Jak jedna nerdka na vejšku přišla

úterý 30. června 2015

Knížka Eleanor & Park od Rainbow Rowellové se mi děsně líbila, takže jakmile vyšel její další román Fangirl v češtině, dřív nebo později jsem si ho prostě musela přečíst. Neřekla bych, že jsem měla nějaké přehnané nároky, prostě jsem očekávala fajn zápletku, poutavé prostředí online fan fiction povídek, nepřeslazenou romantiku a sympatické hlavní hrdiny. Fangirl měla být mým prvním super prázdninovým čtením. Jenomže...

Cath a Wren jsou dvojčata, která až doposud dělala všechno společně. Jenže přišel čas odjet na vejšku a přestěhovat se na kolej a Cath, která je zamlklá a nespolečenská a nejradši ze všeho píše fanfikci, je celá nešťastná z toho, že Wren s ní nechce bydlet na jednom pokoji. Takže na holku, která trpí lehkou sociální fóbií, čeká nerudná spolubydlící, její příliš usměvavý přítel (který je navíc nebezpečně přitažlivý) a navíc asi milion dalších studentů, které má denně potkávat na koleji a ve škole. Postupně se ukazuje, že do světa Simona Snowa a povídkových variací na tenhle knižní fenomén se nedá utíkat vždycky, když je nějaký problém a že někdy je holt třeba zatnout zuby a, co já vím, třeba políbit nějakého kluka.

Začnu klady. Téma? Super! Jako každý, kdo miloval Harryho Pottera (nebo Pána prstenů nebo nevímjakou fantasy ještě) jsem nějaké ty fan fiction povídky přečetla, ale nikdy jsem je zvlášť nehltala. Což ovšem neznamená, že by mě prostředí internetových fanfikcí nebavilo, naopak! V jedné recenzi jsem četla, že se nebudu orientovat v pojmech, když se ve fanfikci nevyznám, ale kromě slashe jsem si nemusela googlit vůbec nic, takže jako pohodička. Cath je správná nerdka se vším všudy a dokázala jsem se s ní ve spoustě věcí ztotožnit. To geekovské online prostředí autorka vykreslila fakt pěkně a poutavě, dokonce i to, jak se Cath styděla někomu říct, že píše online povídky, i když na internetu ji sledovaly tisíce lidí. Dost dobré byly taky debaty o tom, jestli je fanfikce skutečná literatura, nebo jen plagiáty.. Ovšem, upřímně, podle úryvků mi přišlo, že Cathiny povídky nestojí za nic. Ale fajn, důležité je, že Rowellová svůj talent vyplácala na hlavní dějovou linku.

Dalším kladem je čtivost - přečetla jsem to asi za osm hodin, a to je to docela objemná knížka - a fakticky milé postavy, které prostě nemůžete mít neradi. Jen je škoda, že tam tentokrát není vůbec žádný opravdový záporák. Taky oceňuju, že hrdinové od Rowellové nemají sluníčkové životy plné růžových obláčků a jednorožců; Cath má občas panické záchvaty, úzkost a sociální fobii, její otec trpí lehkou mánií, matka od nich odešla, když byla dvojčata na základce... prostě nemají úplně na růžích ustláno, a to je fajn, nejsou dokonalí a vy se s nimi o to víc můžete ztotožnit.

Jenomže je tu i pár záporů. Tak zaprvé - co to jako mělo být, to obšlehnutí Harryho Pottera? V úryvcích z knih o Simonu Snowovi, které najdete ve Fangirl, je tolik odkazů k Potterovi, až je to v podstatě plagiát s jinými jmény. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, jestli je to roztomilé a hold vzdávající Rowlingové, a nebo úplně trapné. Postupně mi došlo, že je to fakt nebetyčně hloupé a vzhledem k tomu, že se hlavní hrdinové v jednom dialogu o Harrym Potterovi zmíní, tak jsou očividně nebetyčně hloupí i hlavní hrdinové, protože jim nedošlo, jak jsou si ty příběhy podobné. Rowellová by udělala tisíckrát lépe, kdyby si vymyslela úplně vlastní příběh, s jinou magií, v jiném prostředí. Navíc, ty úryvky z knih (plus úryvky Cathiných fanfikcí) jsou fakt hrozně nezajímavé a ke konci už jsem je jen tak prolétla, abych náhodou nepřišla o něco, co se vztahuje k ději.

Kromě toho mi dost vadila i romantická zápletka. Tentokrát byla daleko sladší než v Eleanor & Park a jestli mě v knize něco fakt rozčilovalo, tak to, jak Cath neustále zbožně přemýšlela o Leviho vlasech. Navíc jako, fakt jsou vysokoškoláci v dnešní době tak šíleně zdrženliví, když jsou do sebe absolutně a totálně zbláznění? Přišlo mi to až nereálné. Plus mi přišlo, že až na drobné zádrhele se v knize vlastně nic zásadního nestalo. Jedna obyčejná holka z milionu dalších překonala první rok na vejšce. 

Dohromady to i na ty zápory není úplně blbá knížka, přečetla jsem to v pohodě a nijak zvlášť jsem u toho netrpěla. Ale rozhodně už to nehodlám opakovat znovu a radši si budu v duchu hýčkat vzpomínku na Eleanor & Park, abych si Rowellovou úplně neznechutila.

P.S.: Asi si budu muset najít kluka ve Starbucks! Chci, aby mi někdo pro radost nosil perníkové latté. Tak kdybyste o někom věděli...

Nejvtipnější smutný příběh do uší

sobota 27. června 2015

Mou nejoblíbenější greenovkou je sice asi Hledání Aljašky, ale tou první knížkou od něj, co jsem přečetla, už navždycky budou Hvězdy nám nepřály. Staly už se takovou nostalgickou záležitostí, kterou znám nazpaměť jak v knižní, tak ve filmové podobě. Soundtrack z filmu si pouštím, když jsem smutná a citáty z knihy si pročítám, když mám v sobě dvě skleničky vína. Když jsem se dopídila, že se mé oblíbené audionakladatelství OneHotBook pouští do adaptace téhle knihy, nezáleželo ani trošičku na tom, kolikrát jsem to už četla a viděla, pochopitelně jsem musela zjistit, jaké jsou Hvězdy v audio podobě.

Ještě chcete, abych vám povídala, o čem to je? Tak jo, ale fakt jen stručně, když tak utíkejte ještě před čtením recenze na internet, tam se dočtete miliony podrobností. Máme tu šestnáctiletou Hazel a píď staršího Augusta, oba dva žijí s rakovinou. Setkají se na podpůrné skupině, je z toho láska jako trám, taková ta boží, romantická, nesmělá láska dvou teenagerů, kteří můžou každou chvíli umřít. Je to ironické, vtipné, zkrátka totálně nadupaný příběh, který si poslechnete s chutí už jen proto, jak strašně fajn to je. A je fuk, jestli vám je šestnáct nebo šedesát, fakt.

Mluvím z vlastní zkušenosti, protože tu audioknížku jsem pouštěla své babičce, která už si musí šetřit zrak. Čte ráda, takže mě zaúkolovala, abych jí sehnala nějakou pořádnou audioknížku. Hvězdy nám nepřály se jí líbily, i když mě poprosila, abych jí příště sehnala něco, u čeho nebude na konci bulet jako blázen. Ok. Já si audioknihy pouštím nejradši v autobusu. Od té doby, co jsem slyšela Nebezpečné známosti, přišla jsem tomuhle stylu "čtení" na chuť. Zkrátka to chtělo něco, co mě fakt bude bavit. S Hvězdy nám nepřály to bylo stejné, strašně se mi to líbilo a bylo mi úplně šumafuk, že už to znám jak své boty. Díky Veronice Kubařové a Matoušovi Rumlovi to pro mě byl zase úplně nový zážitek.

Že Veronika Kubařová bude pro roli Hazel jako dělaná, to jsem tušila už od začátku. Ale že to podivínské ucho z televize Nova tak důstojně sehraje Augusta, to bylo fakt překvapení. Ze začátku mi sice přišlo trochu divné, že Kubařová čte nejen Hazelino vyprávění v první osobě, ale mluví taky všechny ostatní postavy (i mužské) kromě Augusta, ale nakonec jsem si to na prostě nějak zvykla. Je fakt, že na Rumlovo sexy nakřáplý hlas se zvyká celkem snadno.

Na začátku každé kapitoly je, tak jak už u OneHotBook zvykem, malá hudební vsuvka, která je jen taková jakoby mimochodem a docela hezky koresponduje s celým dějem, není to nic vtíravého. Celkově musím říct, že audioknížky od OneHotBook jsou na tom s kvalitou setsakra dobře, kdybych to měla srovnat s klasickými knihami, tak bych je přirovnala třeba k Hostu. Je to ovšem docela zavazující, nasadit si laťku vysoko, protože teď už zkrátka budu vyžadovat, aby všechny ostatní audioknihy byly minimálně stejně skvělé jako Hvězdy nám nepřály. Tahle audioknížka je 7 hodin a 43 minut neředěných emocí, které si s Kubařovou a Rumlem užijete na maximum.


Tak co, máte chuť si Greena poslechnout? :)

Hvězdy nám nepřály (The Fault in our Stars) / John Green / Veronika Kubařová, Matouš Ruml / 2015
Za audioknihu děkuji audionakladatelství OneHotBook.

Když se z vás stane prvočíslo

neděle 21. června 2015

Ke knize Osamělost prvočísel od Paola Giordana jsem už před jejím přečtením měla velmi kladný vztah. Respektive k jejímu nejnovějšímu vydání. Respektive k obálce jejího nejnovějšího vydání.

To mi tak totiž zhruba před půl rokem zničehonic napsal šéfredaktor nakladatelství Odeon a zeptal se mě, jestli bych nechtěla, aby jedna z mých fotografií byla na obálce nového vydání téhle knížky od italského fyzika, který taky píše romány. Měla jsem z toho samozřejmě hroznou radost; nechci vidět moje nadšení, kdybych jednou nedejbože nějakou knížku napsala. Hned jsem si tu knihu googlila, pročítala recenze a názory lidí. Byly veskrze kladné, kniha vypadala inteligentně, dramaticky a lehce intelektuálně, tak jsem souhlasila. Co si ale budeme povídat, souhlasila bych skoro se vším, snad jen nějakému tomu Fifty shades bych svou fotku neposkytla. Pak následovalo dlouhatánské čekání, během něhož schvaloval fotku spisovatelův agent, upravoval ji grafik a nakonec se fotila znovu, takže výsledek na obálce je úplně novou, nikdy nikde nezveřejněnou fotkou. Vydání jsem se dočkala na konci května a po dvou týdnech se mi konečně dostala do tlapek.

Hned jsem se pustila do čtení a těsně před tím úpěnlivě zadoufala, ať to, prosím, není úplně blbý. Naštěstí jsem hned po pár stránkách zjistila, že je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem zatím v tomhle roce přečetla. Díkybohu. Je to příběh o lásce, matematice a o špatných rozhodnutích, která uděláme v jedné vteřině, ale pronásledují nás celý život. A o prvočíslech. Věděli jste, že některá prvočísla k sobě mají nesmírně blízko? Říká se jim prvočíselná dvojčata. Stojí skoro u sebe, jen jen se dotknout, třeba 17 a 19, ale vždycky je mezi nimi ještě nějaké číslo, rušivý element, který jim v tom brání. To dokonale symbolizuje hlavní hrdiny.

Alice měla v dětství nehodu na lyžích, na které ji nutil její ambiciózní otec. Mattia nechtěl vzít na kamarádovu oslavu postiženou sestru. Tyhle dvě události z nich udělaly prvočísla - zvláštní, vykořeněné osobnosti, které nedokáží zapadnout mezi ostatní. Alice je ta kulhavá anorektička s foťákem omotaným kolem zápěstí. Mattia je podivínský šprt, který se řeže, klidně i při vyučování. Když se ti dva náhodou setkají, čtenář začne zjišťovat, že je v nich mnohem víc. Že jsou talentovaní, citliví, vnímaví, zranění. A že k sobě dokonale pasují. Jenže je tu vždycky nějaký ten rušivý element mezi nimi a bůhví, jestli ti dva k sobě nakonec najdou cestu.

Tenhle román je tak naléhavý a naturalistický a přízemní, že jsem z něj byla úplně paf. Byla jsem tím příběhem úplně pohlcená. Jsem strašně ráda, že si mě v poslední době vyhledávají takové silné knihy, řekla bych, že na to teď mám i vhodné životní období; když necítím, že mám pevnou půdu pod nohama v reálném životě, o to víc se nechám unášet v řádcích knížky do nestabilních a rozháraných životů literárních hrdinů. V Osamělosti prvočísel řeší hlavní i vedlejší postavy spousty dalších problémů; rakovinu, (ne)přijetí homosexuality, neschopnost odpustit vlastnímu dítěti... Nejhorší na tom je, že na nikoho nečeká rozhřešení ani happyend. Jen osamělost, jako by samota byla to jediné, co vám někdy zbude.

I přesto to není zvlášť depresivní knížka. Spíš jen smutná. Je to takový ten plíživý, nahořklý smutek, co se usazuje v každé větě a čím víc čtete, tím víc se ukládá i ve vás. Ještě dlouho po dočtení jsem jen koukala do blba a snažila si v hlavě utřídit všechny myšlenky. Mám ráda knihy, které tak překypují emocemi, že to po jejich dočtení prostě musíte chvíli v klidu jen vstřebávat.

Giordanova Osamělost prvočísel je psaná čtivě, jednoduše, stručně, naléhavě. Každá věta má své místo, každé slovo má svůj promyšlený úder, nic není ponecháno náhodě. Nejlepší a zároveň nejvíc protivný je na románu fakt, že hlavním hrdinům vždycky uniká štěstí jen o kousek. To ta prvočísla. Několikrát už jsem měla fakt chuť na Mattiu zařvat, aby prostě Alici chytil za ruku a pověděl jí, že jí má rád a že všechno bude oukej. Ale někdy jsou ty zdánlivě nejjednodušší věci nakonec ty nejtěžší. Chvílemi jsem v té knize viděla samu sebe, to, jak se dva lidé míjejí, i když vlastně nemusejí, ale osud jim prostě nikdy nenahrává do karet. Asi to tak má občas každý. Vidět takové situace zvenčí - jako čtenář - je ovšem hrozně rozčilující.

Je to šíleně dobrá knížka a je pro mě čest, že je na jednom z českých vydání moje fotka. Kdyby po mně ovšem někdo chtěl, abych mu doporučila nějakou dobrou knihu, co jsem teď přečetla, asi bych Osamělost prvočísel nezmínila. Tahle knížka se totiž pro mě zařadila mezi ty, které si zamilujete, ale nemluvíte o nich. Zčásti proto, že to není mainstreamová literatura a asi by ji neocenil jen tak někdo, a to by vás pak mrzelo. Ale hlavně proto, že máte pocit, jako byste v příběhu nacházeli vlastní myšlenky. A to by pak bylo skoro stejně intimní, jako byste někomu ke čtení doporučovali vlastní deník.

Osamělost prvočísel (La solitudine dei numeri primi) / Paolo Giordano / Alice Flemrová / 2015

Sběr bylin jako smysl života

pondělí 15. června 2015

Knížku, o kterou se před několika dny soutěžilo na blogu, jsem si samozřejmě taky musela přečíst. V článku se soutěží už jsem vám psala o tom, že mě zaujala, ale nepověděla jsem vám, že moje úplně první pocity byly dost smíšené a musím přiznat, že anotace mě nijak zvlášť nenavnadila. No, štěstí, že jsem se do ní nakonec pustila, protože to byl zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

V románu Do tmy, což je druhá kniha spisovatelky Anny Bolavé, se vypravíme do jižních Čech. Příběh osamělé, nemocné ženy z maloměsta, která život zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Vyprávění románové hrdinky Anny Bartákové je otevřené, a přece zvláštním způsobem záhadné a neuchopitelné... No, zkrátka jsem si od toho moc neslibovala. Jenže pak jsem si přečetla online ukázku z knihy a ta jednoduchá, obyčejná, ale přitom až nečekaně precizně volená slova Anny Bolavé se mi vryla pod kůži a já četla a četla a skoro zaskučela, když byl ukázky konec, protože jsem nutně potřebovala pokračování.


Čtení jsem si dávkovala, protože je to skutečně emocemi nabité a takové příběhy si chci vychutnávat. Na první pohled je to strašně jednoduché - prostě sledujeme každodenní lopocení jedné čtyřicátnice, která pracuje jako externí překladatelka, ale její opravdovou vášní je sběr a sušení bylin. Její dny se odvíjí od toho, co kde zrovna vykvete, jak dokonale se podaří usušit lípu a třezalku a kolik za ně dostane každé úterý ve výkupně. 

To, co je na povrchu, by se mohlo zdát stereotypní, možná až nudné, minimálně po prvních deseti stránkách mě všechny ty byliny přestaly bavit. Důležité je ovšem to, co se skrývá pod povrchem. Annina nemoc, která postupně promodrává jejím tělem, nevysvětlitelná smrt jejího tchána, jednoruký bývalý manžel, pletichy a pomluvy na maloměstě, záhadné nehody a zranění, podivné šustění na Annině půdě, které si nedovede vysvětlit. Celou knihou prostupuje podivný neklid, nejistota, zmatek, které se chtě nechtě usidlují v samotném čtenáři. 

České autory si málokdy oblíbím. Myslím ty fakt dobré, jako třeba Denemarkovou, mám pocit, že jsem k ní ještě nedospěla. Nebo třeba Žítkovské bohyně jsem odložila po třetí stránce, nebavilo mě to. Bála jsem se, že Do tmy bude něco podobného, ale i když se tu tématu "moderního čarodějnictví" autorka lehce dotýká, je to vážně jen okrajově a román se nejvíc soustředí na niterné pocity své jedné hrdinky, Anny, která příběh vypráví a vypráví ho vážně skvěle.

Nepamatuju si, že bych se do četby nějaké současné české knížky ponořila tak, že bych vůbec nevnímala okolní svět. Annino vyprávění jsem si fakt užívala, hlavně předminulý víkend, když byla ta první vedra. Vysedávala jsem večer na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou, poslouchala nedaleké klapání čápů a možná díky tomu, že jsem jen kousíček od Annina jihočeského ráje, tak mi byla hlavní postava neuvěřitelně blízká. I když je zhruba o dvacet let starší.

Jediné, co mi v knize vadilo, byl ten otevřený konec. Ano, čtete správně. Já, milovnice závěrů, které si mohu dle libosti domýšlet, jsem byla tentokrát docela naštvaná, že mi spisovatelka nenabídla lepší, výraznější a "ukončenější" poslední věty. Chtěla jsem tentokrát nějaké vysvětlení a rozhřešení, protože mě napadá asi tak tisíc možných důvodů Annina chování a nic z toho mi nepřipadá úplně správné. Nejradši bych si s Annou Bolavou sedla někde na kafe a pořádně ji vyzpovídala, co to ksakru celé mělo vlastně znamenat.

Ale i když mám milion otázek a je mi z té knížky smutno a divně, tak to bylo fakt dobré čtení a jsem ráda, že jsem se s knížkou Do tmy potkala.


Do tmy / Anna Bolavá / 2015
Za knihu děkuji nakladatelství Odeon.

Jakými příběhy je opředený život knihkupce Fikryho?

úterý 9. června 2015

To jsem se zas jednou nechala zlákat pěknou obálkou. Jó, Argo prostě umí. Z téhle obálky se navíc dokonce dočtete kusé informace o jednotlivých částech příběhu; stačí se na ni jen pozorně zblízka podívat. Kromě toho mě taky samozřejmě okamžitě nadchl příběh, který se odehrává v zastrčeném knihkupectví na masachusettském ostrově Alice.

Knihkupectví Ostrov vede svérázný, depresivní bručoun A. J. Fikry. Na knihy má velice vyhraněné názory (vlastně většinu literatury vůbec neuznává) a zkrátka se s ním nedá rozumně domluvit. Před dvěma roky mu zemřela manželka a od té doby se straní celému městečku. To se však změní, když z knihkupectví kdosi odcizí velice cenný výtisk Poeových ranných básní a o pár dní později tu Fikry objeví dvouletou holčičku, sirotka, která je k jeho údivu nejen velmi inteligentní, ale také pozoruhodně roztomilá. Tyhle dvě události spolu na první pohled vůbec nesouvisí, ale postupně se ukazuje, že mezi nimi přece jen nějaká ta souvislost bude.

Tak nejprve klady. Je to o knížkách! Srdéčko každého knihomola zaplesá nad tím starým, zaprášeným knihkupectvím. Celá kniha je provázaná krátkými povídkovými sbírkami, veskrze hodně známými, které mají co do činění s dějem. Prakticky na každé stránce na vás čeká nějaký literární odkaz na slavnou klasiku. A co víc, vzhledem k tomu, že velká část děje se odehrává v současnosti, potkáte se tu třeba i s Jo Nesbem, Aimee Benderovou, nebo se Zusakovou Zlodějkou knih. To je prostě parádní, co si budeme povídat. Taky zjistíte, co vlastně takové vedení knihkupectví obnáší, jak nabízejí nakladatelé své ediční plány knihkupcům (teda, doufám, že to funguje přesně tak, jak je to popsáno v knize :D) a co se všechno může přihodit na autorském čtení. Kromě toho mě těšily třeba i úvahy o elektronických čtečkách, nebo zmínky o Amazonu a taky o spolužačce jedné postavy, která si založila knižní blog a všude se chlubila, že jí nakladatelé posílají knížky zadarmo. Pro knihomola? Jednoznačně super! Už tohle stačí k tomu, abyste si knihu oblíbili.

Nojo, ale bohužel má Příběhy opředený život A. J. Fikryho i své nedostatky. Už od začátku čtení mi knížka silně připomínala starého dobrého Muže jménem Ove, což je román jedním slovem brilantní. A já se nemohla ubránit srovnávání, z čehož Fikry rozhodně nevyšel vítězně. Zatímco u Oveho nám bylo všechno to smutné a srdcedrásající info odhalováno postupně, abychom si Oveho stihli zamilovat, v téhle knížce jde všechno strašně fofrem. Dřív, než vám dojde, jaký protiva to vlastně Fikry je, tak už je celý pookřátý a změněný, ani nevíte, kdy se to vlastně stalo. Autorka knihy, Gabrielle Zevinová, ji sice zasadila do poměrně širokého časové rámce - cca 14 nebo 15 let -, ale všechny události se odvíjejí strašně rychle, nemáte šanci je nějak hlouběji prožít.

Kromě toho asi bylo chybou odhalovat nedostatky některých románů, řešit stavbu, zápletku, postavy a slovosled u jiných knih, protože všech potíží ostatních spisovatelů, které postavy v knize zmiňují, si pak všímáte právě u Zevinové. Občas je to (doufám) schválně, takové malé připomenutí, které vcelku pobaví, ale čím déle jsem tu knihu četla, tím víc jsem si uvědomovala, že tohle opravdu není jedna z těch knih z velkým K. Díky tomu, jak na to sama autorka upozorňovala. Příběh se mi taky zdál místy až přeslazený; s Ovem jsem takový problém neměla, tam ty dojímavé scény vyplynuly vcelku přirozeně, ale tady už to občas hraničilo s kýčem.

Taaakže si to shrňme. Nesmírně přitažlivý námět, jakžtakž zvládnutý příběh, lehce kýčovité a emoceždímající, veskrze sympatické postavy, ke kterým si ale hlubší pouto nevytvoříte. Plusko dávám ještě za téměř detektivní zápletku s ukradenou knihou a působivým rozuzlením na konci. Jo a taky je fakt, že pár vět je opravdu moudrých a krásně napsaných. To by bylo asi tak všechno. Na Argo mi to přijde až nečekaně... oddechové, nevím, jak jinak to říct, ale vzhledem k tomu, že jsem s knížkou zabila celé páteční odpoledne a vůbec mě to nemrzí, tak nejspíš můžu říct, že vám ji doporučuju.
Příběhy opředený život A. J. Fikryho (The Storied Life of A. J. Fikry) / Gabrielle Zevinová / Pavel Bakič / 2015

Přečtěte si Annu Bolavou

pátek 5. června 2015

Českou literaturu sice nebojkotuju, ale docela se jí vyhýbám. Prostě mě vždycky víc zaujme něco z té zahraniční. Naposledy jsem dala na jeden tip a přečetla si tuhletu skvělou českou knížku. Od té doby nic. Z Magnesie Litery jsem přelouskala jen blog Kafe a cigárko, zbytek mě ani trochu nezaujal. Ovšem pak mi do mejlu přistálo info o tom, že vychází český román Do tmy.

Obvykle všechny ty novinky a tiskovky o tom, kde / kdo / co vydal vůbec nezveřejňuju, ale přečetla jsem si malou ukázku z téhle knihy ještě před tím, než obletěla internet a nějak mi ta umně poskládaná slova Anny Bolavé škrábla přímo do srdce. Ona prostě umí. Anna Bolavá se čtenářům představila básnickou sbírkou Černý rok, tohle je její druhá kniha. Chystala jsem se tohle úterý na křest do Ponrepa, jenomže ve středu a ve čtvrtek jsem měla dost náročné zkoušky a výjimečně se ve mě ozvala zodpovědnost, takže jsem chyběla a čím víc se začítám do nového počinu od Bolavé, tím víc mě to štve.

Respekt o téhle knížce napsal, že "je to próza pozoruhodně magická a silná, vedle níž se čtenářsky oblíbené vývary z bohyň jeví být spíš vyvařeným čajíčkem." Příběh se točí kolem osamělé, nemocné ženy z jihočeského maloměsta (blízké mé maličkosti), která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin. Od počátku má nádech apokalypsy. Vyprávění románové hrdinky Anny Bartákové je otevřené, a přece zvláštním způsobem záhadné a neuchopitelné. Víme o ní vše, od rána do večera detailně sledujeme její počínání, a stejně nám uniká. Její neobvyklá záliba spolu s postupují nemocí ji zahání do vnitřního, deformovaného světa, kde se vůně i šustot pytlů počítají na gramy. Snad jde o jakési rodové prokletí, jemuž podléhala už její babička, ale možná za to může jen končící červen, nejhektičtější doba trhání bylin v roce.

Samotnou mě témata splývání s přírodou a moderního čarodějnictví vždycky zajímala, ale nikdy jsem nenarazila na knihu, která by mi to uměla podat opravdu čtivě. Jsem zvědavá, jestli Do tmy konečně bude Ta knížka. Zatím mě to fakt baví. Zejména teď, v těch prvních červnových horkách, doma na Šumavě, kde mi z okna do pokoje voní seno, slyším traktory a klapání čápů z hnízda hned za rohem, je to naprosto ideální čtení.

No a proč tady o knížce Do tmy vůbec píšu? Protože jsem se spolčila s nakladatelstvím Odeon a mám pro vás soutěž hned o 2 tyhlety knižní krásky. Pravidla jsou víc než jednoduchá. Stačí, když mi sem napíšete komentář, ve kterém mi prozradíte, proč zrovna vy byste měli knížku vyhrát. K tomu jen připište svůj e-mail. Lajčík na facebook blogu i na facebook nakladatelství Odeon není nutností, ale potěší. Jednoho výherce vylosuji náhodně pomocí random.org, ale toho druhého si vyberu sama podle originální odpovědi. Deadline si dáme do 10. června včetně, pak se výhercům ozvu na mail. /pouze pro ČR/

Tak tedy - proč zrovna vy byste měli vyhrát Do tmy od Anny Bolavé? :)

Jaké to je Pod vodou

pondělí 1. června 2015

Knížka od Juli Zeh mě na první pohled přitáhla svou krásnou (i na omak!) obálkou a faktem, že ji vydalo nakladatelství Host. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je to nějaké ty dva poslední roky fakticky jasná záruka kvality. Navíc už jsem si nějaký pořádný psychologický thriller nepřečetla ani nepamatuju.

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.