Jana Florentýna Zatloukalová: Psaní je algoritmus

Na včerejší recenzi nové české kuchařky Snídaně u Florentýny dnes navážu rozhovorem s její autorkou Janou Florentýnou Zatloukalovou. S Florentýnou jsem se sešla v pražské kavárně Můj šálek kávy a trochu jsem ji pro vás vyzpovídala.

Florentýna nejdřív byla jen internetovou přezdívkou, ale nakonec se tak vžila, že si ji autorka celkem 4 kuchařek nechala napsat i do občanky. Její kulinářská edice Kuchařka pro dceru slaví velký úspěch. Vystudovaná inženýrka ekonomie se stala jednou z českých spisovatelek i navzdory tomu, že psaní slohových prací pro ní byla ve škole ta nejhorší věc na světě, hned po tělocviku. Oproti tomu milovala matematiku a fyziku.



,,Vaření má svou logiku."


,,Ta matematika s tím hrozně souvisí, i když se to nezdá. I psaní, byť je čeština tak hrozně moc bohatý jazyk, je jenom algoritmus. Je to prostě určitý soubor pravidel, která fungují a když je člověk dodržuje, vytvoří pěkný text. A to samé se dá aplikovat na vaření. Kdo někdy vařil, ví, že to má svou logiku. A kdo ji pochopí, ten si ho zamiluje. Takže takovým mým tajným snem a cílem je vysvětlovat tu logiku, předávat jí dál, předávat dál to pochopení, co se v kuchyni děje při krájení, vaření, dušení."

A jak se vlastně Florentýna dostala k psaní kuchařek? ,,Nebyl to žádný vnější impuls. Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem začala shromažďovat své poznámky, jak jsem se postupně učila vařit, a zjišťovala jsem, jak to funguje. Jak udělat dobrý guláš, jak usmažit šťavnaté řízky. Byly to v podstatě takové hrozně praktické rady do vaření, které v té době v žádných kuchařkách nebyly. Všechny recepty byly na dvě věty a všechno bylo v 1. osobě množného čísla, což mně osobně hrozně vadilo. Vždycky tam bylo: 'Nakrájíme mrkev, osmahneme kus másla...' Jako kdo my? Já přece s autorkou nekrájím.

Napadlo mě, že by ty poznámky mohly zajímat i někoho jiného, že to vlastně není užitečné jen pro mě, která se k tomu vrací, protože si nic nepamatuje." Florentýna sbírala odvahu 2 roky, než oslovila nakladatele se svou první kuchařkou. Kuchařku pro dceru měla velký úspěch. Následovala Vánoční kuchařka pro dceru a Hovory s řezníkem. Nejnovější Snídaně u Florentýny vyšla ve vydavatelství Mrs. Wolf, které založila Jana Florentýna Zatloukalová.

Vydat kuchařku je kumšt. Na co je dobré myslet při tom, když se rozhodnete napsat něco takového? ,,Je fajn si uvědomit, že receptů na všechno existuje zadarmo na internetu mnoho. Víc, než je potřeba. Bohužel, na internetu člověk nepozná, zda ten recept funguje nebo ne. Dá se usuzovat z komentářů, ale je to zdroj, který je zdarma a s tím je k tomu třeba přistupovat. Takže jestliže mám v plánu napsat kuchařku, tak musím přemýšlet, jakou přidanou hodnotu těm svým receptům dodám, abych za ně mohla chtít peníze. Moje přidaná hodnota je v tom, že se snažím vysvětlovat, co se s jídlem, s těmi surovinami, postupně děje při přípravě, na co si dávat pozor, vyprávět, co se mi nepovedlo, aby čtenář neudělal stejnou chybu."

Pokud by vás zajímalo, jak dobře napsat recept - jaké jsou jeho náležitosti, jak ho nazvat, jak uspořádat suroviny, kterým slovům se vyhnout, nebo v jaké osobě psát - mrkněte na Florentýnin web kucharkaprodceru.cz. Najdete tam spoustu tipů a rad. 

Co se psaní týče, dokud prý nemá téma, tak se do beletrie Florentýna pouštět nebude. ,,Já mám pocit, že než o něčem napíšu, tak o tom musím všechno vědět. Takže musím mít veškeré informace a ještě se pro jistotu někde zeptat a pak si to ještě někde ověřit. Je to tak s recepty i s informacemi, které okolo těch receptů dávám. Takže než bych začala psát beletrii, tak bych asi musela nastudovat spoustu knížek o tom, jak ji psát, a dalších spoustu knížek o tom, jak vystavět příběh a udělat zápletku."

Protože jsme se sešli hlavně díky kuchařce Snídaně u Florentýny, jejímž tématem jsou dopolední jídla, povídali jsme si i o tom, jak to chodí o snídaních u Zatloukalů. Většinou se prý snídá müsli s jogurtem, nebo s mlékem. Ale Florentýna není jen mistryní v oboru snídaní, brunche a dopoledních svačinek. Dokazuje to i bistro, které si otevřela a kde se vařila tradiční prvorepubliková kuchyně. ,,Hodně jsme se inspirovali tím, co se vaří v Rakousku. Jídla tam zůstala poctivá, vypiplaná, zatímco u nás se šidila a zjednodušovala."

Víte, co mají společného jídlo a móda? Hned v úvodu Snídaně s Florentýnou se to dozvíte. Co se týče módy, tak se Florentýna trendy příliš ovlivnit nenechá, u jídla více. ,,Ráda zkouším nové věci, ráda zkouším nové suroviny, ale stejně z 80% je můj jídelníček český. Žijeme v Česku a ten náš český model stravy je nám předepsaný. Naše tělo ho potřebuje, nebo dokonce očekává, a zkoušet se z toho vymanit je nejspíš nesmysl."


,,Bez vnějších písemných vlivů degeneruje úroveň psaní."


Kulinářské trendy sleduje Florentýna i prostřednictvím food blogů, nebo sociálních sítí. ,,Zvlášť Pinterest. Ale ne, že bych tam něco sdílela. Ukládám si, co se mi líbí, takže inspirace. To je asi ta sociální síť, kterou používám pro sledování trendů. A potom ještě Twitter, myslím, že mi přináší spoustu nového, o nových knihách, o tom, co se děje ve světě a tak."

Moje poslední otázka na Florentýnu byla vzhledem k mému blogu ta nejdůležitější. Ptala jsem se, jestli ráda čte a aby prozradila své oblíbené autory.

,,Já úplně zbožňuju čtení. Ale celý den koukám na písmenka. Sednout si ke knížce mě pak stojí hrozné přemáhání. Vím, že jako autor musím číst, ne, že jen chci číst, ale musím číst, protože bez vnějších písemných vlivů degeneruje úroveň psaní. Musím si vybírat autory, které čtu, protože nemám na všechny tolik času. Jsem ve fázi, kdy přemýšlím o audioknihách. Sice ten text neuvidím, ale doufám, že veškerou interpunkci a krásu toho textu aspoň uslyším a asi je budu poslouchat v autě.

Nejvíc čtu o prázdninách, to jsem schopná přelouskat jednu knížku denně, protože mám strašný absťák z celého zbytku roku. O prázdninách nepíšu. Jakmile mají děti poslední den školy, tak tak si dělám poslední den práce a držím s nimi prázdniny. 

A oblíbení autoři? Z těch základních Jeffrey Archer. Mám pocit, že ho mám přečteného celého, kromě těch jeho vězeňských deníků, a čtu ho v angličtině. Poslední knížka mě teď lehce zklamala, protože mám pocit, že ty nápady jsem u něj už někde četla. No a v poslední době jsem se hrozně bavila u Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel."

P. S.: Na blogu až do 5. září probíhá soutěž inspirovaná právě Snídaní u Florentýny, neváhejte a zúčastněte se! ;)


Zaujala vás spisovatelka Florentýna? Přemýšleli jste někdy nad vydáním kuchařky? A jak se vám líbí Snídaně u Florentýny? :)

Snídaně u Florentýny je kulinářský i grafický zázrak

Říká se: Snídani sněz celou, o oběd se poděl s přítelem a večeři přenech nepříteli. Myslím ale, že když by vám vařila Florentýna, tak byste slupli sami jak snídani, tak oběd i večeři a nikomu nenechali ani drobeček. Takhle dobré jsou totiž recepty Jany Florentýny Zatloukalové, jejíž nejnovější kuchařku jsem teď dočetla.

Snídaně u Florentýny je už její čtvrtá knížka patřící do edice Kuchařka pro dceru. V téhle najdete tipy na spoustu krásných, zdravých a vyvážených snídaní. Můžete si pochutnat na domácím müsli, vyrobit pravé belgické vafle, poradit si s vajíčky na všechny způsoby. Najdete tu všechno o brunchi, dopoledních sendvičových svačinkách a lehkých obědech do krabičky. Pro milovníky první části dne je tahle kuchařka jako stvořená. Tedy i pro mě. Možná už jste si na Instagramu všimli, že bez pořádné snídaně by můj den nebyl dokonalý.

Co se mi na téhle kuchařce zamlouvá nejvíc? Že to není jen o receptech. Když jí čtete, máte pocit, jako by vám to vyprávěla vaše máma. Fakt. Florentýna vám na začátku každé etudy (neboli kapitoly) povídá, proč že to vlastně po müsli dobře myslí, co má společného jídlo a móda, jak se perfektně připravit na brunch... Je to milé, čtivé a vlastně skoro napínavé. V jednotlivých pokynech u receptů najdete kromě surovin a postupu taky vysvětlení, proč to musíte dělat právě takhle a ne jinak, jak daná surovina vypadá v daný moment, co si musíte ohlídat. Taky jste varováni před možnými chybami a katastrofami, které by se mohly stát. Jednoduše, srozumitelně. Prostě jsem měla pocit, jako by nade mnou stála moje máma a říkala mi, co dělat. Občas mě trochu pošťouchla, předala mi svoje rady a tipy, zavtipkovala, všechno mi vysvětlila. Takové to je, vařit s Florentýnou.

Druhou důležitou kladnou stránkou knížky je její vzhled. Vždycky se mi tenhle lehce vintage styl zamlouval, takže jsem z knížky po grafické stránce byla nadšená. Koncipovat název a ilustrace podle Snídaně u Tiffanyho mi přijde geniální! A znovu mi to připomnělo, že si tu knížku musím už konečně přečíst. Sama Florentýna na několika fotkách pózuje v Pařížské ulici u Tiffanyho právě ve stylu Audrey Hepburn a fotografie jídel, které má na svědomí Michal Ureš, jsou nastylizované podobně, jako tomu je na těch nejfajnovějších food blozích. I kdyby text nestál za nic, tak by stálo za to si tu knihu pořídit jen kvůli ilustracím a celkovému vzhledu.

Naštěstí je ale oboje parádní. Opravdu mě nenapadá nic, co by se mi na Snídani u Florentýny nezdálo. Dokonce jsem knížku četla skoro stejně, jako bych četla nějakou beletrii; prostě jsem si pročítala jednotlivé recepty a povídací vsuvky a bavila jsem se u toho stejně jako u nějakého románu. I to jídlo z receptů, vsadím se, bude báječné. Zatím jsem zkoušela jablečné šneky z listového těsta, po kterých se u nás doma zaprášilo asi tak za deset minut. Podruhé jsem dělala sendviče s pečenou červenou řepou a ty jsem už ani nestačila ochutnat. Každopádně, je jasné, že odteď budu snídat ještě stylověji.

P. S.: Na blogu až do 5. září probíhá soutěž inspirovaná právě Snídaní u Florentýny, neváhejte a zúčastněte se! ;)


Co říkáte na novou kuchařku od Florentýny? A snídáte rádi? :)


Snídaně u Florentýny / Jana Florentýna Zatloukalová / 2014
Za knihu děkuji knihkupectví Martinus.cz.
Za fotopodlahu z první fotky děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.


Kluk, co rád čte


Mým dalším fotomodelem je kamarád Karel, který mi zapózoval s knížkou i bez ní. Fotili jsme u starých garáží, kde se údajně fotit nesmí, tak to mělo prima adrenalinový nádech. Naštěstí nás nikdo nevykázal. Nejdřív jsem si myslela, že budu fotit jen knížky, pak jsem zjistila, že mě baví fotit lidi... no a nejvíc ze všeho se mi, očividně, líbí fotit lidi s knížkami. :)

Co fotíte nejradši vy? A jak se vám líbí dnešní fotky?

Čas mezi šitím je ideální čtení na prázdniny

Trochu mě mrzí, že se mi román Čas mezi šitím nedostal do tlapek už na začátku prázdnin, protože je to prostě ideální letní čtení a já bych vás o něm mohla informovat mnohem dřív. Ale co, tak teď aspoň zavzpomínáte na horké letní dny, žejo.

Protože Čas mezi šitím rozhodně stojí za přečtení. Začala jsem po něm toužit, hned jak jsem se dozvěděla, že ho Jota vydá. Španělský bestseller vyšel už před pěti lety, postupně celkem ve třiceti jazycích. Letos byl konečně tenhle debut španělské profesorky angličtiny Maríi Dueňasové přeložen i do češtiny.


Prý že to připomíná filmovou Casablanku, což nemůžu potvrdit, neviděla jsem. Jestli je to ale v Casablance o romantice, politice, módě, důležitých historických událostech, je to napínavé a čtivé a prostě dobré, tak jo, podobá se to Casablance. Čas mezi šitím má všechny tyhle klady, což ho řadí mezi mé nejoblíbenější letní knihy.

Příběh se odehrává v první polovině 20. století.Hlavní hrdinka Sira se z chudé švadlenky díky otcově pohádkovému bohatství stane majetnou milenkou sličného mládence. Z mládence se ovšem vyklube marnotratník a lotr, když před občanskou válkou v Madridu prchnou do Maroka. Sira se ocitá v cizí zemi, úplně sama... a nakonec jí nezbývá nic jiného, než za pomoci přátel popadnout špulku do jedné ruky a jehlu do druhé. Nakonec v Tetuánu vybuduje úspěšný a šik módní salon, stane se špionážní agentkou ve válce, osudovou a sebevědomou ženou. Z ošklivého káčátka se zkrátka vyklubala bílá labuť. Její životní osudy jsou spletité a než se se Sirou doberete zdárného konce, napadne vás asi tak dvacet možných rozuzlení.

věřila v happyend, samozřejmě. A musím vám prozradit, že hlavní postavu jsem si zkrátka nedokázala oblíbit. Příběh je vyprávěn v ich formě právě z pohledu Siry a i když mi nevadila, tak mi zkrátka sympatická nebyla. Mám totiž takový dojem, že se ze všech protivenství nedostala proto, že by byla tak houževnatá, nebo inteligentní, nebo důvtipná, ale jen a pouze proto, že se vždycky objevil někdo, kdo jí řekl, co má dělat. Nebýt těchto popostrčení, nejspíš by Sira dál živořila jako průměrná madridská švadlenka. 

Další věcí, která mi na románu krapet nesedla, byl fakt, že je psán až příliš povrchně. Byla bych radši, kdyby zabíral mnohem menší časový úsek, ale Siriny duševní pochody v něm byly víc rozebrány. Když šla takhle po povrchu, stihla toho sice spisovatelka Dueňasová víc, ale za cenu toho, že občas se zdá ten Sirin přerod z hloupé naivky v sebevědomou dámu trochu neuvěřitelný.

Jako správná holka jsem si samozřejmě hrozně oblíbila pasáže z módního salonu. Protože je Čas mezi šitím román jaksepatří mnohovrstevnatý, pobavíte se i nad několika historkami ze zákulisí. Jak se vyrábí plesové šaty během pár hodin, co je fakt stylové a nikdy nevyjde z módy, ve kterém časopise dodnes najdete ty pravé módní poklady. Všechny tyhle momentky jsou pečlivě zapracovány v ději a hrozně se mi zamlouvaly.

Kromě výše zmíněného a taky faktu, že je tam na mě až příliš nezábavného politikaření (to bych radši četla víc zážitků z módního salonu), je to zkrátka opravdu velkolepé dílo. Při čtení se úplně přenesete do slunného podnebí Maroka, jako byste cítili ve vzduchu moře a vanilku a slyšeli zručné stříhání látek v Sirině salonu. No a nejenže se u toho královsky pobavíte, ale taky si doplníte znalosti o té evropské historii, která se leckdy ve školách vynechává, příběhu se totiž účastní i několik skutečných historických postav. Čas mezi šitím sice nějaké ty mouchy má, ale celkem vzato je to pořád dobrá knížka.


Láká vás Čas mezi šitím? Máte rádi pořádně tlusté romány? :)

Čas mezi šitím (El tiempo entre costuras) / María Dueňasová / Simoneta Dembická / 2014
Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.
Za fotopodlahu použitou na fotkách děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.

S Greenem prostě chybu neuděláte

Jak už jste si možná všimli na Facebooku, nebo na Instagramu, nebo koneckonců i tady na blogu, přečetla jsem další knížku od Johna Greena, Paper Towns. V České republice vyjde začátkem října, ale já už se jí prostě nemohla dočkat. Možná si vzpomínáte, jak jsem s velkou slávou začala číst v angličtině a říkala jsem si, že ten Green píše tak hezky čtivě a jednoduše, že v angličtině se mi to určitě bude číst dobře. No, pěkně jsem si naběhla.

Quentin je naprosto, totálně a absolutně zamilovaný do Margo, své dětské kamarádky. Margo i Quentin ale vyrostli a na střední se spolu vůbec nebaví; Quentin je nenápadný, hodný kluk a Margo blázen a ďábel, co každou chvíli vyvede nějaké adrenalinové šílenství, je skvělá a oblíbená a krásná. Celý Quentinův svět se změní, když Margo jednou v noci zaklepe na jeho okno a vtáhne ho do svých neuvěřitelných dobrodružství. Druhý den se ale neukáže ve škole. Quentin zjistí, že mu zanechala stopy, jak ji může najít. Zná ale Quentin vůbec tuhletu zvláštní holku? A co jsou to papírová města, na která Quentin neustále naráží?

Jako první vydal Green Hledání Aljašky, pak Papírová města a následovalo Hvězdy nám nepřály. Jen abychom v tom měli pořádek. Jak už jsem říkala, nechtělo se mi čekat až do října, než knížka vyjde v češtině, ale chvílemi jsem se bála, že tuhletu v originálu budu číst až do listopadu. Zatím jsem měla greenovské romány přečtené za 2-3 dny, s touhle jsem strávila týdny a hodiny. Protože jsem nechtěla, aby mi utekla nějaká maličkost, četla jsem jedině s online překladačem (a občas dokonce i se slovníkem). Bylo to úmorné, i když to stálo za to. Ale Greena pro začátečníky ve čtení v angličtině rozhodně nedoporučuju. 

Stejně jako v ostatních Greenovo knížkách, i tady je svým způsobem přítomná smrt, i když spíš metaforicky, než jako vyložená tragédie. Je to vtipné, ironické a věřím tomu, že v češtině to bude i čtivé; v angličtině jsem se s tím lopotila tak, že mi čtivější připadal i návod na uvaření špaget. Děj mi tentokrát přišel akčnější než v předchozích knihách a je to taky asi míň romantické. I když ta Greenovo romantika nikdy nebyla zrovna přeslazená, tady jsem si říkala, že by jí klidně mohl trochu přidat.

Na druhou stranu, Quentinovo neutuchající zbožňování Margo mi přišlo až nečekaně přehnané. To nebyla romantika, ale snad až trochu posedlost, nedokážu si představit, že by byl kluk v sedmnácti do spolužačky tak zblázněný. Mužské hlavní postavy jsou u Greena snad vždycky stejné; něco na nich vás štve, něco si zamilujete, když sečtete klady i mínusy, tak vám z toho vyjde takový ten prima kluk odvedle, žádný princ na bílém koni. A to je fajn. U holek je to vlastně dost podobné, i když Margo jsem si oblíbila daleko víc, než Quentina. Ale to jen proto, jak má prořízlou pusu a na všechno pohotovou odpověď.

Jako vždycky si Green pohrává s metaforami a symboly a i když píše zdánlivě jen zábavně, občas se z textu vynoří věta, která mě svou prostou jednoduchostí a zároveň trefností úplně vyrazí dech. Totálně mě dostal závěr, ve kterém se oklikou vrátíme k samotnému začátku příběhu a... no, jen řeknu, že se máte fakt na co těšit. 

Tak abych to nějak shrnula. Je to stejně dobré jako předchozí knihy, co už vyšly v češtině. Papírová města nijak zvlášť nevyčnívají, ale pokud po nich sáhnete, rozhodně neuděláte chybu. Klobouk dolů před Greenem, který si svou laťku drží pořád stejně vysoko. Napětím občas ani nedýcháte, hodně se u toho nasmějete, obohatíte se o spoustu moudrosti. Taky jsem si díky téhle knížce (díky Margo!) uvědomila, jak je někdy fajn nic neplánovat a prostě si jen tak žít. Každopádně pro ty, co si v angličtině nejsou jisti v kramflecích, ovšem stoprocentně doporučuju počkat si na říjen. Já si to pro jistotu v češtině přečtu ještě jednou.

P.S.: Zase jsem si uvědomila, jak je čeština oproti angličtině bohatá. To "he & she said" po přímé řeči mě docela rychle omrzelo.

Těšíte se na Papírová města?


Paper Towns / John Green / 2013
Za fotopodlahu použitou na fotkách děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.

Vítejte v mé knihovně


I když už do knihovny nechodím tak často jako dřív, přesto jsem na ně nezanevřela. Koneckonců, knihovnictví studuju. Nikdy jsem nebyla přihlášená v žádné jiné knihovně (kromě té školní) než v naší městské knihovně v Sušici. Mám to tam ráda. Jsou tu ochotné knihovnice, slušný výběr a teď po rekonstrukci i pěkný interiér. Rozhodla jsem se, že vám svou oblíbenou knihovnu ukážu. Aspoň prostřednictvím fotek.

Co vy a knihovny?


Středoškolská lovestory o jedné tragédii

Tak já vám nevím. Na tu young adult knižní řadu od nakladatelství Host jsem se těšila a zatím jsem z ní nějaká rozpačitá. Ačkoliv obálky knížek vypadají skvěle a anotace jsou vždycky lákavé, ze samotného příběhu nadšená nejsem. Tak to bylo v případě Kostičasu a stejné je to i teď, když jsem dočetla Esej o tragédii.

Na Irvingově internátní škole je spoustu tradic, ale dvě jsou nejdůležitější - čtvrtý ročník organizuje tajemnou hru a jako závěrečnou práci píše esej o tragédii. Duncan, zbrusu nový čtvrťák, zjišťuje, že mu byl přidělen ten nejmenší pokoj, který obýval podivínský albín Tim, a že mu jako dárek na přivítanou zanechal kupu cédéček, na nichž mu vypráví všechno o tragédii, která se stala minulého roku, a které byl Duncan náhodným svědkem. 


Duncan tedy díky cédéčkám zjišťuje, jak to vlastně bylo mezi Timem a Vanessou a nechává se Timovým příběhem inspirovat pro svůj vlastní esej o tragédii a vůbec, pro celý svůj vlastní život. Což zní celé moc hezky, že. Ale upřímně, nejvíc se mi z celého příběhu líbila Irvingova škola. Taky bych chtěla studovat někde, kde je tak důležité napsat dobrý esej, kde je jednou týdně snídaně k večeři a kde existuje něco jako "koblihový den".


Nejprve budu chválit. Knížku jsem přečetla v podstatě naráz, zhltla jsem ji za necelých pět hodin na svém netbooku, kde se dlouhé texty nečtou zrovna nejpohodlněji. Ale je to čtivé až běda. Ten zajímavý způsob vyprávění, totiž střídání Timova a Duncanova vyprávění a navíc ještě střídání ich a er formy, tomu dodává na přitažlivosti. Čtivost a zajímavé téma jsou jistě důležitými kladnými body, to, co se autorce knihy, Elizabeth LaBanové, zadařilo nejvíc.


Nojo, jenže... Tim, Duncan, Vanessa, Daisy i ostatní postavy jsou strašně nudné. Ničím nejsou zajímavé. Na Timovi je zvláštní akorát to, že je albín, s čímž se sám neumí popasovat navzdory tomu, že si toho ostatní nijak zvlášť nevšímají. Teda jo, jasně, že si všimnou, ale podle toho, jak to Tim popisuje, se zdá, že jako megaproblém to vidí jen on a nikdo jiný. Vanessa neví, co chce, a podle mě se v tom milostném trojúhelníku, který v příběhu vznikne, vyloženě vyžívá. Duncan je vcelku sympatický, ale nijak nezaujme. A Daisy je taková plochá postava, v podstatě nijak důležitá, a pěkně nudná.


Kdyby všechny tyhle hlavní postavy dokázaly čtenáře opravdu zaujmout, jistě by to byl skvělý příběh. Silný, dramatický a dojemný, protože byste si hlavně Tima a Vanessu oblíbili a těžce pak nesli tu tragédii, která se jim stala. Jenomže když vám k srdci nepřirostou, nijak zvlášť ten závěr neprožijete. Když jsem si nikoho z nich neoblíbila, nedokázala jsem být patřičně v šoku z toho, co se jim stalo. Celé to bylo takové nedomrlé.


Nejdřív jsem si říkala, že je to třeba tím, že už jsem starší než hlavní hrdinové, ale ve Hvězdy nám nepřály je hlavním hrdinům taky sedmnáct a v Hledání Aljašky jakbysmet. A jak jsem z těch knížek byla paf! Esej o tragédii mi vlastně Hledání Aljašky trochu připomínala, taky se to totiž odehrává na internátní střední škole a dojde tam k tragédii. 


Za mě je to tedy každopádně spíš ne, ale pokud máte rádi young adult, knížku byste přece jen zkusit měli. Když už ne kvůli příběhu, tak aspoň kvůli té nádherné obálce, která vám bude v knihovně jednoznačně dělat parádu.



Četli jste Esej o tragédii? Nebo se teprve chystáte?

Esej o tragédii (The Tragedy Paper) / Elizabeth LaBanová / Štěpán Hnyk/ 2014
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Za fotopodlahu použitou na fotkách děkuji eshopu Fotorekvizity.cz.