / 2015

Co se děje v afghánských kavárnách

úterý 7. července 2015

Na Kavárničku v Kábulu jsem četla / slyšela samé víceméně pozitivní ohlasy, jedné mé známé kvůli téhle knížce dokonce ujel autobus, když ji četla na zastávce. Navíc se příběh odehrává právě v Kábulu, který jsem si zamilovala díky knihám Khaleda Hosseiniho.

V kábulské kavárně se sejde pět žen: 2 Afghánky, 2 Američanky a 1 Britka. Každá se do kavárny dostane úplně jiným způsobem. Sunny je majitelka kavárny. Jasmína tu hledá úkryt. Candace touží po zábavě a společnosti. Isabel chce najít příběh. Háladžán by ráda měla jen klid a svatý pokoj. Všechny si s sebou nesou nějaká trápení a jizvy z minulosti a jejich životní osudy by každý zvlášť klidně vydaly na samotnou knihu.

Kniha z Afghánistánu, v níž hlavní roli hrají ženy, se automaticky dotýká všech ožehavých otázek, které se v muslimském světě objevují a odkrývá čtenáři všechny zrůdnosti odehrávají se na ženách v tomto světě. Občas mi přišlo, že je to fakt úplně jiný svět, jako na jiné planetě, protože i když člověk ví, co za příšernosti se tam na ženách páchá, tak si prostě nedokáže představit, že to mužům prochází, ne ve světě, kde #LoveWins. Jenže pak si jde Sunny koupit vypálené dývídýčko s první sérií Chirurgů a vy jste zpátky nohama na zemi. Jo, tohle se fakt někde děje.

Příběh je podle mě nejlepší právě v místech, kdy jsou čtenářům suverénně předkládána fakta o tom, jak se žije ženám v Afghánistánu a když jsou svědky šokujících scén, jako byla třeba návštěva ženského vězení. Tady zůstává rozum stát a vy hltáte jednu větu za druhou a bouří se ve vás spoustu emocí. Tohle umí Rodriguezová fakt dobře; popisovat. Jednoduše, ale velmi působivě. Na druhou stranu mi přišlo, že jakmile došlo na zápletky ohledně postav, trochu ztrácela dech. Začátek i konec mají dobré tempo, ale zhruba uprostřed knihy jsem se v knize dost plácala a přišlo mi to všechno zbytečně utahané, ukecané, o ničem.

Upřímně, daleko radši bych byla, kdyby hlavní postavou knihy byla dobrodružná Isabel, nebo znuděná panička Candace, která prošla v knize krásnou proměnou. Sunny se jen musela rozhodnout, který ze dvou neohrožených chlapíků pro ni bude ten pravý (ano, do Kavárničky v Kábulu se vejde i milostný trojúhelník) a nijak zvlášť mě neoslnila. Zato vedlejší linka dvou šedesátníků a romantické korespondence mě rozhodně chladnou nenechala; už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy takhle nějaké knižní dvojici držela palce, aby se jí podařilo dát se dohromady.

Přečtení Kavárničky v Kábulu určitě nelituju. Kábul je mi zase o něco bližší a upřímně, díky Hosseinimu a Rodriguezové je to jedno z míst, kam bych se jednou fakt ráda vypravila, kdyby to šlo. Není to sice žádná velká bomba, z Kavárničky nejsem paf, ale na zabití jednoho či dvou lenivých letních odpolední je ta knížka jako dělaná. Plus velká pochvala Michaele Pospíšilové Králové za boží obálku.

Kavárnička v Kábulu (The Little Coffee Shop of Kabul) / Deborah Rodriguezová / Jitka Jeníková / 2015

Moje dojmy z Prvních dojmů

pátek 3. července 2015

Máte rádi Jane Austenovou? Já teda jo. A jak! Připadá mi, že každá správná knihomolka vyrostla na knížkách, jako je Pýcha a předsudek, Rozum a cit, Emma... Pokud jste na tom podobně jako já (kluky samozřejmě nevyjímaje), tak jsou pro vás boží První dojmy jednoznačně povinná četba. I když, chybička se přece jen taky vloudila.

Sophie Collingwoodová, bibliofilka a zanícená fanynka Austenové, právě vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu a vymýšlí, kam se vrtne teď. Její rozhodování zásadně ovlivní nečekaná smrt strýčka, s nímž odjakživa sdílela lásku ke knihám. Najednou se octne v jeho bytě s prázdnými regály, kde dřív bývaly knihy a začne pracovat v jeho oblíbeném antikvariátu. Jednoho dne ji tam překvapí 2 totožné žádosti, aby se pokusila sehnat knihu bezvýznamného kněžího z 18. století. Co mají ti dva záhadní muži společného? A proč jsou pro ně tak důležité nudné alegorické příběhy? Má s tím co do činění Jane Austenová? A byla vlastně strýčkova smrt jen náhoda?

Co se mi na Prvních dojmech zamlouvá? Že je to o knihách! Samozřejmě. V tomhle románu nejenže poznáte pár milovníků knih a knižních odborníků, ale hlavně se seznámíte se skutečnými bibliofily. S těmi, kterým záleží na tom, které vydání vlastní, kteří si dávají pozor na to, aby knihu nepoškodili, kteří knihy sbírají a kochají se jimi. Jasně, já si klidně vezmu knížku do vany, zlomím hřbet, aby šla lépe otevřít a nějaká ta kapka od kafe mě fakt nerozhodí, ale to neznamená, že by mi nepřipadalo krásné, číst o těch, kterým na knížkách fakt záleží. Protože je to klidně třeba jejich nejcennější majetek. Nesmírně se mi líbilo, že o knihách se v knize mluví s takovou láskou a přišlo jim, že některé výtisky jsou svázány přímo svůdně.

Sophiino vyprávění se střídá s vyprávěním samotné Jane Austenové, což mi nejdřív přišlo trochu ujeté, ale nakonec je to docela fajn, aspoň vám spisovatelka nepřijde jen jako abstraktní pojem, ale jako skutečná, žijící osoba. Kniha má detektivní nádech a je nesmírně napínavá a čtivá - pro někoho, kdo zbožňuje Austenku, Anglii osmnáctého století a ví, kdo jsou Elizabeth a Darcy. Upozorňuju, že čtenáři, kteří neznají dílo Austenové, budou asi často zmateni nebo znuděni. 

Charlie Lovett mi chvílemi přišel jako britštější, rozvláčnější a upovídanější Dan Brown. Jenže břitké dialogy, které vám občas připadají jako že jsou o ničem, prostě k Austenové patří a mně se knihy, jenž se kupředu posouvají právě jimi, obvykle hrozně líbí. Nepotřebuju, aby hrdinové stříleli a jezdili rychlými auty, mám radši, když se umí ohánět slovy. Ale Lovett se ke konci přece jen k nějaké té drobné akci uchýlí. Každopádně s Brownem jsem si ho spojovala hlavně kvůli tomu naprosto nečekanému, monstróznímu a šílenému tajemství, které Sophie objevila, a které by zcela zásadně hnulo celým literárním světem. JENOMŽE... jenomže vám nesmím prozradit víc, protože bych se neubránila spoilerování, tak si to radši sami přečtěte, ale musím říct, že mě Lovett v závěru setsakra zklamal, totálně zabrzdil a spokojil se teda s parádně nudným koncem oproti tomu, co jsem si představovala.

Kromě toho jsem ještě nebyla úplně šťastná z milostné zápletky. Podle mě šla docela dobře vynechat, protože hlavní hrdinka je v milostných scénách tak trochu jako slon v porcelánu a Lovett neumí popisovat sex moc přirozeně, občas to vyznívá hrozně kýčovitě a červenoknihovně. Proč vlastně v knize, kde má hlavní roli žena, skoro vždycky musí být nějaká romantika? Spisovatelé s mužskými hlavními hrdiny se bez ní úplně klidně obejdou.

Opět, pokud máte rádi autorku Pýchy a předsudku, rozhodně se vám bude zamlouvat styl psaní a bude vám to připadat čtivé. Charlie Lovett ji místy docela napodobuje a dělá to tak mile a bezprostředně, že je to fakt sympatická pocta spisovatelskému géniovi. V knize se ovšem dozvíte o více zajímavých věcech než "jen" o Austence. Zjistíte toho spoustu o tiskařství v 18. století, o době, ve které Austenová žila, o knihovnách v Oxfordu... Upřímně, tuhle knížku bych klidně dala jako doporučenou četbu na mém studijním oboru, protože jsem se toho z ní o tiskařství dozvěděla mnohem poutavější formou daleko víc, než z tuny prezentací jednoho předmětu z letního semestru.

Nemůžu si ovšem pomoct - když se Lovett tolikrát zmiňuje o bibliofilství a jak Sophie, tak její strýček Bertrand jsou posedlí krásnými knihami, očekávala bych, že na Prvních dojmech to bude vidět... hned na první pohled. Nechápejte mě špatně, já paperbacky miluju mnohem víc než knížky v pevné vazbě, ale v tomhle případě bych snad poprvé udělala výjimku a raději bych se přiklonila k té pevné vazbě, nějaké fakt pěkné, a rozhodně by byla na místě vkusnější obálka. Kromě toho jsem si všimla, že v anotaci na zadní straně knihy je chyba - tvrdí se tam totiž, že v jediný den do obchodu zavolají dva různí zákazníci a chtějí vzácný svazek alegorií z 18. století. Což je pravda jen napůl, jeden z nich, Winston, se totiž přišel zeptat osobně.

I navzdory všem negativům jsem si čtení fakt užila, protože mě prostě hrozně baví číst knihy, které jsou o knížkách a nejvíc, když je to beletrie o beletrii. Jo a jinak je dost pravděpodobné, že si nutně budete muset znovu přečíst tu knihu, která začíná jednou z nejlepších úvodních vět v dějinách literatury, totiž: Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.

První dojmy (First Impressions) / Charlie Lovett / Věra Klásková / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.