Nesmírná líbeznost slečny Primové

čtvrtek 26. února 2015

Procitnutí slečny Primové, které jsem si přivezla ze sobotní brněnské akce, ode mě dostává čestný titul nejlíbeznější kniha, jakou jsem kdy přečetla. Nenapadá mě nic výstižnějšího, co by tuhle knížku charakterizovalo lépe. Je prostě líbezná.


Trvalo, než jsem se dostala k jejímu přečtení. V merku jsem ji měla už pořádně dlouho, ale bůhvíproč jsem její čtení pořád odsouvala. Pořádně mě na ni nalákala vlastně až spolužačka, která tvrdila, že je to knížka přesně pro mě. Nutno říct, že mě má dokonale přečtenou. Procitnutí slečny Primové mi je ušito přímo na míru.

Prudencie Primová přijede do San Irenea, městečka, kde se zastavil čas, aby pracovala jako knihovnice u záhadného "muže z křesla". Postupně poznává obyvatele města a zjišťuje, že tohle kouzelné místečko v sobě ukrývá půvab, kterému se zkrátka nedá odolat. Je to příběh plný šlehačkových dortů, horké čokolády, citronových piškotů, povídání u krbu s praskajícím ohněm, procházek zasněženým městečkem a hlavně - je to příběh plný knih! Katalogizování, které mi vždycky připadalo jako nesmírně otravná činnost, se se slečnou Primovou mění v něco ohromně... líbezného.

Kromě všech těch skvělých věcí mě na knížce hrozně bavily drobné odkazy k Jane Austenové. Vůbec to něžné špičkování a diskuze hlavních hrdinů mi její díla trochu připomínala. Právě dialogy jsou nejsilnější zbraní spisovatelky Natalie Sanmartin Fenollery. Prudencie se dokáže se svým zaměstnavatelem bavit se skvělým ironickým podtónem a nenápadným, lehkým vtipem, což oboje koření jinak docela předvídatelnou romantickou zápletku. To, co knížce schází v akci, napětí a dobrodružství bohatě vynahrazuje autorčin jemný a inteligentní humor.

Všechny postavy mě víceméně bavily, protože jsou charakterově dost pestré a výrazné, a to já ráda. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem si hlavní hrdinku oblíbila, ale mám dojem, že je to hlavně proto, že mi hrozně připomínala mně a ve všech situacích se zachovala přesně tak, jak bych to udělala já. Zkrátka dost často jednala zkratkovitě a bez rozmyšlení a semtam se projevovala její neskutečná paličatost a neschopnost vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. O dost víc jsem se bavila s bezejmenným hlavním hrdinou, který si sice dělal lehce jízlivou legraci z ostatních, ale taky si dovedl tropit žerty i sám ze sebe.

Každopádně si myslím, že vzhledem ke všem těm poznatcím, které jsem v knize vstřebala o feminismu, jemnocitu, životosprávě a schopnosti nahlížet na svět a věci v něm, je tohle naprosto jedinečná a potřebná kniha pro dámy všeho věku bez rozdílu. Nejsem si jistá, jestli ji ocení pánové, přece jen mi to pořád připadalo jako takové "holčičí" čtení, ale kdoví, třeba se bude líbit i jim a bylo by to jedině dobře. Ode mě má slečna Primová každopádně plný počet bodů a s radostí ji budu doporučovat každému, kdo projeví zájem přečíst si milou, humornou a hlavně líbeznou knihu.


Procitnutí slečny Primové (El despertar de la seňorita Prim) / Natalia Sanmartin Fenollera / Dora Poláková, Jana Novotná / 2013
Za knihu děkuji nakladatelství Host.

Den v nakladatelství Host

pondělí 23. února 2015

V sobotu jsem prožila báječný den v brněnské redakci nakladatelství Host a samozřejmě vám musím hned zčerstva sdělit všechny své dojmy a ukázat všechny své fotky! Do Hostu jsem se podívala už loni a tak jsem věděla, že na mě čeká skvělé prostředí a báječní lidé a hrozně jsem se na výlet těšila. S Bárou, Madeleine a Kristýnou jsme vyrážely z Prahy už v 8 ráno (díkybohu za kafe ve Student Agency) a v redakci se nás celkem sešlo 11: kromě nás čtyř ještě Petr, další Kristýna, Verča, Tereza, Vojta, Nikola a Radka.

Hned po příjezdu do Brna objevila Bára tu nejskvělejší kavárnu ve skandinávském stylu; určitě se někdy ve SKØG Urban Hub stavte, interiér i káva opravdu stojí za návštěvu. Už jen tímhle si u mě Brno šplhlo. A když k tomu připočtete slunečné počasí a fajn procházku městem, které je neuvěřitelně poklidné (to mě trochu znervózňovalo, popravdě), tak musím uznat, že se mi Brno vlastně docela zamlouvá :).


Ale teď už to nejdůležitější! Den v redakci s námi trávila Petra, která má na starost marketing, PR a sociální sítě a redaktorka literatury pro děti a mládež Eva. Obě hostovské dámy jsou nesmírně fajn a užili jsme si s nimi spoustu legrace. Popovídali jsme si, prošli si redakci, podebatovali o knihách, o redakční práci, o našich blozích. Bavili jsme se o další spolupráci, o fungování knižního trhu, o projektech do budoucna. Všechno to bylo neuvěřitelně zajímavé! A co teprve, když jsme se pustili do takového malého workshopu, rozdělili se do skupin a dali si brainstorming nad tím, jak vytvořit kampaň šitou na míru knížce, o které toho nechci zatím moc prozrazovat. Řeknu vám jen, že vychází v květnu a jistojistě vám vyrazí dech a že se na tu spolupráci s Hostem ohledně téhle novinky nesmírně těším! :)


A aby byl den naprosto dokonalý, zpříjemňovaly nám celou návštěvu hory jídla v podobě spousty druhů pizzy (mým novým oblíbencem se stala ta s hermelínem a brusinkami!) a Verčiných báječných sladkostí. Třešničkou na dortu byla pak návštěva knižního skladu. Už jsem se tam byla podívat loni, ale upřímně, byla jsem z toho nadšená úplně stejně jako všichni ostatní. Hned u vchodu nás praštila do nosů vůně nových knížek a když jsme se tam jaksepatří pokochali, na každého čekala papírová taška s knižními poklady dle jeho přání. A to už ani nezmiňuji tu paletu knih, ze které si každý mohl vybrat, co chtěl... :)


S Bárou jsme pak návštěvu Brna zakončily s panini v Jedné básni a vydaly se zpátky do Prahy. Každopádně musím v první řadě říct, že jsem velmi vděčná celému nakladatelství Host a hlavně Petře s Evou, že si na nás udělaly čas, vytvořily skvělou atmosféru a nezapomenutelný zážitek. A věřím, že nebudu jediná, koho tak trochu nakoply k tomu, abych se snažila mít svůj blog pořád lepší a lepší a vymýšlela na něj nové a zajímavé věci. Vůbec jsem se před ostatními trochu zastyděla, když jsem viděla, jak své blogy berou zodpovědně, mají neskutečný přehled o knižních titulech, řeší psací bloky, jak kterou recenzi napsat co nejlépe a jestli jim ladí barvy knížek v knihovně... na jednu stranu jsem si připadala trochu jako lajdák, na druhou zas jako takový správně punkový bloger, který prostě nic moc neřeší :).



A teď už jen pořádná nálož fotek!

Nudná Snídaně u Tiffanyho

úterý 17. února 2015

Nejznámější novelu Trumana Capoteho jsem si chtěla přečíst už... no, už ani nevím jak dlouho. Film jsem zahlédla kdysi dávno, z děje jsem si toho moc nepamatovala, jen jsem dodneška oslněná Audrey Hepburn a perfektními kulisami a výpravou toho snímku. Teď jsem se konečně odhodlala přečíst si i tu knížku.

Tuhle útlou knížečku jsem ale překvapivě četla mnohem déle, než třeba takovou bichli, jakou je Mapa času. Až do poslední stránky jsem se do toho totiž prostě nedokázala jaksepatří začíst. Příběh o tajemstvím obestřené krásce Holly Golightlyové sice není úplně propadák, ale taky rozhodně nepatří mezi příběhy, od kterých byste se nedokázali odpoutat. Stručně řečeno, začínající rádoby spisovatel se přistěhuje do činžáku, seznámí se s Holly a začne jí trpět veškeré její manýry a rozmary, i když mu vlastně přijde trochu naivní a hloupá a nezdá se, že by s ním chtěla něco mít. Je to prostě tak trochu o ničem.


Abych pravdu řekla, Snídani u Tiffanyho jsem dočetla hlavně proto, že jsem byla zvědavá, jestli se to nějak zvrtne a objeví se tam nějaká nečekaná zápletka, nebo to aspoň začne být čtivější a zajímavější. Vždyť v tom přece musí být něco víc, když je to kniha, která patří mezi základní díla moderní americké literatury a je populární i skoro šedesát let po svém prvním vydání.

Není. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Capotův styl psaní se nezdá zvlášť zajímavý, postavy mě až na Holly absolutně nebavily a i sama Holly, na kterou jsem spoléhala nejvíc, mi ve většině případů přišla jako nudný rozmazlený fracek. Víc k téhle knize asi ani nemám co dodat. Nedá se totiž ani říct, že by tu bylo něco opravdu špatné, co by se dalo kritizovat, "jen" je to hrozně nijaké.

A byla jsem tím víc zklamaná, že jsem od téhle knížky očekávala opravdu hodně. Takže jsem se po přečtení cítila asi tak, jako byste šli na snídani k Tiffanymu a dostali tam mdlé kafe a okoralý crossaint, který si můžete koupit ve večerce před vaším domem. Prostě nicmoc.


Jak se kniha líbila vám?

Snídaně u Tiffanyho / Breakfast at Tiffany's / Jarmila Fastrová / 2014

6 knižních hrdinů, jejichž pozvání na rande bych neodmítla

sobota 14. února 2015

Mám dojem, že do knižních hrdinů jsem nikdy nebyla tolik poblázněná, jako třeba do těch filmových. Ale tak jasně, že sem tam se mi někdo zalíbil. Takže mě napadlo, že se je pokusím všechny sesumírovat a prozradím vám, kterou knižní postavu bych jakože rozhodně neodmítla, kdyby mě pozvala na rande.

1) Jay Gatsby

Proč? Protože by to pravděpodobně bylo rande všech typických romantických snů: dojel by pro mě limuzínou, pili bychom šampaňské a bavili se na nějakém velkolepém večírku v jeho velkolepém domě. V tomhle "jazzovém období" bych si strašně chtěla vyzkoušet žít! Zbožňuju hudbu, film a hlavně módu 20.-30. let. Věřím, že z rande s Gatsbym bych neodcházela zklamaná. Navíc, nemůžu si pomoct, pro mě už bude mít Gatsby navždycky tak trochu obličej Leonarda DiCapria... a to je jenom další plus! :)

2) Edward Rochester

Vždycky u mě měli větší šanci odtažití bad boys s temnou minulostí a charismatem. V čemž je pan Rochester naprostý přeborník, že! Však já si už odmalička říkala, že mám s Janou Eyrovou leccos společného. A odjakživa jsem byla do pana Rochestera poblázněná. Říkejte si co chcete, ale ta jeho nezbedná ironie byla sexy, i když nevím nevím, kolik takové ironie bych na valentýnském rande vydržela.

3) Sirius Black

Má nejvíc hot postava ve zbožňovaném kouzelnickém příběhu. Ráda bych napsala, že číslo jedna je Neville Longbottom, ale to není pravda, to jen ten herec, co ho hrál ve filmu a vyrostl z něj fakt, fakt velký krasavec. Co se knižních hrdinů týče, tak Azkabanem těžce zkoušený Sirius je pro mě jasná volba. Hlavně proto, že bychom na rande určitě nešli k ťuťuňuňu madame Pacinkové.

4) Colin

Nojo, přiznávám se zcela dobrovolně, že Colina z Pěny dní tu mám hlavně proto, že jeho šéfkuchař je geniální tvor, který s lidskými chuťovými pohárky dokáže divy. A navíc ještě vlastní pianoctail; tedy stroj, který míchá koktejly podle hudby, kterou na něj hrajete. Jasně, knížka skončila dost depresivně, takže rande by se muselo odehrávat někde na úplném začátku příběhu. Když to bylo ještě vtipné, hravé a báječné.

5) Gilbert Blythe

Moje velká láska, když mi bylo asi tak 12 let a já poprvé četla Annu ze Zeleného domu. Byl to uličník, byl to drzoun a byl strašně fajn! Už od začátku mi bylo jasný, že to s tou Annou nakonec dají dohromady a strašně jsem jí ho záviděla.

6) Darcy

Marně jsem přemítala nad někým, kdo by trumfnul pana Darcyho z Pýchy a předsudku. Jak se zdá, tak jsem typická knihomolka, vsadím se totiž, že Darcyho by ve svém seznamu měla skoro každá holka, co četla tuhle knížku. Ta jeho pýcha a povýšenost v kombinaci s dokonalým gentlemanstvím je zkrátka neodolatelná.

Povšimněte si prosím, že si držím určitý standard, a proto tu nejsou postavy jako Edward Cullen a Christian Gray. Když bych si ale měla vybrat mezi upírem a zneužívaným chudákem s neobyčejně ubohou slovní zásobou, asi bych radši riskla to pokousání od upíra. 



Napište mi, jaké byly a jsou vaše knižní lásky! :)

Jaká jsou pravidla pozitivního sobectví?

čtvrtek 12. února 2015

S Michaelou Dombrovskou jsem se seznámila na jednom ze svých Naučmese kurzů ještě předtím, než o ní začala básnit naše učitelka informačního managementu. Autorka knihy Pravidla pozitivního sobectví totiž mimo jiné přednáší na Filozofické fakultě UK. Kromě toho má autorčinu fotku v knize na svědomí má oblíbená fotografka Janka Šimáčková. Jakmile jsem se tedy dozvěděla, že u Grady vychází knižně její pozitivní sobectví, bylo mi jasné, že dřív nebo později si to prostě musím přečíst.

Nutno říct, že rozhodně nemám problém s tím, že bych někdy své potřeby upozaďovala a byla přehnaný altruista. Ok, to zní docela hrozně, ale je to tak. Nalejme si čistého vína - mám se ráda, často se rozmazluju (však víte, že můj Instagram je přehlídkou čtecích chvilek a sladkých ňaminek), zkrátka a dobře, na sebe rozhodně nezapomínám. Takže jsem tuhle knížku nečetla z toho důvodu, že bych potřebovala nějak nakopnout, pomoci či poradit, ale byla jsem jen prostě vážně zvědavá, jaké to je.

Kniha sobectví jako takové přímo nepodporuje. Celé je to spíš o tom, najít spokojenost v životě a nastavit si hranice mezi sebou a všemi ostatními. O povinnosti starat se o sebe, protože díky tomu budete spokojenější, šťastnější a veselejší, což se odrazí i na vaše blízké. Jak říká Dombrovská v úvodu: Nejprve nasaďte dýchací masku sobě, teprve potom jiným - jen tak to celé k něčemu bude.

Myslím si, že mým kamenem úrazu při čtení bylo právě to, že v tomhle směru pomoc nepotřebuji. Všechno, o čem spisovatelka v knize hovoří, vím a většinu z toho tak nějak automaticky aplikuji do svého života. Právě proto mě knížka v ničem neinspirovala a i když jsem se při čtení nenudila, tak mi to tak nějak... nic nedalo. Což bych ovšem od self-help očekávala. Na druhou stranu jsem si díky tomu uvědomila, že v poslední době očividně žiju přesně tak, jak chci, dělám to, co mě baví, mám kolem sebe přesně ty lidi, které potřebuji a vůbec, se vším zásadním jsem momentálně vážně spokojená. Při čtení o pozitivním sobectví jsem měla čas se pozastavit a všechny jednotlivé položky svého života detailně probrat. Nutno říct, že je vážně fajn tohle si uvědomit :).

Tahle knížka není pro mě, je pro lidi, kteří mají pocit, že něco v jejich životě v pořádku není (byť jsou to jen maličkosti) a potřebují se nějak srovnat. A taky pro ty, kteří stále upřednostňují ostatní sami před sebou. A pro ty, kteří se zajímají o psychologii a vůbec o self-help knihy. Rozhodně si myslím, že si své fanoušky najde.

Na žádný další problém jsem v knížce nenarazila. Dombrovská to neuvěřitelné kvantum informací zpracovala přehledně, stručně a jasně. V knížce totiž nenajdete jen těch 10 pravidel pozitivního sobectví, ale spousty a spousty dalších zajímavých tipů a odkazů. Oceňuji také ilustrace a místa na poznámky; do téhle knížky je vám totiž samotnou autorkou doporučeno psát si a zaznamenávat veškeré vaše myšlenky. Drobnou výhradu bych měla akorát ještě k samotnému stylu psaní. Není špatný, je vlastně docela čtivý, ale nijak zvlášť emotivní nebo výrazný. Nebylo tu prostě nic, co by mě nutilo se do knížky jaksepatří "zažrat".

Pokud ovšem myslíte, že by se vám Pravidla pozitivního sobectví mohla zamlouvat, určitě jim zkuste dát šanci. Koneckonců, pečovat o sebe je přece superdůležité a učiníte tak šťastnějšími nejen sebe, ale možná i spoustu dalších lidí ;).


Láká vás tahle kniha? :)

Pravidla pozitivního sobectví / Michaela Dombrovská / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.
Za fotopodlahu na fotkách děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.

Happy blogger

pondělí 9. února 2015


Tyhle fotky vyrobila Katka v cukrárně Alchymista. To je, prosím pěkně, už nějakou dobu jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze - pokud mám náladu vysedávat nad knížkou, kávou a nějakou sladkou dobrotou, což je skoro pořád. Zvlášť v zadní části Alchymisty si vždycky připadám, jako bych vešla k někomu přímo do obýváku. Je to snad vůbec nejútulnější kavárna, jakou znám a ten pocit, když popíjíte skvělé cappuccino, ujídáte karamelový dort, čtete skvělý příběh a po očku sledujete vločky padající za oknem na krásnou zahrádku, je fakticky k nezaplacení.

Už jsem vám prozradila, že fotím projekt Za knihami. Teď na konci ledna se k tomu přidal ještě LookBook, který můžete pravidelně sledovat na blogu Martinus.cz. Mám z toho velkou radost, protože se mi tak pomaloučku, polehoučku plní má velká přání. Od té doby, co jsem se skutečně našla ve fotografování, jsem toužila začít se tím třeba i živit. Věděla jsem, že portréty na zakázku dělat nemůžu, protože s foťákem nedokážu fungovat jen tak, na písknutí, jak se zamane někomu jinému. Proto jsem hrozně ráda, že můžu fotit něco takového - lidi s knížkami a samotné knížky. Obojí je parádní, obojí si můžu nastylovat tak, jak se mi zrovna líbí, obojí můžu fotit, když na to mám skutečně náladu a obojí snad udělá radost všem knihomolům.

Tyhle projekty si teď skutečně hýčkám. To ovšem samozřejmě neznamená, že bych zanevřela na blog a nebo ho chtěla nějak šidit. Kdepak, slíbila jsem si, že se mezi školními & pracovními a volnočasovými aktivitami pokusím teď v únoru vybudovat křehkou rovnováhu, kterou prostě absolutně nic nesmí narušit. Blog je moje oblíbené území, však taky díky němu se mi naskytly příležitosti, které by mě při jeho zakládání ani náhodou nenapadly. Je to docela úsměvné, když si vezmete, že "kdysi" před maturitou jsem brala blog jako čistě prokrastinační záležitost, která mi jen bere čas a láká mě pryč od učení. Dnes je to moje vizitka, můj důležitý bod v životopisu. Je to věc, na kterou jsem skutečně pyšná a díky které se mi otvírají dveře, o nichž jsem ještě ani nedávno nevěděla, že vůbec existují.

V poslední době mám opravdu radost z toho, co se děje kolem mě a zdá se mi, že všechno je přesně tak, jak má být. Nebo na to tak alespoň nahlížím. A cítila jsem nutkání to ze sebe tak trochu "vypsat" a podělit se s vámi o své radůstky. 


Taky vám někdy blogování připadá jen jako prokrastinace? A co vás na tom nejvíc baví? Napište do komentářů, v čem vás to posunulo dál a jak ;).


#mustread knihy z hodin literatury

sobota 7. února 2015

Řekla bych, že nad knihami z povinné / doporučené četby pořád ještě většina studentů ohrnuje nos. Je to asi hlavně tou nesympatickou nálepkou "povinná" a ke všemu, co se dělat musí, jsem měla i já vždycky už preventivní odpor. 

Nakonec jsem ale samozřejmě zjistila, že školní povinná četba ukrývá skvosty, díky kterým ke čtení zahoří i úplní nečtenáři. Rozhodla jsem se tedy, že pro všechny skeptiky sepíšu knihy, jejichž přečtení považuju za úžasný zážitek.


1) O myších a lidech

Všichni o tom Steinbeckovi pořád básnili a já si řekla, že na tom teda asi něco bude. Bylo. Teď patří Steinbeck k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Číslo jedna z jeho tvorby už pro mě navždy bude O myších a lidech, krátká novelka, na které vám stačí jedno odpoledne. Ale v hlavě ji budete nosit ještě dlouho. Je to příběh o dobru a zlu, o nezlomném přátelství, o odsouzení a vině a trestu. Prý je to nejčtenější povinná četba na amerických školách a až si knížku přečtete, hned zjistíte proč.

2) Lolita

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Nikdy mě tahle slova neomrzí. Velmi silný a ve své době velmi kontroverzní příběh vypráví Humbert Humbert, čtyřicetiletý literární vědec, který se zamiluje do dcery své domácí - dvanáctileté Lolity. Postupně se ukazuje, že Lolita není tak nevinná, jak se zpočátku zdá, a nakonec si čtenář není jistý, kdo je vlastně v tomhle příběhu ten dobrý a kdo ten špatný. Klady a zápory se stírají a autor knihy, Vladimir Nabokov, tak čtenářovi ukazuje, že svět prostě není černobílý a že je potřeba brát v potaz všechny odstíny barev a neodsuzovat ostatní. N á d h e r n á kniha je to.

3) 1984

Jedna z nejlepších knížek mé maturity z češtiny. Při jejím čtení jsem napětím skoro nedýchala a byla jsem nadšená z toho, že bych mohla o tak superskvělé knize hovořit při zkoušce. George Orwell ve svém dystopickém románu z roku 1948 nastínil, jak bude svět vypadat o šestatřicet let později. O tom, jak se skutečně 80. léta v jeho příběhu zrcadlí, bychom mohli hovořit dlouho. Je to kniha, která ve vás zanechá silné pocity a donutí vás udělat si nové názory na komunismus a na to, jak fungovala tehdejší společnost. Věřte mi, že 1984 je ve vaší povinné četbě právem a rozhodně byste ji neměli minout.

4) Největší z pierotů

Samozřejmě nemůžu zapomenout ani na českou literaturu. Máj a Kytici necháme chvíli stranou a seznámíme se s Františkem Kožíkem. Na jeho knihu Největší z pierotů jsem náhodou narazila v knihovně a byla to láska na první pohled. S Kožíkem se přeneseme do času Napoleona, do revoluční Paříže a budeme zkoumat životní osudy Jeana Gasparda Deburaua, nejslavnějšího ze všech mimů. Tenhle nesmírně zajímavý člověk, který měl vlastně hrozně smutný život, byl dokonce francouzskými lékaři předepisován jako lék proti depresím a byl symbolem dobré nálady po celé Francii. Je to strašně krásný, i když taky strašně smutný a dojemný příběh.

5) Pokání

McEwanovo Pokání jsem přečetla teprve nedávno a štvalo mě, že jsem se tomu krásnému příběhu tak dlouho vyhýbala. Působivý román se odehrává hlavně během 2. světové války, ale McEwan se dokázal svým pestrým a krásným stylem vyprávění přiblížit takovým velikánům, jako je Jane Austenová. A vůbec, ta austenovská atmosféra je v Pokání přímo neodbytná. Příběh o tom, jak malá a neustále fantazírující Briony neprávem obviní zahradníka Robbieho ze znásilnění své sestřenice a o dopadech tohoto obvinění, vás ze svých spárů nepustí až do samého konce. A ten konec? Dámy a pánové, ten teda fakt vyráží dech!

6) Jana Eyrová

O své milované Janě Eyrové mluvím na blogu poměrně často. Nemůžu si pomoct, tahle knížka je už od dětství má srdeční záležitost. Miluju knihu, filmy a vcelku se mi zamlouvala i divadelní adaptace v pražském Divadle bez hranic. Příběh nezávislé mladé ženy, která si prožila muka nejprve u surové tety a později ve škole v Lowoodu a nakonec našla trpkou a štiplavou lásku u pana Rochestera, mě úplně okouzlil a hrozně ráda se k němu vracím. Je to chytrá, moderní, zábavná a hluboká kniha, kterou si snad musí oblíbit úplně každý.

7) Navzdory básník zpívá

Upřímně, na gymplu jsem k téhle knížce byla lehce skeptická a tak nějak se stalo, že jsem si ji přečetla až po maturitě. Teď nechápu, proč jsem s tím tak otálela! Jarmila Loukotková v tomhle mnohovrstevnatém románu dokonale popsala nejen život jednoho básnického velikána, Francoise Villona, ale také mě přiměla zamilovat si středověkou Paříž, což žádný jiný spisovatel před ní nedokázal. Navzdory básník zpívá je radost číst; je to doslova literární koncert, který by měl každý jednou zakusit.

8) Velký Gatsby

Od té doby, co Gatsbyho každý zná z billboardů s obličejem Lea DiCapria už nad touhle knížkou nebudou otráveně protahovat ksichtíky snad ani puberťačky, co jinak knihami opovrhují. Co se mi na téhle štíhlé knize líbí ze všeho nejvíc, je to, jak dokonale dokáže přenést atmosféru 20. let minulého století, toho "jazzového věku", přímo k vám. Jako byste se přímo účastnili Gatsbyho velkolepých večírků, pili vynikající šampaňské a nechávali se oslnit třpytem té jedinečné doby. Přidejte k tomu silnou romantickou zápletku a báječná kniha je na světě.

9) Katyně 

Těch cca 300 stran jsem zhltla za jedno odpoledne. Kdo by to byl řekl, že mě tak nadchne kniha plná zabíjení, mučení a erotiky. Kohoutův příběh o nesmírně naivní Lízince, která po základce vydává na střední školu pro katy a začne studovat katovské řemeslo. Nejprve se zdá, že Katyně bude absurdní, vtipná a úsměvná kniha, ale najednou se to všechno zvrhne a je z toho temné drama, které vás místy až děsí, ale přesto ho nemůžete přestat číst. Podobný pocit jsem měla ze Spalovače mrtvol (taky doporučuju, mimochodem!) a rozhodně jsem ráda, že jsem měla tu čest se s Katyní Pavla Kohouta potkat. 

10) Nebezpečné známosti

O tomhle románu píšu hlavně proto, že jsem na podzim viděla ve Stavovském divadle baletní adaptaci Valmont, která mě úplně uchvátila. Zase jsem si připomněla, jak jsou Nebezpečné známosti dechberoucí. Je to klasický epistolární román, což znamená, že veškerý děj se odehrává v korespondenci, ale nebojte, o drama a napětí tím nepřijdete, spíš naopak. Markýza de Merteuil tu rozehrává osudnou hru s lidskými city, která se jí nakonec vymkne z rukou. Je to inteligentní, břitce vtipné a ironické dílo, v němž se všichni hlavní hrdinové nezadržitelně ženou do záhuby.

Tohle je má top desítka, ale věřím, že jsou v povinné či doporučené četbě spousty dalších knih, které by se mi mohly zamlouvat a nesmírně se těším, až si je jednou taky přečtu! Co vy a povinná četba? Jaká je vaše oblíbená? :)

Ukaž, co děláš

středa 4. února 2015

Všichni o tom Austinu Kleonovi pořád básnili a tvrdili mi, že je to knížka, kterou si prostě musím přečíst. To víte, zvědavost mi nedala, a tak jsem si Ukaž, co děláš pořídila. No a ty bláho... jasně, že teď chodím a všem tvrdím, že je to knížka, kterou si prostě musí přečíst.

Austin Kleon ve své knížce vlastně neříká nic, co už bych nevěděla. Jeho předchozí dílo Kraď jako umělec bylo o tom, odkud můžete čerpat kreativitu; Ukaž, co děláš je o tom, jak byste měli zapůsobit na druhé, aby tu kreativitu chtěli čerpat právě od vás. V deseti stručných bodech vás Kleon provede svými myšlenkami a fakt neříká nic světoborného, ani převratného, ale... on to prostě říká tak pěkně a zajímavě a čtivě, že mu to neuvěřitelně baštíte.

V Ukaž, co děláš, je hlavním tématem to, jak o sobě máte dávat vědět (online především), jak si vybudovat dobré jméno, proč je důležitější proces, než výsledek, jak můžete učit ostatní, jak fungují příběhy a že zaprodat se nemusí být vždycky špatné. Je to kniha, kterou si zamilujete už na první pohled pro její neotřelý čtvercový formát, líbivý font a vůbec způsob, jakým je udělaná. Knížky z Jan Melvil Publishing mají prostě vždycky charisma.

I já jsem se do ní samozřejmě na první pohled zakoukala, oddaně ji s sebou nosila v kabelce a četla ji hned 3x za sebou. Zabralo mi to tři dny, protože je v ní souvislejšího textu dost málo (na knihu), ale odnesla jsem si tolik myšlenek, informací a hlavně neuvěřitelné inspirace, že z toho budu čerpat ještě pěkně dlouhou dobu. Mám zkrátka tuhle nakopávací četbu ráda, zvlášť když vidím, že jsem čtením jen neztrácela čas a ta knížka mi skutečně něco dala. Díky Kleonovi mám mnohem větší chuť do práce, spoustu nápadů, jak vylepšit své projekty a ráda bych i věřila, že se mi na Instagramu začne objevovat víc fotek mé práce, než dortíků a lattéček... no, ale až tak moc to na mě asi zase nezapůsobilo :D.


Ukaž, co děláš (Show Your Work!: 10 Ways to Share Your Creativity and Get Discovered) / Austin Kleon / Jan P. Martínek / 2014

Epický i předvídatelný Lovec draků

neděle 1. února 2015

Hosseiniho A hory odpověděly jsem přečetla jedním dechem a slíbila si, že se k tomuhle autorovi určitě ještě někdy vrátím. Ten správný čas přišel teď na začátku roku, když jsem si vybírala objednávala nové knihy. Volba padla na Lovce draků. Očekávání byla velká a těšení ohromné.

Vybrala jsem si paperbackovou verzi. Znám spoustu knihomolů, kteří paperbacky rádi nemají, protože se knihy snáze zničí, ale jak víte, tohle není můj problém. Moje knížky si se mnou musí něco vytrpět a prožít, ale pro nějakou tu skvrnku od kafe, nebo zmuchlaný roh je nepřestanu mít ráda. A paperbacky mám teď nějak víc v oblibě než knihy s tvrdými deskami. Nehraje to sice významnou roli ve výběru knihy, ale rozhodně je to malé plus.

V Lovci draků se čtenář seznamuje s dvěma chlapci vyrůstajícími v Afghánistánu za dob posledních let monarchie. Amír je privilegovaný syn bohatého podnikatele, Hasan je synem chudého sluhy. Amír je bojácný, věčně zahloubaný do knih a za každou cenu se snaží zavděčit otci. Hasan je statečný, upřímný a sportovně založený, navíc absolutně oddaný Amírovi. Tihle dva se stanou nejlepšími přáteli - alespoň nakolik to pravidla a tradice dovolují - ale jejich křehké souznění se zhroutí v okamžiku, kdy Amír vidí, jak Hasana znásilňují tři kluci, ale nedokáže proti nim zakročit. Míra jeho viny je tak velká, že přeroste až v nenávist k Hasanovi, kterého nakonec vyštve z domu. Po mnoha letech, kdy už Amír žije se svou manželkou v Americe, mu zavolá starý rodinný známý, aby mu prozradil, že Hasana zastřelili Tálibánci. Hasan po sobě zanechal syna; a to právě může být klíč k tomu, aby Amír napravil své staré hříchy.

Tohle je ten typ příběhu, který se asi pro svou epickou šíři a předvídatelnost nebude zamlouvat každému. Jenže... Khaled Hosseini je stejně Pan Spisovatel. I z tak průhledného příběhu dokáže udělat něco výjimečného. Píše strašně čtivě, tu knížku máte přečtenou za chviličku, ani nevíte, jak se to stalo. Ačkoliv vám je velmi brzy jasné, jak to dopadne a až na pár nečekaných momentů na vás žádné velké "wow" nečeká, prostě stejně nemůžete přestat číst. Někde jsem slyšela, že do mekáčových výrobků se přidává nějaká chemikálie, která je činí návykovými... a mám takový pocit, že něco podobného musí být i v Hosseiniho knihách.

Hosseiniho největší triumf je podle mě v barvitých charakterech jeho postav. Dokáže na papíře vymodelovat skutečné lidi, kteří by tam někde v Afghánistánu skutečně mohli existovat. Když máte pocit, že postavy v knize při čtení ožívají, tak je pak jasné, že o ně máte strach, držíte jim palce, nesnášíte je a nebo si nimi soucítíte. Při čtení díky nim prožijete celou paletu pocitů, a potom tedy není divu, že jste z knížky celí paf. Dalším velkým plusem je autorova podrobná znalost afghánského prostředí a jeho historie, které dokázal načrtnout velice přesvědčivě. Nenásilně do příběhu vměstnal také afghánské tradice, zvyky a rituály, složitou povahu aghánského lidu, všechny krásy a hrůzy toho kraje. Nakonec zjistíte, že jste se při čtení dozvěděli o Afghánistánu víc, než by se vám kdy povedlo si zapamatovat z nějaké učebnice.

Na Amíra a Hasana rozhodně jen tak nezapomenu a už se hrozně těším, až si přečtu Tisíce planoucích sluncí. Pokud jste Khaleda Hosseiniho zatím ještě míjeli, je nejvyšší čas, abyste do některé z jeho knih pustili.


Lovec draků (The Kite Runner) / Khaled Hosseini / Eva Kondrysová / 2009

Latest Instagrams

© What Jane Read. Design by FCD.