Kapitola 2015


Na poslední článek letošního roku jsem toho plánovala hodně. Recenzi na knížku Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž, protože poslední recenzí by měla být nějaká opravdu dobrá a zajímavá knížka. Povídání o tom, co je u mě nového. Přehled nejlepších knih, co jsem přečetla v uplynulém roce. Nakonec jsem se rozhodla, že si to všechno necháme na rok 2016, souhlasíte? :)

Teď na konci prosince mi přišlo upozornění, že bych měla obnovit doménu whatjaneread.com. Vážně jsem přemýšlela nad tím, jestli to má vůbec ještě cenu - poslední dobou si vystačím s focením na Instagram a pro Za knihami a když už něco napíšu, většinou s tím nejsem stoprocentně spokojená, protože vím, že jsou to články psané narychlo (a obvykle se u psaní ještě stihnu nasnídat, nalíčit a vyřídit pět e-mailů) a mohla bych si na nich dát mnohem více záležet. Ale však už mě trochu znáte, jsem nostalgická a opustit tenhle blog, to by mi trhalo srdce. Sice jsem svou nepravidelnou aktivitou na blogu určitě ztratila valnou část svých čtenářů, ale o to raději mám ty, kteří ještě pořád čekají, kdy se tu objeví nějaká nová recenze <3

Kdybych měla vypisovat všechno, proč byl rok 2015 ohromný, tak by tohle byl pěkně dlouhý článek. Neříkám, že byl každý den superskvělebáječný a celý rok jsem byla pořád štěstím bez sebe, ale vím, že jsem si ho užila na maximum. Dokonce i ty poslední dny o Vánocích, které jsem strávila v posteli, v jedné ruce vánočku, v druhé kakao a přede mnou Colin Firth v Love Actually. Celou dobu jsem si říkala, že ten nejlepší dárek jsou tyhlety volné dny, kdy nemusím vůbec nic dělat a strašně jsem si libovala. Ale když se ohlédnu zpátky, stejně tak jsem si na maximum užívala ten předvánoční frmol v práci, ve škole a vůbec i celkově všude kolem mě.


Už teď je mi jasné, že rok 2016 bude ještě ohromnější než ten předchozí, protože mě čeká spoustu důležitých rozhodnutí a nejspíš ho budu vítat s lehkou nervozitou v břiše, znáte to, takový ten divně dobrý pocit, když jdete do neznáma, dost možná to bude průser, ale dost možná to taky bude šíleně skvělé... Nicméně už teď tuším, že co se týče knih, bude to paráda! Mým prvním lednovým předsevzetím je konečně přečíst P.S. od Ani Geislerové a Kafe a cigárko Marušky Doležalové, hned jak vyjdou v dotisku. Jaké knihy s vámi přivítají nový rok?


A vůbec, jaká byla vaše kapitola 2015? :)

Víly, trollové a vlkodlaci existují

Young adult od Hosta mě prostě hrozně baví. Vybrat si v tomhle žánru kvalitní příběh podle mě není vždycky jednoduché, ale s Hostem je to skoro pokaždé sázka na jistotu.

S Jackabym se přeneseme do New Fiddlehamu v Nové Anglii, rok 1892. Neohrožená mladá dáma Abigail Rooková právě přicestovala, nemá rodinu, peníze a vlastně ani střechu nad hlavou. Nechybí jí ovšem elán, drzost a odvaha. Nechá se zaměstnat u podivínského detektiva R. F. Jackabyho jako jeho asistentka a společně se pouštějí do nevídaných dobrodružství. Ačkoliv Abigail vždycky snila o tom, že její život bude přehlídkou vzrušujících a napínavých událostí, nikdy ji nenapadlo, že by se stala asistentkou někoho, kdo věří na víly, trolly a jiná magická stvoření. A co víc, dokonce věří, že taková stvoření běžně žijí mezi obyčejnými lidmi a má schopnost rozeznat, že nějaké takové stvoření spáchalo zločin. Hned jak se s tím Abigail jakžtakž vyrovná, pouští se společně s ironickým a nepředvídatelným Jackabym do vyšetřování hned několika velmi podivných vražd, v nichž má jistojistě prsty nějaký obzvlášť zlý kouzelný tvor.

Vy, co čtete můj blog delší dobu, dobře víte, že se mi obvykle zamlouvají tak trochu divné knížky. Pěna dní a Zvláštní smutek citronového koláče mluví asi za vše. Tohle je taky dost divná knížka, i když její autor William Ritter asi nebude první, koho napadlo napsat historickou detektivku s prvky fantasy. Každopádně měl Jackaby velký potenciál, aby se mi zamlouval a vážně jsem se na tuhle knihu těšila. Úplně zklamaná jsem nebyla, ale popravdě, úplně nadšená taky ne.

Co se mi nejvíc líbilo? Prostředí, ve kterém se odehrává děj, je jednoznačně skvělé. Pokud máte rádi Sherlocka Holmese a vůbec počátek 20. století, budete blahem bez sebe. Autor velice věrohodně popsal, jak se lidé v této době chovají a je tu jemně, avšak jasně zdůrazněno, jak netypické je chování hlavní hrdinky. Feministka ve mě byla absolutně spokojená, protože Ritter dbá na to, aby z Abigail neudělal nějakou ufňukanou ňufinku. Sice se tu objeví lehké milostné vzplanutí, ale díkybohu se to všechno drží tak nějak v mezích a nemusíte se bát, že by se Abigail uprostřed příběhu úplně pobláznila a zahodila všechny své ideály do větru kvůli nějakému spešl krasavci.

Dalším velkým plusem je postava R. F. Jackabyho. Jak mě tenhle prapodivný chlápek bavil! Taková zvláštní kombinace Holmese a dr. House, řekla bych. Nabručený, neustále trousí nějaké ironické poznámky, myslí si, že jeho okolí dokáže vytušit, na co zrovna myslí, je naprosto posedlý svou prací a dokáže být celkem sebestředný. Ačkoliv děj vypráví Abigail v ich formě, tak je naprosto jasné, že tou hlavní superstar v příběhu je Jackaby, on je tím nejzajímavějším a nejzábavnějším prvkem celého děje. Dokonce si může dovolit nařídit své asistentce, aby prostě vynechala čtrnáctou kapitolu (sakra, hrozně by mě zajímalo, co se v ní stalo!).

Vyskytly se tu ovšem i nějaké mínusy. Kniha by mohla být napsána poměrně poutavým jazykem, který v sobě obsahuje jisté netradiční výrazy, které vás možná i zarazí. S kamarádkou jsme obě četly tuhle knížku o víkendu po cestě na Slovensko a debatovaly jsme o tom, jestli se i v češtině používá zákruta jako výraz pro zatáčku (protože jsme už prostě zblblý tou slovenštinou). Občas se tam objeví nějaké takové poetičtější, zvláštní slůvko, ale je to vždycky jen tak mimochodem, takže na mě kvůli tomu styl psaní působil krapet kostrbatě a nevyrovnaně a zkrátka se mi to nečetlo úplně plynně a příjemně. Není to nijak dramaticky znát, ale nesedělo mi to. Kromě toho mě ještě lehce zamrzel závěr, ve kterém je finále dle mého názoru docela odbyté a velmi slibně rozvinutá zápletka by si určitě zasloužila rozuzlení, které nebude vypadat, jakože už prostě autor nevěděl kudy kam.

Nicméně i tak je mi jasné, že si pokračování Jackabyho určitě přečtu a i když Jackaby s Rookovou nejsou zvlášť výraznou konkurencí pro další současné detektivkové literární páry, tak stejně stojí za pozornost, protože jsou čtiví, vtipní, ironičtí a hlavně - vědí, že víly, trollové a vlkodlaci skutečně existují.

Jackaby (Jackaby) / William Ritter / Vratislav Kadlec / 2015

Jak to vlastně bylo s Wonkovou továrnou na čokoládu

Kdo by neznal film Karlík a továrna na čokoládu? Leda možná zapřisáhlí odpůrci čokolády a takové já nemám ráda. Burtonův film z roku 2005 je bezkonkurenčně skvělý, ale všechno to začalo jednou drobnou knihou od Roalda Dahla už v roce 1964.

V tomhle předvánočním čase mě nejvíc z celého roku baví číst pohádkové příběhy. Nebo aspoň příběhy, kterou jsou tak trochu jiné, zvláštní, kouzelné, příběhy, ve kterých hrdinové zažívají nevšední dobrodružství. Přesně taková je knížka Roalda Dahla - nevšední, kouzelná a dobrodružná. Film s Johnnym Deppem v hlavní roli si pouštím každý rok (a každý rok u něj zbaštím asi tak tunu čokolády), letos jsem se rozhodla, že si to zpestřím původním literárním příběhem Willyho Wonky a Karlíka Bucketa.

Jak už jsem zmínila, kniha Karlík a továrna na čokoládu úplně poprvé vyšla v roce 1964. U nás se objevila v roce 1971 v překladu Jaroslava Kořána a všechny umpa-lumpovské písničky přebásnil Pavel Šrut. Základní premisu příběhu inspirovaly spisovatele jeho vlastní zážitky z dětství; ve 20. letech 20. století zažil velké konkurenční boje mezi čokoládovnami Cadbury a Rowntree's. Obě firmy se snažily ukrást si výrobní postupy, posílaly své špehy jako nové zaměstnance do konkurence a strašně tajnůstkařily se svými recepty.

Film se samozřejmě v mnohém liší a jak už to tak bývá, stejně jako vždy se mi víc líbila ta adaptace, kterou jsem měla možnost zažít jako první. Ta knížka je skvělá a kdybych ji četla aniž bych znala film, určitě by mě posadila na zadek. Ti, kteří měli to štěstí a přečetli si knížku dřív, musí být ovšem totálně nadšení z filmu. Málokdy se vidí, aby někdo dokázal knižní příběh zpracovat tak věrohodně, jako to dokáže Tim Burton. Tak mě teď napadá, jaká je to škoda, že nikdy nerežíroval ani jediný díl Harryho Pottera...

Každopádně, kniha je o dost stručnější než film (jako fakt) a vystačí si s naprosto jednoduchými popisy úžasně komplikovaných a neuvěřitelných věcí, díky čemuž je prostě svým způsobem hrozně fascinující. Tohle jsou zkrátka trubice. Trubice, které vedou čokoládovou řeku do dalších sálů... Willy Wonka to řekne jako by nic, ale úplně v tom cítíte tu magii. Nevím, jak to lépe popsat, ale Roald Dahl si zkrátka dal tu práci, aby bylo pod těmi jednoduchými ledabylými větami cítit, jak strašně magická ta Wonkova čokoládovna vlastně je.

Willy Wonka je stejně správně pošahaný jako ve filmu, Karlík je ještě víc rozkošný, babičky a dědečkové prostě k zulíbání. Augustovi a Veruce byste nejradši dali pár facek, žvejkačková Fialka je taky krásně napřesdržku. Pro mě byla tahle knížka především připomenutí toho, jak je továrna na čokoládu senzační a knižní verze mi to jenom potvrdila. Ještě víc super pro vás ovšem podle mě bude, když si nejdřív přečtete knížku a pak si pustíte film (jak jinak), to z toho budete teprve paf, protože spojení Roalda Dahla a Tima Burtona teda setsakra stojí za to.

Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory) / Roald Dahl / Jaroslav Kořán, Pavel Šrut / 2010

Všechny záhady dvou náctiletých vesmírů

Po Krycím jménu Verity jsem teď objevila další zajímavou novinku od CooBoo. Napsal ji Benjamin Alire Sáenz a je o Aristotelovi a Dantovi.

Nenechte se ovšem zmýlit, Aristoteles a Dante jsou v téhle knížce dva úplně normální patnáctiletí mexičtí kluci, kteří mají prostě jen divná jména. Ari je věčně naštvaný, zamlklý introvert, kterého tíží rodinná tajemství. Dante miluje poezii, výborně maluje a snadno se seznamuje. Jsou absolutně odlišní, ale přesto se jedno léto stanou nejlepšími kamarády, protože i přesto najdou otázky, které je oba tíží a které si chtějí zodpovědět. Záhady celého vesmíru, na které jim nikdo nedokáže dát uspokojivé odpovědi.


Kamarádství Ariho a Danteho sledujeme během dvou let, především o letních prázdninách. Na jeden školní rok je rozdělí Danteho pobyt v Chicagu a taky spousty nedorozumění, hádek, jedna nehoda a tak vůbec. Prostě takové normální přátelství, ačkoliv čtenář už od začátku tuší, že tady jde o něco víc. A taky že jo. Ale na tom vůbec nezáleží. Není to příběh o coming-outu, nebo nějaká lovestory, je to příběh o dospívání a o tom, že je to sakra těžký a ustát všechny ty změny, co se vám odehrávají v hlavě a po těle, to člověku dá občas vážně zabrat.


Mám takovéhle knížky ráda. Knížky s originální a nápaditou obálkou, která okamžitě přitáhne vaši pozornost. Knížky s působivými hrdiny, které si okamžitě zamilujete a strašně jim fandíte. Knížky s obyčejnými, lidskými příběhy, popsanými tak, že vám připadají důvěrně známé a kouzelně fascinující zároveň. Knížky plné moudrých vět, nad kterými se musíte pozastavovat a podtrhávat si je. 


Jestli bych měla něco Aristotelovi a Dantovi vyčíst, tak je to snad jen zdlouhavý úvod, který sice není nudný, ale zhruba od poloviny běží děj knihy mnohem rychleji, je dramatičtější a snad i napínavější. Pozvolný začátek by někoho mohl odradit, a to je škoda, protože tuhle knihu stojí za to přečíst až do konce. Docela mě štve, že jsem ji nemohla číst, když mi bylo patnáct, podle mě by se měla dát všem puberťákům jako povinná četba. Ale bude se jistojistě líbit i všem věčně tápajícím dospělákům, kteří ještě nevyřešili všechny záhady vesmíru.


Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru (Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe) / Benjamin Alire Sáenz / Světlana Ondroušková / 2015

6 knih, které Jane přečetla


Co si budem povídat, pryč jsou ty časy, kdy jsem na blog přidávala články obden. A pěkně mě to štve, protože se teď kolem mě vyskytuje čím dál tím víc parádních knížek a já se s vámi chci podělit o dojmy z každé z nich, ale prostě na to vůbec není čas. Možná jste si na nějaké sociální síti všimli (a já se tím musím pochlubit i tady, no jasně), že jsem začala na částečný úvazek pracovat v knihkupectví Martinus.cz, semtam se ještě o víkendech ochomýtám v kině jako uvaděčka a fakticky se snažím, aby u mě na prvním místě pořád byla škola, kde se pomalu, ale jistě chystám začít psát absolventskou práci o knihkupectvích a sociálních sítích (jak jinak).

Každopádně, jak jsem říkala, chci se s vámi podělit o dojmy z knížek, které jsem přečetla v poslední době. Proto jsem si připravila takové minirecenze - v tomto článku zjistíte, jak se mi líbilo hned 6 knih najednou. Dejte mi pak do komentářů vědět, jestli vám takové články s více knížkami vyhovují, nebo si radši počkáte na článek jen o jedné knížce :)


Coco Chanel: Pohled zblízka od Lisy Chaneyové

Jakože nedá se říct, že bych se nezajímala o módu, ale nikdy mě ji nebavilo nakupovat a mou prioritou je spíš pohodlnost než aby to bylo in. Líbí se mi jednoduché, elegantní a (dost často) černé kousky, takže máme s Gabrielle Chanel něco společného. Její život byl opravdu zajímavý a napínavý a naprosto nepředvídatelný. V této biografii se však autorka nesoustředí tolik na fashion svět jako spíš na Chanelin milostný život. A vůbec, dozvíte se tam i takové "špíčky" jako jestli jsou Gabrielliny lesbické aférky pravda nebo jen fáma, nebo jaký vztah měla k drogám. Jako proč by ne, ale muselo by to být napsáno trochu víc čtivě a poutavě. Za mě tahle kniha nic moc, ale víte co, je fakt pěkná (a pod obálkou se skrývají luxusní hnědé desky se zlatými písmeny), takže bych vás rozhodně neodsoudila, kdybyste si jí i tak přáli (spíše přály) mít ve své knihovně.

Vivienne Westwood od Vivienne Westwoodové a Iana Kellyho

Další fashion biografie, tentokrát o proslulé královně módy a punku. Tvorbu Vivienne Westwood jsem sice nijak nehltala, ale čas od času si ráda přečtu něco o nějaké výrazné osobnosti, která toho hodně dokázala. Kniha o tom, kterak jedna chudá šedá myška otevřela butik v Londýně a stal se z ní celosvětový fenomén, je daleko lepší než předchozí Coco Chanel. Nevím, jestli je to tím, jak je to vyprávěné, nebo tím, že je Westwood větší dračice, nebo že od ní pochází ta legendární záležitost jménem punk, ale prostě je to čtivější, zajímavější a celkově lepší. Kdybyste si chtěli přečíst nějakou biografii o módě, rozhodně vám doporučím spíš tuhle knížku. Plus je taky to, že si jí Metafora fakt vymazlila, má kvalitní papír a vůbec, celkově je prostě fakt skvělá.

Budoucnost od Dmitryho Glukhovskyho

Tyjo, tak tohle je docela psycho. Myslela jsem si, že to bude nějaká přemýšlivá antiutopie, ale je to setsakra drsný, naturalistický a akční příběh, který teda mimo jiné v sobě obsahuje i pár myšlenek, nad kterými stojí za to se zahloubat. Vítejte v roce 2400, kde se lidé stali nesmrtelnými a bojují s přelidněností v obrovských megapolis. Největším zločinem je porodit dítě a právě na tohle dohlíží hlavní hrdina Budoucnosti, Jan Nachtigall. Jeho pevně nalajnovaný život je ale najednou v háji, když se objeví jedna těhotná dívka a než se Jan naděje, najednou je na útěku společně s ní. A to je teprve začátek velmi dramatické knihy, kterou doporučuju všem, co je baví po dočtení nad příběhem ještě velmi dlouho přemýšlet.

Jak přežít v kostce od Sylvy Vespalcové
Tahle útlá knížtička, kterou sepsala děcka z jedné brněnské mateřské školky, nedávno pořádně rozvířila české knižní vody. No, ale já se vůbec nedivím, že se z ní stal takový hit, vždyť obsahuje všechno, co potřebujete vědět o životě - třeba se dozvíte, co dělat, když nemáte vůbec nic, když na vás spadne letadlo, nebo když jste neviditelní. A spoustu dalších ultimátních rad, které řeší neřešitelné problémy všech dospěláků. Je to roztomilé, je to vtipné, je to naprosto dokonalé pro všechny dospělé, kteří mají pořád duši dítěte.

Tam někde za duhou od Ali Smithové
Knihy spisovatelky Ali Smithové jsem párkrát viděla na tomhle instagramovém profilu (mimochodem, mám za to, že tahle slečna fotí ty nejlepší bookloverské fotky!) a tak jsem se rozhodla s ní seznámit. S Ali Smithovou. A sáhla jsem po románu Tam někde za duhou. Moc jsem nevěděla, co od toho vlastně čekat a jsem z toho taková... rozpačitá. Jako jasně, je to rozhodně kvalitka. Ale asi mi úplně nesedne to experimentování se psaním. Starý dobrý klasický příběh je mi milejší. Kniha je o jednom z hostů na večeři v domě v Greenwichi, který se najednou zvedne od stolu, zamkne se v pokoji pro hosty a odmítá vyjít ven. No a když se ho přátelé snaží dostat ven, tak ho čtenář tak nějak jakože poznává, ale je to celé takové divné a zdlouhavé, že si nejsem jistá, zda se s Ali Smithovou někdy skamarádíme.

Rudo od Daniela Majlinga
Jako poslední jsem do článku vybrala komiks. Komiksy normálně nečtu, takže moc nevím, co všechno se o nich sluší a patří v článku zmínit a tak dlouho jsem to psaní odkládala, až jsem na něj skoro zapomněla. Neřeknu vám, zda je výtvarná stránka příběhu bravurně zvládnutá, ale řeknu vám, že jsem se s Brunem skvěle bavila. Je to divný existenciální příběh o sociopatovi Rudovi, který tráví čas s kámošema ze střední a rozebírá filozofické otázky. Chcete-li vědět, jestli existuje Bůh, jaký má smysl literatura a co se s námi stane po smrti, přečtěte si to. Pokud máte stejně jako já rádi černý humor a Woodyho Allena, pravděpodobně u toho budete brečet smíchy.




Pozoruhodná světla, která nevidíme

Knížky, které ve vás rezonují ještě dlouho po dočtení, jsou ty nejlepší ze všech. Jednou z takových výjimečných knih je i román Jsou světla, která nevidíme.

Jejím autorem je Anthony Doerr a odehrává se během druhé světové války, stejně jako jiná kniha, kterou jsem nedávno dočetla a zanechala ve mě spoustu pocitů, Krycí jméno Verity. Obě dvě knihy dokázaly novým a poutavým způsobem zpracovat válečné téma, ale kdybych si musela vybrat, volím pravděpodobně Světla. Hlavní hrdinkou této tlusté bichle je francouzská nevidomá dívka Marie-Laure, jejíž otec je klíčníkem pařížského Muzea přírodní historie. Když Paříž obsadí nacisté, otec s dcerou prchnou do městečka Saint-Malo, kde žije dívčin podivínský strýček a odvážejí s sebou tu nejcennější a zároveň i nejnebezpečnější vzácnost z muzejních sbírek.


Souběžně s tím sledujeme životní osudy německého chlapce Wernera, technicky ohromně nadaného sirotka, jenž se zarputile snaží najít své místo v obřím světě. Podaří se mu dostat se na školu, jenž z mladých Němců vytváří v podstatě lidské stroje vhodné pouze k válce a boji - a tak čtenář zároveň sleduje druhou světovou válku z druhého pohledu, z toho německého pohledu. 


Je to ve všech ohledech velmi výjimečná kniha. Přistupovala jsem k ní s lehkou nedůvěrou, ačkoliv Pulitzerova cena za ni udělená Anthonymu Doerrovi přece jen byla důkazem kvality, tak o téhle knížce básnilo spoustu lidí a znáte mě už, dokážu být k takovým bestsellerům pěkně nedůvěřivá. Ale už taky patřím k těm nadšencům, co o téhle knize dokáží hodiny a hodiny nadšeně povídat. Ta zvláštní kombinace dvou úplně jiných světů, pohledů, názorů, myšlenek, tradic, chování a vůbec všeho, to je prostě něco tak jedinečného, že to musíte sami zažít. Jsou světla, která nevidíme, je docela zvláštní kniha, místy by se dalo tvrdit, že je to tvrdě reálný historický román, místy je to šmrncnuté takovým zvláštním nadpřirozenem, především díky Moři plamenů (Co to je? Dozvíte se v příběhu ;), který se k atmosféře příběhu dokonale hodí a do poslední chvíle je čtenář napjatý, jak to s ním vlastně dopadne.


Kniha je členěna do krátkých kapitol, které jsou přehledné i navzdory tomu, že autor občas skáče z jednoho časového úseku do druhého, není to přísně chronologický příběh. Je však naprosto přehledný, dobře se v něm orientujete zčásti kvůli krátkým a úsečným kapitolám a především díky tomu, jak čtivě Doerr píše. Jeho jazyk je zajímavý, neotřelý a přitom stále jednoduchý a vždy dokáže jednotlivé situace popsat velmi vnímavě a realisticky. Právě díky tomu jsem měla pocit, že hlavní hrdiny znám už věky a rychle jsem si je oblíbila, držela jsem jim palce a prožívala s nimi všechny jejich vítězství i prohry.


Co se mi na knize líbilo nejvíc? Že se soustředí na maličkosti a druhou světovou válku, to hrozivé drama, je spíš tak nějak v pozadí, celou dobu cítíte jeho přítomnost, ale stále prožíváte s hrdiny jejich malé smutky i radosti. Dojímala jsem se u vztahu otce s dcerou, u scén, ve kterých se Marie-Laure učila dělat první krůčky a poznávat tmu kolem sebe, držela jsem pěsti Wernerovi a jeho malé sestře, aby k sobě našli cestu, chtěla jsem Wernera praštit, aby se vzpamatoval a pořádně se podíval na to zlo, které bylo všude kolem něj.

A když ve vás knížka dokáže vzbudit takovéhle emoce, musíte nutně uznat, že je zatraceně dobrá.

Jsou světla, která nevidíme (All The Lights We Cannot See) / Anthony Doerr / Jakub Kalina / 2015

Tajemství, čtivost i klišé v la prise

K téhle knížce mám hodně blízko, protože jsem dostala možnost přečíst si ukázku z knihy ještě předtím, než u nás vyšla, stejně jako tomu bylo u Ostrova lhářů. Tyhle dvě "young-adultovky" od Hostu jsou prostě moje srdeční záležitost a u obou mi už při přečtení anotace bylo jasné, že se mi budou líbit.

Na zadní obálce knihy se dočtete, že se vám Smrtná zima bude líbit, pokud jste si zamilovali sérii Hunger Games. To můžu stoprocentně potvrdit; i když já si oblíbila jen ty filmové Hladové hry, to je totiž, mimochodem, asi jediný případ, kdy se mi film zamlouvá víc než kniha. Každopádně ten dystopický koncept je v lecčems podobný Smrtné zimě. Prý je to taky dost podobné nějakému filmu, který jsem neviděla, takže o tom vám nic neřeknu.


Emmeline bude šestnáct, má postiženou nohu, svůdný úsměv a zdají se jí divné sny a vábí jí zakázané lesy. Žije totiž v osadě, ze které nikdo nesmí odejít. Tohle prazvláštní společenství bylo vytvořeno před osmdesáti lety a společně se snaží navzájem chránit před neznámým nebezpečím, co číhá v místních lesích. Poctivost, odvaha a poznání - to je jejich heslo. Každý, kdo jen náznakem poruší pravidla, nebo kdokoliv z jeho rodiny, je ocejchovaný. Ti největší rebelové jsou vyhnáni z osady, nebo rovnou zabiti. Všichni prostě tak nějak přežívají, děsí se svého okolí i sebe navzájem a vyčkávají příchod la prise - drsné, smrtící zimy, kterou každoročně spoustu z nich nezvládne přečkat.

Začnu tím, co se mi na knize nelíbilo. Tak v první řadě je tu klasický milostný trojúhelník - Emmeline si vybírá mezi dvěma muži, záhadným holohlavým Kanem a Stockhamem, který je vůdcem všech. Vybrat si jí nedá moc práce, ale říkám si, že už je to v těch dystopiích fakt na jedno brdo a setsakra bych ocenila spisovatele, který by zkusil milostnou zápletku pořešit nějak jinak. Jo a to je teď nový trend v literatuře, že nejlepší kamarád hlavní hrdinky musí být gay? 

Dále pak mě velmi zklamalo, že na la prise, na tu příšernou a knepřežitístrašnou zimu nakonec vůbec nedojde; všichni o ní jen dlouze přemítají, což je většinou ok, ale když se ta knížka podle ní jmenuje, doufala jsem, že si ji taky jaksepatří užiju. Kromě toho musím taky podotknout, že oba dva Emmelinini nápadníci jsou dost napřesdržku a nevybrala bych si ani jednoho, i kdybych díky tomu přežila smrtnou zimu. Tak.

A teď už budu asi víceméně jen chválit. Protože když se přenesete přes tyhle nedostatky, čeká na vás příběh, který je fakt hodný pozornosti. V první řadě má vážně zajímavý námět, celé fungování té malé společnosti a jejích pravidel vymyslela autorka, Kate A. Boormanová, vážně skvěle. Samozřejmě, je to stejné jako u všech ostatních knížek tohohle žánru, totiž že je tu skvělý potenciál, jak tohle všechno rozpracovat po psychologické stránce do detailu (jako třeba právě u Hunger Games), což se nekoná, jedeme pěkně jen po povrchu, ale i tak je to poměrně působivé. Nesmírně mě bavilo postupně zjišťovat, jaké byly osudy Clary Smithsonové, Emmelininy babičky, jaká tajemství skrývá Stockham, co má Kane společného s radními, co je zač ten divný sloní muž, ... Autorka na vás straží jedno tajemstvíčko za druhým a to je hnací motor celého příběhu, díky tomu, že se prostě chcete dozvědět úplně všechno, musíte číst dál a dál.

Napsáno čtivě, jednoduše, ovšem s jedním malým elegantním detailem - pár vět, nebo i dokonce souvětích, tu najdete ve francouzštině. Z kontextu vždy pochopíte, o čem je řeč a je to celkem bezvýznamná, leč osvěžující záležitost, která dělá text jako takový mnohem zajímavějším. Celkově vzato je to poutavá, tajemná, temná kniha, u které mi jako u jedné z mála připadá hlavní hrdinka poměrně inteligentní (na to, že je jí šestnáct). Přečetla jsem Smrtnou zimu za jeden den a rozhodně se chystám přečíst si i další díly. Takže jo, stojí to za to. 

Smrtná zima (Winterkill) / Kate A. Boormanová / Markéta Polochová / 2015
Za knihu děkuji nakladatelství Host.

Když holky pilotují letadla

Sešly se mi teď doma dvě knihy, které se shodou okolností obě dvě týkají druhé světové války. Tou první, o které vám dneska budu povídat, je Krycí jméno Verity. 

Tou druhou jsou Světla, která nevidíme a i když umím být ke knihám z tohoto období pěkně skeptická (co si budeme povídat, pořád si myslím, že ty nejlepší romány o druhé světové už byly napsány), oba dva na mě výrazně zapůsobily. Ovšem kdy si tu zase budete moct přečíst nějakou další recenzi vám jen tak nepovím, je mi to líto, ale momentálně se mi toho děje tolik, že mám kolikrát radost, když se mi podaří se pořádně vyspat a na psaní ani nemám náladu. Samozřejmě mě to ale mrzí, zvlášť když se mi teď u jedné instagramové fotky objevil komentář, jestli bych už mohla na blog zase něco napsat; tomu se prostě nedalo říct ne! :)


A teď už o Krycím jménu Verity. Rok 1943, místo Francie. Nedaleko Paříže se zřítí letadlo, v němž sedí dvě holky - nejlepší přítelkyně. Jedna svůj boj o život prohraje, druhá padne do rukou nacistům. Ti ji nezabijí, ale udělají něco možná ještě horšího. Díky důmyslnému mučení se Verity rozhodne, že jim poví pravdu o své misi. Bude to ale pravda, kterou upraví podle svého uvážení. Na stránkách knihy se tak rozvíjí poutavý a velmi netradiční románový příběh psaný v krátkých úsecích podle toho, kolik má Verity zrovna času (a papíru) na psaní. Verity vypráví o tom, jak se seznámila s pilotkou Maddie, jak se z nich staly kamarádky na život a na smrt, o válce, o tom, jak poznamenala je i lidi kolem nich. 

V první řadě musím říct, že pro mě tahle kniha z nakladatelství CooBoo byla podobným překvapením asi jako V šedých tónech. Nic moc jsem od ní nečekala a nakonec mě totálně dostala. Trvalo to tedy na můj vkus docela dlouho, prvních zhruba třicet stran jsem se do příběhu pořád nedokázala začíst. Bylo to hlavně tím, že hlavní hrdinka vypráví ich formou jak to, co se jí aktuálně děje v nacistickém vězení, tak zároveň na papíře překládá svému vězniteli a čtenářům své životní osudy, ve kterých o sobě mluví zase naopak ve třetí osobě. Není těžké se v tom zorientovat, spíš mi vadilo, že je to takové útržkovité a nesouvislé vyprávění, že nemáte šanci se něčeho chytit a vytvořit si k postavám hlubší emoce. Kromě toho se v první části knihy hodně mluví o letectví, o létání a o spoustě, spoustě různých druhů letadel, což mi připadalo krapet únavné, podle mě by se takové technické věci (když už teda o nich musí autorka mluvit) daly do příběhu zakomponovat méně násilně.

Zejména druhá část knihy je ovšem sakra dobrá, postupně jsem si začala uvědomovat, jak je tahleta Verity vlastně geniální a dřív nebo později vás dostane to neuvěřitelně silné přátelství dvou docela obyčejných holek, z nichž jedna prostě náhodou zatoužila stát se pilotkou a přišla jí do toho druhá světová válka. Líbí se mi, že je to neuvěřitelně emancipovaný román; když se Maddie rozhodne, že se ve čtyřicátých letech minulého století chce naučit létat, tak se toho drží zuby nehty a nenajde se snad nikdo, kdo by jí v tom nějak extra podkopával nohy, naopak, spíš se jí snaží pomáhat. Kromě toho je v knize víceméně úplná absence romantiky. Není to milostný román, je to román o válce a o přátelství. Fakt fakt fakt jsem ráda, že Elizabeth Weinová pochopila, že když má za hlavní hrdinku holku, nemusí se to všechno točit jen kolem kluků. Drtivá většina spisovatelů tohle nechápe.

O stylu psaní už jsem psala, co tedy ještě postavy? Verity je boží, samozřejmě, zbožňovala jsem její jízlivý humor, kterým suše komentovala každou situaci. Zbytek mi tak nějak splývá, což je vážně škoda, protože tam byla spousta náznaků na kvalitní a nezapomenutelné literární hrdiny. Připadá mi ale, že práci si autorka dala právě jen s Verity, možná ještě s Maddie, která mi ale nebyla nijak zvlášť sympatická. Možná je to mnou, nevím, třeba jsem až moc náročná, ale zkrátka se mi zdá, že tohle by mohlo být ještě o kousek lepší.

Celkem vzato jsem ale z téhle knížky poměrně dost nadšená. Sice mi to spojení historického románu a young adult literatury ze začátku moc nesedělo, ale nutno říct, že s tímhle se Weinová poprala dobře. Stejně jako kniha V šedých tónech má kniha potenciál oslovit spíš mladší čtenáře, ale jelikož to není jen nějaká romantická oddechovka, na kterou už si po přečtení ani nevzpomenete, tak doufám, že spoustě čtenářů z těch mladších ročníků právě díky knížce Krycí jméno Verity začne druhá světová válka připadat jako velmi, velmi zajímavé téma a třeba se pak díky tomu dostanou i k opravdovým literárním perlám.

Krycí jméno Verity (Code Name Verity) / Elizabeth Weinová / Petr Eliáš / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství CooBoo.

Mark Watney na Marsu neztrácí humor a naději

Úplně poprvé jsem se o téhle knížce dozvěděla od kamaráda. Pak jsem se vrátila do práce v kině a uviděla trailer na film. Bylo jasný, že si to musím přečíst, protože už jen anotace a trailer na film mě dokázaly navnadit.

Spisovatel Andy Weir nejprve zveřejňoval příběh postupně na svém blogu a až na naléhání svých fanoušků jej vydal nejprve v digitalizované a později i papírové verzi. Mark Watney je botanik a strojní inženýr, který se s dalšími pěti členy posádky vypraví na misi na Mars. Jenže se to tak trochu pokazí, posádka si myslí, že je Mark mrtvý a odletí z Marsu zpátky směrem Země. Jenže Mark není mrtvý ani trochu a s minimálním počtem přístrojů, jídla a dalších zásob uvízne na rudé planetě. Stráví na ní celkem rok a půl a během toho roku a půl se semkne nejen celá NASA, ale i celý svět, aby pomohl astronautovi, který se pokouší přežít nepřežitelné. Jejich snaha by byla ovšem celkem k ničemu, kdyby Mark nebyl víceméně geniální, zručný a neodolatelně vtipný. Jenže to vypadá, že ani tohle všechno nebude k jeho záchraně stačit.

Nikdy bych neřekla, že takový příběh může být tak uvěřitelný. Kdybych teď zadala do Googlu "Mark Watney", vůbec bych se nedivila, kdyby mi na Wikipedii vyjel dojemný životopis astronauta, který na Marsu strávil víc času, než všichni ostatní dohromady. Je to zvláštní kniha, psaná velice stroze a úsporně, vedená částečně jako lodní deník a částečně ukazující dění na Zemi (především v NASA). Je to plné matematických výpočtů (jejichž opravdovost nehodlám zpochybňovat), biologických a chemických úvah a vůbec, prostě něco, o čem bych dřív tvrdila, že mě asi tak docela bavit nebude. Ovšem když se za chemickými vzorečky skrývá úporná touha po přežití člověka, který je sám na celé planetě, zkrátka všechny ty vodíky a kyslíky nějak přežijete, protože chcete vědět, jak to s ním dopadne.

Až do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli to Mark přežije, ale držela jsem mu palce ze všech sil celou dobu. Přiroste vám k srdci za chviličku, a to k tomu ani nepotřebuje nějaké srdceryvnou story. Bála jsem se, že to tam bude plné malých dětí plakajících po tatínkovi, nebo přítelkyň se zlomeným srdcem, ale Andymu Weirovi se nějak zázračně podařilo celému tomuhle tyjátru vyvarovat. Mark je trochu geek, kterému ženské asi zrovna k nohám nepadají, ale je tak bystrý a báječně vtipný, že já bych mu možná k nohám i padla. Úžasně vtipný! Ten jeho suchý humor je k sežrání. Kromě toho mě bavila i posádka Hermésu, jsou to všechno takoví divní lidi, že vám jsou nakonec i sympatičtí. NASA mi ovšem splývá v řádku cizích jmen, které jsem si ani pořádně nezapamatovala. Všichni byli takoví nemastní, neslaní, ale je fakt, že ve finále to knize víceméně nijak neublížilo.

První čtvrtka knihy je psaná jen formou Markova deníku a když jsem se užuž začínala bát, že to bude pořád na jedno brdo, vstoupila do příběhu NASA a bylo to ok. Bylo to zajímavé, bylo to čtivé, bylo to velmi působivé. A bylo to velmi reálné, což hodně oceňuju, aby beletrie z vesmíru působila reálně, to už chce fakt mistra spisovatele, který není líný udělat si pořádné rešerše. I když je fakt, že tak devadesáti procent těch technických záležitostí s rovery a solárními panely jsem fakt nerozuměla, neměla jsem pocit, že by si to autor jen tak vycucal z prstu. 

Je to krásný příběh o houževnatosti člověka a o tom, že lidi by si prostě vždycky měli mezi sebou pomáhat, dokonce i když jsou nějakých těch pár světelných minut od naší planety. Na první pohled to není dojemné, spíš hodně sarkastické a fakt dost stručné, ale Andy Weir vás donutí zamyslet se i nad tím, co třeba Mark do svého deníku nenapsal, čeho čtenáře ušetřil. A ve velmi krátkých okamžicích se tu pak, když čtete pozorně, objevují i ty dojemné chvilky a jsou mnohem působivější, než kdyby to bylo jedno velké slzavé údolí na první pohled. Přiznávám, na závěr jsem taky slzu zamáčkla a nejsem si jistá, jestli to bylo z toho, jak kniha dopadla a nebo proto, že už končí.

Jo a ještě ten film! Trávím teď v práci opravdu hodně času a Marťana se mi podařilo vidět už nejméně desetkrát, takže vám můžu podat fakt podrobné srovnání. Omezím se jen na to, že je klasicky lepší knížka, ale film rozhodně patří k těm kvalitnějším adaptacím, nebudete se nudit a vlastně se vám to bude líbit, i když už si dopředu přečtete knížku a budete vědět, jak to celé dopadne. Kromě toho je tam Matt Damon a boží disco soundtrack. S kolegy v práci jsme při I will survive nikdy nedokázali vydržet v klidu a nejsem si jistá, jestli zákazníky víc bavil Mark Watney nebo my.

Marťan (The Martian) / Andy Weir / Michal Prokop / 2015

Pro lidi, kterým bije srdce pro knihy

To si tak prostě všimnete středně tlusté knížky s neutrální obálkou, kde je jablíčkový kabel, kafe, tužka a knížky a se stejně nicneříkajícím názvem - Okamžik všeho. A vůbec netušíte, že se do té knížky úplně poblázníte a budete svým spolubydlícím nadšeně vykládat příběh Maggie, Rajhita, Huga, Dizzyho a antikvariátu Vážka.

Tyjo, jak už je to dlouho, co jsem nenapsala článek na blog? Dva týdny? Pamatuju doby, kdy jsem netrpělivě čekala, až uplyne čtyřiadvacet hodin, abych přidala nový článek. Jenomže posledních pár dní bylo tak šílených, že mé online sdílení muselo jít trochu stranou. Abych byla upřímná, když teď mám chvilku volného času, radši si prostě jen tak čtu, než abych o tom i psala. O knize Okamžik všeho vám ale něco povědět musím.

Tahle kniha musí nutně potěšit každého booklovera, má k tomu veškeré předpoklady - věci od Applu, děj zasazený do Sillicon Valley, zaprášené knížky, Facebook a Twitter, milostný příběh, sympatického Inda, divnou smolařku, která vystudovala knihovnictví. Ta se jmenuje Maggie a místo, aby si hledala práci, tráví celé dny v antikvariátu Vážka. Shodou okolností tu objeví velký milostný příběh vepsaný mezi stránky Milence lady Chatterleyové. Přeruší konverzaci mezi dvěma lidmi, kteří se nikdy nepotkali a svůj osud díky tomu nasměruje úplně jiným směrem, než byly jakékoliv původní plány. 


Je to velmi milá, vtipná a místy dojemná knížka. Upřímně, není to knížka pro čtenáře, kteří opovrhují brakovou literaturou a oddělení červené knihovny obcházejí obloukem. Připadá mi, že autorka knihy, Shelly Kingová, chtěla ukázat, že nezáleží na tom, co čtete, důležité je to, že vůbec čtete. Že milovat knihy lze stejně dobře díky westernovým románkům jako díky Virginii Woolfové. Že nezáleží na tom, kdo tu knížku napsal, ale jestli ve vás zanechala nějaké emoce, jestli jste si z ní něco odnesli a jestli pokládáte čas věnovaný čtení jako dobře strávený. Víc než kterákoliv jiná kniha o knihách ve mě tahle zanechala dojem, že její autorka knihy skutečně zbožňuje. Jo a mimochodem, nikde jinde není vůně starých knih tak věrně popsaná jako právě v Okamžiku všeho.


Maggie se hledá a trvá jí to na můj vkus až moc dlouho, ale díkybohu se jí nakonec v hlavě rozbřeskne. Všichni hlavní účinkující v příběhu jsou milí, lehce praštění, divní a milují knížky a kombinaci tohohle všeho si prostě nejde nezamilovat, vy prostě chcete, aby se Maggie, Hugo, Rahjit, Dizzy, Jason, Miko, Avi a samozřejmě i kocour Grendel stali vašimi nejlepšími přáteli. Mě trochu mrzelo, že žádný z nich neměl nějaký pořádný škraloup, něco, co by z téhle knížky udělalo něco hlubšího než jen oddechové čtivo. Bohužel, postavy jsou na můj vkus až příliš povrchní.


Děj jako takový je ovšem zajímavý a proces záchrany antikvariátu jsem sledovala s velkým napětím. Upozorňuju, že pokud nevíte, co je to LinkedIn a že jablíčko není jen ovoce, budete mít s knížkou občas trochu potíže. Svým způsobem to připomíná třeba Nonstop knihkupectví pana Penumbry, prostě moderní technika smíchaná se starými, ohmatanými knihami. Kvalit pana Penumbry ovšem Okamžik všeho nedosahuje. Není to špatné, ale co si budeme povídat, Penumbra je prostě už trochu jiná liga.


Okamžik všeho je tak jako tak knížka hodná vaší pozornosti. Je to příběh pro lidi, kterým bije srdce pro knihy a nové technologie, pro lidi, kteří vědí, jaké je to blaho, když si uděláte hrnek horkého čaje, usalašíte se v novém křesle a a zaboříte nos do dobré knížky. A předtím to všechno vyfotíte na Instagram.


Okamžik všeho (The Moment of Everything) / Shelly Kingová / Martina Šímová / 2015

Skvělý společník ke sklence vína

Recenzi na Mortdecaiův případ s knírem jsem napsala už asi před měsícem, ale pořád jsem nebyla s to ji zveřejnit. Konečně, tady to je.

S Charliem Mortdecaiem jsem se poprvé seznámila v kině kde pracuju. Původně jsem na tenhle film chtěla jít (protože Johnny Depp), ale viděla jsem z filmu asi dvacet minut, a to mi stačilo. Na mě moc akční a nijak zvlášť vtipné mi to nepřipadalo, spíš jakože se o ten vtip hodně snaží. Jenže pak jsem zjistila, že je to natočené na motivy knížky a že ten Kyril Bonfiglioli, co to napsal, je fakt dobrý spisovatel a že to asi nebude úplně marná knížka.Takže nakonec se přihodilo, že film se mi sice nezdál, ale i tak jsem si přečetla původní příběh. A jsem ráda, že jsem to udělala, jinak bych se totiž ochudila o pravého Charlieho Mortdecaie!

O co tam jde? Je to veskrze taková hodně uvolněná detektivka, Charlie je žoviální obchodník s uměním, jehož aktuálně nejvíc zajímá jeho nový knír, zbožňuje svou manželku Johannu (která nenávidí jeho knír) a bude vyšetřovat jednu takovou vykonstruovanou vraždu profesorky. Je to vtipné, je to docela čtivé a rozhodně se u toho nebudete nudit, protože Charlie Mortdecai je pravděpodobně muž, kterého byste za kámoše fakt nechtěli, ale jste nesmírně zvědaví, co se mu zase vyrojí v hlavě. A vůbec, všechny postavy jsou perfektně vypracované a oblíbila jsem si jak Johannu, kterou jsem si v duchu nemohla nepředstavovat jako Gwyneth Paltrow, i Mortdecaiova sluhu Jocka.

Je to kreativní, je to excentrické, je to zvláštní, ale mně se to prostě líbilo. Kromě toho, že tleskám spisovateli, musím tentokrát složit poklonu i překladatelům, báječná práce. V knize na vás čeká britský humor ve své nejsušší podobě, takže před zakoupením doporučuji promyslet si, zda vás zrovna takový humor baví a nebo ještě lépe, přečíst si třeba v knihkupectví pár stránek, abyste věděli, do čeho jdete. Rozhodně to podle mě není kniha, kterou by ocenily masy, Mortdecaiův humor a přístup k životu jsou vskutku velmi svérázné.

Na druhou stranu, pokud vás tohle bude bavit, tak je tu velká pravděpodobnost, že si čtení fakt užijete. Já jsem se párkrát musela smát nahlas; na rozdíl od filmu se mi nezdálo, že by byl některý vtípek příliš prvoplánový nebo snaživý. Kyril Bonfiglioli vtipem přímo hýří a prokládá příběh notnou dávkou akce, napětí a drama, ale skoro nikdy to nejde brát úplně vážně. To je to jediné mínus, co mě napadá; že je to taková jednohubka, i když má velký potenciál, že ji přečtete, zasmějete se u ní, ale pak ji odložíte a už si na ni nevzpomenete. Dávám přednost knihám, které ve mě aspoň chvíli rezonují, ale na druhou stranu, nedovedu si představit lepšího společníka na posezení se sklenkou vína, než je právě Charlie Mortdecai.

Mortdecaiův záhadný případ s knírem (The Great Mortdecai Moustache Mystery) / Kyril Bonfiglioli / Martin Pokorný, Michala Marková / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

#ReadNordic



Ve čtvrtek jsem se nastěhovala zpátky do Prahy (tři přepravky s knížkama, dvě patra a moje chabý svaly nejsou dobrá kombinace) a hned jsem se šla večer mrknout na akci #ReadNordic do vily Štvanice. Čtete severskou literaturu? Tahle kampaň, kterou organizuje Skandinávský dům, teď plánuje spoustu akcí, které vyvrcholí Světem knihy 2016, jehož hlavním hostem budou právě Seveřané. Po včerejšku jsem z kampaně docela nadšená a plánuju se zúčastnit co nejvíc akcí, protože, co si budeme povídat, severská literatura za to stojí. Poslední knížka ze Skandinávie, kterou jsem přečetla, byl finský Literární spolek Laury Sněžné a s tou knížkou jsem prožila něco jako lásku na první pohled a rozhodně to byla jedna z těch nejlepších, které jsem četla v létě. Na #ReadNordic jsme si včera poslechli, co rádi čtou severští velvyslanci, koukli jsme se na fakt vtipné divadlo Severská literatura v 10 minutách od Ema mele a pak jsme prostě jen tak klábosili, fotili se, koukali na severské filmy a popíjeli cool drinky s názvy jako Harry Hole a Read me!


Jaké jsou vaše oblíbené severské knížky? Podělte se o ně se mnou v komentářích ;).



Pravda je podivnější než fikce

Neměnnost leopardích skvrn. Tuhle knížku jsem četla na doporučení Růžové pandy a upřímně, nejsem si jistá, o čem to vlastně přesně bylo, nebo jestli jsem tu knihu skutečně pochopila. Jediné, čím jsi sem upřímně jistá, je to, že se mi to navzdory tomu, jaký je to galimatyáš, vlastně docela dost líbilo.

Tuhle knížku jsem četla ještě během těch velkých veder u bazénu, proto má opět mírně zvlněné stránky od vody (jako většina mých letních knih), ale musím říct, že mnohem lépe se mi četla až když se ochladilo a já si k ní mohla dát cappuccino a cigaretu. O co tam jde? Neměnnost leopardích skvrn je příběh o spisovatelích. O tom, jaké to je napsat knihu, o tom, jaké to je ji nikdy nenapsat. Jak frustrující, kouzelné, šílené a nádherné je poskládat příběh do slov na papír.

Zápletka je dost divná, ale svým způsobem vlastně geniální. V knize se odehrává hned několik příběhů, ale velmi brzy vám začne docházet, že to je jedno a totéž, pokaždé však zasazeno do jiných kulis s trochu jinými herci. Vždycky se tam ale vyskytuje jeden nesmírně talentovaný a úspěšný spisovatel, jeho kumpán, který se knihu snaží napsat, ale marně, a pak je tu taky žena, samozřejmě, vždycky je tu nějaká. Tahle femme fatale se přátelí s úspěšným spisovatelem a s tím druhým si spíš jen tak zahrává.

Zpočátku to vypadalo na poklidný příběh z hodin tvůrčího psaní, ale nakonec se tam příběhy nabalují na sebe úplně bláznivým tempem a čtenář už za chvíli neví, kde je realita a kde fikce, i když je jasné, že celé je to vlastně fikce. Strašně ráda bych poznala, kde si vypravěč začíná vymýšlet a kde ještě zachytává střípky ze svého skutečného života, ale to bylo nad moje síly. Ovšem navzdory tomu, jak nespolehlivý vypravěč je, jsem si to čtení víceméně fakt užívala. Je to něco úplně jiného, než na co jsem z knih zvyklá. Autor knihy, Kristopher Jansma, v ní boří vše, co jsem o dobrých příbězích měla dosud zažité a podle mě víc než kde jinde ukazuje, že jako jasně, psaní je fakt dřina (a hodiny a hodiny mlácení do psacího stroje, i když všichni kolem vás mají laptopy, jak se zdá), ale taky je to skutečně o talentu. I když vám budou lidé tvrdit, že psát se můžete naučit, pokud nebudete mít ten správný nápad, tak jste stejně docela v háji.

Ani si nejsem jistá, jestli vám vůbec můžu knížku doporučit. Jakože líbila se mi, ale abych z ní byla stoprocentně nadšená, to se rozhodně říct nedá. Drtivou většinu času jsem z ní byla natolik zmatená, že až zpětně jsem si uvědomovala, že je to geniální dílo, které je napsané fakt výborně, kombinuje spoustu stylů a vůbec, má zkrátka něco do sebe. Ale číst to znovu? Ne, díky, v nejbližší době to tedy neplánuju.

Neměnnost leopardích skvrn (The Unchangeable Spots of Leopards) / Kristopher Jansma / Veronika Volhejnová / 2014

Víte, jak funguje Google?

To bylo teda na těch internetech zase pozdvižení, když si Google změnil fasádu svého loga. Mně to původní přišlo mnohem elegantnější, ale tohle je zas takové hravé, takže ani nevím, co se mi vlastně líbí víc. Každopádně, říkala jsem si, že když už ta změna proběhla, mohla bych taky konečně zveřejnit svou recenzi na knížku, která je právě o tomhle vyhledávači. Jmenuje se Jak funguje Google a napsali ji Eric Schmidt a Jonathan Rosenberg.

Poprvé jsem ji uviděla někde v knihkupectví a z krátkého prolistování mi připadala hrozně motivující a zajímavá, tak jsem si řekla, že to zkusím. Jenže než mi pak přišla poštou, dostaly se mi do tlapek zase jiné knihy, po kterých jsem toužila ještě o ždibec víc, pak jsem na to nějak neměla náladu, potom jsem si tedy kousek přečetla, ale po deseti stránkách jsem knížku bůhvíproč odložila, zkrátka a dobře, trvalo mi, než jsem se do ní skutečně začetla. Ale pak už to šlo jako po másle. Poctivě jsem ji přelouskala v rámci Dne nepřečtených knih (ok, nebylo to přesně ten den, trvalo to o něco déle, ale důležité je, že jsem si na ni konečně našla čas).

Upřímně, nezdá se mi, že by to bylo o Googlu jako takovém. Nejvíc jsem se těšila, že se dozvím nějaké tajné know-how, že se podívám do zákulisí, že se dozvím nějaké šťavnaté drby na všechny ty oslnivé brand managery... fajn, dělám si srandu, ale víte, co myslím. Když už si dá někdo práci s knihou o Googlu, čekala bych, že se dozvím něco, co jsem předtím ještě nevěděla. Myslím jako o tom zákulisí společnosti. Pár takových maličkostí by se našlo, ale nebylo to nic zásadního. Mnohem zajímavější info jsem vyzjistila z Nonstop knihkupectví pana Penumbry, ale bojím se teda, že tam asi všechno nebyla tak docela pravda.

Každopádně Jak funguje Google je víc než cokoliv jiného manažerská příručka. Nesmírně motivující a nakopávající, to jistě, ale "pouze" manažerská příručka. Nic víc v tom nehledejte. Pokud hodláte vést lidi X pracovat v týmu a vynikat při tom ve svém oboru, věřím, že vám knížka má co nabídnout. Každý si z ní asi odnese něco jiného, je z čeho vybírat. Na mnoha praktických příkladech ze života lidí v Google ukazují autoři spoustu různých principů, které se mohou osvědčit i vám ve vaší práci, nebo klidně i ve vašem studiu. Vlastně se dá říct, že je to svým způsobem i self-help literatura a takové já mám ráda. Takové, které jen planě nežvaní, ale v praxi umí dokázat, že když se chce, tak jde vážně snad úplně všechno.

Chválím čtivý styl (vůbec nechápu, proč jsem tu knížku tenkrát poprvé odložila, protože napodruhé jsem se pak ke konci nemohla od čtení odtrhnout) a jemný vtip a ironii, zvlášť tu, která byla trefně použitá v mnohých poznámkách pod čarou. Ty mi díky tomu ani moc nevadily. Věřím, že si kniha Jak funguje Google najde své čtenáře a i když bych si ji asi znovu nepřečetla, protože jednou zkrátka stačilo, neváhám ji doporučit dál.

Jak funguje Google (How Google Works) / Eric Schmidt, Jonathan Rosenberg / Martin Bednarski / 2015
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Satan na farmě

Ostré předměty byly fajn a Zmizelá dokonce skvělá, takže jsem neviděla jediný důvod, proč si nepřečíst i Temné kouty. Chvíli trvalo, než jsem dostala chuť na psychologický thriller, trvalo to přesně tak dlouho, než vyšla paperbacková verze s Charlize Theron na obálce, s tou Charlize Theron, která byla v Mad Maxovi šíleně skvělá a předpokládám, že je taková i ve filmových Temných koutech.

Ty jsem neviděla a upřímně, teď po dočtení si ani nejsem jistá, jestli bych to chtěla vidět. Ona je ta knížka fakt drsná a moje představivost mě při čtení dost děsila a asi nepotřebuju vidět tolik krve a nechutností na vlastní oči na velkém plátně. To byla takhle jednou jedna farma kdesi v Missouri, kde se jedné noci udála strašná vražda - kdosi tam brokovnicí zabil matku, sekerou jednu dceru a uškrcením druhou dceru. Nejmladší z nich, Libby, se podařilo utéct a schovat se. Z vražd byl obviněn teprve patnáctiletý syn zavražděné, údajně to mělo být obětování satanovi. Sedmiletá Libby tehdy svědčila proti svému bratrovi. V současnosti je Libby jedenatřicet, je to kleptomanka a moc se o sebe nedokáže starat. Když jí jakýsi podivný klub fanoušků jejího bratra, který už je pěkných pár let ve vězení na doživotí, nabídne, aby s nimi spolupracovala, souhlasí jen proto, že z nich může vytřískat nějaký ten dolar. A tak se rozbíhá amatérské vyšetřování, kdo že to tehdy vlastně v noci způsobil to nepředstavitelné neštěstí.


Já vím, že Gillian Flynnová není značka vysoké a hodnotné literatury a znám pár lidí, kteří nad ní vyloženě ohrnují nos, ale já prostě umím ocenit autora, který dokáže stvořit knihu, od které se nemůžete odtrhnout, ani kdybyste chtěli. Flynnová umí slušně načrtnout charaktery postav, zápletku, jednotlivé situace a dialogy jsou uvěřitelné a realistické. Co jí jde ale nejlépe - vybudování dramatické atmosféry. Jak se kniha blížila do finále, atmoška postupně zhoustla na maximum a já úplně cítila, jak mi srdce tepe čím dál tím rychleji, protože jsem věděla, že teď, za malou chviličku, to musí přijít, už se ta vražda odehraje, už zjistím, kdo to udělal. Závěr knihy jsem četla v noci, někdy kolem půlnoci a byla jsem z toho setsakramentsky vyděšená. Na jednu stranu se docela ráda bojím, ale když jste doma sami, je asi lepší dočíst toho Márqueze, než se děsit s Gillian Flynnovou.


Co se mi tentokrát nelíbilo, to bylo přehršle postav, jenž byly více či méně nevýrazné. Rodinka Dayových byla v pohodě, stejně tak mě bavila i Benova sebedestruktivní přítelkyně Diondra a Libby vlastně taky, ale jinak... takové nemastné neslané, polovinu bych ubrala. Taky mě hrozně moc zklamal závěr, jako fajn, v thrillerech se možná očekává jasný a definitivní uzavřený konec, ale od těch vražd jsem si tedy slibovala o dost víc. Že bude vrah někdo, o kom jsem vůbec neuvažovala, ale kdo byl celou dobu někde poblíž. A ne že to autorka prostě nějak narychlo splácá, abych to dávalo jakýs takýs smysl.

Za mě jsou Temné kouty ze všech tří knih od Flynnové ta nejslabší, ale pořád vysoko nad průměrem svého žánru. Pokud vám nevadí  permanentní mráz po zádech a nějaká ta krev, jděte do toho. Je to čtivé až běda, navzdory tomu, že kvalit Zmizelé to rozhodně nedosahuje, Flynnová je pořád přece jen zárukou, že se u toho nudit nebudete.

Temné kouty (Dark Places) / Gillian Flynnová / Pavel Medek / 2015

To nejlepší z mého letního čtení

Co si pamatuju nejvíc z letošního léta? Vedro! Hodiny a hodiny v bazénu, litry ledové kávy, varhánky na prstech, západy slunce s lahví vína v ruce, vesnické zábavy, nějaké ty letní lásky, ranní procházky a nekonečné lehárko s knížkou v ruce. Letní čtení je - stejně jako čtení v jiných ročních obdobích - úplně jiné, něčím specifické. Patří k němu (aspoň pro mě) rybízové koláče, deka, čerstvé maliny a ostružiny, ledové kafe nebo ledová limonáda (co si budeme povídat, všechno ledové bylo letos fajn), nanuky a zmrzlina. V létě jsou stránky knížek zvlněné od chlorované vody a upatlané od krému s vysokým faktorem.

Za dva měsíce se mi jich podařilo přečíst relativně hodně; rozhodně víc, než jsem očekávala. Přivezla jsem si domů z Prahy jednu "várku", o které jsem předpokládala, že bude mým letním základem na celé dva měsíce, ale už po dvou týdnech jsem neměla co číst. Letos v létě jsem zase po dlouhé době podnikla průzkumný výlet do místní městské knihovny, pár knížek jsem vydyndala na svých známých a vůbec, už od začátku jsem neodhadla svoje možnosti. Teď na konci už si dokonce znovu připomínám své nejmilejší knížky - Tuláka po hvězdách a Lolitu, jak jste si určitě všimli na mém Instagramu a na facebookové stránce blogu.


Během července i srpna se mi podařilo narazit na spoustu, spoustu krásných knih. Jednou z nich byl rozhodně Jeden den, na který se tu ještě objeví recenze. Stejnojmenný film s mou oblíbenou Anne Hathaway už jsem viděla dávno a jo, líbil se mi, ale zatraceně, té knížce se ani zdaleka nevyrovná! Proč mi někdo neřekl, jak moc jen to skvělé? Jestli se vám ten film líbil, tak se z knihy zblázníte radostí, protože mi přišlo, že každý dialog ve filmu je asi tak špetka toho skutečně skvělého a podnětného rozhovoru v knize. Víc vám povím až v té recenzi, ale rozhodně, rozhodně, rozhodně tu knihu budu hodně chválit.


Dalším úžasným zážitkem, jemuž předcházel film, byl Nekonečný příběh. Znám to už odmalička, ale stejně, jak já brečela, když musel Átrej nechat Artexe v bažinách! Ani nevím, jak to popsat, aby vám bylo jasné, co pro mě ta kniha znamenala. Pokusila jsem se o to tak nějak v recenzi, ale je to jedna z těch, o nichž slovy tak docela dobře nejde vyjádřit, co při jejich čtení vlastně cítíte. (Ok, to zní trochu melodramaticky, ale je to pravda. Vy mi určitě rozumíte.) Oproti tomu Literární spolek Laury Sněžné byl víc než cokoliv jiného velké překvapení. Tenhle finský paperback s tou svou něžnou zasněženou obálkou tváří jako milá a nevinná pohádka, ale je to dost naturalistické a plné magického realismu. Recenze toho poví víc.


Nebyla jsem si jistá, jestli mám vám víc doporučit Backmanovo Babička pozdravuje a omlouvá se, nebo Gaimanovu Koralinu. Obě knihy jsou skvělé, ale Koralina má možná přece jen o trochu navrch, protože je to prostě Neil Gaiman, moje velká literární láska, přes to vlak zkrátka nejede. Taktéž se tu na ni brzy objeví recenze a můžu vám říct, že číst tuhle knihu v noci sama doma není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Po dočtení jsem měla dvě tři noční můry, ve kterých figurovaly lidé s knoflíkovýma očima. Je to typicky gaimanovsky jednoduše psané, ale mezi řádky se skrývá tolik moudra a napětí, že byste mu za tak skvělou knížku nejradši vlepili pusu. Vskutku.


Letos v létě jsem sáhla i po několika knihách z klasické literatury a nemohla jsem udělat lépe, než když jsem si ke čtení vybrala Hardyho román Daleko od hlučícího davu. Během školního roku bych na všechny ty popisy anglických vřesovišť neměla trpělivost, ale teď jsem si je doslova vychutnávala (labužník, víteco) a jsem vážně ráda, že někoho napadlo natočit podle téhle knížky film, protože jinak bych o ní nejspíš ani nezavadila pohledem. Kniha Daleko od hlučícího davu už má na blogu taky svůj vlastní článek a může se honosit tím, že je úplně první knihou, kterou na recenzi fotil můj nový fotoaparát, k němuž jsem si za srpen vybudovala velmi silnou citovou vazbu.


Poslední knížka, kterou tady zmíním, je česká - aspoň jedna! Povídková sbírka Spoušť je nejvíc vymazlená a pochází z grafické dílny Martina T. Peciny, což je člověk, o kterém jsem si toho v létě zjistila poměrně dost, protože, světe div se, prošlo pod jeho rukama spoustu knížek, které jsem četla. Spouť je krásná nejen navenek, ale hlavně uvnitř, samozřejmě. Po dlouhé době mě bavily povídky, o které jinak zrovna dvakrát moc nestojím, takže klobouk dolů před jejich autorkou Sárou Vybíralovou. V recenzi si o ní můžete počíst do detailu.



A teď je řada na vás - povězte mi o tom, co jste v létě četli, proč jste to četli, kde jste četli nejradši a jaké je vaše letní knižní best of! :)

20 maličkostí o mně

Možná si říkáte, že je to divné, když po letech recenzí a semtam nějaké té fotky najednou přidávám články úplně mimo. Vysvětlení čtěte tady, ale můžu vám taky prozradit, že kritizování (i chválení!) knížek mi chybí víc, než jsem čekala, už je to skoro jako reflex, prostě přečtu knihu a chci vám dát vědět, jak se mi to líbilo. Takže pěkně od prvního září tu zase bude jedna recenze za druhou. Teď se ale posadíme a přečteme si, co je ta Jane vlastně zač. A abych poznala i já vás, tak mi každý, kdo přečte článek až do konce, napíše asponň jednu věc o sobě. Dík! :)

1. Když jsem byla malá, fakt jsem nesnášela svoje jméno. Jana. Nuda. Dost často jsem svoje okolí nutila, aby mi říkalo jinak - třeba Alexandro, Rosalindo, nebo Jasmíno - podle toho, jakou knihu jsem měla zrovna rozečtenou. Svoje jméno jsem si oblíbila až ve chvíli, kdy se mi poprvé dostala do tlapek Jana Eyrová. Kdo by se nechtěl ztotožnit s někým tak senzačním, jako je hrdinka od Charlotte Brontëové? Od té doby mám své jméno ráda, kromě chvil, kdy mi někdo, kdo mě nezná, řekne "Jano". Taky vám to zní tak divně tvrdě? Chápu, že mi cizí lidé nemůžou říkat Janičko, ale stejně vždycky zatnu zuby, když mě osloví Jano.


2. Dvakrát jsem se nedostala na svou vysněnou vejšku. Poprvé asi o deset, podruhé jen o pět bodů. Kdybych zakroužkovala á místo bé, mohla jsem mít příští rok titul z bohemistiky. Připadala jsem si dvakrát pěkně trapně, že mě nevzali, ale teď to beru vcelku pozitivně. První rok po gymplu jsem strávila na oboru Sociální práce a i když to nebyl úplně můj šálek kávy, hodně jsem se toho naučila (minimálně vím, na jaké sociální dávky mám v budoucnu nárok a jak si je zajistím) a docela dost mě (v dobrém) poznamenaly exkurze do domovů pro seniory, Domu světla a do míst, kde si feťáci vyměňují jehly. Teď studuju informační management se zaměřením na knihovnictví a ty kamarády a zážitky, co díky tomuhle rozhodnutí mám, bych neměnila za nic na světě.

3. Nejsem schopná udržovat kolem sebe pořádek. Jsem schopná uklidit, vlastně docela dost dobře, když na to mám zrovna chuť. Ale nikdy mi to moc dlouho nevydrží a kolem mě se vyskytuje konstantní, nepřetržitý chaos. Já se v něm vyznám. Všechny hromady knížek na psacím stole mám v takovém prazvláštním bordelu, který mi dává smysl. Všechno oblečení ve skříni je v jedné nepřehledné změti, ze které vždycky dokážu vytáhnout správný kousek. Ale žít se mnou, zvlášť pokud jste tvor, který si libuje v minimalismu a dokonalém pořádku, je docela o nervy.


4. Až do svých dvaceti let jsem nepila kávu. Chuťově byla odporná. Voněla mi, to jistě, ale jinak mi kofein nic neříkal a nechápala jsem, proč s tím probůh všichni tolik nadělají. Pak jsem se skamarádila se spolužačkou, která mě začala vodit do kaváren a mě připadalo hloupé si tam pořád objednávat jen fresh a čaj, když je to KAVÁRNA, žejo. Fakt nevím, co se to ve mně zlomilo, ale najednou jsem si začala vychutnávat karamelové latté z Costa Coffee. Pak jsem přešla na obyčejné latté. Teď už si dávám jen cappuccino nebo maximálně macchiato a nedivila bych se, kdybych si za chvíli užívala šálek espressa. Kafe ovšem piju na chuť, nevím jak vás, ale mě to nikdy nijak zvlášť nevzpružilo.


5. Až do svých jednadvaceti let jsem nekouřila. Vlastně mi to přišlo dost divné, začínat s tím teď, frajer jste byli s cigaretou na základce, ale kdybych chtěla být in, měla bych spíš začít s paleo dietou, veganstvím, běháním a kdovíčím příšerným ještě.


6. Ještě nikdy mě nepíchla včela ani vosa.


7. Trpím peristerofobií. Tyjo, to zní docela vznešeně, co? Ale já se fakt hrozně bojím holubů. Hlavně těch vypasených pražských, kterým se musíte vyhýbat vy, protože milostpáni zkrátka za žádnou cenu z cesty neuhnou. Vzhledem k tomu, že je živí odhozená Kinder Buena a benzínové výpary, jsou to nejspíš fakt nebezpeční tvorové a měli bychom se před nimi mít na pozoru. Je tak pro sichr.


8. Neumím chodit pozdě. I když bych chtěla! Ale nejde to, žiju totiž s lidmi, kteří chodí pozdě permanentně. Moje máma jako by fungovala v časovém pásmu, kde se všechno děje až o patnáct minut později, většina mých kamarádek nerozlišuje rozdíl mezi půl a celou. Když jsem chtěla jednou jedinkrát přijít na rande později než můj expřítel a se sebezapřením jsem se dostavila na smluvené místo o čtvrt hodiny déle, on měl zrovna náhodou dvacet minut zpoždění. Očividně je mi souzeno pořád někde na někoho čekat.


9. Nevydržím sama se sebou moc dlouho. To znamená, že jakmile mám před sebou dvouapůlhodinovou cestu do Prahy, je nutností přibalit s sebou i kamaráda, knížku, nebo sluchátka, v nejlepším případě všechno najednou. Nechci riskovat, že zůstanu jen s vlastními myšlenkami.


10. Bojím se řídit auto. Uměla jsem to v osmnácti, teď už ne. V autoškole mě měl na starost jeden velmi hodný postarší pán, který měl se mnou svatou trpělivost a i když se mě párkrát zeptal, jestli radši nechci zůstat u ježdění na kole, nakonec mě zdárně dovedl až ke zkouškám. Čeho že se to přesně bojím? Jsem výjimka z ženského pravidla a nedokážu, prostě fakt nedokážu dělat víc věcí najednou. Dělá mi problém i umývat nádobí a při tom si s někým povídat, natož řídit, mačkat pedály, blikat, sledovat provoz, značky, rychle reagovat... ne, to prostě nedávám. Takže si zvesela hýčkám svůj průkaz řidiče v peněžence, ale už si ani pořádně nepamatuju, jak nastartovat. Ale nebojte, kdybych se přece jen jednou odhodlala vrátit se za volant, nejdřív se pokorně vrátím k hodinám jízd v autoškole.


11. Když už jsme u toho ježdění... neumím jezdit na kole. Dá se říct, že jsem poměrně dopravně omezená. Rodiče mě to dlouho a trpělivě učili a myslím, že jsem to chvíli bez těch přídavných koleček i zvládala, ale nějak teď nedokážu udržet rovnováhu a vůbec, je to v podstatě to samé jako ježdění autem, prostě moc věcí najednou. Takový to "je to jako jízda na kole, to se nezapomíná" jsou jen kecy.


12. Mám dvě tetování. První jsem si nechala udělat v šestnácti a ne, nebyla to žádná rebelie, vlastně jsem ho dostala od rodičů k Vánocům. Chápu, že to někomu může připadat jako slušné téma k hovoru, ale fakt nemám ráda, když se mě lidé vyptávají, proč jsem si nechala vytetovat zrovna tohle, co to znamená a jestli se nebojím, jak v tom budu vypadat, až mi bude šedesát. Prostě lidem jejich tetování chvalte a nevyptávejte se, když budou chtít, tak o tom začnou mluvit sami.


13. Miluju Vánoce. Jakože fakt hodně. Dokážu hodiny a hodiny zírat na osvětýlkované domy, zastavuju se u každé ozdobené výlohy a dojímá mě plápolající plamínek všech čajových svíček. Z mobilu vysypu všechny písničky a nechám tam jen svou vánoční složku, kterou poslouchám až do 31. prosince. Nepotřebuju kupu dárků pod stromečkem, nebere mě velký vánoční úklid a koneckonců ani toho kapra nejím úplně nadšeně, ale celková vánoční atmosféra je zatraceně fajn a kdo říká, že teď už jsou Vánoce celé takové komerční a americké, tak je pěkně hloupý, protože Vánoce jsou krásné vždycky a je mi vcelku jedno, jestli k nim hraje vánoční song od Coldplay nebo od Jana Jakuba Ryby.


14. Neumím vařit. Respektive, většinou jsem líná vařit. Mívám takové chvíle, kdy se ve mně probudí hospodyňka, která proletí kuchyní jako uragán a zanechá za sebou šílený nepořádek a pár připálených čokoládových muffinů. Ale fakt je, že mi vaření většinou připadá jako hrozná ztráta času, který by se dal využít mnohem lépe. Nakonec to vypadá tak, že stejně nic nestíhám, protože jsem mistr prokrastinace a ještě k tomu mizerně jím.

15. Doma si o mě myslí, že jsem namyšlená Pražačka a v Praze si o mě říkají, že jsem vesnický balík. Když přijedu domů, každou chvíli od někoho slyším "no to víš, to ty v Praze řešit nemusíš" a "nojó, Praha, tam je to určitě jinak" a ještě "to si vy v Praze ani neumíte představit". Moji pražští kamarádi si zase myslí, že když jedu domů na Šumavu, můj den probíhá asi tak, že si ráno na louce uviju věnec z kopretin, pak podojím kozu / krávu, uhnětu domácí buchty a jitrnice a večer se se štamgasty v hospodě zpiju domácí slivovicí. Není to tak. Vtipné je, že nejlepší a nejstylovější kavárnu jsem našla tady na Šumavě a ta nejlepší venkovní místa na čtení mám zase vytipovaná v Praze. 

16. Nejradši ze všech mám ráda neplánované, spontánní akce.

17. Moje nejoblíbenější hudební skupina je Of Monsters and Men. Měla jsem je ráda už od té doby, co jsem v rádiu slyšela jejich první song, ale když už o někom řeknu, že je to můj oblíbený interpret, musí se mi zamlouvat aspoň devadesát procent toho, co od něj uslyším. Můžu hrdě říct, že od Of Monsters and Men jsem slyšela všechny jejich ofiko písničky a fakticky není ani jedna, která by se mi úplně nelíbila.

18. Ráda si představuju, co by mohlo být. V tomhle směru moje fantazie nezná mezí. Obvykle si pustím písničky do sluchátek a podle aktuálního songu si představuju buď veselé, nebo smutné věci. Většinou je to dost morbidní (protože mi nedělá problém představit si vlastní pohřeb), nebo neuspokojivé (protože si imaginárně zkrášluju něco, co se už stalo a nepotěšilo mě), nebo si představuju něco, co se teprve stát má, a to je vůbec nejhorší, protože pak žiju se spoustou velkých očekávání a není v silách většiny lidí je splnit tak, aby to do puntíku odpovídalo mým představám. Takže jsem pak dost často zklamaná.

19. Nemám ráda děti. Myslím takové ty úplně maličkaté, které můžete nedopatřením zmáčknout nebo upustit, na které byste se měli usmívat, ve kterých byste měli hledat podobu s jejich rodiči (jenž tam ve skutečnosti nikdy, nikdy, nikdy není) a které jsou prý neskonale roztomilé. Jsem v pohodě s dětmi, se kterými si můžu popovídat, ale ty mrňavé mě obvykle trochu děsí.

20. Můj dreamjob je propagace knih a čtení. Záměrně to říkám tak obecně a nekonkrétně, protože kdoví, kam se po škole vrtnu, ale momentálně mě nenapadá nic krásnějšího, než celý život ponoukat lidi k tomu, aby víc četli. Chtěla jsem být spoustu věcí, od učitelky přes forenzní psycholožku až po profesionální scenáristku a recenzentku knih. Ale momentálně mi pracovat v knižním marketingu připadá o dost víc "cool" než dělat třeba krotitele tygrů.