Blogeři offline

středa 29. dubna 2015

Tak a je to venku. :) Včera jsme se spolužačkami na Facebooku zveřejnily událost, na které jsme začaly pracovat v podstatě už na začátku února. O co jde? No přece o autorské čtení Blogeři offline. Nebojte, do všeho vás v tomhle článku dopodrobna zasvětím. A všechny vás na tuhle jistojistě boží akci zvu!

Už o mně možná víte, že studuju knihovnictví na vyšší odborné škole v Praze. Letošní semestr jsme v předmětu Projekt dostali za úkol vytvořit ve skupině nějakou akci, která odpovídá našemu zaměření. Proto tedy zhruba od dubna cestuji po výstavách a autorských čteních a dalších skvělých akcích svých spolužáků. No a na konci května bude mít akcičku naše holčičí skupinka. Už od začátku nám bylo jasné, že chceme v nějakém útulném baru uspořádat autorské čtení, ale pozvat si spisovatele, jako se to normálně při autorských čteních dělává, to nám přišlo moc obyčejné.

A tak jsme si tedy pozvaly blogery. A ne jen tak ledajaké! Na našem autorském čtení s názvem Blogeři offline budou své internetové výtvory číst takové osobnosti, jako je Lucie Van Koten (taky tak zbožňujete Holanďana?), Bára Šťastná (díky ní mi každodenní všednosti připadají výjimečné) a Michaela Losekoot s Milošem Říhou (ty nejpravdivější a nejtrefnější články ).

To prostě chcete zažít, žejo. 27. května od 18.00 to vypukne v baru Mandragora na Vinohradech. Tam je superútulno, mají (prý) dobré pivo a navíc tam na vás bude čekat malé překvapení od knihkupectví Martinus.cz a nakladatelství Motto a taky hudební vystoupení mezi jednotlivými čteními blogerů. A tím to samozřejmě ještě nekončí, po akci bude následovat afterparty a ta taky určitě bude stát za to.


John Green píše o zázračném dítěti a 19 Kateřinách

pondělí 27. dubna 2015

Jako narovinu - do Greena jsem se po přečtení Hvězd totálně zbláznila a bylo mi jasné, že všechno od něj, co se odteď objeví na pultech knihkupectví, prostě musím mít. Takže jsem pak poctivě přelouskala Hledání Aljašky, Papírová města a teď jsem se pustila i do Příliš mnoho Kateřin.

Vezmeme to pěkně popořadě. Hvězdy nám nepřály bylo super. Je to doják, který se ale hodí i pro ty, kteří obvykle dojáky opovrhují. Jestli byste měli ve svých antidojemných to-read listech udělat výjimku, tak jednoznačně pro Hvězdy. Hledání Aljašky mi ale přišlo ještě o píď lepší. Literárně lepší. Což je vtipné, protože Aljaška je vlastně Greenova prvotina. O píď horší než Hvězdy byla Papírová města. Jako by Green už krapet ztrácel dech, ale pořád dobrý. Příliš mnoho Kateřin nakonec ale řadím až na poslední příčku.

Nechápejte mě špatně, není to hrozná kniha. Je vlastně dost dobrá, ale po očekávání, jaká jsem měla, mi zkrátka přišla nedostatečně dobrá. Když vidím jméno John Green na obálce, předpokládám, že to bude vtipné, svižné, ironické, plné moudrých vět, které si budu podtrhovat. Tentokrát jsem neměla nutkání cokoliv podtrhávat, občas jsem se lehce pousmála a často se mi zdálo, že se děj zbytečně vleče. Věřím tomu, že kdybych neznala autora, bylo by se mi to bývalo zdálo daleko lepší. A nebo kdybych ty knihy četla popořadě, tak, jak je Green napsal.

Vysokoškolák Colin je zázračné dítě. Což znamená, že mu fakt jde matika, pamatuje si kdejakou hloupost, má opravdu vysoké IQ a občas se chová drobátko jako Sheldon z TBBT. Jeho prokletím jsou Kateřiny; on totiž chodí jen s holkama, co se jmenují Catherina. Právě mu dala kopačky jeho devatenáctá Kateřina a Colin se to rozhodne řešit velice svérázně. Prostě nasedne se svým tlustým kamarádem Hassanem do auta, odjedou do zapadákova, kde leží hrob Františka Ferdinanda d'Este, snaží se vyřešit rovnici předvídatelnosti vztahů a do toho se tu ještě objeví jedna po všech stránkách skvělá holka. Až na to, že se nejmenuje Kateřina.

Zápletka je to dobrá a zajímavá a je fakt milé číst si pro jednou román, který není tak úplně o tom, jak dospět k happyendu, ale jak se vylízat z porozchodových trápení. Jen to prostě není ono, i když je to čtivé, tak se mi zdá, že místy příběh drhne a vleče se a je to prokládáno spoustou nudných zbytečností. Zkratky a přezdívky pro vedlejší postavy mě opravdu štvaly. Lindsey mi nepřišla tak "osudová" jako Margo nebo Hazel nebo Aljaška. Nehledě na poznámky pod čarou, přece víte, jak je nemám ráda, a tady jsou zase na každé druhé stránce, achjo.

Na závěr ale přidám ještě jednu pochvalu, a to překladatelce Veronice Volhejnové. Klobouk dolů, překlad je zvládnutý na jedničku a vsadím se, že muselo být pekelně těžké překládat všechny ty Colinovy přesmyčky. Jsem ráda, že jsem si na Příliš mnoho Kateřin počkala až do českého překladu a že se toho Volhejnová zhostila s takovou grácií a že díky ní neztratila knížka ani krapítek ze svého vtipu. 

Pro obdivovatele Johna Greena je to tak jako tak povinná četba, ale těm, kteří se do něj ještě nezamilovali, bych rozhodně doporučovala začít s něčím jiným od něj, protože díky téhle knížce se z vás asi velcí fanoušci tohoto spisovatele nestanou. Není to špatné, ale zkrátka... Green to umí i lépe.


Příliš mnoho Kateřin (An Abundance of Catherines) / John Green / Veronika Volhejnová / 2015

Cestujte v čase za láskou

čtvrtek 23. dubna 2015

Film Zakletý v čase jsem viděla už několikrát (protože Rachel McAdamsová), ale že je to natočeno na motivy knížky, to mi pořádně došlo až před několika týdny, když jsem po skvělé Mapě času pátrala po dalších románech o cestování v čase. Bichle od Audrey Niffeneggerové se zdála být ideální i přesto, že už jsem věděla, jak to dopadne.

Existují totiž příběhy, které jsou krásné a neodolatelné i navzdory tomu, že víte, jak skončí. A kupodivu nejsou o nic míň napínavé. Stejnojmenný film je pohodová a dojemná romantika. Román je mnohovrstevnatý a daleko komplikovanější, propracovanější a není tak hollywoodsky cukrkandlový. I tak mám ten film ráda, ale po přečtení knížky musím říct, že ta tedy jednoznačně vede.

Henry DeTamble je poutníkem v čase. Naprosto nekoordinovaně se přemisťuje do minulosti i do budoucnosti. Objevuje se na náhodných místech zcela nahý, hladový a často musí bojovat o holý život. Ve své současnosti se i přesto snaží zachovat si normální práci knihovníka a vést jakýs takýs život. Právě v knihovně ho jednou osloví jakási Clare, která tvrdí, že ho zná už od svých sedmi let a vůbec vypadá, že je do něj pořádně zamilovaná. Clare je skutečně Henryho životní láska a my sledujeme jejich životní osudy, které jdou úplně napříč časem.

Vynikající nápad! Je to složitý a pořádně zamotaný příběh a leckdy jsem se musela zamyslet nad tím, jestli všechny ty bizarní situace dávají smysl, ale podle mě ano. Henry se totiž ztrácí ze své současnosti, ale v budoucnosti i v minulosti se klidně může potkat se svým já, což zapříčiňuje celou řadu fakt prapodivných událostí. Jediné, co mi tam opravdu nesedělo, je fakt, že ačkoliv o Henryho genetické poruše věděla poměrně velká spousta lidí, nikoho nenapadlo oznámit to třeba na veřejnosti. Prásknout Henryho policii. Zavolat do novin. Cokoliv. Všichni jsou nesmírně loajální a jakmile to zjistí, tak nějak se s tím pokojně smíří.

Henry je boží. Je to přesně takový ten typ osudového muže, který vám zláme srdce natřikrát, ale stejně bez něj nemůžete existovat. Clare je boží. Je to holka, kterou bych chtěla mít za kamarádku. Nejsou dokonalí, oba dva mají asi milion chyb. Jejich vztah není dokonalý, vlastně je neustále plný problémů, zmatků, smutků a dramat, ale je skutečný. Oni jsou skuteční. Audrey Niffeneggerové dokázala své literární hrdiny oživit. Trochu mi to připadalo jako ten moment z Harryho Pottera a Tajemné komnaty, kdy se Harry při čtení Raddleova deníku propadne do jeho stránek. Pamatujete si to? Takhle nějak jsem si připadala, jako bych ten příběh prožívala přímo po boku Henryho a Clare.

Je to krásná kniha. Jedna z těch, kterou chcete číst v houpacím křesle na terase s výhledem na západ slunce. Jakože to čtení si chcete fakt užít. Niffeneggerová vám naservíruje romantickou story, kterou budete chtít sami prožít, protože víte, že to za všechny ty slzy a trápení stálo. Je to čtivé, je to milé, je to občas i docela nervydrásající (pokud jste to už, jako já, neviděli). Dočetla jsem se smutkem v duši, že už to končí a hodlám ji doporučovat všem okolo sebe.


Zakletý v čase (The Time Traveler's Wife) / Audrey Niffeneggerová / Petra Andělová / 2009

Naučte se číst romány jako profesor

pátek 17. dubna 2015

Existují knížky, u jejichž čtení se vzděláváte. Existují knížky, u kterých se pobavíte. A existují knížky, které tyhle dvě parádní věci spojí dohromady a vznikne tak úplně nejparádnější knížka jako třeba Jak číst romány jako profesor od Thomase C. Fostera... No, ale zase to tak s tím nadšením přehánět nebudu, tahle kniha má přece jen své mouchy. Pojďme si o ní povědět něco víc.

Kdo by nechtěl umět číst romány jako profesor, žejo. Rozumět všem drobným nuancím, postřehnout všechny drobné motivy, pochopit jednání postav, dokázat rozpitvat každou situaci v ději... Nevím, jak vy, ale já bych to asi ani umět nechtěla. Připadá mi to zajímavé a po té knížce jsem toužila hlavně proto, že jsem si tak úplně nedokázala představit, o čem všem bude Foster povídat a říkala jsem si, že jestli jako teda fakt bude mluvit o románech, tak to přece nemůže být úplně špatné.

Aby bylo jasno. Dřív jsem sice toužila po studiu literární vědy, ale teď už mi není úplně jasné proč. Nebaví mě pitvat se v knihách. Chci si prostě jen užívat ten příběh, chci se bavit, jsem jasný spotřebitel, konzument, cokoliv, je mi to fuk. Čtení je pro mě relax. Takže jsem se při čtení téhle knížky musela pořád trochu uculovat; představovala jsem si totiž, jak všichni ti velcí spisovatelé, jejichž díla teď rozebíráme do nejmenšího detailu, prostě jen dostali nápad, vzali kus papíru a jednoduše to ze sebe vypsali. A my teď hodiny a hodiny řešíme, proč zrovna použili ich formu, nebo třetí osobu s objektivním náhledem.

Ale to si spíš jen dělám legraci. Popravdě možná až díky Jak číst romány jako profesor mi došlo, kolik dřiny musel vynaložit takový Nabokov, než napsal Lolitu. Tu knížku miluju, jasně, ale až díky Fosterovi jsem si uvědomila, jak moc geniální musel Nabokov být, aby něco takového napsal. Jak číst romány jako profesor vás provede celou řadou literárních záležitostí především proto, aby vám konečně docvaklo, jak strašně geniální všichni ti spisovatelé vlastně jsou.

Dozvíte se toho hodně o historii románu, jak a proč a kde vlastně vznikal a jak se během staletí vyvíjel. Seznámíte se důkladně s jeho stavbou, s tím, jak je vytvořen. Dozvíte se úplné podrobnosti o postavách, o čase, o větách, o vypravěčovi. A to všechno se nebude dít jen teoreticky. Foster vám po celou dobu čtení podstrkuje svá oblíbená díla světových a zejména anglofonních spisovatelů. Sem tam bude nějaká ta ukázka, vtípek, ironie... Foster je docela veselá kopa a máte se na co těšit.

Knížka se mi četla relativně dobře, což o to, ale úplně šťastná jsem z ní zase nebyla. Hlavně to bylo proto, že čtení si podle mě daleko víc užijete, pokud máte načteného Jamese Joyce, Williama Faulknera, Anthonyho Burgesse, Charlese Dickense, Henryho Jamese, Agathu Christie, Virginii Woolfovou, Marka Twaina... zkrátka a dobře, máte fakt literární přehled. To, že jste ty knížky nečetli, tak úplně nevadí, Foster je dokonce natolik džentlas, že se snaží příliš nespoilerovat, ale je mi jasné, že kdybych od každého z těch autorů něco přečetla, tak mě ta Fosterova bude bavit mnohem víc. Jak to vím? Protože když autor hovořil o něčem, co jsem znala, třeba o Austenové, Fitzgeraldovi, Hemingwayovi, Kerouakovi, Rowlingové, Tolkienovi, Nabokovovi (a Bridget Jonesové), tak jsem se u čtení bavila daleko, daleko víc.

Mínusem je fakt, že je to docela neuspořádané čtení. Foster se netají tím, že má rád chaos a ve své knize to dává celkem okatě najevo. Když jsem ke knize vrátila po pár dnech, musela jsem zalistovat o pár stránek dozadu, abych si připomněla, o čem to vlastně Foster píše a jak se k tomu dostal. Je to vážně zábavné a kvalitní a plné zajímavých informací, ale místy mi to přišlo až příliš nahuštěné a takové nějaké rozhárané. Neuškodilo by ten text trochu víc osekat a zjednodušit. A rozhodně by to chtělo, aby zrovna téhle knížce nechyběla záložka. Sice chválím, že se české vydání obešlo bez přebalu, který na knížkách nijak zvlášť nemiluju, ale protože nejsem záložkový maniak, tak si právě tím přebalem často zakládám stránku, kde jsem skončila. A tady není ani přebal, ani záložka. Naštěstí už jsem jako správný knižní bloger skoncovala se starými jízdenkami, papírovými kapesníčky a ušmudlanými útržky ze sešitů a vždycky mám po ruce nějakou fakt cool knihomolskou záložku.

Taaakže si to shrňme - máme tu jednu fajn knihu plnou fajn knižní inspirace, dobře napsanou a se solidním obsahem, jen je to semtam dost neuspořádané a šikla by se záložka. To nezní tak hrozně, že? A na závěr bych vám ještě měla prozradit, že jsem začala opravdu vnímat romány jako... no... profesorka, že. Ale bohužel. Pro mě je čtení románů fakt pořád "jen" skvělá zábava.


Jak číst romány jako profesor (How to Read Novels Like a Professor) / Thomas C. Foster / Petra Jelínková / 2014

Glattauerův nový román je pohodová oddechovka

pátek 10. dubna 2015

Od Glattauera už jsem přečetla dvě knížky a když jsem se dozvěděla, že Host vydává další, bylo mi jasné, že dřív nebo později si ji přečtu taky. Tahle zelená kráska vyšla letos na Velký knižní čtvrtek a pro mě to byla jednoznačně ta nejočekávanější novinka.

Z předchozích Glattauerových knih jsem byla zvyklá na čtivost, lehký styl psaní, jemnou romantiku a ironický humor. První dvě věci se zachovaly i v jeho nejnovější knize Není zač. Tentokrát prožíváme osudy novináře Gerolda. Gerold je tak trochu ztracená existence; rozvedený, pracuje v nudném bulvárním plátku, s dcerou si moc nerozumí, ženám se zrovna dvakrát nelíbí a navíc má asi tak trochu problémy s alkoholem.


To všechno se ale změní, když se v jeho životě objeví Manuel, výsledek jednoho krátkého románku před čtrnácti lety. A zatímco Gerold vstřebává fakt, že má čtrnáctiletého syna, začne jakýsi záhadný mecenáš posílat deset tisíc eur potřebným lidem a organizacím, o kterých Gerold píše krátké zprávy do novin. Takže tu máme jednu velkou záhadu, pubertálního synka a navíc ještě jednu velmi pohlednou zubařku. Na jeden příběh je toho ažaž.

Je to ten nejvíc oddechový román, který jsem za poslední dobu četla. Fakt při něm moc nemusíte namáhat mozkové buňky, není to zrovna chytré čtení, ale to nevadí. Je to vtipné, zábavné, napínavé a pohodové. Gerold je vlastně docela idiot, ale tím svým svérázným způsobem umí být i docela roztomilý, takže jsem si ho nakonec oblíbila. On i já jsme na to, kdo je tím tajemným mecenášem, přišli až na poslední stránce, takže za to taky plus k dobru; fakt jsem až do konce tu záhadu s finančními příspěvky od záhadného dobrodince nerozluštila. Vlastně je to až detektivní zápletka a má zajímavý morální přesah, ale ten se Glattauerovi obvykle podařilo udupat hned v zárodku. Je jasné, že mu šlo jen o to, aby své čtenáře pobavil.


A povedlo se mu to. Slupla jsem tu knížku jako malinu a i když ve mně nezanechala nějaké výraznější pocity, tak jsem se u ní párkrát od srdce zasmála, četla jsem ji s chutí a ráda ji doporučím každému, kdo bude chtít nějakou oddychovku s otevřeným koncem. Jo, na ten bacha, mimochodem - dost věcí v knize zůstane nedořešených, takže pokud nejste fanoušci domýšlení si závěrů, možná radši zkuste něco jiného, protože by vás mohl Glattauer pekelně naštvat. Ale pokud máte otevřené konce rádi tak, jako já, a máte chuť na něco veselého a nenáročného, tak šup šup pro Není zač! ;)



Četli už jste něco od Glattauera? :)

Není zač (Geschenkt) / Daniel Glattauer / Iva Kratochvílová / 2015

Přečtěte si to a začněte lhát

pondělí 6. dubna 2015

O téhle knize jsem se dozvěděla na návštěvě v nakladatelství Host a už podle anotace v edičním plánu a krátké ukázky, kterou nám poskytly redaktorky, jsem se do Ostrova lhářů tak trochu zamilovala. Jsem proto nesmírně pyšná, že jsem recenzní kopii dostala ještě pár dní před oficiálním vydáním české verze.

Ostrov lhářů je pravděpodobně ta nejtajemnější knížka, jakou jsem kdy četla. Ani na internetu se toho o ní moc nedozvíte. Není divu, když je už na obálce varování: "Přečtěte si to. A když se vás někdo zeptá, jak to skončí, lžete." Takže když už třeba máte pocit, že jste si nějak přes ty komentáře na různých knižních webech dali do kupy, o čem to je, jistí si tím stejně být nemůžete. Co vám budu povídat, knihomolové své oblíbené autory div neuctívají, takže když jim E. Lockhartová nakáže, aby o příběhu lhali, pravděpodobně to udělají. Nakonec si nemůžete být jistí ani tím, jestli vám nelže i anotace. Jediná možnost, jak zjistit skutečnou pravdu o celé knize, je přečíst si ji.

Ani já vám to nejdůležitější prozrazovat nebudu, ale aspoň nějaké důvěryhodné info vám přece jen poskytnu. Román se točí okolo rodiny Sinclairových, privilegovaných, bohatých a nafoukaných spratcích, kteří si každoročně jezdí dovolenkovat na svůj soukromý ostrov. Hlavní hrdinkou knihy je patnáctiletá Cadence. Ona a další tři lháři se vždy ve všem podvolují svým rodičům a ani náhodou je nenapadne nějaká revolta. Vlastně se můžete připravit na to, že se v příběhu nestane nic příliš šokujícího, právě díky tomu, že lháře, tyhle rozmazlené puberťáky, nic nepřinutí protestovat proti nemilosrdnému vládci jejich ostrova, dědečkovi Harrisovi.

Cadence, Mirren, Johnny a Gat - to jsou 4 lháři, hlavní postavy. Cadence je ve skutečnosti nekomplikovaná a pohodová holka a vůbec, všechno jsou to taková bezstarostná sluníčka. Že je to temný a dramatický a smutný román? Ale kdeže! Takové prima letní čtení, řekla bych. Úplně na vás dýchá ta atmosféra letního ostrova s prosluněnými plážemi a ze stránek skoro cítíte vůni moře a slyšíte křik racků. Čtyřka lhářů tomu hodně napomáhá; takovéhle optimistické a nadšené bytosti aby člověk v reálném světě pohledal. Zvlášť Gat se mi zamlouval, prostě nic neřešil, nad ničím nepřemýšlel a to, jak nesnášel knížky, mě fakt docela pobavilo.

Ostrov lhářů je psán jednoduše a vůbec ne tak poeticky, jak jsem si původně představovala. Lockhartová tomu mohla dodat trochu větší šťávu, upřímně, aby ta knížka byla aspoň krapet zajímavější a neotřelá. Ale i tak jsem tu knížku měla přečtenou za necelé čtyři hodiny. Dopředu mě tentokrát hnala hlavně zvědavost, jak to s Cadence a lháři a vůbec celým ostrovem vlastně je. Až do posledních stránek si totiž nemůžete být jistí, co všechno je pravda. Ovšem nakonec se ukázalo, že celý příběh je jedna velká, nafouknutá bublina, bohužel.

Celkem vzato ale musím říct, že jsem z knížky docela zklamaná. Fakt jsem čekala, že to bude víc temné, víc emotivní, víc poetické a že to zkrátka bude neotřelá a napínavá podívaná, která vyvrcholí nějakým totálním zvratem v ději. Místo toho jsem dostala sluníčkový a optimistický příběh jedné zbohatlické rodinky. Dokonce ani žádná milostná zápletka! Kruci. Jediné, co mě v knize jakžtakž potěšilo, byl ten ukázkový sladký happyend, protože to přece k tomu létu tak nějak patří. Tuhle knížku si prostě fakt užijete, až se budete válet u bazénu na lehátku se slunečními brýlemi a opalovacím krémem.

Ale na druhou stranu...

Možná taky lžu. Pravdu má Kristýna z Books In Ashes. #jsemlhar

Ostrov lhářů (We Were Liars) / E Lockhartová / Barbora Doležalová / 2015

Knížek není nikdy dost

čtvrtek 2. dubna 2015

"To jako čteš i knížky o knížkách? Nepřeháníš to už trochu?" To byla první reakce mého kamaráda, když u mě uviděl Překnížkováno od Jiřího Trávníčka. Samozřejmě, že to nepřeháním. Trávníčkova studie s podtitulem "Co čteme a kupujeme" by měla mít čestné místo v knihovničce každého, kdo chce mít přehled o českém i světovém knižním trhu.
Překnížkováno bych si s chutí přečetla jen tak, pro zábavu, ale navíc jsem z ní ještě mohla čerpat informace pro svou školní esej. Mám za to, že pro každého, kdo studuje nebo pracuje v knižním oboru, je tato kniha zkrátka nutností. Literární vědec a kritik Jiří Trávníček si dal záležet na tom, aby do světa vyslal publikaci, která bude mapovat všechny základní věci, které bychom o knižním trhu měli vědět: například to, jaká jsme vlastně čtenářská kultura, kolik knížek kupujeme, podle čeho si je vybíráme, jak je to v Čechách s nakladatelstvími, knihovnami a co se asi bude dít s knížkami v blízké budoucnosti. A to je jen malý zlomek. Překnížkováno vám odpoví i na otázky, na které jste snad ještě ani nepomysleli.

Veškeré info je víceméně aktuální, ale jelikož byla knížka vydaná v roce 2013, dá se očekávat, že se čísla zase krapet změnila. Vůbec bych se nezlobila, kdyby Trávníček tuhletu lahůdku každý rok aktualizoval a vydávala se znovu a znovu; pokaždé bych si ji ráda přečetla. A to ačkoliv je to odborná publikace a styl psaní tomu odpovídá. Není to čtivá, jednoduchá a napínavá četba (ok, v jistém smyslu asi je), takže jsem si ji mohla číst jen v poklidu, při maximálně bdělém stavu, nejlépe u psacího stolu, abych si při tom mohla dělat poznámky k eseji. Nebavilo mě to proto, jak je to napsané, ale proto, co v tom je napsáno.


Když si představím, kolik úsilí bylo potřeba vynaložit k sepsání této knížky, aby byla skutečně věrohodná a navíc smysluplná, tak tedy opravdu klobouk dolů. Prozkoumat všechny složky a části a odvětví knižního trhu v České republice není žádná hračka. Jediné, co mi v knize trochu chybělo, byl bližší pohled na alespoň ta největší česká nakladatelství a knihkupectví, zdálo se mi, že jsou tu sotva zmíněná; Překnížkováno se spíš zaměřuje na čtení a na čtenáře jako takové. Víc výhrad už ale nemám, Trávníčkova knížka na mě i tak udělala velký dojem a já už pokukuju po novém dotisku jeho Knihy kupovati...


Láká vás Překnížkováno? :)



Překnížkováno / Jiří Trávníček / 2012

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.